Básně smíšené.
[109]
Mluvozpyt.
Zavzni, strunko, ku oslavě mluvozpytu,
Jenž z důmyslu lidstva svůj vynesl kel,
Nechť se volně řine tok vřelého citu,
Dík by ladohlasý ku oblakům zněl;
Z odmladé se růžné v plnu rozpupení
Skvěje kvítko ladné, světu k utěšení.
Sebraných ty videb chovateli strážný,
Pojemů, kterými duch se obírá:
Smutku, plesu, vášně pěstiteli snažný,
Všeho co se v hlubni srdce zavírá;
Rozhostíš-li průžná víčka u jemčiny,
Vyhrnou se proudy hlásek do roviny.
Hlasu oblomem a zvuků proměněním
Osvětlí se pojem temný výslovou;
[111]
Předměty se loučí pestrým nastíněním
Buďto protivamiprotivami, buďto podobou:
Ostře, hladce, jádří kresu všelikosti
Jazyk smyslu pohyb, znaky účinnosti.
Odkud péro má té čarovné mocnosti,
Jenž otáčí vírná mluvy kolesa?
Kde je skladu schráně mysli prostrannosti
Ana stotisícná chová slovesa?
Jakákoliv myšlénka nám prsa tíží,
Outlým otvorem se ku výsluní blíží.
Samovolně proslov vášeň podněcuje,
Poklidným pak slovem plamen chlácholí;
Pomyšlení z vlastní moci vyměňuje:
Řečí šumí, hučí, cinká, hlaholí.
Zvíře znamením jen podnět vyjevuje,
Člověk vůli, mluvou hlasně oznamuje.
Mluva plyne větrem, kdežto slova sbírá;
Člověk však je staví na papír a kov;
Žáden vtipu výtvar, marně neumírá,
Zůstavně ho známka podobyla z slov:
V plodu tisícném ho šírým světem točí,
Kdo jej nedostihl sluchem, ať ho zočí.
112
Mluva národů všech světa vzdělaného
Podle zásad stálých vládne jazykem;
Otčinu potomstvo kruhu slovesného
Ve slova nekalném dědí návykem.
K vědy projevením k rytmu tajemnosti
Střeží klíč účastnou vezdy účinností.
Schránlivě ukládá odkaz minulosti,
Starověku všecka vážná nadání:
Pokrok mudrctví a slíčnost vzdělanosti;
I výkvetu mravů vadnout ubrání.
Čím zdařila předky, vnukům též rozdává,
Potomstvu mladému, vědě zachovává.
Důvtip s mluvou zpřízněn nabyl povýšení,
Pozbyv předsudků zbaviv se pověry;
Nových viz tu světů nové vzdyvždy zjevení,
Za významech nových, nové záměry!
Mluvozpyt jak pramen v jícně se vpravuje
A obrazy skryté slovem vyvozuje.
Věda ustáluje, cit mlhavý jasní,
Okřídlena k říším tvorným zalétá,
Kde se jí otevrou ti světové krásní,
Z nichžto vzdělanosti větev vykvétá.
113
Kde se starožitnost s přítomností snoubí,
Kde kruh vědomostí barvou duhy vroubí.
Kde vyšší je půvab? snaha vznešenější?
Kde básníkům vyšší kynou podněty?
Ne-li kde mu možná slova nejskvělejší
Rozsívat po vlasti k vzniku osvěty?
Když se s duchem smířil všeho člověčenstvačlověčenstva,
Zavítá svým slovem k kruhu pobratřenstva.
Mluva mateřská jen významnou tak mocí
Nálezům tě učí, vede ku mravu;
Buď jí pilen, aby do temnoty noci
Nikdy nevracela kroky z opravu:
Připoj zrno vtipu k obecnému jmění,
Přispěj ku národu svého oslavení!
114
Nevěrná.
Sil jsem proso na souvrati,
Nebudu ho žíti,
Krásné děvceděvče miloval jsem,
Nebudu ho míti;
Síti, nežíti,
MilovatiMilovati, nevzíti;
Sil jsem, nežal jsem,
Miloval jsem, nevzal jsem.
Tam nad mlejnem pod jesenem
Na vysoké stráni,
Slíbila mně má panenka
Věrné milování:
Věnec uvitý,
Prsten skvostně vyrytý
Od ní dostal jsem, –
Přece děvče nevzal jsem.
Ústům jako z máku kvítí
Hubičky jsem dával,
S tílkem jako labuť bílým
S větérky, jsem hrával;
115
Láskou plesal jsem,
Kudy chodil, vzdychal jsem,
V noci nespal jsem, –
Přece děvče nevzal jsem.
Ráno dřív než zvoník cinkal
Časně na klekání,
Šel jsem, abych ptáků slyšel
Ranní radování;
Šel jsem za lesem,
Ale ach, co spatřil jsem!
Celý strnul jsem,
Více děvče nechtěl jsem.
V rostlinách tam, střemchách hustých
Děvče s jiným stálo;
On ji vinul, líbal, tisknul,
Děvče se jen smálo;
Já pak zvolal jsem;
Darmo v noci nespal jsem,
Sil jsem, nežal jsem,
Miloval jsem, nevzal jsem!
116
Z večera.
Zemdlený umírá den
V růžovém zlatišti;
Báječný zakvítá sen
Po hvězdném řečišti.
Z hlubin páry vystupují
Šíříce se v rovinách,
Pěvci lesní oněmují,
Ticho – ticho v březinách!
Ani šeptu více v mlází; –
Lína ještě nepřichází!
V dolinách už slunka kmit
Opustil vše chýže;
Poslední se loučí svit
Od starého kříže
Na pahorku. – Dolu hledím,
Kde se cestky sbíhají;
Jižjiž všecky smutnorouchem
Šera se pokrývají.
Tmavé stíny v ně se sází, –
Lína ještě nepřichází!
117
Chladný vichr zavívá
Opuštěnou strání,
Zádumčivě doznívá
V dědinách klekání.
Rolník z pole se už vrací,
Kyne odpočinku čas;
Už i poslední se strácí
Šíré po krajině hlas;
V chaloupce se zňala svíce –
Líno! snad nepřijdeš více?
Vážně noc od vzdálných hor
Ku západu stoupá,
Potok hučí – šumí bor –
V snách se haluz houpá.
Tu k jejímu oslavení
Z tisícero pramenů
Nebeského rozhvězdění
Srší strůmen plamenů.
Luna z modra povychází –
Lína ještě nepřichází.
Snad jsi, Luno, zočila
Touženou nevěstu!
118
Září svou jsi vkročila
Na ztemnělou cestu!
Kéž bys vdechla jiskru s nebe
V srdce její ochladlé!
Kéž by zbudila zář z tebe
Kvítko lásky uvadlé!
Ale ach! ty plyneš dále!
Marně dlím na tuhé skále!
119
Zastaveníčko.
Lesy se ztišily již.
Šero se schýlilo níž.
Hvězdičky svítili jasně.
Zdřímáš, ó milenko? – spíš?
V stříbrné jasnosti své
Září na tvářinky tvé
Měsíc, jenž vznáší se výš;
Spíš, drahá milenko? – spíš?
Sotva že uplynul jen
Rozmile zjasnělý den,
Pění víc neslyšíš mého;
Baví tě líbezný sen,
Líbá teď hubinku tvou,
Tváře, jenž k rozkoši zvou.
Kýžbych na chvílčinku jen
Mohl být, děvče! tvůj sen!
Dobře se panenko měj,
Tichost ti pokoje přej,
Větříčku! příjemným dechem
V kadeře líbě zachvěj,
120
Tiše se přes lůžko vznes,
Občerstvi milenku dnes,
Kvítí jí po tílku sej!
Dívčinko! dobře se měj.
121
Blaženost lásky.
Z údolí plynoucí vznáší se vůně,
Rosa perlemi skropuje květ;
Mysl okřívá v poklidu lůně,
V šero když soumraku halí se svět. –
Sněním ač milým to duši napájí –
Lásce o krásnějším zdá se přec ráji!
Jarní ptactva když zbudí se píseň,
První když růže svou odhalí tvář,
Slavíkův klokot když lije v nás tíseň,
Stromovým luny když vkrádá se zář,
Pocitem sladkým tu srdce se vlní –
Vyšším přec láska blahem se plní!
Lásku jen láska zas oblaží zcela;
Z očí do očí vzájemný blesk
Vlítne a Milkova ranící střela
Probudí slzu a vyloudí stesk,
Ale v těch slzích jen láska se třpytí
A blaho dvou srdcí vzdechem se řítí!
Láska, co krásného v mysli se kryje,
VšeVše, co ku zblažení přináší zem,
122
V písně vdechá, ve věnce svije
A třesoucím lásce podává rtem,
A v darech jejích oplývají jemně
Vše vnady nebes, vše okrasy země!
Ni barev pestrostpestrost, ni vání zefýrů
Sladký ni zápach, jímž háj oplývá,
Nejeví blaženství plnou míru,
V lásce mladistvé jež spočívá.
Ona jak Cherubin nejčistší z nebe
Sobě jen za oběť přináší sebe!
123
Dar Borence.
(Ku jmeninám.)
Ozdobený krásou, spanilostí,
V rajských květných oudolinách zplozen,
Líbě nadšen jemným jasnem ctnosti,
K tvému plesu, dívko slíčná! zrozen;
Dennice jak nevyvinul do dneška se lůnu,
Lásky trůnu,
Takový ti jinoch má dnes darem být,
Srdci znít.
Mužná v tvářích mladost ať mu hoří,
Černých vlasů proudy ať se vinou,
Důlek v plný bradě smích ať boří,
Vtipná slova z úst ať lehce plynou,
Vážná v činech ať se jeví čilost,
V zření milost;
Ten ti ruku plnou děvče! volně nes
Darem dnes.
124
Běla.
Za rosy v zahradě Běla
S slavíkem radostně pěla;
Trhajíc do kytky za klobouk bez;
Já však se přikradl lehce
Po drnem zarostlé stezce,
Přes plůtek do kvítí z houští jsem vlez.
Dřív než můj vytrh šust z myšlének Bělinku,
Měla již na tváři srdečnou hubinku.
„Bože!“ tuť zvolala, „jak jsem se lekla,
Až se mi do tváří všecka krev stekla;
Jestli to spatřila z okna má matinka,
Co bych si počala, ubohá dívčinka?
Hubinky nesmím já od hochů bráti,
Proto zas zpátkem ji míním ti dáti.“
125
Čechové na cizá vojska.
Kolem mezí českých, v příkrém skalí,
V kurné hvozdy našich okolí
Zbrojné zástupy se kvapem valí,
Lidmi hradbu staví v zápolí;
V pustinách a v dolích příkrých hor
Plemení se cizozemců sbor.
Švarných Čechů tisíce se hrnou,
K strašné válce pluky se zbrojí,
Vážným citem k vlasti srdce trnou,
Na tuhé se zápasy strojí.
Hřívy nad Vltavou krouží lev;
Spne-li se, tak téci bude krev.
Zpět se berte, diví národové!
K čemu jste tak lítě zpuzeni?
V lesích pod horami řvou již lvové,
Ze sna k divé pomstě vzbuzení.
Hnete-li se, přijde jejich roj,
V krvavý se s vámi pustí boj.
Meče hrozně ostré kolem sebe
Na vás tyto lidné řady pnou.
126
Rozvinutí jejich práporové
Svěžím větrů nádechem se dmou.
Po silnicích hustě k nebi prach
V sloupích šerých vine se vám v strach.
Zrušte předsevzetí vaše mylné,
K horám jestli dále zajdete,
Prsa jako skálu, ruce žilné,
V Čechách staroslavných najdete;
Národ lásky k vlasti pln,
Potká vás jak lítá prudkost vln.
Polnice ať v slávě hlučné zníte,
Mezi naše husté křoviny!
Ohlas v horách zazvuč! – ať to zvíte
Vesnice, a tučné roviny!
Mužstvo české, směle uchop zbraň,
Pokyne-li doba, vlast svou chraň!
127
Výprava do pole.
„Zděnku synu! bystře sedlej vrance,
Polních trub až k nám se nese hluk:
Národ k práporům svým volá brance
Hojné, množí nimi každý pluk. –
Rezem dávno zašlý zase ostři
V bitvách krutých otupěný meč,
Rázem mocným odporníky potři,
V nepřátelské řady silně seč.
TamTam, kde slavné písně české pějí
Jinochové k boji vzbuzení,
Meče, bodáky se v slunci stkvějí,
V zrůstu hustém jako osení;
Tam se uchyl, v vážném rukodání
Pozdrav bratry, je i rozmáhej;
Věrnost vlasti své až do skonání,
Pod práporem vlasti přísahej.
Sotva že jsem z vodítek se smekl
Nedospělé ještě pachole,
Již se palaš ostrý za mnou vlekl,
S Laudonem jsem táhl do pole,
128
Jako statní muži meč jsem vedl,
Krev se lila, kam můj padl ráz;
Jiný kde se třás a strachem bledl,
Hrůzy nikdy nepolil mne mráz.
Takto pro vlast čtyřicet dvě léta,
Pro volnost jsem věrně bojoval,
Daleké jsem prošel kraje světa,
Vlast jsem víc než život miloval;
Nyní sníh mi zbělil vlasů zbytky,
Churavosti nesu břemeno,
Jasnost oka kryjí tmavé mžitky,
Stářím zemdlelo mé rameno.
V tobě, drahý synu! nyní zmladnu!
Až mé hřebce budeš honiti,
Dřív než v kruté ruce smrti schladnu,
Rekovství znak musíš nositi.
Ach! jak stařečkovi šťastná radost,
Slze nutit bude z oka v spěch,
Zděnku! jestli povinnosti zadost
Učiníš, jak statný, švarný Čech.
Ve hlubokém přeukrutném boji
Bratr tvůj krev cedil ze dvou stran;
129
Skonal slavně, v rázném statném sroji,
Poražen jsa od dvou lítých ran.
Památka však jeho slavně zkvetla,
Věčně stkvít se bude od těch dob;
Vlast mu vavřínový věnec zpletla,
Slzou skrápí Čech padlého hrob.
Protož mužnost smělá bratra reka
Ustavičně v uších tobě zni!
Vlnatá jak proti skále řeka,
Přísné smrti život hrdě pni!
Tisíckrát bys bolest starci vrátil,
Kdybys znectěn navrátil se zpět,
Dnů bys hrstku jeho želem skrátil,
V hanbě trpké opustilby svět.
Pospěš Zděnku! tedy k svému vranci,
Již se množí Čechů zbrojný hluk!
Ti tě zovou k divokému tanci,
Ohlas oznamuje bubnů zvuk;
Větřík práporcemi lehce krouží;
Vlast a národ v paměti vždy měj!
Po boji jen mužstvo české touží;
Udatnosti oběť ty i vzdej!vzdej!“
130
Zbrojení se Čechů.
Cizích branců rojení,
Kruté války strojení,
Kolem mezí našich řve,
K zbrani smělé Čechy zve.
Od Labe a Vltavy
Valí se už dostavy
Mužův statných, vojska vzor
Střeže cesty skalných hor.
Směle pohleď, silný lve!
Kolem s hrdé věže své!
Orlové se vyneste,
Strach přes hory rozneste!
Kdo se našich lidozdí
Dotkne, za tím v patách jdi
Ze skal příkrých krutá smrť,
Rozpraš ho jak hromů drť.
Kraje naše v tichu nech,
Bránče cizí! vzdal se Čech,
131
Jinde k líté bitvě trub;
Nám zde k věncům roste dub.
Živu být, a zvadnouti,
Pro vlast drahou schladnouti,
Jedno Čechům smělým jest;
Toť i vzneslo dědů čest.
Kdo má role, zahrady,
V skrejších tmavých poklady,
Zlata svého nelituj,
Hojně vlasti obětuj!
Otče kropěř synu dej,
Pod práporec přiveď jej,
Pouč ho, že udatnost
Vznešená jest Čechů ctnost.
Kdoby nechtěl mužem být,
Na svá bedra meč si vzít,
Za ním hanba jen se luď,
Posměch život jeho truď!
Kdoťby prápor opustil,
Nevěry se dopustil,
132
Vojsku v srdci rozsil jed,
Hanebně ten umři hned!
Takto česká zmužilost
Nadýmací dusí zlost,
Skrytý ztroskotává kout,
Schránku pro nás těžkých pout.
133
Zbrojení se černých divochů k boji.
Z jeskyň a z oudolí valte se k boji!
Zástupy bělanů na nás se strojí.
Hrňte se s hlaholem v moři jak vlny,
Dusem se zatřese jeku les plný!
Na rohy zatrubte po horách,
Zvuk ať se rozlíhá v oborách:
Trará! horá!
Holala, hohá!
Dupte a cupejte! po stráních třeštěte!
Cestu skrz dubinu krvavou kleštěte!
Rameny, hnáty kdo může jen hnouti,
OštipuOštipu, meče se musí dnes tknouti.
Jako když vichřice rákosem klátí,
Řemdihy nedlete proti nim hnáti.
Číhejte, tiše se sehněte,
Do proutí na mech si lehněte!
Pak ven z houští,
Ze strání, z pouští,
Vztekle, jak ďáblové na ně si skočíme,
V kouřící krvi meč blýskavý smočíme.
134
Kácejte jedle, a lámejte kmeny,
Všickni ať ouzkostí zblednou jak stěny!
Plamen hned vznikne, jak v horoucím pekle,
Jiskry až k oblakům donese vztekle.
Dříví sem do stohu přivalte,
Chvojí to do kola zapalte,
Pak se vznese
Kouř v celém lese.
Sloupy se šeravé schoulejí do mraku
Krevně se zčervení modrota oblaku.
Proti nim stůjte, co kůrnaté duby,
S ostrými meči, jak mořských psů zuby,
Na smrt se braňte, a na zem je klaďte,
Možné kde kterého se světa shlaďte!
Hlavy z nich sekerou srážejte,
Oštipy do prsou vrážejte,
A na boky
Kulky a broky!
Hranice po lesích najednou zapalme,
Lítě pak k rovinám z pouště se vyvalme!
135
Květoslav a Kráska.
I.
Kráska Květoslavovi.
Na květných mne březích vždy nech obývati,
Kde se vlny řeky Pražské kroužejí!
Pospěš k chrámu slávy, cti si dobývati,
Po níž srdce Čechův vroucně toužejí.
Kdež má mladost v plesu hbitě odplynula,
V samotě teď smutně budu choditi,
Kdež tak mnohá chvílka líbě pominula,
Za ruku mne nebudeš víc voditi.
Byls mi zajiskřením světla. Nyní zblednu
Jako křídla vlhké mlhy za šera,
Na tvé jmeno v kůře javora když vzhlédnu,
Neb když měsíční srp spatřím s večera:
[136]
Tenkrát s větrem smutné vzdychání se sbratří,
V tiché skalce zavzní duté harfy hlas.
Kýž tě, Květoslave! oko brzy spatří!
Osude, ach! Krásce dej ho brzy zas.
Když jsi oheň svaté lásky ve mně rozžil,
V onom loubí z lilku v plném měsíci:
Přísahu jsi tenkrát na mých ústech složil,
V bezu slyšeli tě bdící slavíci,
„Slyš má slova, pravils, modrojasné nebe,
„Hvězdami slyš obesitý měsíčku;
„Jestli opustím kdy, Krásko milá! tebe,
„Ústům mým buď jedem jarní větříčku!“
Budeš vidět bělotělné dívky hezké,
Daleký když projdeš toho světa kout,
Brzy z mysli ztratíš naše háje České,
Poucítíš brzy cizí lásky pout.
Zakroužené vlasy, očka tmavě černá
Omámí ti brzy ducha hovením.
Poplesáš, když zatím trudem Kráska věrná
Blednout, schnouti bude trpkým želením.
Podkovou si hrabe, bujně o zem práší
Osedlaný vraník, upiat ve dvorci.
137
Po ulicích města bubnů hřmot se vznáší,
Květoslave! k tvému pospěš práporci!
Moje polib ústa, muži přežádoucí!
Trouby zoví tebe k slávě; popil k nim!
Vezmi ostrý ocel moudrosti svou stkvoucí!
Ruka Krásky opáše ti bedra jím.
V poli jako český jinoch mužně bojuj!
Štěstí v bitvě tobě buď vždy po boku!
S udatností moudré předložení spojuj,
Síla tvá se rovnej proudu přítoku!
Poslední, když přijdeš, dnešní políbení
Jestli z úst tvých ještě bude hořeti,
Jaké přeblažené dívce zalíbení
Jako Bůh v ní láskou musíš stvořiti!
138
II.
Květoslav Krásce.
Vlast mne volá, Krásko! oko drahé zjasni,
Slzou nemoř mladosti své jasnou zář,
Nepobodej dýkou srdce; smutek zhasni,
Který jak sníh bělí z růží krásnou tvář;
K cizím mezím čelí švarných Čechů zvání.
Mocný na korouhvích jejich stojí lev:
Pomni hrdě na mé vážné povolání:
Drahé vlasti dáti statek, srdce, krev!
Dnové jako jaro odplynuli míle
V okamžení, jako řeky bystrost vln,
Sladkým citem blažila mne každá chvíle,
Rozkoše a veselosti byl jsem pln.
Brzy, ach! jen brzy štěstí pominulo,
Ježto záviděl mi všecken mladý svět.
Povětří se chladné radosti mé tknulo,
Stříbro mrazu zchválo její krásný květ.
Šetřit budu přísažené tobě lásky,
Ta mne provodí až k vážné věčnosti.
Žádná běloramná dívka svaté svazky
Mocné nerozdvojí naší věrnosti.
139
Žádné v tváři bořící se hrůbky,
Tílko žádné nevyhladí obraz tvůj:
Jako perlořadí v ústech bílé zubky
Přísahnutý nikdy nezmění slib můj.
V tichu černé noci, v jitra šedivění,
Meč když k bedrům ostrý budu připínat,
Večer při západu jasném červenění
Na svou drahou Krásku budu vzpomínat.
Když mi kolem ucha kule budou hučet,
S meči blejskati se bude modrost bodáků,
Na tě zpomenu, když děla počnou hlučet,
Hlavy padat, paličky jak z bodláku.
Vrátím-li se šťastně do Čech k Krásce milé,
Jestli trouba pokoj slavně oznámí,
Jakou blažeností hne se srdce zpilé,
Jak mne přešťastného sladce omámí!
Hubinkami horce stlačím krásná ústa,
V ramenou tě děvče plesem uvinu,
Zlíbám očka jasná, tílko, tváře zhusta,
V nevýslovném štěstí lásky rozplynu.
Poslyš! – opět hřmějí naše hlučné bubny,
Práporcemi větřík věje již.
140
Zmužile své krouží hřívy lev náš zhubný,
Krásko! drahé děvče z ráje! pristuppřistup blíž:
Opaš bedra – polib ústa – s Bohem Krásko! –
Hebounkou svou ruku k políbení dej! –
Radosti má, čáko, štěstí, plese, lásko,
Ráji, moje nebe! vždy se dobře měj!
141
III.
Po bitvě u Lipska.
Když se v městech PražskychPražských zpráva
Po náměstích s hlukem přibila,
Jaká neslýchaná sláva
Nad Franky se v Lipsku dobyla:
Kterak přirůstalo vzniku
Všady radostnému křiku!
Rychle z veškerého města
Hlasné zahučelo zvonění.
Lidu plná k chrámům cesta,
Všecko pospíchalo k modlení.
Chudí měšťané i páni
Putovali k díků vzdání.
Potom na zdích městských kolem
Třešťná z kusů bouře zahřměla.
Trub a bubnů Prahy dolem
Hudba plná hlučně zazněla.
Ba i v dálce z venku plesy
Všude prorážely lesy.
142
Stareček se k poště chýlí,
Klopotem, co možná rychle, jde,
O svém synu cosi zví-li?
Od něho-li psaní shledá zde?
Ach, jak starce rozkoš baví,
An tu čte, že syn jest zdravý!
Matka dítky přitiskuje
K prsoum, láskou zňatým, rozmilé;
V plném utěšení pluje
Srdce, zprávou šťastnou opilé,
Volá: „Dítky radujte se,
Pozdravení posel nese!“
Kráska z chrámu tiše kráčí
Nazpět s matinkou též z modlení,
Slze nechtíc tvář jí máčí;
Beze všeho tedy prodlení
Na poště se ptáti nechá,
Sama k přítelkyním spěchá.
„Pinko! Milo! Stiborenko!
Jaké z Lipska máte novinky?
Jaké zprávy došlas Lénko?
Bělo co víš? – mluvte dívčinky!
143
Nezpívejte, nechte hraní! –
Kde jsou vaše z Lipska psaní?
Pinka vece: k potěšení
Roztomilý Ctislav z pole psal.
