Dívčin nářek.
Každému sic jednou v plné kráse
Blaženého žití stkví se květ;
Ale brzy uplynouti zdá se
Bystře, jako střely ostré let.
V chvílce voláme již smutně: Kde„Kde jsi,
Štěstí roztomilé! – kde jste plesy!“
Běda však jen truchlý nazpět hlas
Odražený, nám se vrací zas!
Osude! – vší radosti mne’s zbavil;
Otce vzal’s, i drahou matinku:
„Jiným štěstím odplatím,odplatím,“ jsi pravil,
„Milou darem dám ti dušinku!“ –
Tus mi dal! – i v rozkoši jsem ploula,
Mezi dívkami jsem šťastná sloula;
Nyní nejkrutějších cítím pout,
Svět jak strašný pouště jest mi kout.
Na bojišti! tam můj drahý hnije!
Smrt ho slávou tam již ukryla!
Mnohá dívka věnec z kvítí vije;
Já? – ach! – já jej darmo uvila.
151
Ztráta blahosti mne jala želem –
Sama nyní truchlím v světě celém.
Smrt až tmou mé oči zamračí,
Nájemník je tvrdě zatlačí.
Dřímej! – sladce dřímej, muži drahý,
Tam pod Lipskem v rovném topolí!
Tebe ráj, mne jesena stín blahý
Těší, červík, kde se popelí.
Nechť si bránkou větřík noční škrtá!
Ať i v shnilých rakvích červ si vrtá!
Půlnočních se nestrachuji dob.
Blaženost mi vrátí zase hrob.
152