Mniboj, vím, že pozdravení
Naší Krasoměnce také dal.
Ty však pověz, co ti schází,
Že se ti tak srdce hází?
Tu se Kráska jako pěna
Ztišila, a dívky nechala,
S tváří bledou jako stěna
Skokem k poštovnímu spěchala,
Řkoucí: „Pane! psaní dejte,
Jestli přišlo, pohledejte!“
„S poštou Lipskou Bělselině,
VímVím, že přišlo jedno psaní dnes;
Jiné dodalo se MíněMíně,
Dobroslavce posel teď je nes.
O tvém panenko! však psaní,
Slova nevím ještě ani!“
Slyšící to dívka – zbledla –
Z prsou bolestně jí vyšlo: „Ach!“
144
Ruce lomíc – k nebi vzhledla,
Kdo ji spatřil, jal ho při tom strach.
Pak se mlčíc odtud bere,
Slza z očí se jí dere.
Domů přijdouc, matce padla
Do náručí v žalosti.
Bystře tvář jí krásná vadla
Udušenou v srdci lítostí:
„Matinko! – Ach! pomoz drahá,
Žel mi krutý k prsoum sahá!“
„Kde jsou radosti mé! kde jsou?
Jako anděl milý kde jest Květoslav?
Dívky jiné radost nesou,
Já jen nevím, milý můj-li zdráv.
Žel mi bolest hroznou tvoří;
Prudký ve mně oheň hoří!“
„Dítě! smutku nedej místa,
Zdálky zpráva že hned není zde,
Ona přijde dozajista,
Nebo ze Sas posel s ní již jde.
Dříve, nežli měsíc vyjde,
Pošta jiná z Lipska přijde.“
145
„Matko! kdybych nevěděla,
Kterak on mě vroucně miluje,
Takbych ještě doufat směla,
Že se štěstí nad mnou smiluje;
Já vím, že mi napsal z boje
Aspoň pozdravení dvoje;“
„Ale že ho zachvátily
Kruté smrti ostré kosice,
Kule snad ho rozvrátily,
V ohni vůkol něj se nosíce;
A tak psaní zahynula,
DřívDřív, než jsem je rozvinula.“
„Darmo útěchy se snažíš
Matko drahá! dívce smutné dát;
Víc mé srdce neoblažíšneoblažíš,
An mi štěstí přestalo se smát,
Měsíc ze tmy povychází –
Posel žádný nepřichází!“
„Bože! co se semnou děje! –
Srdce k rozpuknutí tluče již,
Oheň hoře do mne leje.
Smutku větší neunesu tíž! –
146
Pojďte, noviny mi neste,
Dobří lidičky jen kde jste!“ –
Takto Krásce oko čilé
Pláčem trpké hoře zkalilo.
Žalostění dívce milé,
Dravou bolest v srdce nalilo.
Ubožátko bez pomoci
Lkalo do pouhé až noci.
Posléz kolem v modřeninách
Noční zavál větříček,
V nebes tmavých dáleninách
Jasně zňal se měsíček,
Tu se Krásce tiší lkání,
Tiché na ni padá spaní.
Dívka když se utišila,
Matka hnedky v lůžko bělounké
Položit ji pospíšila,
Slze utřít s tváři hebounké,
Pak jí políbení dala,
K posteli se také brala. –
Když pak s černé věže hradu
Jedenáctá slavně bručela,
147
Na domě tu Krásky v zadu
Sova v střeše smutně skučela.
Lampa více nesvítila.
Černá tma se kolem slila,slila.
Pak se pootevrou dvéře,
Z venku kohos nese smělý krok.
K lůžku dívky vstříc se béře,
Mečem opásaný nese bok,
Čáko ovroubené zlatem,
Obvázané čelo šatem.
„Nebesa duch každý slaví! – –
Nelekej se drahá milenko!
Tvrdé spaní tě sic baví;
Ó! bys zbudila se dívčinko!
Posledně si zašeptáme,
Potom plesu loučky dáme.“
„K Praze, ku slavnému městu,
Z pokropených krví strnišťat
Honem nastoupil jsem cestu,
Od širokých Lipských řepišťat,
TamTam, kde Frankům prsa chladnou,
Oči hasnouhasnou, tváře vadnou.“
148
„Proto nechytej se hrůzy.
Svaté nebe žalosti tě zbav!
Umdlený jsem spěšnou chůzí,
Tobě věrný ještě Květoslav,
Protož hubinku jen jednu,
Uděl mi, když k tobě sednu!“
Tu si vedle dívky sedne
Na podušky její hebounké,
Kráska strachem smrtným bledne,
Vidouc lůžko jak sníh bělounké,
Po něm krev jak z čela ještě
Prší krůpěje co deště.
Když pak se k ní brannec kloní,
Hrozné dívka z prsou vzdechne Ach!
Div že mžikem není po ní.
Jejího se srdce chopí strach.
Studený se pot z ní leje,
Hrůzou umříti si přeje.
V lebku jeho rozpůlenou
Ač i rouchem z částky zavitou,
Dívka spatří ránu otevřenou,
Krví kolem hrozně zalitou,
149
Kdež i strašně bylo dosti
Vidět bělení se kosti.
„Truchlení nech, duše z nebe!
Pro vlast trpěl jsem jen chvílčinku!
Posléz navštěvuji tebe
Pro poslední ještě hubinku,
Želem nemoř tvář si více,
Má již dohořela svíce.“
150
Dívčin nářek.
Každému sic jednou v plné kráse
Blaženého žití stkví se květ;
Ale brzy uplynouti zdá se
Bystře, jako střely ostré let.
V chvílce voláme již smutně: Kde„Kde jsi,
Štěstí roztomilé! – kde jste plesy!“
Běda však jen truchlý nazpět hlas
Odražený, nám se vrací zas!
Osude! – vší radosti mne’s zbavil;
Otce vzal’s, i drahou matinku:
„Jiným štěstím odplatím,odplatím,“ jsi pravil,
„Milou darem dám ti dušinku!“ –
Tus mi dal! – i v rozkoši jsem ploula,
Mezi dívkami jsem šťastná sloula;
Nyní nejkrutějších cítím pout,
Svět jak strašný pouště jest mi kout.
Na bojišti! tam můj drahý hnije!
Smrt ho slávou tam již ukryla!
Mnohá dívka věnec z kvítí vije;
Já? – ach! – já jej darmo uvila.
151
Ztráta blahosti mne jala želem –
Sama nyní truchlím v světě celém.
Smrt až tmou mé oči zamračí,
Nájemník je tvrdě zatlačí.
Dřímej! – sladce dřímej, muži drahý,
Tam pod Lipskem v rovném topolí!
Tebe ráj, mne jesena stín blahý
Těší, červík, kde se popelí.
Nechť si bránkou větřík noční škrtá!
Ať i v shnilých rakvích červ si vrtá!
Půlnočních se nestrachuji dob.
Blaženost mi vrátí zase hrob.
152
Zlomky z básně
Milek.
Milku! ty vládce azúrových říší,
K tobě pozírám z temnoty země,
Ó skloň se ke mně, ó skloň se ke mně,
Ať zbouřené mé se srdce ztiší!
V šedých mlhách koule se nese –
Pádí k nicotě? pádí ku ráji?
V ní miliony bytosti se třese
Nejistým ruchem jak v čarovném háji,
A každá ta bytost klade otázku,
V drahou sázku,
Otázku na tebe, bůžku milosti,
Na výsosti.
O tobě krásná obíhá báje,
Žes synem ráje,
Žes odchován při nektaru slasti
V nebeské vlasti.
Že mocnost ti dána
Raniti srdce ostrým zbrojem,
A každá ta rána
Jest blaha zdrojem!
153
Svým dechem pustiny oživuješ,
Je osypáváš vnadnými květy,
A rozptýlené světy
Tajemným kouzlem prý spojuješ!
Zázraky jsou tvé činy
Sladce blažící viny,
Kam přitulíš se, rozkoš tě provází,
A zrak tvůj kam padne,
Pouště přetvoří v Edény ladné!
A rajské plody kol sebe hází.
Není, kdožby rozkoše tvé, blahonosné nehledal;
Není, komu bysi číši žádanou rád nepodal.
Celý svět tvé kroky zkoumá,
Kouzla tvá zná veškerenstvo,
Dotknutím tvým nový život
Vtéká v celé člověčenstvo.
Což tys, mocné pacholátko,
Nevdech život v kamení,
Jichž ráz chladná byla tvrdost?
Nyní v krásy znamení
Změnila je umělcova
Ruka tebou vedená,
154
Takže hledě na jich zdobnost
Člověk touhou zasténá!
Kde jsi? kde zrozen?
V kterém nebi zplozen?
Pravěk tě oslavil
Jako bůžka svého.
A básníci vypravovali,
Co o tvých skutcích doslýchali,
A v písních tě opěvovali.
I těch skutků jest tak mnoho!
Kniha by vyrostla z toho –
Slávy tvé jsou plny Hesperydek háje,
O tvé spanilosti,
O tvé milostnosti
Vypravují všecky starověké báje!
Dítko outlé zemí vládne!
Nepřijímá rozkazy žádné,
Cizí výrok neuznává,
Samo zákony dává.
Do srdcí je vrylovrylo,
Prsoum je svěřilo.
Nelze jim se vyhýbati
Ni se jinou cestou bráti,
155
Nežli kterou on vykázal.
On i duše vše zavázal,
Že rozkazům poslouchají,
I ač rozum jinam čelí,
I ač moudrost jiné velí –
Jím se přece svésti dají.
Jeho zákony jak do mramoru
Vryty hluboko železným dlátem
Vztahují svou moc na přirozenstvo.
Vedou někdy k míru, k oblažení,
Někdy k tuhým zápasům a k žalům!
Kam zaměří ostřím šípu,
Tam i raní! A z té rány
Téká krev po život celý!
Ale má on bdící stráž
Nad sebou, vidoucí rozum.
Kde mu tento pohrožuje,
Tu vše síly Milek sbírá,
Vše své zbroje uchystává,
Tajné budí žádosti,
Toužení rozplameňuje,
Všeliká vymýšlí blaha,
Sladkost úst a blesky očí,
156
Tlukot srdce, schvění rukou,
Ruměnce na mladé tváři,
Opojení čaroblahé
V objetích nezkončitelných
A vše jiné sladkoluzné
Upomínky touhu budící!
Uchvátí tě, v zoufalství tě žene
Z jihu na seversever, z severu na jih –
Hledáš ukojení, nenajdeš ho,
Pokud ulpěls luzných na představech,
Jimiž rozohnil on mysl tvou!
Nesmírné jsou účiny tvé, lásko!
Vášní pochodeň když tebou vzplane,
Žhoucí láva protéká vše živly.
Běda tomu, kdo plamenům cestu
Vykázati nespěje! kdo ochlazením jejich
Divomoci umírniti prodlívá!
Tys to byla, jenž mísila jedy,
Jenž jsi nakvasila Medeu
Brousíc dýku k vraždě dítek vlastních!
Orfea jsi doháněla k branám
Mlhoříše! Ty jsi Narcissa
157
Utrácela hříšnou toužebností.
Tvá pochodeň roznítila požárpožár,
Jenž se rozprozstřel po Illionu,
Kde šíp luku tvého Priamovu
Zhubil všecku rodinu!
Tys palivo přivlékala pilně
Ku hranici nešťastné Didony!
Lstivě divadlo jsi ustrojila
V Římě k slíčných únosu Sabínek.
Kleopatře’s ješteru chovala,
A přemnoho mnoho jiných skutků
Lidozrádných z tvého vyšlo lůna,
Ze srdcí tak zavražděných
Vykradla’s se jako loupežnice
Nezrazena bez pomsty a trestu!
Ejhle sopka! jednou stranou
Nehod bezčíslných jeví,
O nichž druhá protitomná
Jinolícná ani neví!
Z pomerančových tu hájů
Vůně líbá rozlévá se,
Hle tu brány otevřeny
Ráje v úplné své kráse!
158
Slavíčí tu tlukot slýchejslýchej,
Tu, kde lesík zelená se
Jarem věčným. Skvěloříše
Vesny rozkládá se tiše
Před těkajícími zraky.
Jak by všechen světa smutek
V dálce sidlel za oblaky,
Odekud jen v nočním stínu
Země přiblíží se klínu.
Prameny hle svěží v dolině!
Výdech čerstvý oživuje růže,
Tu a tam po břehách potočích
Jako v zamyšlení stojící.
Opojen tu mladík zastaví se;
Co mu šeptají rty šarlatové,
Že tak hbitě srdce jeho tluče?
Zúlíbá tu růži vonnodechou.
V políbení jeho rozevřou se
Lupenky a svět tajemný, snivý,
Lásky svět mu kyne z nitra kouzlů!
Nejen jinochjinoch, ba i muž
Pociťuje mocnost střely,
Podlehne bolestné ráně
159
I ač nechtě, a na odpor
Staví sese, přec po taji
Ztřese se a rozněcuje!
Viz tu Pelleovce Achylla,
Jejž zvěčnila Homérova lyra,
Předního to hrdinu řeckého,
Kterak po boku své Polyxeny
Rány hojí šípem zasazené!
Viz tu bobatýrabohatýra Alexandra,
Borce východu a věstitele
Výroků osvěty západní,
Jenž překotil tolikerých trůnů
A prvním sloul mužem svého věku,
Kterak otrocky v milosti chrámu
Proléval krev vojvodů svých chrabrých
U rozkoše víru nevážném!
Kterak Persepolis světa div
Zřítil v divém chlípném návalu,
Až ho dýka uchvátila smrtná
V klíně požívání lásky smilné.
A což ten, jenž svými legiony
Podmanil vši Gallii a trůny
Tamné podnožil své slávě –
Hle a sám, v milostných svatinách
160
Lásky okovy povolně vlékal!
A což onen hrůzopověstný
Bičem světa nazvaný Atilla?
Přes potoky krve hnal své hordy
Popelem před ním krajiny lehly,
Jeho blízkem květy vzdělanosti
Práhly. Kdo že přemohl tu hyénu?
Outloboká děva! V liliovém
Jejím náručí posledně vzdechl!
A co po něm přišli, bojovníci
Mnohými proslulí vítězstvými,
Jako Alarich a hnusný Genserich,
Soliman i prorok Mohamed –
V lásce kochali se, láskou nyli,
Ba i onen blíže nám stojící
Velikán Korsický! nejprv Jakobín,
Potom vojvůdce a konsul mocný,
Slavný vítěz, zákonodárce
A posléze skvělý Imperator,
Francie jenž prápory zanášel
Až na pouště mezi pyramidy,
V Syrské roviny, a za lesy Sarmatské, –
Jenž se nepodrobil vůli cizé,
Pokud osud krutě ho neranil –
161
Hle – on láskou dal se poutati
Tu i tam, poddav se jejím slastem.
V podivných se kruzích stáčí
Láska na své divné pouti!
S přeludy se kouzedlnými
Víc než skutečností baví.
Vystaví si modlu krásnou,
Záclonou ji pozakrývá
Před hledem ji střežíc cizím.
Tiché po samotě touží,
Jméno vyvolené vrývá
Bělokůrým březinám.
Skalám žaluje své hoře
A s potůčky o svých tužbách
A nadějích hovoří.
Nejsou-li milenci klamem
Jinaké vše radosti?
Jenom ten mu přítelem jest,
Kdo s ním souhlasí.
Nenávistí sledí toho,
Kdo nepřeje jeho lásce.
Jiného měřítka nezná
Na světě pro zlé a dobré.
162
Což mu na tom, když se všecko
Kolem něho řítí, boří?
Ale příhoda-li drahou
Podobu mu z ruky vyrve,
Tu nesmírnou cítí bolest,
Aniž bylina mu která
Shojí ránu krvavou!
Lesboské vy oudoliny,
Jenž se bujně zelenáte,
Komu vaše lauroviny
Na pletence zachováte?
Kde je vaše panovnice?
Kam se děly čaropěvy?
Stříbrovlasé večernice
Nikdo nejde slavit jevy?
Kam ten břinkot strunný zašel,
An z divocha směchy loudil?
Bodřejší kde ohlas našel?
Snad do ráje nezabloudil?
Kdo tu zajal umělkyni,
Kdo to blaho unes’ světu,
Na které se výspě nyní
Objeví ve liboznětu?
163
Síly zbavena je píseň,
Ňádra láskou rozervána;
V mysli smut a v srdci tíseň;
Sappho zrádně zanedbána!
Ani výkres těla švarný,
Ani ladotváře vnady
Neušetříl výžeh parný
Vášně, zhoubu prones’ všady.
Oučin žáru tvorné moci
V jednom květosady rázu
Opovážně uved’ v zkázu,
Barvu růže kryje nocí.
Více naděje-li není;
Kam se dělo utěšení?
Jako mlha na jezeru
Sněživého větrování
Přes roviny v ranním šeru
Do chmur vlhko plašné shání;
Tak kol ní stesk chladno pudí,
Proniká ji, prsa ouží,
Krev staví a srdce studí,
Mrazy vůkol těla krouží.
Každou chvíli kůru jinou
Ledové kry srdci vinou!
164
K tomu tiché upěnění,
Jak by z věčna válo pusty,
Srdečné to vyjevení
Jme se, cestu bráti ústy.
Mluvu plážně na rty loudí,
V marné toužbě po spojení,
V šeptu na jazyku bloudí,
Kde nestačí vyslovení.
Lilje, růže, tulipové,
Co jste proti barvě lásky,
Barvě, slunce plamenové?
Chudobné jen sedmikrásky!
Ten když Cherub v jasna blesku
Vytoče se z mlhozmatu
Pyšně dme se, po nebesku
V rouchu duhy, tkaném v zlatu.
Běda, ach! ty plaché časy
V mžitku na obloze zašlyzašly,
Místo ráje suchopáry
Uprahlé, tu hledy našli!
Zraky dál se uchylujte
Minulého výjevu,
165
Radost promiň, kýžby stůjte,
Mži, porobo na děvu!
Oslabujte péra sluchu,
U slov hlučném zázvonu,
Jenž tak sladká někdy uchu;
Nyní, ale v úhonu!
Kroku, řadí topolové,
Kde ti obraz zbožněný
Klade pouto démantové,
Opusť, výhled zbořený;
Kde větřík v jasmínu hrával,
Hojnosti roh Štěstěny
K mým nohoum se vysýpával,
Kde mi příchod Jitřeny
Šero líbě rozedníval,
Slavík lásku mou kde zpíval,
Všecky ráje přeludu
Vrať, zlobnému osudu!
Potok, frašně svrchoviště
Kameničkem třeštící,
Chlady vlaže fialiště
Dolinkou se prejštící,
166
Buble v tužbě po modřínkách
V roztomilém zálibu,
Počal hru svou v Balzamínkách
Do lučin zpět v záhybuzáhybu,
V myrtový pak háj zabloudil,
Vonnými se keřmi proudil,
Milým chladem tvář ochvíval
A do srdce oheň vlíval. –
Nyní tváře uvadnutí
Znamením se značují,
A nad ohněm k uhasnutí
Přízraky se stahují;
Aj potůčku, tvoje vnadyvnady,
Kdo jich bude používat,
A těch květin vonné řady
Do svých prsou bude vssívat?
Minulosti, proč tak plašně
Trudomysli ulétáš?
Proč tak rychle barvy vášně
Do soumraku zaplétáš?
Několik jen okamžení,
Některou jen drobinu
167
Jevilo mi oblažení
Nesmrtelnou svatinu!
Kdoby žádal déle nésti
Světa, nejvyššího štěstí?
Osudu na rozbor vracím
Cenu vlastní jakosti;
Dary přirozenosti,
Vnady, jenž smutem potrácímpotrácím,
Komu šetřit těla zdobu,
Jíž mě nebe zdařilo,
Tolik darů zmařilo
Živoucí na dítko hrobu!
V hlubokém tak přemítání
Sappho myrtami se blíží
Až k besídce na podstrání,
Kde se výtoň moře níží,
Zde jí vlhne zrak utkvělý
Na dalekou hladinu,
Kde jen pohyb vlnek bělí
Stříbrem tmavou modřinu. –
Nedaleko na předhoří
Leží skála vysoká,
168
Pod ní vlnodav se boří,
Vál se dme a odtéká.
K podnoží-li skály zajdem
Jasminiskem, Mílčete
Sochu půvabnou tu najdem,
Závodného dítěte.
Zde mu chválu Umka pěla
Často jarným okolím,
U provodu ptactva zněla
Zbožná hymna zápolím. –
Ejhle, zas se lyry chopí!
Slzou dřív ji vřelou skropí
A pak v struny sáhne, zpívá,
Až se od skal hlas ozývá.
Chvalozpěv dlužný strun hlahol provázej
Záchvěním vírným k stolu lásky mocné!
K hvězdnému nebi v modrojasné dálky
Jej rozesílám.
V lůnu jsem blahých toků lásky ploula
V zřídlu rozkošném bažení po slastech!
Úprkem dnové svanuli co vánků
Létadla plašná.
169
V zplanutí žírném bolestná vře rána,
Útrobám sprahlým rosa vláhu nemží,
S úžasem hledím k bažinám na vzdálné
Břehy Korytské!
Noc ty s pochodní Luninou svědectví
Dejte záslibům milosti se mstící!
Rušitel přísah, bohové ho znáte!
Jmí jeho Faon!
Srdce úpalem zžato jest milosti,
Přelud edénských ze sebe snů skládá,
Zničení, prázdnem plemení se zhoubně,
Shoule ješterná!
Dík bohům vzdávám vědomím, že jasným
Nadchnutí ducha, že na zemské pouti
Přáli nejvyšší pode Lunou slast mu:
Soucity lásky!
I, drahá Lýro, tebe dlužno líbat;
K vděčně planoucím položím tě ústům,
Bych poslední zvuk z tebe vybouřila
Do nebe říše!
Když svou hymnu odepěla,
Věnec jarý snímá s čela
170
A k Milkovu podnoží
Dar ten vzácný položí.
Po bolestném pohlédnutí
Na zaniklou blahost světa,
Po kratičkém zpomenutí
Na svou lásku, po níž veta,
Vzhůru na vrchol se skály
Béře, tam se pozastaví. –
Po vlnkách se Zefýr hravý
Shání bezkonečnou dálí,
Dechem svým je pohybujepohybuje,
Pahrbečky pozdvihuje.
Moře v tichu odpočívá,
Slunce po něm se rozlívározlívá.
Frašně rybky vyskakují,
Stápí se a dále plují,
Z tajemné tu úžlabiny
Vystupují koraliny,
Kolem nich se moře houpá;
Delfín v požárech se koupá;
O tuhé úskalní žuly
Rozráží se vlnky v půli,
Rozrazí se, zase splynou
A v bezednu mořském hynou,
171
S čeřenu Leukadské skály
Hledí Sappho v věčné dálí,
V dálí bezbřežné, nesmírné
V obzory kol nedozírné.
Vzchopíc se pak, jako bleskem
S pokraje se k jícnu skloní. –
Letí lýra dolů třeskem,
Strůny v letu žalně zvoní;
Za lýrou nešťastná žena –
Ejhle vlnou pohlcena! –
Ta pěvkyni nese k stanu
Bezedného oceanu!
Lásko! v řadě mocí tvorných
Nejspanilejší tys mocnost!
Světokruhem rozesíláš
Plodorodné pásmo své,
A vše tvory samovolně
Jím se dají poutati;
Jako v jeden řetěz vížeš
Ucelené v sobě články,
Ve vše, tvé se kouzlo vplétá,
I kde vzdělanost vzkvétá,
172
I v neznámé světa strany
Zanášíš své mocné stany
Rozložíc je po pustinách
Z dávných věků v zříceninách.
Sever po věky ustydlý
Zná tvé stopy. Říše sněhů,
Kde jen bílý medvěd sídlí,
Kam jen sob zabloudí v běhu,
Rovně moc tvou pociťuje
Jako jih, kde lev bytuje.
Pod rovníkem v nahotách
Pouště tvá přec květina
Vzrůstá, pučí, jediná
Po afrických píščinách! –
I na Alpských výšinách,
Jejichž ostré skal jehlíčí
Se až nad oblaky týčí,
Jejichž čeřen párá nebe,
I tam, lásko, znají tebe
Hnízda orlův, sníh a mechy;
Plodíš slunečními dechy!
I kam slunce nedohlédá,
Ni zář hvězd, ni luna bledá,
173
V země klíny, v věčné noci,
Zasahuješ tvornou mocí.
Nikde však se nezjevuješ
Tak a půvaby takými
Život tvorstvo nevěnčuješ,
Jako tam, kde srdce lidské
Vábíš v ráje Hesperydské!
Tu tvých kněžic a tvých kněží
Obět ku nebi se zdvíhá.
Mrtvá jsoucnost se osvěží,
Kde po nivách se rozléhá
Zpěvců pění utěšené!
Vyjels, Milku, si na honby,
A hle, srdce vyplašené,
Poklidu nenajde více,
Až ubledlé, zchládlé líce
Uloží se v Katakomby.
Z Ferarského cimbuřiště
Vyráží zjev radosti,
Rytířstvo se k slavnosti
Schází v hlučné prostraniště.
174
Alfons výbor mladista švarného
Vyzval do hovorny Estenské.
Ejhle výkvět krásy panenské!
Ejhle zdoby sboru rytířského!
Co Vlasko jen dobrého podává,
Vinic strédy, moře plody,
Vše ty ozdobuje hody.
Valněť získá Alfonsova sláva!
Hlahol plesu se rozlíhá,
Po klenbách se jásot zdvíhá,
Po zahradách dámy se prochází,
Ježto mladé rytířstvo provází.
Ze skupenin jen, v usmání
Cherubín se jeden vytočívytočí,
A jak davem pokročí,
Mladíkův ji sledí povzdýchání,
Což se myslí při ní zastaví!
Což se srdcí s ní jen pobaví!
Všecka o ní projevení,
Ani slova šveholení,
Ani písní znění vábné,
Ani harfy zvuky vnadné,
175
Ani malby čarovné výtvory
Nedostihnou obraz krásné Leonory.
Ubíhej Tasso! prchni smrtelníku!
Nerozpačně k spěchům paty operuť,
K vratu z Elizejských lánů srdce nuť,
Putuj světa šířím, ba až k stěžejníku!
Mníš, že édenskému pásmu soků schází,
Že tam žehry záblud nikdy neberou,
Zrádci k blahoslávě že se nederou,
Krok jejich že příkré odstrašení hrází?
Dřív než Tasso rozum s vůlí smíří,
Mílče čilejší mu lukem k srdci míří.
Dejte plesu nové změny!
Káže kníže, marná snaha
Baviti se, není blaha
Bez zpěvu a harf ozvěny! –
I dal slečně jedné harfu v náručí,
Ta se vlídně slovem poručí,
Knížeti se pokloní,
Načež nástroj zazvoní.
Prsty hbitě pobluzují,
Sladké zvuky vyluzujívyluzují.
176
Ale sladší než uměním ruky
Z hrdla vyloudí se zvuky.
Počne zpívat, a v těch slovích
Otvor září rájů nových.
Ah, ten zpěv! jak plyne světem!
Mrtvého by vzkřísil znětem,
Kdyby mrtvý ho zaslechnul!
Zoufalci by radost vdechnulvdechnul,
A kdo naděje své pozbyl,
Komu osud štěstí rozbil,
Komu srdce rozháráno,
Komu myšlénky nedáno, –
Vyléčen by procitnul
A blažen se vyskytnul!
Kde má Tasso útočiště vzíti?
Kterak utajit svou tíseň?
Slyšíť on svou vlastní píseň
Mocně do všech prsou zníti!
Pohřížen jsa, v uhlu síně křížem
U složených rámí stoje v němotě;
Dvořenín jeden mu dí: „my lepotě
„Věnce z chvaloslov umělci vížem;
177
Možno-li, že vše to netknulo se tebe?“
„„Div se chatrnosti mluvy neslaví;
Já se v tichu divím;“ Tasso odpoví:
„Slov chybí mi proto, co je z nebe;
Zázrak velebit, toť marné oslavení:
Chvála káže hlahol – div jen zamlčení.““
Ubohý, on cítil více,
Než jevily jeho líce!
Vždyť své vlastní plameny
Vdechl slovům, jež by byla
Rozohnila kameny!
Všecka jeho duše síla
Byla se v té písni slila!
Která hvězda probudila
Jej a k písním naladila
Jeho harfu? Vždyť už mdlý,
Bledý, smutný, unylý
Světem bloudil, marně hledal
Útěchy, jíž svět mu nedal.
Milkův šíp mu v srdce bodá,
Láska život jeho hlodá!
Tu se ujme raněného
Lidomilná, družka naděje;
178
Svým létadlem jemným odchvěje
Plamen bolu nepoznaného.
V ustrojení léků, slovem těšitelným,
Potočile lůžko z růží stele mu,
Krůpěje do rány lije balzamu,
Úvazem ovíje srdce hojitelným;
Kdežto podobizna krásná
Nebem vznáší se jak hvězda jasná.
Od těch dob, co Cherub na obzoru
Pěvce slunečném se rozložil,
Tasso kouzelnými pěvy obožil
Rodu Estenského ladnou Leonoru.
Moc atómy tvorná slohu lyrického
Nadechnuta láskou, zňala k živosti:
Orlovým ho křídlem javše v smělosti,
Vynesla ho k mezím pásma epického.
V útěše a kvasech, ve radosti víru
Pěvci velebnému dnové plynuli,
Hodiny co mžitky času minuly
Plné soucitu, a vniterného míru.
Závisti konečné napojené jedem
Tajemství se přísné, lásky zradilo;
179
Výzvědem, se jistot pevných nabylo
Němou náhodou, neb schytralosti hledem.
Pudem zloby žehrů, všecko kazisvětství,
Pomluvu omračnou vedlo na svědectví.
Jako bura strašných mraků, v zůřivosti
Plašně-li roztírá křídlo po lese,
Tak se kníže znáhlí, když mu donese
Zpráva zjevné dvora tajemnosti:
„Mní to zemančátko, slabé dítě prachu,
Lásku k pokrevnici naší pěstovat,
Žezlem určené nad říší panovat,
Poškvrniti šarlat beze všeho strachu?
Ten hadí mi obraz více nelze snésti;
Do vězení vržen budiž, bez milosti!“
Prchlivosti záchvat všecky chmury shání
V šedé shoule vůkol vězně oboru;
Překvapně, tu štěstí všecku prostoru
Probuřuje hromné zloby kolotání,
Na korábu zmatek, příval v divém rázu
Davy svými k stěnám lodí dotírá.
Čáky stálohvězdí v šeru umírá,
Plachet jeho rozpar prorokuje zkázu.
Kompas rozbit, osud vládne opačinou;
Zda povléče anděl loďku otřesenou?
180
Načež laskavostí vězence se jemnou
Slitovnice znova ujme, naděje:
Svým pérem mu ochlad libě zachvěje,
Barvolampou jasní síni jeho temnou
Snažně pěstující neduh vniternosti,
Slohy bolu tajné všecky rozloží,
Léky chlácholící v ránu položí,
Dle uražení té jízvy citlivosti.
K výhledu mu posléz provod vlídně dává,
Louroviny větví kde pozelenává.
Mezi tím nenávist, dvoru předsednice,
Palmu potřisnivši, vězna povykem,
Jízlivým pohrouží myrtě jazykem,
Jedosměsy strouhá rukou pekelnice.
Pošetilče, an po outrpnosti sníváš,
TamTam, kde vládne samovůle paveza,
Hrůza kde vynáší berlu z železa,
O osvobození tam lidomilstvo vzýváš?
Šetři slov a šetři hlasu;
S výšin očekávej spásu!
Vysokomyselnost jevu urputného,
Kdo ji přijde krotit, tichá pokora?
Čili neustupná stále odpora?
Nebo kroku přechvap nerozvážliného?
181
Jedno-li nezdá se vezdy násilníku,
Bouře-li dravá se stráně jedle sráží,
Jestli slunoparnem prahne dolina,
Osení-li roste, vadne bylina,
Hrdost velkomocná nikdy nerozváží.
Slze, často žulné pronikaly svály;
Nikdy úpornictví, ještě neohřály.
A když luna v nebes modra nesmírnosti
Po desáte dráhou svou se kolotá,
Ve žaláři vazby Tasso rozmetá,
Uražení v mysli prchlivostí.
Ven ze temna, do slunného blesku!
Ven na volnou stezku!
Uměna mu svila věnce,
Svého zdobila milence!
Mizí hrůza srdce žerná
Před zrakoma svobody!
Konec bídy, nehody!
Příznivkyně věčně věrná
Kouzla před ním rozvinuje!
A bolestem ulehčuje!
Vicher v oblaka zavláje;
Jak se nebem rozletují,
Toužení v něm probuzují
182
Po chládku milého háje
Sorentského,
Dědiny to jeho!
Touha do hor domácích zaměří,
Kde s granátem jabloně se keří,
Mladý Zefýr s pomeranči hraje,
Kde se moře k nesmírnosti šíří,
Válečných kde dav se víří
Lodí kolem otcovského sídla
Mohútná plachet rozvinující křídla.
Tam besídka, někdejšího pacholátka;
Pronikne radostí pěvce, ta památka
V úsměvu co jitro s východu-li svítá,
Příchozí ty rajské sady pozdraví.
Minulosti sen ho sladce zabaví,
Když ho slza sestry neznané přivítá.
Myrty něžnost, květu barvosměsy
Těší hled, však milost nejeví;
Večer zdobují, leč srdce bolest neleví;
Břeh jenom Podánský naplní ho plesy!
Co jsou proti lásce sklepy herkulánské,
Posylip, Vesuv a rakve Pompejánské?!
Tasso kráčí ku věčnému městu,
K mohylišti pošlých světa národů;
183
Obraznost nachází lehce závodu
K Propyleji slávy vykonávat cestu.
Kde se stíny bohatýrů loudí
Z mramoru a žůle sloupořadinou,
Podobizny obrů církve svatinou
S laureaty věčné šeroty kde bloudí,
Aj, ty velikárny, jaké jsou to divy!
K užasnutí vábí, nejsou ale živy!
Mluva těch památek, o níž k cizinci sloví,
Hrobu jako výpar, se ho dotýká,
Ze snů tisícletných temně vyniká; –
Rozevřelec chladně jen odpoví!
V zápasu tu stálém Tasso s mocí vášně
K lásce se uklání – chrámy klesají;
Protivníci štěstí jeho, plesají;
K Feraře ho Eros z Říma žene plašně.
Vlastenské i šmahem stráně v parnu zvadly,
Říma velikosti, um a vědy padly.
Poznovu v palácích pěvce zbožněného
V knížecí se síni jméno ozvalo.
V rozevřená rámě vlídně přijalo
Vše u slitování syna ztraceného.
Lada též s Olympu sešla
V krásných citů výrazu,
184
V nevyslovně vábném miloobrazu
Co dennice jasná na obloze vzešla.
Pohled jeho jasní náklonnost někdejší,
Srdce zaměstknává věda nejmilejší.
Žáden důvtip lidský neobsáhne štěstí,
Když se oči nechtíc v lásce potkaly,
Magnetičnou silou smysly pojaly,
Sotva duši lze blahoty snésti.
Štěstěnu plachou však jako křídlo času
Člověk na vezdejšku žáden nestaví;
Skutečnost-li posléz kýžbu oslaví;
Poupě blaha růžné schne co stéblo klasu.
Tasso, ty jsi vyzval závist směle k boji:
Stroj se! tajně s dýkou pohotově stojí.
Jednoho dne, zrádně listec nejnovější,
Výrob sočitelstva dvorné kronyky,
O počinu pěvce v plnu krytyky,
Do ruky se vtoulí nejosvícenější.
„Jen pošetilému může napadnoutinapadnouti,“
Kníže dídí: „v šílenství prvním úvalu,
Temeno skaliště nutit ku svalu,
Malomocnou pěstí Vesuvem pohnouti.
Kdo chce slunce dosáhnout, blázen, život zmaří;
Co nám Bůh odepírá, to se nepodaří!nepodaří!“
185
Blázenstva že outok, vězení a pouta
Uzdraví, tak mocnář pěvce poučí.
Načež z dvořenínstva Tassa vylučí.
Za byt mu okáže stěny tmavokouta.
Vědu hlubokost a krasomluvy vnady,
Básnictví slavného všecky projevy
Nedostatné zjednat břímě úlevy,
Létadlo zajímat bledotvarné zrady,
Budoucnost mu dává hrubé ujištění,
Že na světě pro něj, více blaha není.
Rok po roku vláčně, tak mu v bídě zašel,
Až na číslo strašné téměř sedmi let.
Ten věku jarnímu uchvácený květ,
Násilného zlobou oblupené našel.
Až Gonzaga posléz Uměn velepřítel
Přijda na vojvodském dvoru hostiti,
Usiloval, Tassa vazby sprostiti,
Jsa pěvcovy Musy mnohomocný ctitel.
V studu svého štěstí, ráje ztraceného
Pozdravuje, vroucné mysli vznešení;
Pohnutí objímá v těla třesení
Přívětivě nástín blaha vráceného.
Srdce v přítomnosti své bohyně hoří,
Blesku chvěje žarné kol něj perutí;
186
Milostné černého oka kynutí,
V pohledu mu mrákot vytržení tvoří.
Posledně na ladnou modlu však pozírá,
Pak se ze Ferarské rovniny ubírá.
Mantua hostinská umci velebnému
Brány své otvírá prostosrdečně.
Kníže tu přijímá zprávu povděčně
O projevu pocty milostníku svému;
An v osudu trudném semotam pohnáním
Tam a tudy jme se Lyra tetelit,
Gonzagovy síně pěvy veselit,
Medicejskou přízeň blahoslavit hráním;
V očepené hrozny Parthenopy klínu
Laurovím ověnčit, Virgilova stínu.
Hlahol strun se k oblakům ubírá,
Plnozvuky hlásá velopočinů;
Výraz změnitelných jeví oučinů,
Plyne vznět, valí se, pak umírá;
Načež bolokojně nápěv líbě šustí.
Vrzy větrochladné tu ho stíhají
Zmatené co vidky, v něm se sbíhají.
Podnětu však plamen vladomoci schází,
Když do rytmy bouře svobodné přechází.
187
Vnuknutí někdejší mladosti hořící,
Okovy a zásmut zrádně zhasily.
Zloba velkomožství, oučin násilí
Poranily křídla mocnosti tvořící.
Kouzla lásky první, podněty se dmoucí,
Žal a sněhovlasý bol je předčily;
Struny vysoký lad znamně změkčily,
Souzvuk ohně pozbyl, pravidelně jdoucí,
Komu vesny zákvět bouře věku sklátí;
Víc ho anděl žádný člověku nevrátí.
Tu se hlučně prohlas od Tibery ozve
Šarlatem ovitých Říma učenců,
Básně milovníků, sboru uměnců
Na kapitol pěvce slovútného pozve.
Vysadivše proutec křovu lourového,
Vesnem aby vyhnal větev z pupence
Pro Tassova vážné čelo do věnce,
Darem od Klementa blahořečeného.
Jitro slávy svítá, Vesna květí doly –
Věnec najde pěvce – v Elizejském poli.
Na světské nehledí láska
Předsudky. Stav a bohatství
Nepřivábí Milkův šíp,
188
Aniž chudoba mu vadí.
Z pravěkých dob zavítaly
Pověsti k nám o mocnosti
Lásky bez vší ohlednosti.
Jak se světa velikáni
K malým, nízkým láskou sklání.
Ejhle, Krokova tam dcera!
Věhlasná věstkyně, kněžna!
Láskou vroucí zahořela
Ku sedláku statečnému.
Kdož vyskoumal tajné cesty,
Jež si láska k srdci klestí?
Bílý komoň hrdě skáče,
Sbor vládykův za ním jede,
On je ku Stadicům vede,
K pluhu Přemysla oráče,
Jej si kněžna vyvolila
Mezi vládyky a lechy
Postavíc ho nad vše Čechy,
Velkou úlohu svěřila
Svého srdce miláčkovi.
A hle, nastal život nový
V zemi, jehož stvořitelka
Libuše ta žena velká,
189
Kde se v písních oslavuje,
Vždy s Přemyslem se jmenuje.
Pravnuk její, chrabrý Oldřich,
Jak pramáti jeho slavná,
Raněn šípem Milkovým,
Nehleděl na původ děvy,
Kterouž zamiloval sobě.
Bylať to jen sedlská děva
Svěží jako mladá réva,
Již on spatřil u studánky,
Krásou její se pobavil,
Pak ji kněžnou učiniv,
Svatební s ní radovánky
Pověstné po Čechách slavil.
Takž i v jiné krajiny
NahlédnemliNahlédnemli, podobné nás
Uvítají dějiny.
Mocný Ruska vzkřisitel,
Svého lidu buditel,
Petr Car, muž svého času
První mezi velikány,
Jehož vůli, a věhlasu
190
Zavřené se Ruska brány
Otevřely, jehož lodě
První to na ruské vodě
Pustily se v Oceány,
On i složil svou korunu
K nohoum děvy venkovské
A své žezlo rekovské
Sdílel s ní na skvělém trůnu.
Ona, mezi Livoňany
Zajatými nejnuznější,
Ozdobila jeho stany,
Stala družkou se vezdejší,
Chotí cara samovládce,
Moudřejší nad jiné rádce.
Sto národův hlaholilo
Slávu samovládkyni,
Sta bojarů se plazilo
U nohou Kateřiny!
Někdy snouby takto smluvené
Strhly roucho s života tichého,
A nešťastné srdce uvrhly
Do víru a neštěstí trudného!
191
Krátké jaro, krátké léto,
Dlouhá, tuhá žimazima sledila,
A pro věrnou nerovných si lásku
Vřelá mnohdy krev se cedila.
Bernaurovu Anéžku kdož nezná?
Bez viny ten anděl v obět padl!
Krásný strom hle ranou protivníkův
Hrdých podseknut tak hrůzně svadl!
Zelené vlnky Dunaje
Ku břehům se blíží –
Větýrek s nimi pohraje,
Luna se v nich shlíží,
Hvězdičky se v nich ztápějí,
Jasné záře hází,
Po stříbrném jich šlápěji
Víla se prochází.
V náručí jejím bledý stín
Šepce kletbu na krále,
Vrhnouti jenž dal do vlnin
Oběť lásky stálé.
O podivných osudech
Vypravují dějiny,
Ježto láskou provolány,
192
Velké spůsobily zmatky,
Země krví zakropily,
Jinde zase toky slzí
Z očí mladých vyloudily.
Kdož by neznal Albionu
Vládce Jindřicha Tudora?
Švarnáť ozdoba rytířstva
On, však vražedlník ukrutný,
Krvelačný tygr v lásce.
K plamenům v něm touha zňala
Po milostných dobrodružstvích,
Po zábavách lásky divé.
Útravný jej požár hnal
K novým povždy předmětům,
Obrazivost nenasytná
Soběctví a požívánípožívání,
Věčné chtění ho pohání
Od děvčete k děvčeti.
Aby nejladnější získal,
Zdobí je korunou svou,
Když se žádost jeho splní,
Oheň touhy se udusí,
Shasí lásky jeho plamen
193
A vyprýští zhoubný pramen
Nehod, zoufalství a bídy
Pro ubohé manželky.
Jak se rychle v svazek dal,
Tak se rychle odpoutal,
A kdož královou dřív byla,
Na popravišti skončila.
Avšak odvrací se Milek
Od obrazů takových,
Jinému postoupiv místa
Bůžkovi, jenž žhavé uhlí
Sype v prsa nešťastníků,
Otrokův – to okamžiků,
Již se jemu v mocnost dali,
Aby k své i jiných zkáze
Sladkost jedu požívali,
Prorazivše lásky hráze
V požíváních vyhýrali!
Žehravost! co neřest na sadě
Ty se jevíš v lásky zahradě.
Záhubný se v tobě
Jed ukrývá,
194
Jenž se v duši vrývá
Probouzíc jí k stálé zlobě,
V srdce bodá,
Je vyhlodá,
Všecku zdravotu vyhání
Z mysli nakvašené
V nemocném si počínání
Duše poplašené!
Jeť to látka pro malíře,
Vylíčiti onu vášeň,
Jíž ublednou mladé líce,
Jíž se zbouří vřelé srdce
K šílenství, jejímžto vznikem
Oči v zášti se zajiskří
A v hořkosti ústa ztřesou!
Tamo viz! na basiliku
Žofínskou svůj upři zrak,
Mezi věže Cařihradu.
Krásná jako hvězda nebes
Ale bídně uvězněna
Tamo úpí Iréna.
Nejskvostnější ona klenot
Moslemínské kořisti.
Příroda-li ustředila
195
Tolik vnad a spanilosti,
Tolik krásy v tomto tvoru
By nádechem surovovýmsurovcovým
V rukou hrubých uvadla?
Dravý tygr, zpupný Tatar,
Jehož otrokyní jesti,
Na chvílku se ojařil
A pohrává kadeřmi
K nohoum mu pokleklé děvy.
Tu hle prstem krvavým
Závoje odhalí řásy.
I žasli uzřením krásy,
Jakouž před tím nezvídaly
Zraky jich. Kol stojící
Surovcovi dvořeníné.
Projevili podivení
V neukrytém uchváceníuchvácení.
Tím se zbouřil divoch ten;
Závist, že ne jediný
Jest on svědek těchto vnadů,
Ďábelskou mu dala radu.
„Otroci vy proklatí!“
Zahřmí slovo násilníka,
„Myšlenkou jste poškvrnili
196
Pohledem svým děvy krásu.
Tím jste poškvrnili slávu
Vašeho též sultana!“
Ihned bleskem ostré zbraně
Uťal krásnou děvě hlavu.
Nebylo jí poznat strachu;
Mžikem koulila se v prachu!
O panenské královně
Mluví zvěsti Albionu.
I nebylo nad Alžbětu
Ženy vážené tam více.
Ve víru však harfy tónů,
Jenžto k slávě jí zaznívá,
Jeden slabý se ozývá,
A ty vlny Temže v letu
Svém u břehu se stavíce
Šeptají si o slabosti
Hrdé ženy. Z žehravosti
Zrádného, černého klínu
Na královnu slavnou padá
Dlouhá řada tmavých stínů!
Kaledonská sokyně,
Velká v lásce rekyně,
197
Marie Stuartka padla
Do jich rukou. Krásou žena
Zbudila Britanky pýchu.
Jejím rozkazem uvadla
Královská ta květina,
Ejhle, krásná ženština!
Nad hlavou se meč jí blýští –
Skonala na popravišti!
Nepřestala na té vině!
Marnivosti králevnině
Ještě jedna obět klesla!
Britanskem se pověst nesla,
Slavný Essex, lesk své doby,
Na se že uvalil zloby
Královské své příznivkyně.
Více prý než přítelkyně
Byla mu. On rytíř skvělý,
Tělem vábný, duchem smělý,
Jí jen život svůj věnoval,
Jí své snahy obětoval,
Aby Britansko prospělo,
Aby skvěle po Evropě
Zářilo královny čelo!
198
Ale ač byl Alcíd silou,
Štěstím ač dostih’ Hephaesta,
Přece růži převyvilou,
Jížto z Vesny vedla cesta
K Listopadu, považovat,
Za poupě a za spanilou
Dívku onu vyhlašovat,
Jejíž, byť i skutky slavní,
Přec už dnové byli dávní
Neuměl, ba marnost zbudil
V královně a žehravost,
I sbořil se pod ním most.
Jeden okamžik vypudil
Všecka milostná zpomnění,
On pak, z nejmocnějších jeden,
Na popraviště byl veden
Ku života ukončení!
Tíseň mi zrádně jakás srdce ouží!
Nicota prázdná mne ovinuje!
Kde hledat cíl, po kterém mysl touží,
Proč se mi smut v duši objevuje?
V dálce a blízku-li zorně vyzvídám,
Vesny se táži, nahlížeje v sad;
199
Stráně, habřisko nadarmo prohlídám;
V své oudolince naleznu to snad!
Tam s koše cukruje lípa trnčiska
V milostivém hlasu upěnění.
Žlůva z mladého volá topoliska
U veselém Echo sopelení.
Sem, věterčátko, zaber lety frašné,
Ano dovádivě dmeš jetelem!
V usnažené čelo chlad, péro plašné
Tvého létadla, poviň veselem!
Věj ke mně výduchu oživující,
Vesny-li příchody oznamuješ,
Příteli Jitřeny ruměnějící,
An z kelce rostliny vyluzuješ!
Leť v mechy po fialných kokošinkách,
V úsměchuúsměchu, jenž se raší zákeřím;
Trop v sněhových letu šum konvalinkách,
Louce zaviň sněhovým kadeřím!
V tom přemilém všeho vůkol pohrání
Růže, se s louky lehounce přiluď;
V tílku jejím péra tvého zachvání,
Zdřímajecí stredovůni probuď!
S tou lahodnou se vytoč tekutostí,
Spánky a smysly mi v šeptu oviň!
200
Až opojíš duši libovonností,
Rozvětvením zlatolýčete plyň!
V listu-li zachvěje let čilonitkách,
Tvou se vinoucí kmením perutí;
Rozseje v chmelnici a po besídkách
Chlad, vláhu půdě ze tmy vynutí!
Až vladyvlahy [...] napojíš v květotílkách,
K lýře mé volně v brčály se snes;
Zev po dutosti zaveď v kratochvílkách,
Až zavrzá hlazený zvukoples!
V postrunění rozchráním se houpej,
V svévoli roztomilé veda pěv;
Pak na potůčku si létadla zkoupej,
V bublu lichotně modřínce se jev!
Vedro-li slunce výsostě ponítí,
Úpalem parným tělo unaví;
Ke mně-li neprovodíš běhy z kvítí;
Mou mysl chlad mile nezabaví?
Kvapně očerstviti služboochotné
Tvář, věterčátko, poleť i prsou,
Ovlažením čelo zjasniti potné,
Ze smutu osvobodit duši mou!
Nektary vděčně létadla ti skropím,
Jenž se daří lidu po vinicích,
201
Lyry své k zápěvu rychle se chopím,
Roznesu chválu ti po štěpnicích!
Mlázině, třešnici tvé milostenství,
Borku, habří, budu vypravovat;
Až proplyneš jara kruh veškerenství,
Střemchy budou peruť korunovat!
Tě modrozvonky ulíbají něžné,
Až kolem nich perutím zavadíš,
Liliosady se usmějí sněžné,
Jim-li poupátka lahodně schladíš!
Perlami počne v dolích rosa mříti,
Kde bude tvé péro poletovat,
Slunce až v krůpěji počne se stkvíti,
Sady ti růže budou věnovat!
Všecku vonnost tu v dolince nasbírej,
Z temnoty chladu, pramínku, unes,
Přímo k besídce Milivky zabírej,
Frašně proviň jahodisko a les!
V roštině skrej se u střemchy kvetoucí,
Toužně baví-li ji zamyšlení;
Pak perutí v ratolesti se dmoucí
Svěje do klína jí zasněžení!
Jak brzy rouško se počalo douti,
V plynu pokradmo do něj se zaviň;
202
Když ale ním vlny jaly se hnouti,
Prchni, a únos kořisti nemiň!
Stánku u svého tě mním očekávat,
Pokladu od tebe až dostanu;
Vroucně ho celovat, na srdce dávat,
Ústa ním těšiti nepřestanu!
Vítej mi! jesene, příznivče stálý,
Poklid jaký v haluzí plyne tvém;
Tvoje si ochlady mé čelo chválí,
V prošumu listu v clonu zeleném,
Jenž z lupení vane miloherného!
Na světa zapomínám ta hlahol;
V útěše srdce hojím smutečného
Můj plamenný, dávný duše bol!
Proudu bubel s vrchoviska studánky
V důvěře louce se přituluje,
V temnu slavík klokotá radovánky,
Soucit vlastní z bezu vyjevuje!
Vánek seje s koše osykového
Lichotivých třesů projevení,
Stav milostence kresí nesmělého,
An se kochá v srdce upěnění!
Jenž muka lásky v prsou volně snáší,
Bol v hluboké nese tajemnosti,
203
Osudu prosbu svou vroucně donáší,
Z té nevyloučil by jej smutečnosti!
K tvému se, jesene, stínu obracím,
Pod ním milátko mé často sedá;
Když se po roklině v zmatu potácím,
Zde petrklíče do věnce hledá!
Pro koho kvítka tak bedlivě vije,
Barvitý ten komu určila kyt?
Proč v tajemnosti svůj oumysl kryje?
Všetečnost darmo obmyslila zpyt!
Ozvěno! kdyby se tázati měla,
Laskavě za mne tu odpovídej!
Slova milostně v otázce-li zněla,
Schýlenost mou pro ni v paměti měj!
Mnedle, jaké lupením šumy chvějí!
Co se ve křovině pohybuje?
Co mi tísní prsa, ledva že zejizejí?
Proč se mne bázeň tak uchopuje?
Snad provodí ji plachá noha k mlází,
Stíne, mě tmou zelenou pozakrej!
S pahoru když ale do rokle schází,
Vesny milátko mi spatřiti dej!
Ach, bohu žel! toťe v letu pěnička
Šumot prchem v kvítí utvořila,
204
Když s vrcholí buku do sazenička
Na lovy brouků si zaletěla!
Ai, ty dolinko květohravná,
Ty jsi tajemkyně bolestí mých!
Spěš je uchlácholit, družino bavná,
V zálemu háje a ramenou svých!
Kdyby umříti na vůli mi stálo,
Zde bych si místo ku spočinu vzal;
Tiše větérče by kolem mne válo,
Kde bych hrobku vynésti si dal.
Věnci by ovily děvčata spánek
Zvonky modrými a rozmarinou,
K tomu nevadně by vroubil břečtánek
V okruhu mohyly, nit zelenou!
V zásmutu protulujiv se bludárnou,
Nikde spočidla mu háj nejeví.
Úlevy nikde pro tužbu požárnou!
Z venku že stezka sem vede, neví.
Děvče, jenž semotam v zápolí kříží;
Posléz, o přízrak! milenci se blíží.
V obdivu prodlejí naproti sobě,
K odstupu času slušného není!
Kudy ujít také příhody zlobě,
K proslovu klíče u potracení!?
205
Jeden druhého tu v zánětu líce
V nevinnosti studu pozdravuje.
Proudění krve vždy více a více
Napnutí myslí vyzrazuje.
K odpovědi ruku dívka podává
Stydlivě, v zástavu naklonění;
Načež jinoch srdnatosti dostává,
Přilna ji k srdci ve ruměnění.
Zprávu hledá v pohledech nepokojně,
Zda v srdci mír čili uchvácení?
Zaslzené zraky svědčí dobrovolně
O hlubokém děvy zanícení.
Vzdechy hluboké se nenadále
Z tísně prsou valem vyřinují;
Vysloněné zraky k milosti chvále,
Návrhy Mílčete vyzrazují.
Mlad se protrhne z své nečinnosti.
Z očí děvčete slze kanou,
Vyluzené prostotou nevinnosti,
Rozkoší mysli, potud neznanou.
Jeho zas myšlénky plamen rozhřívá,
V kruhu luzných se pociťuje snů,
V čelo ji líbá, svou ji nazývá, –
Co byly blahoty minulých dnů,
206
Vedle okamžení jediného,
Kde ona spočívá na srdci jeho?
Ký paprsek k němu střelně doráží,
Výheň jaká se v něm rozněcuje!
Z žeh z jedné ruky k druhé-li přichází,
Jedno druhé oko rozsvěcuje!
Jak velebí podíl osudu svého!
Tluky že zbudil pulsu, v čilé
Kolébce tílka, srdce těsného!
Ruměnec líbá děvy milé!
Stud a toužení v tuhém tu boji!
Duše se v rozčilu objevuje;
Láska vítězně ostojí,
Chlad rozmyslu podmaňuje.
Dětinné ulétá rozpačilosti
Smíšek, ze rtů jejích růžovitých,
Hrubků zedví tiskne v roztomilosti
Mílče, vražbou prstů stříbrovitých.
Pročbys oslýchala neviny žádost,
Zákona lásky nestíhala sled?
Proč nytí srdce nečinila zadost,
Od slunů spásy odvracela hled!
Krása vynesla tě za vladopaní,
Poklid a zhouba leží v moci tvé;
207
Slíčnosti svět a kochánek se klání,
V službě hledá blaha milostivé.
Ruku v ruce na prahu ráje
Prodlí, ó, jaké okamžení!
Vyšší blaho nelíčily báje!
Nebe jeví se jím otevření.
Komu se v máji slun jasněji zaskvěl,
Vánek šuměl komu lichotněji?
Komu slavík medosladčeji zapěl,
Kdy se palouk šatil barevněji?
Výpary Ambry jdou po květokráse;
Obdar je lásky utlačiti zdá se!
Kdož, jsa mužmuž, to nepocítil,
Za tělesným požitím
Že kráčívá přesicení,
Nelibost a bezcitnost!
Není cnosti tam, kde síly
Více není ku hřešení!
Počína však cnost ve chvíli
Sebe sama přemožení.
Mnohý se ku vášni sklání,
Mysl svou jí zaprodá,
Ni-li stud ho nepodmaní,
Ve vír zhoubný upadá!
208
Ti však, jenž si pouta kladou,
Sami sebe překonají,
Pobaví se vyšší vnadou,
Vyšší blaženství poznají,
Za nímž nekulhá pykání,
Marné hříchův oplakání!
Ba čím méně oko zhlídá,
Tím víc o lásce se zvídá.
I bohyně krásy, Lada,
O tom poučuje nás;
Její nejslíčnější vnada
Býval čarodějný pás.
Nebi dítkem nejmilejším
Od věčnosti byla cnost,
Mládeže andělem strážným,
Drahou družkou, nevinnost.
Ona, libá krotitelka
Divých chtíčů jinochových,
Ona milá pěstitelka
Čistoty a ubělových
Myšlének vždy tvořitelka.
Básníci ji opěvali
Živým písní hlaholem,
209
Mudrcové ji nazvali
Jediným života dnem,
Jejžto sledí dlouhou nocí
Vašní zničující moci.
Není-li Platonův sen
Blahoslavením panenství?
Může-li kdy srdce jen
Svévolně blahoslavenství
Sprostit jedinou se chvílí
V obejmutí luzné Víly!
VšeVše, co krásné, vševše, co velké
Na zemi se objevilo,
Z cnosti blahoobrazu
Jedině se vyvinulo.
Ona posvátným svým ohněm
Mysl k činům rozehřívá,
Ona jediná na zemi
Pravý ráj nám vydobývá.
U všech schopných národů
Heslem panenské vzdyvždy krásy
Byla cnost a nevinnost.
Jí se klonila i slavných
Bohatýrů udatnost!
210
Před ní sklesli odvážlivci,
K nohoum jí složíce zbraně,
Ona nepřístupná, chtíčům,
Ona nedostihlá haně!
O chlípníku Klaudiovi
Pověst mluví pravdy slovy;
Sněhobílá holubice,
Jejíž jméno Virginie,
Pomátla mu divé smysly.
Nevěděl k ní jinou cestu
Nežli přímou – zasnoubení.
Ale přemnohá znamení
Jevila, že nepřejí
Bohové tomuto sňatku;
On však ztopený už v zmatku
Nedal se tím odstrašiti.
„Ona musí mojí býti!
Musím se s ní pobaviti,
Bychť kletbu země a nebe
Tím i uvalil na sebe!“
Tak Decemvír v rozhorlení
Mluví a přikročí k skutku.
„Sem pochopové! sem pojďte!
Na má slova pilně hleďte,
211
Chopte se otrokyněotrokyně,
V ložnici mou ji uveďte.
A nedá-li se vám vésti,
Dovolím vám ji přivlécti.přivlécti.“
Stalo se, jak přikázal,
Ale s zlým se potázal.
Dříve než se mu povedlo
Ruku vztáhnout na svou obět,
Ajta, ostrý její nůž
Hbitější byl nežli on!
Probodnutým srdcem klesla
Mrtvá k nohoum vrahovým,
Duše děvy se však na břeh
Stinný Acheronu nesla!
Na zpomínkách vítězství
Hrdý Tarkvin spočívá.
Obrazy smilnými nadšen
Uspokojen hovívá
Sobě a na požívání
Nová zas přemýšlívá.
Běda tobě, Říme, běda!
V okovech dlíš přeukrutných!
Kdo vyjasní tváří smutných?
Není mezi hradbami
212
Tvými snad už ženy krásné,
Jenžby nebyla propadla
Vůli vládce prostopášné!
Aj, přec jedna naň dozrála,
Lukrecie! jmeno tvé
Tisícletím slavené
Všem těm mocným samovládcům,
Nevinnosti ženské zrádcům
V uších hřmí co pomsty jmeno!
Tebou řádění Tarkvinův
Tu a tam už zamezeno.
Kdož neví, jak svévolně
Štestěna si počíná
V udělování darů?
Jak přenespravedlně
Rozdělila mezi nás,
Co jí k rozdělení zbývá!
Ale láska se vysmívá
Přece její svévoli.
Kde jí Štestěna nepřeje,
Tu se ona mlčky dívá,
Zda-li jiná cesta vede
213
K cíli jí nepřístupnému,
Osudem ztarasenému.
Tamo dívka v samotách!
Nejevíť se přístup k ní.
Slyš, tu v nočních temnotách
Z povzdálí kytara zní.
Sladká píseň
Jeví srdce tíseň –
Letí, letí přes zahradu –
Noční jí přenáší dech. –
Láska vynašla si cestu
Na ozvěny perutěch! –
Kde jste stráže? hlídačové?
Tu-li cestu zamezíte,
Vynajdeť si brzo nové!
Co platno, že oči vaše
Ji tak přebedlivě střeží?
Marně ji uzavíráte
Na výšině tuhé věži,
Kam nemožná přikročiti
Bez smrti nebezpečenství.
Láska zná se v udatenství.
Zlomí žalářové mříže,
Odvalí nesmírné tíže,
214
Neleká se závratných
Výšin ani propastí.
Vstřed se odporníku vrhne,
Z rukou kořist jim vytrhne.
Císařova dcera Jítka spanilá
Knížete českého krásou ranila.
Břetislav se marně ucházel o ni,
Naděje se úsměch k němu nekloní.
Nepříznivci krutí naň zanevřeli,
Milenku do kláštera uzavřeli.
Břetislave kníže, úmyslu se vzdej,
Na svou krásnou Jítku víc nepomýšlej.
Daleká je cesta tam do kláštera,
Brány uzavřeny pevně z večera.
A žoldnéřů řady dívku hlídají,
A jeptišek sbory jí nevydají.
Hradby klášterní jsou pevné, vysoké,
A příkopy kolem, šíré hluboké.
Musil bys být orlem, bys tam doletěl,
Musil bys být hvězdou, bys ji uviděl!
215
Ale Břetislava vše to neleká,
Mysl kolem hradeb toužebně těká.
Srdce nepokojně tluče pomněním,
Že milenka jeho v trudu klášterním.
Vichr na úsvitě mlhu rozhání,
Obrněný rytíř lesem pohání.
Za ním tlupa mužů v železo krytých
Cvalem na komoních žene se hbitých.
Jedou, jak by vítr půlnoční je hnal,
Jakby trouby zvuk je do boje volal.
A než slunce denní nastoupilo běh,
Donesl žoldnéře po kraj lesa spěch.
Krajina tu šírá v jitřních mrakotách
Okolo kláštera nivy v ranních snách.
Tu zacinká zvonek prvním znamením,
Že se panny sejdou k ranním modlením.
Muži zastínění tmavou houštinou,
Břetislav samoten jede rovinou.
Sluníčko vystouplo z obzoru šera,
I otevřely se brány kláštera.
216
Zvonek ještě cinká, jasně s výšky zní,
K službám božím lid se béře sousední.
Mezi nimi rytíř s hlavou sklopenou,
Jak by se zabýval ranní modlitbou.
Do kláštera vjede, před chrámem stojí,
Kající snad hříšník vstoupit se bojí.
Ranní služby boží počnou v kostele,
Panny v kůru pějí jako andělé.
Dopěly a lidu vracuje se dav,
Jak železná socha stojí Břetislav.
A když lid odešel, panny v závojích
Dvě a dvě se berou do cel klášterních.
Mezi nimi Jítka jak se vyskytla,
Železná nabyla socha života.
Dívky se uchopí, na kůň vznese ji
A z kláštera víchrem pádí rychle s ní.
Ulekly se panny, do křiku se daly
A klášterní stráže k obraně svolaly.
Vojíné řetězem zatáhli jsou bránu,
Břetislav však mečem rozťal ho na ránu.
217
Volným otvorem pak s kořistí svou drahou
Šťastně do Čech ujel uvítán svou Prahou!
Tady probudila láska
Velké reka udatenství,
Sílou proklestil si cestu,
Meč srazil nebezpečenství!
Jinými zas účinky se
Jinde láska osvědčila,
Ač, prohříchu! ne vždy k štěstí
Stoupence své provodila.
Známý světu Abelard
Hlubokou proslul moudrostí,
Duchem svým se objevil
Věku svého na výsosti.
Ale láskou raněný
K Heloise zahořel
A pro nesmírnou svou lásku
Nesmírný žal přetrpěl.
Nelze vypsati ty hoře,
Jež mu bylo snášeti,
Nelze nakresliti cesty,
Jimiž musil kráčeti.
218
Ona ve zděch klášterních
Uzavřena nyla,
Jeho celý život pak
Černá mračna kryla.
Jejich žalu ozvěna
Dopisy jsou vroucí,
Svědectví jich zoufalství
A jich lásky žhoucí.
Ohni svatý! v skvělosti ethérské
Jenžto plápoláš vestálským jasnem
Nečistých prost dýmů, divých chtíčů,
Tobě struna hlaholí svou obět,
Tobě, roditelko velkých skutků,
Lásko posvátná!
Neníť věku, kde bys byla
Zázraky své netvořila!
Pomníváme na dobu,
Kde cit bohomilstva dával
Podnět k činům bohatýrským,
Na dobu to středověku
Proslulého rytířstva.
Ejhle úsvit romantiky
219
Na východu vzdálných nivách.
Ohlas dolinou se nese
Prápory se rozvinují,
Pod vojíny zem se třese
A moře se rozstupují.
Kříž vyvznášen po horách
Budí lidstvo, jenžto v snách
Trudých, šerých si hovilo,
By na slavných dějinách
S zápalem se účastnilo.
Ozbrojencům rytířským
Zdá o krásném se Edénu,
O rájích, jež osud dal
V moc sveřepých Saracenů.
Osvobodit svatou zem
Ode divého pohanstva,
Zbuzující myšlénkou
Posvátnou bylo křesťanstva.
Byl to velké lásky cit,
Jenž ty reky poháněl,
Ohromný jim slávy zvon
Od východu zazváněl.
Jeho zvuky jsou se tahly
Od dědiny k dědině
220
A vše duše touhou prahly
Po zočení svatyně,
Odkud skvělé vyšly záře
Zrodíc křesťanské oltáře.
Onen čas co doba lásky
Pamětný jest v dějinách,
Láska se účastňovala
Na rytířských skvělých hrách,
Láska hnala muže v boje,
Z ní prýštěly činův zdroje!
Nikdy před tím na světě
Nedošla té vznešenosti
Láska, nikdy blaženosti
Její nevznikly tak jaře.
Básníkové k oslavě jí pěli,
Harfy ku probouzení jí zněly.
Jeden světem bloudil, proslul udatností,
Druhý láskou trýzněn v lesní samotnosti
Smutně dny své trávil,
Přírodou se bavil,
V skalném žije lomu
Šumění naslouchal stromů,
221
Potokův bublání,
Lístků šepotání. –
Aneb přede poustevnou
V stínu lesním ukrytou
Jako štít na tajnou skrýš
Postavil si kříž,
A tam trval v modlení,
U bolestném zpomnění
Na životné marné snahy,
Ba jej snad překvapil sen,
Jenž mu dávno zašlý den
Připomenul, šťastný – blahý! –
V nižiny často pádil s chlumu svého
Hynka rytíře na Radími syn,
Kde svěžest poupěte roztomilého
Ze Libických se vyvila rovin.
Stala se umluva slibu milosti,
Utvrzena hlubokou tajemností.
Toť bylo kvítečko tvaru milého,
Mysli čisté jako májový den:
Z plápolu hled kadeřiště zlatého
Modře slonil se, co v zákvetu len.
222
Ňádra provájela záře jasmínu,
V líci plynul jemně nástín rubínu.
Pln ponětí v srdci jinoch svatého
V prudkotě lásky se k anděli jal.
Projevy slibu jí přísaženého
Soucit milosti u děvčete zňal.
Tvář rytířova, postavy švarnost
Množila přeludů plamennou žárnost.
Na ovrubách Jičinského kotliště,
Ze kuželných se trmí lesohor,
Přes hranalehranole hustitého jedliště
Blíž Radími, starohrad Kunobor.
Na úpatí dráha dál obetknoucí
Ku Praze jde v rovinách se vinoucí.
V kraji se temná pronášela zpráva,
Divně na Kumboru že se děje;
A že rytíř časem v zákeři stává,
Závěje když zasypá koleje.
Sůtky-li bůra po silnici práší,
Náklad kořistě že domů přináší.
Lid hovoří: když se k půlnoci chýlí,
Z okna čekanky že v upěnění
223
Hlas děvečí přežalostně tu kvílí,
Žádaje od nebe svobození.
Krom to, rytíř sedě stále u kvasu,
Kostky a číše mu krátějí času.
Zpráva tu vzešla o růži Libické
V jaru šestnáctém se rumějecí.
Zdálky valem šlo jonáctvo šlechtické
Žádostně do kraje putující.
Vše k Libickému uhýbalo hradu
K obdivu kvítku, ladného tak sadu.
Náhle se ozve tu polnice třeskot;
Hradu nový se přibližuje host.
V slunci se skví brnění jeho leskot.
Do dvora přes zvedací žene most.
Zdibor rytíř to na Kumbora hoře
S řehtajecího sedá bělooře.
Pán Libické tvrze naproti spěší,
Vlídně obětuje k jízbě provod.
Z příchodu hosta srdečně se těší;
K poctě rozkáže strojit v spěchu hod.
Hojně tu čiše kolem stolu krouží,
Špíže dělí, po čem ústa jen touží.
224
Při stole host jiskřivý zrak upíná
Studně na růži se rumějící.
Dívce zatím kvasu hluk připomíná
Slunce ku západu prchající.
Darmo hledí Zděbor ji postihnouti,
Z hlubiny zámyslů ji vytrhnouti.
„V Oulibicích tu milátko chováte,
V kraji celém podobného není!
Jestli potud zetě ještě neznáte,
Račte přijmouti mé navržení:
Dejte jí Kunboru za hradu paní;
Část všeho nábytu věnuji za ní!“
Zděbor se tak slyšet z Kumboru dává,
Bohatstvím velikým oplývaje,
O ceně zlata mluvit nepřestává,
Výše nad krásu je vždy stavuje;
Tak že celé na něm své blaho skládá,
Osudu dívce jiného nežádá.
Pánu neznámo bylo Libickému,
Co se na Kunboru tajmo tropí:
Mladé rytířstvo že ke všemu zlému
Spěše, v opilství a hře se topí.
225
V souboji hyne, vadí se a hádá;
Do sklepů často kořistě ukládá.
Když zardění večerních se červánků
Mísilo do zlata rozplynutí;
Tu bělavý perokyt kolo zámku
Vál, přepanošně u větru dmutí.
Dívka, která tu na výzvědu stává,
Zná, s pery vánek jakými zahrává.
„Dlužno, matinko, mi na sady jíti;
Dozrály již v pasekách jahody.
Chlad chvěje dub – po lukách sboru kvítí!
Ze tmy slavík pěje lip u vody!“
Záhy tu děvče do háje zabírá,
Kde mu milost k nebi branku otvírá.
„Ach, Bojemile, s jakým duše věrná
K tobě spěji srdce užasnutím,
Víš-li, propast že hrozí nevýměrná
Lásce naší skoro utonutím?
V tísni pustého srdce strachy vznikly,
Země a nebe se proti mně spikly!“
„Usmutnělá tvoje pláče Milivka;
Na zmary vede krutá ji bolest!
226
Zdaž ubohá není ve světě dívka,
Muž nemilý jí usouzen-li jest?
Rod přinutí mě všecek k slovu dání;
Zhoubně mi dlužno hynout v naříkání!“
„„Tvář nedopusť žalu zrádně usoužit,
Překaž modrých očí zaslzení!
Nech po Milivce jinochovi toužit;
Chraň ale srdce od zanícení!
Kdoby však lásky té donutil k zradězradě,
Pomni, že já mstě se octnu na hradě!““
„Ty jsi mi ustanoven, Bojemile,
Nezruším věrnost tě přísaženou!
Jestli blahá projeví se mi chvíle,
Tvou budu pyšně volat se ženou!
Vezmi zatím moje pocelování,
S bohem se vrať – už zvoní na klekání!“
Tak plouly hodiny u veselostech,
Když se rytíř v plesu k Radími bral.
Však brzo po blahu a po radostech,
Vojsko když vévoda do boje zval.
Per bělavých u Libic milování
Skončilo – též sadu navštěvování!
227
„K prospěchu svému času užívej,
Štěstí se chop, kde se vyskytuje:
Ženichových o vnadách nesnívej,
Jestli rytíř ruku obětuje;
K níž spolu hojnost zlata přidává,
Pošetilá, jež se mu nepodává!“
Tak roditel dceru k snoubě nabádá,
Jenž se jejímu citu protiví;
Matka jí výhody na srdce skládá,
Tužbu jeví Zděbor lásky chtivý.
Vše daremné ale usilování,
Přinutit nelze ji ku slova dání.
Důvodů více není-li tu žádných,
K cíli vodí mnohokráte i lest:
Bratr její, činů pln nepořádných,
Ze dluhů nápomocen svodu jest.
Výzvěd mu příčinu vyzradil lehce,
Proč jeho přítele sestra as nechce.
Dívčiny slze počaly schnouti,
Stále Zděbor sliby obnovuje:
Jemnoslovy, dary mní ji pohnouti,
Darmo na ni ale usiluje;
228
Posledně rodič na odslov dotírá,
Námluvy den na druhý uzavírá.
Než ale zlá se přiblížila chvíle,
Krok děva zajme do svých březovin.
Jak ale stézku nastupuje mile,
Ana kol třešnic běží do křovin:
Na zeleném tu visí na vazečku
List složený, bezovém na stromečku.
Kdo mi tu bouři vypíše vniternou,
Jenž se v prsou děvy rozlítila,
Když duši po tří letech slibu věrnou
Láska první znovu roznítila!
Však ale hleďme do lísteku spíše,
Co milenec Bojemil jí as píše.
„Tíseň milosti, a toužba horoucí
Do ztraceného mě ráje vedou.
K půlnoci čas až dojde plynoucí,
Úmluvu v háji dovol mi s tebou;
S modra až vyline stříbro měsíce,
Tvé slze přijdu ulíbat i líce.“
Zájemu kdo ji lítému ubrání,
Ze strachu v mysli co zrůstu beře!
229
Naděje, útěcha pochybování
Z obsahu písma se k srdci deře;
Námluvy, věrnost a lest v duši plašné
Krutě vytáčejí, obrazy strašné.
„Zásnuba zejtra nemůže se státi,
Otče drahý! Jen ach, zejtra ne, ne!
Snad ubohé, blaho dlužno mi lháti,
Když srdce mám třesením sevřené?“
„„Přestaň!“ praví stareček, „dcero lkáti,
Dnes co není, jindy může se státi!““
Své beře v komnatě vroucně na ústa,
Jenž v plamení laskavém jí hoří
List těšivý, celujíc slova z husta,
Ač v těle mráz, v srdci žár jí tvoří.
Čím ale v půlnoční čas plyne blíže,
Oužeji dřímota smysle uvíže.
Jak ale pol dráhy noc dokonává,
Tichota hrad beře v podmanění;
Kradmo ku bránce Milivka se dává
Tužby ritířovy k vyplnění.
List, buď i lest, buď i pravda, či lhání;
K háji ji láska a touha pohání.
230
Kam tyto šepty ve trávě a loubí,
Kam se derou cvrky liskovinou?
Zdaž noci dech šumy věje na doubí,
Či z borové chvoje v háj se ženou?
V poskoku jak se to krade a míhá!
Jedna bludička druhou v kole stíhá.
V tom se nenáhle z beziště vytáčí
K cestě rytířovo podobení,
Ostrotělé, v tuhokloubu, a kráčí
Ve bělavém těla ozbrojení.
Kropěř na půdu s beder-li upustí,
Ouhorem co sucholist v tahu šustí.
Víchr pozdním jako v náklonu ročním,
V šeptu takém podobizna sloví:
V„V blesku měsíce, u výdechu nočním
K rovině pojď, duše má, ze křoví;
Hvězdy zovou tě ve stříbru se skvoucí
Na cestu k Radími přímo vedoucí!“
Na proti své děva rámě rozváže,
S tvarnoty rouško v zad odhalujíc:
„Ještě-li můj jsi, milenče?“ se táže,
„Či na bojišti cizém jsi šel v nic?
231
Do světa, do hrobu, kam se ti líbí,
Provodu dáti Milivka ti slíbí!“
V tom ruku dá mu, a v pospěchu hybném
K rovině rychle se z háje berou.
Jak ale dívky ve světle pochybném
Hledy v rytířovu tvář se derou:
K ní se tu strachy a hrůza přiblíží;
Jakby z papíru rytíř byl, vyhlíží.
Líce jsou linie – čárky jen kosti –
Nikde plnost, kulatost nejeví!
Tlouště není – ale ploch všude dosti,
V tenku takém jako týl nožový.
Dívce ostrá ruka do ruky krájí –
Muž polétá si, věterci-li vájí!
V sloup hledy má oka papírového,
Hluboce v šeptu se vyslovuje.
Šusty, papír hřebení přílbičného
Rovně i plášť jeho vyjevuje.
Ostruha, bota a barva na pásu,
Všecky papíru nesou bělokrásu.
„Srdnatě, dívčino, pojďme jen dále,
Hodina cíl, naše poutě není;
232
Tam se bělí rodohrádek na skále;
Spěšme si, dříve než chvíle mění!
Chmúry se z jihu za námi pohání,
K rovině vítr valí je se strání!strání!“
S mraky se usilují klusem jíti;
Hrádek za nimi otcův utíká.
V tom ale z oblohy počne se mžíti,
Ze tmy měsíc ani nevyniká.
Když ale bouři slyší děva řváti.
Dále zdráhá se mu polem se bráti.
Pak sršejí v puku krůpěje deště,
Blesk v sinavém nebi čáry seká.
Sutky do to zahučí v sypu ještě.
V cestu příval vody jim zatéká,
Od moku tíže rytíř poklesává,
Naději mdlou milence vyšeptává.
S přílbice okrasu mokro umívá –
S ramena plášť, po kusech ulétá –
Tam noha vázne – tu ostruhy zbývá –
Déšť jeden oud po druhém umétá –
V chvíli mokem ze rytíře celého
Více, než místa není bělavého!
233
V násile hrůza líté děvu chvátí;
Osamělá se v temnosti vidí!
Zahyne v bahnu, či na zpět se vrátí,
V nebi, neb najde pomoc u lidí?
Tak strachy ji k bažité zemi vrátí,
Až mdloba bídy její boly krátí.
Bouře zatím hromy k západu v zlobě
Z nižiny zavaluje ku horám.
Ku škodě vítr honí a porobě
Rošťin a štěpnic, se ku voborám.
Hvězdy uhasly – a stříbro měsíce
Z temna hustého se nesměje více.
Jitro unášelo chmúry a páry.
Svaliny přes hory zalétají.
K Oulibicům žene slun zlatočáry:
Květnice poupata rozkvétají.
Jasno a modro se skví po nebesku;
Nikdo o bouři neví a o blesku.
Když děva ze mdloby k sobě přichází,
Které chopí se jí užasnutí!
Nikde močal – nic o strachu – nesnázi –
Bída ji zoufati víc nenutí.
234
S lůžka se nehnula ani na chvílku,
Lístek tisknouc rukou stále na tílku.
„Víry-li mám tomu přeludu dáti?
V pravdě živé, takové-li je sen?
Ach, zahynul snad! a přijde mě zváti,
Bych ho provázela na svět onen?
Snu podobizna-li v mysli ostává;
Co tento list tedy vyznamenává!?vyznamenává!?“
Trouby v tom ozvěna hlas nese polní.
Bráně hrčí dolů z řetězů most.
Jest to ženich, nebo soused okolní?
Z vlasti přišel, či cizí je to host?
Syn udatný hradu to Radímského!
Již s vrance dolu sestupuje svého.
Zděbor se dozvěda zpět že přichází,
Proto na námluvy důtklivě hnal;
Najda samou u Milivky nesnázi,
Lest vstříc děvě on ustrojit znal:
Přestrojením citu, jmena a psaní
Šel ji unést, v lese číhaje na ni.
Pisatel listu na zámku tu sloužil,
V tom Bojemilovi zprávy dodal,
235
An s Zděborem vždy po zápasu toužil,
Rychleji svou k Libicům dráhu vzal;
Najda tu děvokrádce na čekání,
Rozkolí lebku mu, v odporu stání.
Však děva v noci se k háji neváží;
Oučin jiný lístec v ní učiní:
Hlavu nití jí a mysl uráží
Probudě bázeň a naději v ní:
Duch na papíru vždy hluboce lpící
Provodil k přízraku obraznost snící.
„K vlasti vracím se plný blaha v právě.
Větev držím v hrsti louroviny!
K vlastní a králova vítězoslávě
Mír beře záměry do krajiny!
Pomstu Zděbor meče mého též zkusil;
Šiditel ženstva, prach líbati musil.“
„Výjeve ráje – radost svrchována –
Předcite nebeska blaženosti!
Drobino rozkoše anděli dána:
Živ Bojemil a v statečnosti!
V lesku barev chvějecí veleštěstí,
Sotva Milivce je blažené snésti!“
236
„Dávno již ctím větev kmene vašeho,
Králův obraz prsa mi oslaví.
Jízvy jsou svědkové oučinu mého!“
Tak Bojemil směle k starci praví.
„Pěň rodu z Radími jestliže znáte,
Tehdy Milivčinu ruku mi dáte.“
„Věk ředité mi zbělil kadeřence;
Mé nehoden byl i čáky Zděbor.
Mému-li dítku osud plete věnce,
Pročby rodič tomu stál na odpor?
Tvá buď Milivka! přijmi rukodání,
Vezmi s Milivkou i mé požehnání!požehnání!“
Kamkoli pásmy zemstva kroky zašly,
Šíra nesmírnost kde dostihnul hled;
V obzoru každém zřetelný jsme našli
Milosti sled!
Na křemeništěch mračné Himelaje,
Kde v stržinách věčný škebí se sníh,
V závějích Zemly, mráz zhoubný kde váje,
I tam kde líbý zjevuje se jih;
237
V zákruhu palm a hvozdí kokosného,
Kde blahožitnost živoků se jme;
Kde věje prápor lidstva zvřeleného;
Milost ho dme.
Zda peruť ji odvážně doprovází
Přes světa podslunního pruh?
V rozboru všech věterných hrází
Též i cizí kotoučit světů kruh?
Snad k mezerám mlžného hvězdocestí
Ji opovážný dává vznes?
Do šera věčnosti snad dráhu klestí,
Kde se rozkládá veškerosti kres?
Kde se blaží jakosti bezetvarné
Pozbírající tělesnost a zev,
Objevené na výši slunoparné,
Kde srdce kolotání nedme krev;
Jimž ale v konečenstva blaženění
V nepomíjící spáse schází jen,
Člověka kouzelného utěšení:
Milosti sen!?
Proto derou na zem se z pásma ráje
Překročit věčnokrajin jasný lem;
Mílčete výjev obořím kde váje,
V stříbrovité modrosti kde se krouží zem.
238
Zde se vyvájejí z lůn vznešenějších
Stvůry výtečných člověčenstva těl.
V schouli které pozemských spolků dlejí?
Krajinou kterakou jejich vyznačit rod?
U zbožení se všekdy honosejí,
V činu každém pozírá obdiv schod:
Tomu svědčí krása těla,
Že Olympu uletěla.
Jiný beře vánem lety,
Skoumá světlo, váží světy,
Sbírá, loučí barvou duhy,
Rozestírá slunopruhy.
Onen vražbou umu snaze
Budí život na obraze,
Jakost tvaru andělského
Klade roucha do zemského.
Snad barví-li oděv kvítí
On svou růži v ohni nítí;
Onen spolče schodně míru
Sanytr s uhlím, a síru;
Pěchy tře je, drtí, moučí,
Pokrupic vlahou to sloučí,
Řešetem až v prosívání
Dojde zrno kulování.
239
Oučin toho čarosměsu
Předčí hromošíp u vznesu:
Trže skály, nese horu
V padrtinách do oboru!
Mnohý žene z otřesení
Struny, duši veselení.
Jasně srdce obeznívá,
Ples budí neb slzí vlívá;
Sluchatele z žalu, z hněvu
K milostnému vede směvu;
Ba i vražba v jeho lyře
Dravé ukrocuje zvíře.
Jeden váže písmeniska
Promyslně na strojiska.
Obsah pomyšlenky celý
Klade, ploše v rovnočelí.
Sloves plachých úlet stavě,
Kreslí mluvu zraku k bavě,
Listy tisícerně množí,
Um, v celotě světa boží.
Od počátku země, zisku
Víc nečerpal věd, co z tisku.
Jiný brodí přizněn vánem
Lodí širým Oceánem.
240
Víže za mokrou propastí
Nové svity ke své vlasti.
Tento káže žarné páře
Vléci po železné čáře
Břemen, hmotu nesmírného
V letu, světa do šírého.
Onen kresí střele hromu
Stezku k zemi s věže dómu.
Pletivo třetí rozbírá,
Které lebka lidstva svírá;
Tře se skumně do bludiště
Vlasitého žiloviště.
Sítě mazder rozestírá,
Čivy svíjí, k srdci zírá;
Vodí sluchu vlny zvuku,
Klade na slup bělma ruku.
Jiný našel k tajnosledu
Klíč, vzorného branovědu.
Sláva čelo jeho vění,
Větší odplat v světě není!
Některého vysocení
Vzešlo, z víry posvěcení.
Jeden protřesem rozsvítě
Jiskru, v skrejší kovné nitě;
241
Dřív než drobin dvisko mine,
Ji kol zeměpasu vine;
Co se v dálce krajin stává,
O tom mžitkem zprávu dává.
Mnohý spěší do brčálů
Na lem kastalských křišťálů,
Pojí ducha věštbou básně,
Tvoří ráje, pěje krásně,
Slaví div přirozenosti
Ve milosti!
VšeckoVšecko, co pohled odkryl spůsobného,
Myslivost, vážnost, ušlechtilý mrav;
Tajemství světa průhledného,
Objevuje důstojný jejich stav:
Dokonalosti výbor, vědy jasnost,
Přírody skumů důklad, umů zpyt;
Všude vyniká zboženosti vlastnost,
V blesku se posvěcení jeví cit.
Prv dráhu netřelou též pravdě dláždí,
Předpovodní klestí promyslů les.
Kde nevědomství temnost lidstvo vraždí,
Bodřeji vzdělanosti pudí vznes.
Kde škaboniště pověrečné hnilo,
Chovajecí jen nasedlinu žab,
242
Kde jedovýparné povětří dlílo,
K průlevu mu hati se spádem žlab
Po vřesovištích v lichevném bodláčí,
Vousy větřík kde kapradinou vál,
Cestovatel teď štěpnicemi kráčí,
Utěšené upíná zraky v dál.
Kam v zápolí jen venkem skumně zajde,
S výnosy sloučení zdobnosti najde.
Povaha tak svatá nás k sobě táhne,
S ráje beroucí k zemi naší slet;
Člověk takou zde nikdá nedosáhne,
Tu objeví jen duchorodný svět.
Po skončení nařízené jim skoužbě
Když ztupení pronikli jasnem noc,
Roztěšení došedše v žarné toužbě,
Zkoušeli lásky čarodějnou moc.
Tu ochladlé opustí země skrýše
A na slunce upřevše jarý hled,
Přes dráhy mlíčné nad azurné výše
Na perutích myšlénky berou vzlet!
243
Epištola.
Příteli Zdeňkovi Se.....mu.
V kterém háji Zdeňku nyní pleseš?
Které asi Umce oběť neseš?
Proč mi o tom zprávu dáti dlíš?
Že sem ctitel tvůj, snad víš!
V kterém údolí teď chodíš?
Snad se s dívkou běloramnou vodíš,
Mně však o tom zprávu nechceš dáti,
Mysle, že se zrádně snad ti budu smáti?
Dosti’s mi sic pojištění dával,
Když sem s dívkou černookou hrával,
Láskou že se nikdy nedáš uloviti,
Věčně Umky že jen hodláš ctíti.
Posléz, když radostné chvíle
Trávil jsem u tebe mile,
Upřímně’s své srdce načal,
O dívce’s mluviti začal.
Pilně já tu pozoroval,
Co’s mi o ní vypravoval;
Vítr jak jí s kroužky vlasů hraje,
Strůmen kadeřů po šíjích vlaje,
V modrých očích plamen hoří,
V bělmu ramen ruka jak se boří,
244
Čarovně se plné tílko dme;...
Považ, jací slabí lidé jsme!
Dávno-li, co’s proti lásce hýral,
Pro Krásku jsi ousměšky mne týral.
Nazpět teď se obrať! otevř oči, patři,
Myslím, že též v lásce brzy budem bratří!
Či myslíš, že outlé bůže dosti
Se svou příspěje ti nevinností?
Na svou zmužilost se spoléháš?
Z svaté lásky žerty si děláš?
Vztáhne-li to dítě ruku
Pro zostřený šípek na tě z luku,
Bratře! tak jsi lehký jako mič!
Radím tobě, prchni, uteč pryč!
Ale ach, kam outěk vzíti?
V kterém koutě světa se ukrýti?
V skalách? roklinách, či v pustém lese?
Nevíš snad, že Milka bystré křídlo nese?
A že pachole tě všady najde,
Kamkoliv tvá noha zajde?
Do palácu, do hor, jeskyň, kde se tmí,
Milek směle vkročit smí.
Protož žádné odložení
Nevede ku spomožení.
245
Zítra tedy nebo dnes
Oběť všemohoucí lásce nes.
Krátce, ty máš jak já srdce v těle,
A to uloví si Milek směle;
Blažen, komu láska věnce vije,
Kdo v ní šťastný den prožije!
Kdož ví, co se právě v dálce děje?
Snad se ti už Milek směje!
Proto nebi nevyhrožuj pěstí,
Kde je najdeš, chop se štěstí.
Vášním jen se nepodej
A zlým chtíčům vyhybej.
Náruživostí jen otrok slepý
Jako na vějítky pták se lepí,
Brzy na ramena, brzy na zář tváře jasné,
Kteráž trvanlivou radost nedá.
Ale moudrý, stopy krásné
V citech nepomíjejících hledá.
K jasnu jeho unáší se křídlo,
Vznešenější napíná ho let;
Tam jen věčné radosti mu kyne svět,
Tam duch jeho věčné hledá sídlo!
246
Anince.
Jasná jako záře
Mladé růže v jaře,
Aninko, tak kvetou
Andělské tvé tváře.
Tílko bílé jako padlý sníh,
Přemilostný v ústech smích,
Vlasů jak noc tmavých kroužení
V srdci budí toužení.
Z lůžka jestli vstávám,
Hubinku ti dávám,
Harfy když se dotknu,
Hard o tobě hrávám.
Milostný mi srdce plní cit,
V duchu na tvém blízku zdám se být,
Hubinky tvé zkouším sladkosti,
V moři plyna rájských blahostí.
Kam jen zraky hodím,
Kde stojím a chodím,
S tebou neustále,
Aninko, se vodím.
247
Slunce z jitra svět když zhřívá,
Večerem když háj okřívá,
Ba i luzný kdy mne vábí sen,
Obraz tvůj, ó děvče, vidím jen.
248
Při Mělničině.
Právě Šillerovu přečetl jsem píseň,
Láhev s Mělničinou přede mnou tu stála,
Ona mysl k zápalu rozhřála,
Tato s prsou svrhla všecku tíseň.
Bylo mi, jak by dvé perutí,
Jedna z vínavína, druhá z básně, vzlétlo,
Po obou mi stranách jaře zkvétlo,
A u vyšším jakéms’ pohnutí,
Zazpíval jsem soběsobě, nevím ani,
Ozvěny-li ono doznívání,
Či duch vína pohrál se mnou,
Dotknuv se mne září jemnou?
–
Radosti! tys duchů vážných
Dcera z krajin jasnosti!
Odplatou jsi činů snažných
Lidstva potné bytnosti!
S věncem z tvého hvězdostolku,
Nebešťanko, nám se zjev.
249
Číše zavzní v našem spolku
Tobě náš i chvalozpěv!
Z kola, kde se číše pění,
Písně vznes se plný hluk!
Viň se jako trouby zvuk
K trůnu tvému hlasů zněníznění.
VšeVše, co v kole světa stojí,
VšeVše, co slunce zahřívá,
Pohledem tvým se napojí,
Nádechem tvým okřívá!
Duchů svatých mocné sbory,
Cherubův a lidí hlas
Citem jimáš, kouzlíš tvory,
Blíže k bohům vedeš nás!
K zpěvům ústa rozněte se!
Nebes harfy břinkejte!
Skvělé číše cinkejte,
Slavozpěvy ozvete se!
Čechové jsme! v našem těle
Předků velkých plyne krev;
Neporobený zří směle
S trůnu zříceného lev.
250
Švarní bratří, přísahejte,
V lesích až se ozve hlasí!hlas!
Statek, srdce, krev podejte
Vlasti drahé v každý čas.
Čech nás slyší přísahati,
K hrobu jeho doploul hlas,
Vlasti drahé v každý čas,
StatekStatek, srdce, krev chci dáti!
Bratrský ať kruh se pevní!
Z plesu vínem zňatého,
Citové vyplyňte zjevní
Ven do světa celého!
S láskou tvůrce svět když splodil,
Sám by žádný nebyl z nás,
Duše vážné brzy odíl
Příbuzenství svatý pás.
Vše se blíží k dokonání!
Láska nám jen ostává,
Lidem ruku podává
K provodu v tom putování!
Vzhůru! spěšte číše vzíti!
Zdrávo české děvče buď!
251
Mravnost šperk tvůj musí býti,
Ctnost se do srdce ti luď!
Krása v tváři s nevinností,
Láska v oku tvém se skvěj,
Vyvolenec s důvěrností
Tobě srdce zachovej!
Ženstvo české ať se slaví,
Láska mízy zslazuje!
Ona světy zblažuje,
Ona smutek v srdci ztráví!
Zdráv buď jinoch, v jehož duchu
Síla dědů přebývá!
Svůdcům který nedá sluchu,
Vadou vadu nazývá.
V bouři hromů s zmužilostí
Stát jak skála ostává,
Pravdě jen a šlechetnosti
Ruku vážně podává!
Vstup sem do našeho kola,
Čechu mladý k spojení!
252
K veselému stolení
Rukodání tebe volá!
Stálost lásky v přísažení,
Trvanlivost k věčnosti!
Šťastný, kdo již oblažení
Došel s ženou v milosti!
Chvílek jeho krásné řady
Tiché, láska provine,
V plesu bez nucení všady
K pokoji s ním poplyne.
S rukou v ruce zapletenou
Jde se mile v soumračí;
Bratří jdeme nejradši
S duší cnostmi ozdobenou!
Pomoc, bratří, nevinnosti,
V útiscích kde naříká!
Naděje živou jasností
Bídy noc ať proniká!
Koho tesknost bolně souží,
Veselím ho utěšte
A kdo mdlý po hrobě touží,
Den mu sladit pospěšte!
253
Opona se trhá v hrobě,
Tesknost dýchá svobodně!
Mámidla jak pochodně
Dohoří v věčnosti době!
254
Dítěti.
List mladému Miromilovi K.....
Kvítí viješ,
Radosti
Plnost žiješ,
Mladosti
Pravé štěstí v srdci neseš
V jaru, v rájích ještě pleseš,
S anděli jak v nebi přebýváš,
Blaženstvím zde oplýváš.
Zlata sklady,
Roliny,
Panské hrady,
Zlaté doliny
Nemámí tě. Obrazové zrádní klamu
Neotvírají svou na tě tlamu.
Srdce nekormoutí lest,
Vše se usmívá ti, vše jen láskou jest.
Když ti ústa
V tichosti
Sladce, z husta,
S milostí
255
Líbá matka v usmívání,
Počíná tvé panování.
Místo žezla, koruny a šarlatu
Políbením matka dává odplatu.
A tak v smíchu
Králuješ,
ŠtěštímŠtěstím v tichu
Panuješ,
Přeblažený v matky lůnu
Jako kníže na svém trůnu,
Místo krajin lásku dobýváš,
V kolébce jak v hradě přebýváš!
256
Mudrc a rek.
Ostrookem světa tajemství ve tichu zpytovati,
Čarodějný tanec kul jak zasvěcenec přehlídati,
V přírozenstva nejskrytější záhyby se duchem loudit,
V bludných stezkách veškerosti přece nikdy nezabloudit,
Na paloucích v modrojasnu ohněm zkvětlých ducha pásti,
Domýšlení svá na hrdé vynálezy směle klásti,
Nadvětrné byty světlé duch jak čistý obývati,
Štít a jmeno mudrce si snažně v potu dobývati,
Jaký blahý srdce cit
Musí za odplatu být
Tomu, jenž se k podniknutí
Nesnadností těchto nutí!
Kdo však vlasti, když ho volá, s tělem, s krví hbitě slouží,
Po bitvě jen s nepřátely vroucně v smělém srdci touží,
Koho hrůzy černá křídla, ani mečů ostrých bleskotbleskot,
Diví hřebci nepostraší, ani hromů řvoucích třeskot,
257
Komu radost v srdce leje hlučné polních trubic znění,
Komu tváře barví hbitě hřmotných bubnů rachocení,
Co bázlivci blednoucímu do žil chladný mráz jen leje,
Tomu směle v očí hledí, na to hrdě jen se směje,
Ba i krutou smrt jenž s věnci z krvavého boje kyne,
Nevěstu jak roztomilou vroucně k prsoum svým přivine, –
Jaký blahý srdce cit
Musí za odplatu být
Tomu, jenž se k podniknutí
Nesnadností těchto nutí!
258
Na Mílu.
Hrdé Míle
Ruce bílé
Dobře by stály,
Došly by chvály;
Ba i čelo
Cenu by mělo,
Kdyby v jaře
Slunečko tváře
Bělost larvy
Růže když barví,
Též sníh čela
Nestrakatěla.
Vlasy husté
V kučery tlusté
Míla váže,
Dosti je maže.
Kroužky její,
Světem když vějí,
Hrdé Míly,
Krásné by byly,
259
Kdyby čištší
Ne jako liščí
Barvu měly,
Zčernati chtěly.
Proto dnes na klavír
Nechtěla hráti,
Klobouk sundati.
Zářné tváře
Růže jak v jaře
Hrdé Míly
Krásné by byly;
Ba i tělo
Cenu by mělo,
Z krásné hubky
Kdyby jen zubky
Co zbořené
Dýmníky černé
Nehleděly,
Zběleti chtěly!
Pysky krásné,
Očinky jasné
Pyšné Míly
Hezké by byly,
260
Svížné tělo
Cenu by mělo,
Vůni z husta
Kdyby jen ústa,
Ažby se hnula,
Líbější dchnula,
Proto dnes Míla
Se nechtěla smáti,
Hubinky dáti.
261
Válka čili mír?
Tajnost nevyloudíš z trůnu,
Buďsi, zpytateli, kdo jsi;
Ještě v budoucnosti lůnu
Mlha šerá skrývá losy.
My buď jak buď věrni vlasti své,
Hotovi jsme, přijď si jedno neb druhé,
Buďto lítě přitěkneme s nepřátely v kruté boje,
Neb se s nimi povedeme ruku v ruce do pokoje.
262
Dvě milenky.
Tiché jako holubinky
Milují mne dvě dívčinky.
Mladé jako jaro, krásné jako kvítí,
Kéž bych mohl obě dvě si vzíti!
Ale ach! jen jedna může
Býti má, ta krásná růže!
Protož, která má mne více ráda,
Pospěš! – zavěš se na záda.
263
Věno.
Naplněné hojně skvostných šperků sklady,
Nádherné dva domy jako panské hrady,
Od východu perel jako hráchu dosti,
Třicet tisíc zlatých na mohovitosti,
Truhlu z letilého stříbra plnou k tomu,
Všecko to si s Mínou přines Slavil domů,
Když pak dům svůj zřídil, všecko slavně vyved’,
Naposled i ovci v zlatém rounu přived’.
264
Na pozvání.
Hostinu prý lakomec chce dáti,
Cizí zváti?
Mám-li přiložit té řeči víru?
K Jaromíru?
K jeho stolu že mám také jíti?
Hostem býti?
Jdi sisi, kdo chceš; já se poděkuju vlídně,
Nechci bídně
K vínu kyselému, k holým kostem
Býti hostem
S postem.
265
Oskar z Alvy.
(Podle Byrona.)
Jemně modrem nebe běží
Na břeh Lory Lunin blesk,
Kde s zvětřilých Alvy věží
Dávno zmizel zbrojů třesk.
Mnohokráte světlem zlatil
Stříbrovité přílbice,
Havům náčelnictva platil
Půlnoční daň měsíce.
Kde se temné davy lámou
Na krvavém kamení,
V zbledu zíral líci známou,
Brance, v smrti ramení.
Hlížel v oko, které tělo
Slunu nespatřilo víc,
V půtce k smrti obracelo
Hled, v krviště Luně vstříc.
Někdy bylo lásky září
Sladkou rozkoš budící;
Nyní svítí v bledé tváři
Hrobosvit mdle hořící.
266
Alvě rod i hradba schází,
Žáden čacký potomec
Na lov k hvozdu nepřichází
Rozvinout svůj práporec.
Kde byl Alvy sledním klanem,
Mech proč šatí věžní zeď?
Pouhý ohlas pustým lanem
Nejistou dá odpověď.
A když úval moře kyše,
Ostrý hvízd z něj bije ven,
Vyšvihna se odtud výše,
Rozpukem se třese stěn.
Vichřice-li těkot dutý
Oskarův štít obíhá,
Jeho prápor nepohnutý,
Mrtvý chochol spočívá.
Slunko zkvetlo na den, který
Angusovi syna dal;
Nápravník tam všelikerý
Tužbu skládat cestu bral.
U Pibrochu zvucích žily
Ostrých, srny horalské.
267
Syna Skocie ovily
Rytmy písně vojanské.
Kohož divé ty ochvěly
Hudby, přál si Pirocha
Zvuky, k slávě by zavzněly
zaZa hrdinství jinocha!
Když po roce náčelníku
Druhý syn se dostaví,
Znovu beře radost vzniku,
Nový ples ho pozdraví.
Vyučen je mladci, luky
Otcem k lovu napínat,
Srny honit, přes potoky
Své ohořeohaře předbíhat.
Dřív než pacholectví mine,
Dvisko beře k voji klon:
Ruka směle kropeř šine,
Šíp srší co blesku hon.
Oskarovi se chumáčí,
Chvějí vlasy černavé.
K bledé tváři Alan stáčí
Kadeřiny bělavé.
268
Oskar ducha hrdinského
Černé oko pravdou zňal.
Alan taje obratného,
Vezdy sladoslovem jal.
Oba statní udatenci
Saský třeštívali štít;
Oskar-li dychtěl po věnci,
Outlý v havu jevil cit.
Alanova duše lhala
S citem zbroje spojení;
Ale hromnou pomstu brala
V odporníka zničení.
Přijde dáma z Sonthanona,
Urozená mladička,
Ladná dcera Glenalvona,
A Kennetu dědička:
Oskar ji za choti kýží,
Čině Angusovi vhod,
An v feudálské pýše sblíží
Svůj nevěstinému rod.
Poslyš, jak tu Pibroch bručí
Při svatebním nájevu,
269
Číle rytmy vlna zvučí
U radostném projevu!
Pér tu chvění náčelníků
V síni Alvy červených;
V barvosměru u mladíků
Ve přísluze klánu svých.
Válka je však nesvolala;
Pibroch jeví ples a mír:
Svatba dudy rozehrála,
Ještě zvučí písně vír.
„Kde však Oskar můj ostává,
Lásce tak daň uplácí?
Sbor ho panstva očekává,
S bratrem však se nevrací!“
Posléz se Alan ukáže,
Ot chce vědět, kde je brat.
„Není v síni?“ syn se táže;
„NevímNevím, proč opozdil vrat!
270
Snad ho svedla srna v lánu,
Jej od svatby zdržuje;
Snad pobloudil v Oceánu,
Ač výborně vesluje.“
„Lov a proud ho neupoutil!“
Volá Angus v ouzkosti;
„Nevěstu by nezarmoutil,
Krok mu krátí neštěstí.
Vzhůru hosté na výzvědy
Oskara se vyřiňte!
Pusťte se s Alanem v sledy,
Odpověď mi promiňte!“
Shoule náhle horem dolem,
Jmeno jeho pronese,
Ale darmo ohlas kolem
Volá mlada po lese.
Hluk se stínem mejta deře,
Ticho noční prorazí;
Záměr mlhou jitra beře,
Oskara však nezrází.
Darmo tři dni trou se hosté
Do jeskyň a v doliny,
271
Naděj’ vane, zármut roste,
Otec rve své šediny.
„Vrať mi, nebe, syna mého,
Věku štít a ozdobu;
Jestli ne, dopusť na zlého
Vraha sřítit porobu!“
„Mrtvola tam na pahorci
Břehů pustých někde lpí;
Dopřej, bože, též i starci,
Ať s svým dítkem v hrobě spí!
Snad je ještě na živosti,
Nebe mi ho doručí,
Odpusť, Pane, zoufalosti,
Vrať mi jej do náručí!“
„Není-li ho ale více,
Toužím v prachu složen být;
Alvě dohořela svíce;
Otci nelze déle žít!“
V takém smutu ot se noří,
Čas až bolům ulevil;
Pak se v Alvě jasno zoří,
Ples se znovu projevil.
272
Naděje v něm neuvadla,
Že snad Oskar nezhynul;
Dnes vykvetla, zejtra padla,
Až rok v přáních uplynul.
Dnové mizí – slunná plocha
K dráze své se navrací,
Neprovází sic jinocha,
Ale výhled pozlací:
Ještě mu Alan ostává
V bujaré své mladosti;
Děva v tichu zvahu dává
Zlaté vlasočitosti.
Na vnad bratra, Oskarovu
Na smrt mysl upírá;
Pakli živ, že s jinou znovu
Nevěstou se obírá.
„Jestli za rok,“ Angus praví,
„Marná zmizí naděje;
Ať se sňatek hlučně slaví
U stkvostného obstoje.“
Rok dobíhá cíle svého,
Ot na sliby zpomíná;
273
Mora klána bujarého
V svá ramena upíná.
Poslyš, jak tu Pibroch bručí
Při svatebním nápěvu;
Vlna čilé rytmy zvučí
U radostném projevu.
Kdo je však ten krajan cizí
V zamračeném čelišti?
Hledem na něj radost mizí,
Plamen kalí v ohništi.
Péro krvavého zhledu,
Temno smutu jeho šat,
Pokrok lehký, nikde sledu;
Mluva ale, búry chvat.
V půlnoci je připijení
Ženichovi na zdraví;
V báni víří hlaholení,
Každý číši pozdraví.
Když k cizinci koflík hrnou
Na zdraví k připíjení;
Angus, Mora divem trnou,
Síň zajímá mlčení.
274
„Tys mi zavdalzavdal, kláne,“ vece,
„Pil jsem syna blažení;
Snad mi neodepřeš přece
Také jedno splnění?“
„Ty, jemuž dnes štěstí plete
Samou radost do vínku,
Neznáš jiného dítěte,
Nemáš pro něj zpomínku?“
„Ach!“ dí kmet, a slza kane
Do koflíka plného,
„Osud zdral, neb spoutil, pane,
Oskara mi švarného!“švarného!
Od těch dob, před lety třími
Co mě Oskar rozželil,
Alan otce vzhledy svými,
Novou čákou podělil.“
„Dobře!“ cizokrajan sloví,
Očma kouliv strašlivě:
„Rád slýchám o Oskarovi;
Snad je podnes na živě?
Pokud se mu číše kříží,
Ti snad, které miloval,
275
K Beltánu ho na zpět kýží,
By se s nimi radoval.
„Plňte číš, až do vrchole,
Veřejně mu připíme:
Zdráv buď! slovme v plném kole;
Jest-li živ, se dovíme.“
„To z celého srdce svého!“
Starý Angus odsloví:
„Tato číš na dítka mého
Živo – mrtvo – na zdraví!“
„Proslov tvůj cti výraz nese.
Alanu teď podáme.
Proč se mu však ruka třese,
Když i mrtvým zavdáme?“
Tu Alanu krůpěj s čela
Rosy chladné upadá;
Různost kvetoucího těla
Bledost smrti spopadá.
Třikrát Alan koflík zdvíhá,
Rty z něj srknout odeprou;
Zraky cizince-li stíhá
Hrůzu před ním rozetrou.
276
„Tak u vás tu ctí zpomínku
Srdečnou brachovu brach?
Nečině o lásce zmínku;
V hanbu uvrhne ho strach!“
Alan raněn – vstane rázem!
„Chce ples dnešní dělit brach?
Tehdy číší mrštím na zem!“
Cit mu znáhlil v srdci strach.
Jedna tmavosvětlá stvůra
Dí: „to mého vraha hlas?“
„Vraha?“ zahučí co búra
V síni hostinské to zas.
Svíce hasnou, sbor se třese!
Nepodoben cizinci,
V tartánu se tvar vynese
Velikánský v hostinci.
Bedra mečem opásána,
Černá péra chvějící,
V obnažení prsu rána,
Hled je v sloupu stojící.
Třikrát před Angusem kleká
U tichotném úsměvu,
277
Alan se však toho leká
Přehrozného výjevu.
Ta se strhne hromobití
Od stěžeje k stěžeji;
Stvůru parnou na peruti
Bury k nebi odchvějí.
Chladný hod a radost mine:
Kdo se k prachu uložil?
Angusův tu výzev hyne;
Žal mu srdce umořil.
Bledne syn! pro léky pošli,
Stav života drobiny!
Darmo! svanul; zážně došly
Sypací mu hodiny.
Smrti ráz Oskara dohnal,
Vítr dme v kadeřinách;
Neb Alan mu srdce prohnal
V Glentanarských dolinách.
Co se s cizozemcem stalo,
Všude schází důkazu;
Zjevení se podobalo
Oskarovu obrazu.
278
Hrdost Alanovu hnala
Ruku, peklo našlo sled;
Závist v srdci žár mu zňala,
Vlila zhoubný v ránu jed.
Tak jistá a sršná střela,
Strašný rány její zjev
V srdci Oskarova tkvěla,
Hrot upíjel jeho krev.
Mora se vší milostností
Pých Alanův zbudila;
Okem plným nevinnosti
K činu pekla pudila.
Viz! tu osamělou hrobku
Zbyty brance kryjící:
Tam Alan svatební kobku
Má u prachu ležící.
V dálce výsklep popel šetří
Předků jeho velebných;
Žáden prápor tu nevětří,
Vnuk ho střísnil hanebný.
Nikdy nemá ovíjeti
Meč Alanův barda znět;
279
Kdoby doved’ vrahu pěti?
Reka slávu činí pěv.
Harfeníkův prst se zdráhá
Vraha stroje rozehrat;
V násilí-li v struny sáhá,
Křeč nedlí je rozedrat.
K poctě jeho, chvalozpěvu
Lýra víc neprosloví;
Ohlas klatbou otce v hněvu
Vzdechem bratra odpoví.
280
Pomněnky Italské.
I.
Venecia.
S výsostí hor sněživých, jež zima krutá opanuje,
Užasnuté oko mé ty rájské doly vyměřuje,
Slavná příroda kde nejvnadnější rozbila si stany,
Nad nimiž se vynášejí alpské mohútné balvany.
Není barev k hlubokého nebes modra vylíčení,
Není slov k věrnému okras toho ráje naznačení!
V srdci nový ples se zdvíhá, úsměv kolem úst mi hraje,
Každý nádech jihovětru s novou rozkoší přivlaje.
Pustinou sem dříve bloudil, mrazivým Boreas dechem
Zelený šat hájům trhá, vlhkým kámen kryje mechem,
Až i pouhé zpomenutí na to chlad do těla vlívá!
Ale zde, jakým to kouzlem tělo, duše má okřívá!
Do rovin s hor sestupuji. Jiné tady slunce svítí!
Jiným rouchem oděny tu stromy hájů, zahrad kvítí!
281
Jiný stín tu jiné světlo, jiný vzduch tu z země dýše;
Budiž vřele pozdravena, překrásná Jasoně říše,
Krásná Italie! ještě skvíš se v kráse, jaks se skvěla,
Když k tvým stínným hájům touha Olympany uváděla,
Kvítím by poseli zem tvoutvou, by se vyrovnala sídlu
Bohův, upravujíce ji k svému pozemskému bydlu.
Stopa utěšená vede přes vinice, luhy, pole,
Kterou Janus z Arkadie sem lid vedl by v ta role,
Vtiskl známky píle své a bobřovin proklestil houště,
Krásné, neolidněné však naplnil zelené pouště!
Jenom olověné žezlo, jež nad celým’s světem nesla,
Jenom koruna tvá drahá s hrdé hlavy tvé už klesla.
Jindy’s národy kol vládla, daně na ně’s uvalila –
Nyní tebe podrobenství rouchem doba obhalila.
Kde jsou skupení tvých orlů, nezadrženým jež letem
Těžká pouta roznášela dalekým a šírým světem?
282
Kde jsou zlata poklady, k tvým jenžto snášel ku otvorům
Svět; kde stříbro, jež odváděl soused vítězným tvým sborům?
Ouroda tu nevídána klasy vinice ač plní,
Přece chudoby tu známky po vsích, po městech se vlní!
Skalná zeď hor alpských hrad co stražný na pomezí dřímá,
Sjednocenou kolkol moře vlnozdmuté tě objímá,
Přec v nitru jsi rozdvojena a zákony oddělena,
Jak bys byla nebývala nikdy v sobě ucelena!
Vládařové, zákony své světu jenž vyhlašovali,
V pusté, osamělé hroby na věky se odebrali.
Obrazem ses stala slávy během dnův pomíjející,
Kmen’s pravěký, jejž rozrazil blesk svou ranou zničující!
Či to důkaz, že mocného není trůnu od původu,
Sžírajícímu by posléz nepodlehl věkův hlodu?
283
II.
Pod obrazem Petrarkovým.
(V Pádově dne 15. dubna 1813.)
Uměna tvá tak spanilá byla
Jako Laura, jenž se v ráji pocítila
Zanícení svatého, když záře
Před oltářem barvila jí tváře.
Slova tvá jsou stříbozvonků znění,
Zvoucí k ducha povznešení.
Jako květy v rajských nivách neuvadných
Skví se barvy ve zpěvích tvých ladných.
Každý smělý výlet ducha tvého,
Každý obraz péra čarovného
Blahým citem prsa mi plnívá,
Útěchu mi v srdce vlívá!
Básně tvé jsou jarní jižní sady,
Zefýr líbá pestrých květin řady,
Někdy poutník loubím pobluzuje,
A tvé slovo vzdech mu vyluzuje.
Po stoletích zádumčivá píseň
Nepřestane sladkou vyluzovat tíseň.
284
Tvornost mysli tvé a hbitá čilost
Šedou omladila starobylost;
Rouchem zostřené věky budoucí
Podmanila silou všemohoucí.
Schopnost udělena ti v nebesku,
Duchu tvému objevila stezku
Nevzdělaným světem k tajné skrejši,
Kde dřímaly obrazové nejladnější;
Všechny časy uměl’s sobě zpřítomněti,
Nebude tvých písní mladost šedivěti.
Nejen své, i budoucí žil’s době
A tvé jmeno nezanikne v hrobě!
285
III.
Ariosto.
Mysl slovy spojí,
Ducha stápí v barev kráse!
Lehounce co vyvojí,
Obraznosti pohrou zdá se.
Vynálezu nevyvážné sklady,
Měnící se stále život všady,
Něžná v slohu rozmilost,
V zjevich jemná spanilost.
V outlém citu zakvétá
Mysl, plápolává jasně,
Živá mladost uplétá
Líbezně vše jeho básně.
Schopnost vazbu milostných slov pojí,
Kam co staví, nejlíp tam to stojí.
A co vábně zmateno,
Uměle rozpleteno.
286
IV.
Dante.
Dantův divotvorný duch
Tak hluboké zjevuje umění,
Jako propasti jsou, ježto pérem
Nakreslil v básnickém rozohnění.
Dokonalý jest nesmírný svět,
Jejž on stvořil, nebem daleko zářící
Podobá se bájotajné vlasatici.
V temnost Tartaru odvážný let
Cestou jej nezpytovanou žene.
Z bezedné cisterny nedozřené
K výtvorům svým vyvažuje sklady.
Ona mocnost, jež nás poutá k zemi,
Jeho přioděla perutěmi;
Zalétnul do krajin nedostihlých nám,
A kam vstoupil, domovem byl všady.
V říších nesvobodných svoboden on sám!
Též se k nebi vznesl nahoru,
S anděly tam vstoupil do sboru.
Ocean tu hvězdný, vlny zlatem hoří
V pestrých květinách se kroky boří,
287
Pestro barev, skvělost nevýslovná,
Lesk se diamantů jí nerovná;
Hudba líbezná zní horem dolem,
Nevzdechla tu ještě prsa bolem! –
V zvucích lýry jeho vše se řadí, mění
Pekla bídy, nebes blahochvění;
Obraznost a pravda se slučují,
Umělého slohu v přiodění
Živě před oči nám vystupují.
288
V.
Socha Venuše Medicejské.
Lady krása, nedýše-li milost?
Outlost těla, vábná ušlechtilost,
Milotváří zkvétající mladost
Nebudí-li radost?
Hlava čilou svinuta rozmilostí,
Každý tah se chlubí spanilostí,
Lepost kouzelná se rozvinuje,
Duši oživuje.
Vzdechy sladké touhy z prsou loudí,
Slíčnostmi když těla oči bloudí,
Živý odlesk nebeské bytnosti
Nesmrtedlnosti!
Z lící k plným ramenům zrak cestu bere,
K částkám mžitky tvořícím se dere,
Dál se chýlí – staví – trnout zdá se
V nejvyšší tu kráse!
289
Od kadeří kroužných k nohoum všady
Nespatříš než vábné těla vnady,
Kde od krásy k kráse oko zpilé stavíš,
Blaze se pobavíš!
290
VI.
Starý Řím.
Podiv ti a pozdravení vznešený přináším, Říme!
Uměny a sláva trůn kde před věky vynesly krásný!
Zbraně blesk oslepující provodil tě šerým časem
Z temnosti kolébky skromné na hlučné jeviště světa;
Kropéře tvých bohatýrů i zákonů slova moudrá
Mezi plameny hvězd věčných hluboko tvé jméno vryly.
Šedých věkův chlad vystoupí a po těle mém se leje,
Zamyšlen když v zříceninách bloudím, smutek mne provází
Spoustou, na niž pohlížení vážný pocit v prsou budí.
Slavné zářící tvé jméno, jenž se světův dálkou neslo
Hromozvučně, národům teď slabý ohlas jen donáší!
291
V oblacích však přece skvít se ohněm napsané je vidím!
Z pevnosti ocelních hradeb kapitolia mocného,
Orlův proslavených houf kde přepevný založil stolec,
Perunových hromů smrt jenž nosil po šířinách světa,
Nezbyla než zřícenina, paláce nového slohu
Nesouc, tu a tam jen v stěnách známka toho, co bývalo! –
Tam, před věky z Cicerových úst kde hřměla slova rázná,
Osamělý kapucín teď hloupě mluví k tupé rotě,
Odkud s pochodní Belloni hrdinský Pompejus vyšel
Ruku v ruce s Fortunou se veda k podmanění světa,
Cesarovy prápory kde větrem se rozvinovaly,
Hučící kam proudy vojska při hlaholu trubic vedl,
Kadeře by vítězné své věncem lourovým si ovil,
A pak Perunovi hromci obět přines’ vonnodýmnou.
Nyní přes Tarpejskou skálu tajné mlčení jen plyne.
Válečné tam oněměly túby, uleh’ třeskot zbrojů,
292
Tichost rozbila své stany v věkem sešlých zbořeništích.
Mnohoť slavného tu v tíseň ukrutnou svět lítě sevřel,
Divem jedině své síně Pantheon přec vysvobodil;
Kde přemocný sbor Olympský postavil své jasné stolce;
Ještě sloupořadí hrdě pyšnou hlavinu svou nese,
Ještě s průčelí uvítá vznešený sloh příchozího.
Ještě Fébovi tu hřebci, známí divokrásným během,
Nad Jitřeny růžnou bránu když je let vynesl zářnýzářný,
Před chrámový okruh vedou skvělý vůz plamenokolný,
A jasností skvící bůh se níží ku mramorobáni,
Aby paprsků svých ohně v jiskrách rozsil nesčítaných,
Tam kde vítězný před věky lid mu oběti jest pálil!
Svět vás obdivuje, skalní obloukové vy Flamínské,
Víc než osmnáct set let vás chránilo před zhoubnou zkázou!
A kdyby prst svěcený byl vaše čtverrohy nezbořil,
Vzdoroval by věčně řetěz váš co řetěz hor počátných!
293
Rozhněvaný kde v okruhu lev zem ohonem svým trestal,
Ocelový kde bůvolů roh zdi fenami barvíval,
Nyní truchlivé zní zpěvy, lkání to Jeremiáše,
Žalmy Davidovy lid ku pokání povzbuzujíce,
Bosých hříšníků pláč smutně z úst kajících vybouzíce!
Buď i ty mi vítán, vážný zbytku vítězných oblouků,
Jež vlastenský rek tak mnohý slavným jménem svým poctíval,
Vítězný Trajanův sloupe! – Aurelia tu památka
Jeví dávno vynešené na sobě dvojaté klíče,
Chrámu zříceniny, sloupů přerazy tu mnohé, vážné!
Břečtán kolem nápisu se jak chránící přítel vine,
Mech v zákvětích věnců, v zlomích ejhle ještěrka se rodí!
Všady minulost jen bledá, bořící se – zcházející!
294
VII.
Apollo Belvedere.
Výtečnější v světě ladnou
Nenajdeme sochu žádnou
Nad tohoto krasoně.
Darmo v říši nauk bloudíš,
Druhého víc nevyloudíš
Z Belvedere Jasoně.
Jakým zrůstem stkví se tělo!
Jakby ducha v prsou mělo!
Tváře jeví vlastnosti;
Na čele se božství slaví,
Pyšně hrdost nohy staví,
Ústa plynou v milosti.
Od pat k hlavě, z lící k čelu
Lehounce tak outlý v celu
Jedinký ho obvíjí,
Tu se kroužně masem vine,
Lehounce jen k zpodu plyne,
Tratí se a pomíjí.
295
Dokonalost myslit nutí
Mramor že popouzí dchnutí,
Tvář že oslavuje duch.
Budoucnost se v oku jeví,
Krásu péro vypsat neví
Těla, v kterém trůní bůh.
296
VIII.
Neapole.
V doli jarovnadném Parthenope slavné
Středomořem krásné sukně stříbří lem.
S obou stran ji vroubí okolina bavná,
Kam ní oko vede, rájem všudy jdem;
Nebe utěšenou mírností nás baví,
Vesnou přirozenost věčnou zde se slaví.
Tvorná moc-li oko po východu vodí,
Kde své čelo k nebi zhoubný Vesuv pne,
Tam se čarodějná šťáva sladká rodí,
Sotva že se rejček keře s jara tkne.
Tu se v okoralém proudu žene láva,
Vedle přelahodné fíky stromec dává.
Se strašlivé hory hrudná vede cesta
Mezi smutné pouště, v lávné doliny.
Zpodem ve tmách mají pohřbená tři města
Pěkní vinohradové a roviny.
Zatím obr Taurus, Sorentýnské hory
V řetěz dálný váže se městy a s dvory.
297
Posylip své krouží rozmanité sady
Na západní straně do půl měsíce.
Sem tam z roštin čerstvých pnou se letohrady,
Celý okruh zdá se jedna vinice;
Na vrchu kde tichost milou činí chvíli,
S tvrze staré vějí práporcové bílí. –
Nad jeskyní tmavou, skála kde se věží,
Tu se hrozno-rodný hustě keří les;
V stínu jeho Virgil pochovaný leží,
Kolem hrobu jeho ptactvo vede ples;
Nad ním vzhůru bobek v švihlém zrůstu pne se,
K koruně mu stálé, letorosti nese.
V čele města slavné moře oko spatří
Vlny různé kroužit přes svou modřinu.
V dálenině, kde se nebe s vodou bratří,
Korunuje ostrov Capri hladinu.
Tisíc lodí moře rybohojné kreje,
Větřík s práporečky hrdých žezel chvěje.
Mnoho slavných chrámů k nebi žene báně
S vyklenutím smělým plné mramoru.
298
Nejkrásnější nese Vomerovská stráně
Na cestě, jenž k tvrzi vede na horu.
Množství pyšných zámků po náměstích najdem,
Hlahol stotisíců víří, kam jen zajdem. –
299
Válka na Inisthoně.
(Z Macphersonova Ossiana.)
Jako sen je naše mladost
Lovce, na pahorku pustém!
Usne v úsvitu lahodném
Slunce a procitne v bouři!
Kolem srší rudé blesky,
Stromy klátí hlavu větrem! –
V utěšení hledí na zpět
Na den slunojasný a na
Příjemný sen, spočinutí!
Kdy se mladost Ossiana
Vrátí? kdy se zvukem zbroje
Utěší? kdy kráčet budu
V ocelí co Oskar jasnu?
Přijďte s proudy svými hory,
Lesy, slyšte Ossianův
Hlas! Procítá v jeho duši
Jako slunce píseň. Cítím
Radost pominulých časů!
300
Věže tvé, pozírám Selmo,
Stínných ohradeb tvých duby,
Proud tvůj kol mých sluhů hučí!
Rekové tvoji schází se,
U prostřed jich sedí FiugolFiugal,
Na Freamorův štít podepřen;
Na zdi dřímá kopí jeho,
Za slechu svých bardu písně,
Slyšeti tu díla jeho
Králova mladosti skutky!
Oskar z lovu navrací se,
Slyší chvalopíseň reka,
Sejímá štít Brannův s stěny,
Slze plní oko jeho.
Tvář zardí se jinochovajinochova,
Hluboký se hlas mu třese,
Potrhuje se mu v ruce
Kopí mého hlava jasná.
K MorveuskémuMorvenskému mluví králi:
„Fingale, ty králi hrdin!
A ty, Ossiane, v boji
Nejbližší mu! Vy jste
301
V mládí vašem bojovali,
Jména vaše píseň slaví!
Oskar mlze ranní roven!
Já se jevím – a pomíjím!
Bardovi mé jmí neznámo,
Lovec pusty nenajde hrob
Můj; ó dovolte mi válčit
Reci, v boji Inisthony!
V dálce leží kraj mé válkyválky,
Neuslyšíte o pádu
Oskarovu! Některý Bard
Najde mě tam a dá mému
Jménu píseň. Cizozemská
Děva zhlídne mohyla mou,
A zapláče pro jinocha,
Jenž to přišel z dalekosti.
Při hostině prosloví bard:
„Poslyšte o Oskarovi
Z cizích zemí, tuto píseň!“
„Oskare!“ dí král z Morvenu,
Synu„Synu slávy mé, ty válčit
Budeš! Lodí hojnost
Vypravte ku Inisthonu,
By odnesly mého vojína!
302
Synu mého syna! šetři
Jméno naše, ty jsi z rodu
Slávy! Nedopusť, by děti
Cizozemců proslovili:
Mdlí jsou synové z Morvenu!
V boji budiž zvučným proudem
V míru tich co slun večerní!
Řekni králi z Inisthonu,
Že se Fiugal svého mladí
Zpomíná, když jsme se v bitvě
Sešli, za duny Agandeky! –
Rozvinou šumící plachty,
Vítr fičel v řemeništi
Žezel. Skály vidličaté
Vlny praly, moře
Zahučela! Syn můj spatří
Z vln krajinu lesů, spěší
Do vybřeží zvučivého
Runaského; a pošle svůj
Kropéř, k Annirovi kopí.
Šedokroužný rek povstává,
Když uvidí Fingalův meč.
Oko plní se mu slzmi,
V mysli na mladosti boje!
303
Dvakrát zamanuli kopím
Před spanilou Agandekou;
Reci stáli vzdáleni co
Duchové válčící v bouři!bouři!“
„Sestárnul jsem, –“
Praví král,
„Meč v mé síni neužíván.
Ty jsi Morvenského kmene;
Annir viděl jindy boje
Kopí; teď je bled a zondán,
Podoben na lanuLanu dubu.
Nemám syna, naproti by
Tobě v plesu přišel a tě
Uved’ do svých otců síně!
Argon zbledlý v hrobě leží,
Ani Nura není více!
Dura má je v síni cizích
A touží vidět mou hrobku.
Choť její deset tisíců
kopíKopí klatí. Přichází co
Jistá chmura smrti z lana!“Lana!
Přijdi Annirův hod ctíti
Syna rovného Morvenu!“
304
Tři dni slavili tu hody, Annir
Čtvrtého dne slyšel jméno
Oskarovo. Plesali při
Rakovici a stíhali
Kance divoké na Runi.
Na oupatí mechovitých
Kamenů spočinuli reci.
Soukromé se vyronily
Slze z očí Annirových,
Vypukly povzdechy jeho.
„V temnutemnu,“ – dí rek: „spočívají
Tudy dítky mládí mého;
Tento kámen náhrob Rurův,
Onen strom nad Argonovým
Šumí hrobem! Slyšíte má slova,
Ó synové moji, v bydlu
Vašem? Mluvíte-li,
V šustu toho loubí
Větrové když pouště ostanou!ostanou!“
„Králi z Inisthona!“ – praví
Oskar, – „mladosti tvé dítka
Kterak padla? Divoký se
Přes hrob jejich zřítil kanec,
305
Ze sna je však nevytrhnul!
Oni zvěř ze mračen tvarnou
Stíhají a pověterné
Napínají své oblouky.
Mladosti své milují hru.
Vstupují na větry v plesu!plesu!“
„Kormalo je,“ prosloví král,
„Náčelník desíti tisíců
Kopí. On obývá vody
Lana, které chmury smrti
Vysílají. Přišel k síním
Zvučícím do Runy, poctu
Kopí kýživ. Ladný jun byl
Jako první osvět slunce,
Nebylo jich mnoho, tudy
Zápasy s ním podstoupili;
Branci moji Kormalovi
Ustoupili, dcera má však
Byla k němu láskou jata!“
„Argon, Ruro přišli z lovu,
Slza pýchy kane!
V mlčku hledí na hrdiny
306
Z Runy, které cizozemci
Popustili! Tři dni hody
Slavili s Kormalem tudy.
Čtvrtého dne, potýká se
Mladistvý Argon: však
Kdoby s ním se mířit mohl?
Přemožen je Kormalovič!
Nadulo se srdce jeho
Hrdostí a zarmoucením;
Záhubu obmýšlí tajnou
Synům mým! I šli jednou
Spolu na pahoří Runy
Stíhat tmavohnědé laně.
Tajně Kormalův šíp srší
A v krvi tonou mé děti.“
„Potom přijde k děvě lásky
Své, k té děvě z Inisthony
S dlouhými vlasopletenci:
Načež utíkali pustou,
A v samotách ostal Annir!
Přijde noc a den zasvítá,
Ani Argon ani Ruro
Nedají se zaslechnouti!
307
Posléz oblíbená fena,
Ten rychle poskočný Runar,
Skučením přichází k síni,
Zdá se, že pozírá na to místo,
Jejich pádu. Jdeme za ním,
Najdeme je a složíme
Na mechovitém proudu.
Tu je spočinek Annirův
Po skončení lovu laním.
Já se skloňuji jsa roven
Pěni dubu letitého
A mé slzy kanou vezdy!“
„O Ronnane!“ praví Oskar,
Vstávající: „králi kopí
Ogare! svolej mé brance,
Syny proudného Morvenu.
Ještě dnes se odebeřem
K vodám Lana, z kterých
Chmura smrti se vynáší.
Kormalovič dlouho vejskat
Nemá více; hle už sedí
Smrt na bodech našich mečů!
308
Táhnou, co mrak bouře pouští,
Když ho vítr v dálku žene.
Lem dolův jest barven bleskem,
Hlučné lesy tuší bouři.
Náhle rozléhne se vůkol
Válečný roh Oskarův a
Vlny na lanuLanu třesou se.
Branci jezera se kolem
Štítu Kormalova shluknou.
Oskar se potýkal, jako
Obyčej měl ve svých bojích. –
Kormalo pad’ mečem jeho.
Synové zhoubného lanaLana
Rychle se ubírají
K oudolišti soukromnému.
Oskar přivede tu dceru
Z Inisthony k Annirově
Zvučné síni. Tvář starce
Vyjasní se veselostí;
On požehná krále mečů!“
„Jaký ples pro Ossiana,
Synovy když uzřel plachty!
Oblaku roven byl světlu,
309
Jež se na východu vznáší
V jednom mu neznámém kraji.
A když kol něj strašlivá noc
S duchy svými v stínu sedí,
K pivu přivedem ho k síni
V Selmě. Fiugal velí
Hostinu rekovi chystat;
Tisíc Bardů velebilo
Slavné Oskarovo jméno,
Až Morven hlaholem zvučí.
Oskarova dcera byla
Přítomná; její hlas harfě
Podobal se, zvuk když struny
Věje z dálky na šumivých
Oudolí větercích líbých!“
„Vy, jenž na světlo patříte,
Uložte mě tam u skály
Záhoří mých k spaní! Dejte
Mlhomrakům kolem táhnout,
Jenom budiž blíže mně ten
Šumící dub a zelené
Místo mého spočinutí!
Zdaleka slyšeno budiž
310
Hučení lesního proudu!
Oskarova dcero, vezmi
Harfu, prones Selmy líbou
Píseň! aby spaní duši
Podmanilo a mladosti
Mé se snové navrátili,
Dnové Fiugala mocného!“
„Selmo, na tvé zírám věže,
Na tvé stromy, stinnou hradbu!
Vidím hrdinstvo Morvenské,
Nápěvy zaslýchám Bardů!
Oskar Kormalův vidí meč;
Tisíc junů obdivuje
Ozdobený jeho opas,
V úžasu na syna mého
Hledí, v obdivení síly
Ramen jeho! spatřují
V oku otce jeho radost,
A rytí po rovné slávě!
Budiž vám to zvelebení,
Branci proudného Morvenu!
Duše má se vyjasnívá
Často pivem a zpomínám
311
Na plesy svého mladiství!
Ale dřímota se chýlí
Dolů ve zázvuku harfy,
A lahodné sny se jeví!
Vzdálejte se odtud, lovci!
Spočinu nerušte mého!
Najdu nové si obydlí
Nyní v středu otců svých,
Králů časův minulosti!
Vzdálejte se, lovci, odtud!
Neplašte sen Ossianův!“
312
Mil. Zdirad Polák.
Nástin životopisný.
[313]
Polák toho zasluhuje, aby v davu měnících se časův památka jeho u nás se obnovovala a udržela. Před čtyryceti as lety naň pohlíželi přátelé české literatury s největším napnutím, kladouce v něj naděje nejkrásnější a očekávajíce od něho, že nadobyčejným svým nadáním veškerému písemnictví českému nového osvěžení ba snad i nového směru poskytne. Znalec literárních našich poměrů tehdejších uzná, že k očekávání takovému ovšem byli oprávněni, neboť Polák rázem svým básnickým hned počátečním svým vystupováním nápadně se lišil ode všech ostatních básníků a veršovců českých, jichžto tenkráte co do čísla bylo dosti mnoho se objevilo, ač poesie česká jimi pravě se nepovznesla na jakousi utěšenou výši.
Polák se narodil 29. února léta 1788. Doba tato zaznamenána jest v letopisech národnosti
[315]
české co velmi trudná, v nížto naděje několika věrných národovců v lepší budoucnost vůčihledě pozbývaly půdy, a to v takové míře, že ten a onen již brzké úplné vyhynutí jazyka českého zřejmě a bez obalu prorokoval. Němčina nejen ve vyšších kruzích že úplně panovala, ale i mezi obecným lidem v Praze, na venku, v městech i městečkách se rozšiřovala a čeština jižjiž upadávala v podezření jazyka nevzdělaného, požadavkům vyšší vzdělanosti neodpovídajícího, kterýž toliko nározům sprostého lidu stačuje. Do Zasmuk, kde Polák se narodil, se němčina ovšem ještě nevedrala co panující mocnost, škola Zasmucká byla – jako školy venkovské vůbec – ještě česká, taktéž i rodina Polákova tudíž první základy myšlení byly nadanému chlapci v materském jazyku položeny; avšak už se i v malém městečku za to mělo, že ku každému jakému koliv prospěchu v společenském životě českém překročiti se musí práh němčiny. Polákův otec zvěda o nevšedních nadáních chlapcových, který co malý žáček nejen v literním učení ale i v hudbě obzvláště prospíval, poslal jej roku 1798 do Prahy, kdežto se připravovati měl na stav škol-
316
ního učitele. Deset let v Praze strávených použil Polák ku vzdělání svému co nejsvědomitěji. Tenkráte se na pěstování hudby více v Čechách vynakládalo nežli na oživení literatury; zvláště učitel venkovský se více oceňoval dle hudebních nežli dle literních svých vědomostí. Tudíž i Polák s velikou pílí se cvičil a zdokonaloval v umění tomto, což zajisté mnoho přispělo ku zbuzení v něm ruchu uměleckého a ku vyjasnění názoru jeho o věcech krasoumných vůbec. Vedle toho ale Polák nezanedbával i jinaké stránky duševního vzdělání. Četl velmi mnoho a zvláště básnictví jej zajímalo, takže o literatuře vůbec více věděl, než kterýkoliv mladík v tehdejší Praze.Učitelem paedagogiky a dozorcem učitelských čekancův byl tenkráte Aleš Pařízek. Muž tento nemalé zásluhy si získal o vychovatelství v Čechách, sepsal i valnou část knih českých i německých, nazvíce směru náboženského a paedagogického, neméně ale i přispěl k tomu, že se němčina do normálních škol zavedla, zvláště když se direktorem hlavní, tak zvané vzorní školy v Praze stal. Ač rozený Čech, znatel a milovník jazyka českého a jak se říká vlastenec v star-
317
ším významu slova toho, přece podle tehdejšího stavu národnosti a jazyka Českého soudiv, nevěřil v nové vzniknutí jazyka a literatury české a přičinil se dostatečně, aby proces zněmčování Čech co možná se ukrátil. Zvláště na to hleděl,aby podřízení mu čekancové učitelští v němčině se co možná nejvíce zdokonalili a jazyk tento i na venku do škol uváděli. Přičinění jeho neminulo se výsledkův, ač na štěstí se přece ani jemu ani stoupencům jeho nepovedlo dosažení konečného cíle. Objevilo se, že snahou touto sicez adrželi výkvět češtiny, ayšak němčina tím nemnoho získala a jako dříve toliko cizí v Čechách pěstovanou květinou zůstala. Z žákův učitelských, kteří se s literaturou německou nezabývali, nestali se ryzí Němci proto, že školní pouze učení nestačuje na vykořenění mateřské mluvy v člověku; ti však, kteří více čítali, nežli škola požadovala, seznámili se též se spisy některých pražských učenců, Pelcla, Dobrovského a jiných, kdež pozornost jejich na domácí historii a literaturu se aspoň tak dalece obracela, že neodumřeli zájmům vlastenským. K těmto náležel i Polák, ač mu v tomto desítiletí ještě ani nenapadlo, žeby lite-
318
ratura česká z novu k životu se probuditi a jiným vyrovnati se mohla a nejméně že on sám by k tomu kdy přispívati měl. Čtením německých spisů se ale v němčině zdokonalil tak, že se už v skládání německých básníček zkoušel. Mezi tím se stal podučitelem v sirotčím domě pražském.
V politickém životě evropském se staly tehdáž takové proměny, že všecka pozornost obrácena byla na veřejné události a na války, proti zbouřené Francii podniknuté. Když pak Napoleon se žezla zmocnil a vítězstvími svými poháněn celý téměř svět vojskem svým přeplavil a všechny národy vybudiv zvláště Rakousko do válečného proudu strhl, vidělo se ohnivému Polákovi, že pravý cíl jeho neleží v podřízenosti malého učitele, že přáním jeho poznati, šírý svět a národy cizí lépe odpoví stav vojenský. Mimo to se v něm probudil jakýs loyalní zápal pro Rakousko proti francouskému usurpatorovi. Zápal tento byl tenkráte všeobecný, a Polák jej sdílel skoro s veškerou mládeží českou. Politická vzdělanost u nás v každém ohledu zanedbána, nebyla s to proniknouti pravé směry francouské války, v nížto vlastencové naši neviděli než zpouru, protizákonnost
319
a prohřešení se proti řádu božskému a lidskému. Mladíkové čeští se uchopovali zbraní a spěli bojovati pro to, co svobodou nazývali, a k utlačení toho, co podle jejich náhledů bylo zavádění všeho zlého na světě. Úmysl jejich při tom byl šlechetný, zápal jich obdivuhodný, toliko nezralost ku politování.
Roku 1808 vstoupil Polák co kadet do c. k. pěšího pluku 21. (Chrudímského) tehda pod jmenem knížete Viktora Rohana. Každý jen poněkud školsky vycvičený člověk tenkráte rychle postupoval, tím rychleji Polák, jenž vyššího měl vzdělání. Než minul rok, stal se důstojníkem, totiž práporečníkem při pluku č. 22. Ve válce 1809 bojoval v bitvách v Bavořích, pak u Aspernu a Ogruně. Když napotom válka na čas se skončila, bylo mu šťastnou pro literaturu naši náhodou, po delší dobu pobývati v Kralohradecku.
V té samé době, totiž od léta 1809 do1817 byl Josef Liboslav Ziegler lokalistou v Dobřanech. Na muže tohoto nejináče než s největší úctou zpomínati jest každému Čechu, neboť on stál tenkráte v první řadě buditelův literatury české, již on slovy a skutky co nejhorlivěji pod-
320
poroval. Co rozený Hradečan navštivoval tamější gymnasium a vstoupiv do theologie za blahé paměti vlastenského biskupa Háje záhy se obírati počal s literaturou českou, zvláště starší nabyv tím známosti českého jazyka a literatury, jakovouž se tenkráte málo kdo v Cechách honositi mohl. Dílem spisy dílem články v časopisech umístěnými, ještě více ale přátelskými dopisy s některými předními vlastenci stal se Ziegler horlivým činitelem a zastupitelem národnosti české rozsívaje lásku k vlasti a jazyku českému na vše strany. Takž se stalo, že Dobřany okolo léta 1810 a 1811 byly právě středištěm všech mladších vlastimilů a pěstitelů znova procitlé literatury české, v tom totiž ohledu, že si Ziegler skoro se všemi dopisoval. Kruh literárně vzdělaných lidí byl tenkráte mnohem užší nežli nyní, pročež rádi jeden druhého vyhledávali a o záležitostech literárních, uměleckých a národních pohovořívali. Mezi kněžstvem diecése Hradecké byl ale tenkráte ruch vlastenecký na nejvíc probuzen, tudíž se tu a tam scházeli a v některém z kruhů těchto, jejichž takměř duší byl Ziegler, náhodou se objevil také mladý důstojník Matěj Polák.
321
Ziegler bystrým jej proniknuv hledem, brzo poznal, žeť neobyčejný to člověk nadání nevšedních a obrazivosti živé, svěží a tvořivé. Polák se mu zajisté svěřil s některými básnickými pokusy, neboť se pilně cvičil v básnictví německém a Ziegler zamýšleje získati zdařilého a povolaného syna Čechie, všemožně se vynasnažoval, aby láska k vlasti, kterouž Polák nezapíral, také skutky se osvědčila. Povzbuzoval jej tedy k pilnému studium jazyka českého, přičiniv se všemožně přátelskými návody, poučováním a radou mu v tom přispěti. Půjčoval mu své knihy a čítával i sám častěji s ním starší i novější díla česká, při tom jej neustále vybízeje, aby vše to, coby sepsal veršem neb prósou, mu posílal, že milerád to přečte, přehlédne a opraví. Polák slíbil, že bude česky psáti a básniti a na svědomí tomu, že chce státi k straně věrných synů vlasti své a se zasvětiti chce muže české, přijal na místo svého dosavadního jména křestného, netoliko jedno, jak to sobě Ziegler žádal, alebrž dvě ryzí staročeská jména, takže se z prosaického Matěje stal se nyní romanticky znějící Milota Zdirad. Od té doby byl Polák jedním, ať díme „z nejpilnějších“
322
žáků a vychovanců Zieglerových a posílal napotom vše, co napsal, buďto prósou neb veršem, do Dobřan Zieglerovi; a když neměl čeho posílati z prací svých, psával přece často příteli svému Liboslavovi a to, když byl později opět do pole vytáhl, zhusta i z táboru vojenského; píše tu mezi rachotem bubnů a hřmění děl, vůbec u prostřed hluku a lomozu válečného. Taktéž i často básníval, užívaje obyčejně toliko tužky a kusu černého pomačkaného papíru a posílal takovýto lístek příteli svému na místě „řádné epištoly," oznamuje obyčejně v něm, jak se má a co dělá. Klademe tuto jeden z lístků takových dle celého znění pro jeho poněkud zanímavost, kterýž psán byl léta 1813 dne 9. října. „Milý Liboslave! My před nepřítelem stojíme; před Drážďany děla již strašně hučí, až se hory třesou, Rusové, Prušané, Rakušané stojíme 420.000 pohromadě. Blücher již útok počíná. Jeden officír z našeho pluku jde se zajatými Franky do Teplic a vezme mi toto psaníčko s sebou, siceby nedošlo. Krev se dnes hojně cedit bude. Pozdravujte Čechy všecky od upřímného . . Miloty. P. S. Na bubnu v hřmění děl psáno." (Viz Lumír 1856 strana
323
810. Pomněnky k životopisům a t. d. od Ant. Rybičky.)
Viděti z toho, že přátelský poměr Polákův k Zieglerovi byl velmi vřelý, jakož se takto i napotom po některá léta ještě zachoval. Želeti jest, že nebylo Polákovi dlouho zůstati na místě, kde všeliké pohnutky jej k básnění a duševním prácem vůbec přiměly. Vojenské povolání tehdáž nepřálo odpočinku a múzám, neboť ještě válka proti Napoleonovi pohybovala Evropou a plukové brzo sem brzo tam se rozesílali. Polák roku 1812 povýšen byv na zástupníka k pluku č. 15. (tehdáž bar. Zacha) též brzo tu brzo tam se octnul a v mnohých bitvách bojoval. Konečně po světodějné bitvě u Lipska táhla vojska spojencův na Paříž a Polák účastniv se tažení toho, přišel do Francie, kdež pak až do skončení války 1814 zůstal. Pravíť Polák v předsloví ku cestě do Italie sám o sobě: „Vrátiv se léta 1814 z Francie, dnem i nocí po příležitosti jsem toužil, abych stověžné břehy Vltavy i přítele, jehož pozdravení tak líbě vstříc mi znělo, navštívil a uměnám našim obět dávno povinnou vzdal. Osud však místo do Čech, jen přes jich pomezí k rovinám Hali-
324
ckým a brzy odtud na Dunaj mne zavedl ....“ Ještě léta 1814 stal se nadporučíkem v uherském pluku číslo 2. (cára Alexandra.) Druhý majetník dotčeného pluku, c. k. podmaršálek baron z Kollerů poznav v něm muže nadobyčejně vzdělaného, nadaného a spůsobného, vyvolil si jej za pobočníka; když pak podmaršálek Koller léta 1815se stal intendantem armády neapolské a na místo svého povolání se odebral, sledil jej i Polák do Italie, kdež se až do léta 1818 zdržel. –
Netřeba zde teprv upozorniti na to, kterak pojímavý duch našeho básníka všelikým takovým cestováním se obohacovati a obrazivost jeho beztoho už velmi živá a jará se rozvinovati musila,tolikerými a vždy novými dojmy opružována! – Po roce, totiž ku konci léta 1816 přibyla i rodina barona Kollera do Vlach. Poměr Polákův k rodině podmaršálkově byl velmi přátelský. Polák získal přízeň všech, byv domácím hostem rodiny a později i přítelem, rádcem a vůdcem mladinkého tehdáž syna podmaršálkova Augusta z Kollerů. Provázeje Polák rodinu tuto tehdáž na všech cestách a procházkách, měl prý také nemalého účastenství při sbírání památností, kteréž se na-
325
cházely napotom v bohaté a pamětihodné sbírce barona z Kollerů.“ –
Kterak Itálie na Poláka působila, v tom on sám dostatečné podal svědectví. Pilně vše ohledav, co kde zanímavého napadl, neopomenul si to i zaznamenati, a ze zápisků těchto povstala napotom jeho Cesta do Italie. – Z dopisů z Vlach Zieglerovi psaných uveřejněny jsou následující:
„– V zříceninách Pompejí dne 17. srpna 1815.– Milý Liboslave! Smuten jsem, že i na to, již z Vídně na Vás zaslané psaní žádné odpovědi jsem neobdržel, přesvědčen jsa, že jste jistě odepsati neopomenul. Bůh ví, co s všemi těmi se děje listy; devatenácte jsem jich již z Neapole rozeslal, ale ani jediného slovíčka z vlasti neobdržel. – Jak se v literárním vlastenském světě děje, nevím nic; přes to však přese všecko neopomíjím uměnám sloužit. Dnes od pěti hodin v těchto zříceninách a nezříceninách bloudím, omámen podivením všecken. Tu stojí divadlo pro 35 tisíc osob, jako dnes by ho byl mistr skončil; tam zpěvna mramoroschodná, oddeherna v kolo se točící, onde divadlo kryté, pro smutnohry sho-
326
tovené, tam chrámové mramorosloupní s oltáři a stoly k obětem, ulice široké, dlážděné čtverrohy samými, tisíc domů, mosaikem vykládanými po -dlahami, lázně čistovodé a hrobky posléz tak vznešené na konci města a tak zachovalé před zkázou, že každé písmenko na nich se čistí a nejschopnější stavitel našich časů zde vzor nalézti může. Slavné ticho v tomto nyní ještě slavném městě cizinci mráz do těla leje, an město veliké, avšak človíčka v něm nevidí a mezi ulicemi a paláci bloudí. – Zde v chrámě B. Isis na křimse z alabastru sedě Vám píší, obdržev papír a ingoust. od strážného, který s dvacíti muži toto město před zkázou rozpustilou a cizince před loupežníky chrání; v pravo se hory z dýmu Vesuva, k oblakům věží a proudy lávné strašného vzření mne k otřesu nutí. Naproti pak modrá hladina středomoře loděmi posetá se pyšní a zapadající slunce ohnivý sloup do hlubin tvoříc, plamenem tím oko slepí; jedním slovem takovéť položení, takovíť přirozenosti vznešení zástojové, že kdyby jiní tyto krajiny obývali lidé, ponejprv nevěrným bych vlasti býti musel. – .... S radostí čekati budu na Vaše psaní, kdež se
327
všeho dovědět míním, co se strany literatury v Čechách děje. Dnes jsem pátý zpěv Přirozenosti začal a však nevydám ani slova, dokud od Vás vše přehlídnuto a opraveno nebude, mimoto ještě mnohé básně jsem zhotovil a popsání dráhy své z Vidně do Neapole vydati se snažím.– Nejvlídnější pozdravení panu Hekovi složte a aby za mne zatím též Čechům psal, také vyřiďte. Já přítelem Vás si vysoce vážícím ostávám –Milota."
„V Neapoli dne 5. října 1815. – Milý Liboslave! Přicházím právě z Virgilovy hrobky a od Samazarova památného ticha, nalezl jsem psaní Vaše, nad kterým jsem se nemálo ztěšil. Bez odkladu odpovídám s přílohou kapradí, jež se okolo Virgilovy svatyně keří. O zeleniny, které v zarostlinách hrobu Horocova pro Vás natrhany byly, nepozorností služebníka svého jsem přišel; při vrácení se do vlasti o jiné se postarám. O novém v literatuře mi vypravujete výkvětu! Těším se prací určenějších účastným býti; zajisté se jich málo mladému namítá Čechovi, jenž po předmětech vznešenějších touží. Knihárny vlastenské prázdné, hrstka umělých s protivenstvím početí
328
zápasících Čechů, nedokonané ještě základy řeči, nouze o slovník, tisíce lačných, již se zastavují, nasycení doufajíce, odhání! Práce jste o předmětech lesů a myslivosti se týkajících předsevzal? zajisté což bych s velikou dychtivostí již vydané Čechům přál, neb se domnívám, že technická slova a průpovědi, které Čechové dávno již zapomněli, z ohledu stromů, jich vzdělávání a honby, tak a jediné a vlastně shotovíte, jak si to od Vás pracované představuji. Pak mysliveckého slovníku vydání srdečně bych si přál. S nemalou též dychtivostí na budoucí zprávy od Vás se těším, jaké dokonalosti písně české, kteréž, jak pravíte, v Častovicích se tvořiti mají, došly. Mnoho si od Dobrovského připovídat smíme. Jestli však takový osud písním těm se dostane, jako dráhný čas již počatému slovníku, a jest-li Hanka, na kteréhož důvěrnost skládám, k něčemu nám nedopomůže, tuť ani po dvaceti letech nadřečené zpěvy v dubinách českých rozléhat se nebudou. Od Hanky vydané písně rád bych četl, pište mi, zač se prodávají, co se za noviny Krameriusovy ročně platí a zač obadva dílové Slovanky stojí, abych Vám peníze poslal a o zjednání těchto
329
spisů Vás prositi mohl. Co se mého básnířství dotýče, šestý skončil jsem zpěv Přirozenosti a následující počal, zpěvy ty, ač jsou prvnějších daleko obšírnější, přece byl bych je dávno již skončil, kdyby mně povinnosti mé přísnost, můj počatý Drožník a podivování vznešeností Neapolských mnoho času byly neodebraly. Dokud zcela nedokonám, dokud Vaše péro fiat nepodepsalo, ani slova vydati nemíním. – Ptáte se, papeže-li jsem viděl? Pravdať viděl, alebrž jsem se mu i klaněl, an na den svatého Petra a Pavla, největší slavnost v Římě drže, na zlatém trůnu seděl. Kdo chrám jeho neviděl, kdo při této slavnosti přítomen nebyl, ten se darmo, darmo o jeho stolici, o skvostnosti oděvu kardinálův, biskupův a prelátův, jichž ke třem stům na stupních trůnu Piova sedělo, obraz nějaký učiniti snaží. Doufám,až Drožník vydám, obšírnějším popisem slavnosti té Vás překvapiti. – Po mši na drahé stolici Pia papeže když do Vatikánu nesli, všickni důstojníci rakouští, již jsme v chrámě byli, s vůdcem svým, poručíkem hrabětem Neyperkem spolu nahoru jsme kráčeli, kdež nás Pius na trůně přijal a ruku líbat nechal. Růženec, který papež
330
sám světil, darem Vám přinesu, vrátiv se do vlasti. – O vznešených památkách starobylosti nemožné, Vám mnoho vypravovati, neb kde počíti, abych začal od nejobzvláštnějšího, nevím. Tři dni jsem v Římě zůstal, nejedl, nepil a nespal, aby ničehož vidění hodného nezbylo, což bych nespatřil. Omámený jsem světa nejvznešenější chrám a jeho nesmírnou do oblaků se hrdě pnoucí báni v způsobu tiary pozoroval, vnitřních okras slušnost a nádhernost oblouků směle ve výsosti se ohybání jsem zpytoval, poklad kostelní, drahých kamenů tisíce, korunu Petrovu, jeho zlatolampní hrob, prsten a bohatě tkaný plášť jsem obdivoval, mezi jedenácti tisíci síni Vatikánských, mezi sklady nejdražších světa znamenitostí a památností jsem bloudil, v sloupořadných síních Neronských jako pachole jsem běhal a hučení studnic, prameny silné do vrchu vyvrhujících jsem poslouchal; v Coloseum nesmírném ustrnutím k zemi téměř přimrazen, dlouhou chvíli jsem strávil, Pantheon osamělý smutniti mne nutil; na stupních lampidoglia kuřku (fajfku) ranní jsem pálil, až Marku Aureliovi okolo nosu dým modrý se točil; s vrchu piramidy Antonínovy Řím jsem prohlí-
331
žel, na mostě Angelském červenavou Tiberu městem se točiti viděl, a z chrámu svatého Jana v Lateráně se vraceje, srdečně litoval, že osm dní v jeho síních stráviti jsem nemohl. – Ó jak mnoho času a práce k tomu třeba, abych vypravil vše, co jsem viděl; ale vznešenýť to předmět, abych z mysli jej vypustit mohl; pročež než se vrátím, již zhotoven bude Drožník a přijda do Čech, již rukopis dokonaný Vám k opravě odevzdám. Kdo však na se vezme vydání rytin k tomu potřebných? Pozdravujte mi obzvláště pana Heka; i proto Noviny Pražské si objednám, abych od něho tam něco čísti a s vaším Telemachem se seznámiti mohl. Přijde-li k Vám pan Dobrovský letos, do jeho přízně mne poručte a jemu řekněte, že ze všech Čechů já nejvíce jeho slovníku potřebuji. Dnes osm dní Vesuv půltřetího sáhu z výši skrz devatenáct hodin oheň ze sebe vyháněl; nechce nám však tu radost udělat, více dříví na ohniště své přiložiti. V odpovědi Vaší nových zpráv z literatury se dověděti doufám a zůstávám Váš ctitel a přítel – Milota."
„P. S. Již máme koně osedlané a pojedeme
332
dnes odpoledne do „Museum Herculanum a odtud do Katakomb."
Vysvítá z dopisů těchto, že Polák tehdáž, ač vzdálen od vlasti, přece vřele na ni pomníval a horlivě pro ni pracoval. Neméně ale se tu osvědčuje Polákovo živé účastenství na vznikající tehdáž literatuře české a na neblahých tenkráte poměrech jejích, jež on zajisté bystřejším než kterýkoliv jiný z vlastenců byl pronikl a porovnáním s literaturou jiných národů uznal, nedaje se tím nejen odstrašiti ale tím úsilovneji přispívaje k oživení jejímu. – Polák v těchto svých dopisech dotýká se některých osob a poměrů tehdejšího literárního života v Čechách, ježto nyní ovšem skoro po půl století potřebují osvětlení. Takž ku př. se tu zmiňuje o Hekovi. Muž tento, bývalý kupec v Dobrušce, městečku tři míle od Kr. Hradce vzdáleném, stál tenkráte mezi nejhorlivějšími národovci a účastnil se téměř všech českých literárních podniknutí tehdejších, odbíraje všechny české spisy, spolupracuje na všech časopisech. Nebyl sice tvořivý talent ale veliký horlitel a zastavatel jazyka českého. Měl dvě dcery, Ludmilu a Vlastu, ježto též v Hromadkových
333
„Prvotinách pěkných umění“ – a v Rozmanitostech, jež tenkráte vydával Hýbl, své literární pokusy uveřejňovaly. Hek byl v celém okolí Hradeckém pověstný co vlastenec a on to byl, jenž Poláka s Zieglerem nejprv seznámil. Dále připomíná Polák „vydání mysliveckého slovníku.“ Takovouto sbírku slov mysliveckých shotovil a uveřejniti zamýšlel Ziegler, avšak neví se, kam se poděla. – Pak naráží na písně české, které v Častalovicích se tvořiti mají. Slova tato se týkají Františka Raymana, děkana v Častalovicích (v Hradecku), o kterémž Ziegler Polákovi byl psal, že chystá některé básně epické, totiž Maří Magdalenu, Josefa Epyptského, Poslední den a soud, kteréž později (1816–1820) v Praze tiskem vyšly. Vzhledem na slovník Dobrovského, o kterémž Polák obávání projevuje, že se snad světla nedočká, po-dotýkáme, že slova tato na druhý díl dotčeného slovníku se vztahujou, o němž se tehdáž ještě pracovalo, kdežto první již roku 1802 vyšel. (A– K.) Druhý (I –Z.) teprv 1821 byl tištěn. Zieglerův Telemach (Překlad z Fenelona), o kterémž Polák se ku konci druhého psaní zmi-
334
ňuje, vycházel tehdáž po arších jakožto příloha k novinám Krameriusovým.
Nestál tedy Polák tenkráte mimo proud literatury české co pozorovatel, účastník a poživatel, ale i co pracovník se už na značnou byl vyšinul výši. Proslul již po Čechách co básník a jméno jeho se v literárních kruzích vlastenských přečasto ozývalo, ano i časopisy naše na Poláka co na podstatnou a velenadějnou sílu poukazovaly.
Již léta 1813, když horlivý Jan Hromádko ve Vídni vydávati počal Prvotiny pěkných umění, jejichž pilným a stálým spolupracovníkem byl Ziegler, Hek, a mnozí jiní a v nichž později též Šafařík svá básnická primitia složil, objevily se v listech těchto některé básně Polákovy, ano i část Vznešenosti přírody, jmenovitě čtyry první zpěvy. Polák vůbec vedle Zieglera a Heka byl nejpilnější spolupracovník Prvotin a téměř každé číslo přinášelo nějaký příspěvek od něho. Pak ale když do Francie se odebral, umlkla múza jeho a nepotkáváme se u veřejnosti po dlouhý čas s jeho podpisem. Za to ale jiní o něm psali ano i básně skládali. Byla to doba, kde se
335
u nás skládalo mnoho safických veršů ano i hexametrů – přízvučných. Opěvatelé Poláka byli též pěstovatelé přízvuku v klassickém metrum. Podáme ty verše zde jakož památku chvalobásnění tehdejšího v Čechách a na důkaz, v jakém světle stál Polák u nás léta 1814. Vybrali jsme je z Prvotin pěkných umění.
Na Zdirada.
Jestli Zdirad v poli je, meč ho krášlí,
Je-li časem v pokoji, uměny ctí,
Čím se koli obírá, jenom vlasti
Prospěti žádá.
Na téhož.
Veliký muž jest ten, jenž vlasti se odebral všecek,
Na sebe zapomena, když vlast mu na mysl vstoupí,
Slávy a cti nezná krom skutků prospěšných vlasti.
Když ale hrdinu meč okrášlí a obvine věncem,
Který krasoruké tak vábné uvily dívky,
Více než hrdina jest, neb vlasti se odevzdal všecek.
336
Ne méně chvalně zmínil se Dominik Kinský o Polákovi. Horlivý národovec tento, kněz řádu piaristů, bývalý profesor české literatury a dějepisu na filosofickém ústavě v Brně, napotom guberniální translator tamtéž, jeden z nejvzdělanějších národovců našich oného času zmínil se též o Polákovi. V literní příloze k Vídeňským Novinám (1815 část druhá č. 28 a 29) podal článek: Něco o válečných písních, kdež i známou Táborskou: „Kdož jste boží bojovníci“ otisknouti dal. Praví pak, zdali nepovstane nějaký český Tyrtaeus, který prý by Čechům se stal tím, co Němcům tenkráte byli Kretschmann, Denis, Kerner, Kolin a jiní. Uvedení těchto jmen ovšem znalcům nové literatury evropské toliko úsměv vyloudí, avšak potřebí tu se vmysliti do oněch časů, neboť jináče nelze jest se vpraviti do panujících tenkráte názorů a pochopiti, že Kinský velikou tím projevil úctu k Polákovi porovnávaje ho s těmi nyní už docela zapomenutými „Tyrtaei!“ Mluví pak Kinský dále: „Kterémuž basníři raději by Čechie čestný věnec okolo čela povděčnou rukou vila jako p. M. Zd. Polákovi, c. k. vrchnímu poručíkovi u pluku J. M. cís. Ale-
337
xandra, pobočníkovi J. vznešenosti místomaršála a intendanta armády Neapolské, svob. p. z Kollerů, ku kterému nechť se plamennou tváří na svatých perutěch k tvůrci vznáší, aneb v Erosově myrtové si pohrává, aneb železnou hru Marsovu popisuje, uměny a milostenky se líbě usmívají? Jeho mnohospůsobný duch mu k tomu dopomůže, k čemuž jeho důstojný stav ho zůve. Doufám, že tato má prosba bude i prosbou všech Slovanů.“ – Laskavý čtenář nám odpustí, že jsme celé to provolání i se všemi titulemi zde uvedli, bez jakýchž tenkráte nelze bylo někomu blahořečiti. Dobrá polovice této chvály padá na důstojníka a pobočníka atd., a tušíme, žeby Polák, byťby byl skutečně i českým Homérem býval, sotva byl tak rychlého a obzvláštního uznání došel u našich starých pánů vlastenců a učenců, kdyby nebyl spolu nějakým císařským královským diplomem se honositi mohl. – Stav jazyka a literatury české, byl tenkráte ale takový, že každá jen poněkud vynikající síla pozornost všech národovců a přátel písemnictví českého na se obrátiti musila. Kněh českých vůbec jen málo vycházelo a to velmi neúhledné skoro vesměs šva-
338
bachem a na pijavém papíru vydaných, jakž nyní už ani jarmareční písničky a povídačky nevycházejí. Jakož vnějškem svým nebyly spůsobeny k tomu, aby čtenáře přivábily takž i obsahem.Jeviloť se věru, jakoby tehdáž se byly spisy české jen proto uveřejňovaly, aby se říci mohlo, že jazyk český má též literárního zastoupení. Kdežto i Čechův bylo po zřídku, kteří se s národní literaturou obírali, nevšímali si ji nihilisté a Nečechové dokonce. Našincům ale bylo vše vítané, co černé na bílém se v češtině uveřejnilo. Proto pro všecko přece plody literatury naší tehdejší v historii kulturního života našeho těžce na váhu padají, ač z jiného nežli pouze z literárně-kritického, esthetického neb jinak vědeckého stanoviště je posuzovati dlužno. Osvědčila se jimi zajisté snaha o udržení a oživování vznešené národní idey a připravovala se jazyku českému platnost v národním životě i průchod do rozličných vrstev společností, z nichž tehda takřka hlasem vzdělané většiny byl vyloučen. Celý ráz její byl nazvíce vychovatelský. Čechové zvykati měli českému čtení, přiučovati se měli českému jazyku ze škol vypuzenému, vychovati se měli k vlasten-
339
skému smýšlení. To vše se tenkráte jináče konati nemohlo nežli prostředky velmi skrovnými; cestou i politickým stavem země české i panujícím míněním příliš zúženou. Kruh čtenářů byl velmi obmezený. Mezi vzdělanými byli nejvíce kněži odběratele Českých kněh, mezi nimiž bylo i mnoho spisovatelův. Směr populární a mravní, spisy poučné pro lid musili v první řadu se klásti. Vyšší básnický a vědecký ruch byl jen v několika výhradných osobách probuzen. Tudy se stalo, že každý jakýkoliv česky psaný článek, jen když poněkud k zábavě neb poučení přispěl za semínko blahodárné se považoval, jež do národní půdy vložené, nějakého aspoň účinku se nemine. Že tehdejší básníkové a veršovci čeští při takovémto směru panujícím na individuálný ráz nedozráli, že se více veršů dělalo, nežli se básnilo, a více kvítků cizích do české zahrádky přenášelo, nežli původních vyvozovalo, že i nejnadanější a nejplodnější básníkové naši se z jakés obmezenosti názorů, z těsného takořka kruhu domácího vymknouti nemohli: to každému vysvítati musí. Málo co se utvořovalo puzením básnického ruchu, málo co samostatným a svobodným
340
vzletem obrazivosti vzrostlo, všady skoro úmysl předpojatý nikoliv uměleckou, volnou tvořivostí, ale vychovatelskou úzkostlivostí k práci přikročoval. Tudy celá naše literatura tehdejší nápadnou jakous mdlobou se značovala. Byla to skromná domácí zahrádka plná dělaných květin bez okouzlujícího výdechu, bez očerstvující svěžesti.
Polák hned prvním svým vystoupením osvědčil se co výmínka v kruhu našich básníků tehdejších. Každý uznati musil, že tu skutečná vnitřní síla, ruch samostatný a nevšední, volně tvořící organismus. Neméně ale patrno, že básně své improvisoval, podávaje se naladění okamžiku a takto improvisované je podal veřejnosti zanedbaje uměleckou stránku prací, totiž pilování, doplňování myšlének, okrouhlení slohu básnického. Tím se stalo, že vedle geniálního někdy nápadu povšední obraz neb myšlénka do rýmu se vtěsnila. Kritika tehdejší ovšem nebyla tak ostrá a neviděla tak hluboko, aby takové vady vytýkati mohla, a nebyla k přísností také oprávněna v okolnostech, kde bylo nebezpečenství, aby pro přísné posuzování květu sám kořen se nezašlapal. –
341
Ale Polák nepřestal na plodech z okamžitého pouze vnuknutí a hned na počátcích svých se domáhal též umělecké výše. První zpěvy Vznešenosti přírody, jež v Prvotinách (1813) vyšly, o tom podávají svědectví, neboť tato báseň zajisté ani v počátečné své formě nebyla již pouhou improvisací. Vlastencové čeští měli tehdy pravdu, když v nadání Polákovo největší kladli naděje, neboť nižádný český básník před ním nepřilnul tak vroucně k přírodě a zjevy jejími se tak vysoko unésti nedal a krásy její tak živě nepojmul. Ze skupení básníků, již na počátku tohoto století kolem Puchmýra se byli sestavili, již jenom někteří na básnickém poli setrvali, nemohouce poesii české nového podati vzletu a směru – Jungmann uveřejniv 1811 překlad Miltonova ztraceného ráje, nakloňoval se více ku vědě, horlivý Rautenkranz rozptyloval své síly pracemi jiných druhů, Hněvkovský po nějaký čas umlknul, Vojtěch Nejedlý pracoval sice v soukromí, ale otálel s uveřejňováním svých plodů, Rukopis Kralodvorský nebyl ještě nalezen, Kamaryt, Čelakovský a Kollár ještě nebyli vystoupili, básnictví české vůbec od časů Puchmýrových patrně
342
bylo pokleslo, viděli tedy národovci čeští v Polákovi nového jeho vzkřisitele.
Roku 1818 navrátil se Polák s podmaršálkem Kollerem zase do Čech a zdržoval se na zámku Obřiství. – „Doby a chvíle, které tu ztrávil“ – píše Rybička – „kochaje se v krásách přírody tamní a obíraje se básněním a studováním, pokládal vždy za nejpříjemnější života svého. Zde připravil také k tisku své arcidílo, totiž svou lyrickou popisovací báseň „Vznešenost přírody“ v šesti zpěvích.“ ... Dokončiv dílo své poslal je Zieglerovi, aby je opravil, což Ziegler vzhledem na sloh a gramatiku ochotně učinil, podav báseň ještě k superrevisi professorovi J. Jungmannovi, který ji vypiloval, co se týkalo metra a zde onde formy básnické, způsobu mluvení a neologismů.“ – Na to pak roku 1819 vyšla Vznešenost přírody tiskem. Polák ji věnoval Augustovi šlechtici z Kollerů, „v němž všemožné hleděl zbuditi lásku k přírodě jakož i získati jej jazyku a národu českému. Dedikační list jest dosti zanímavý vzhledem na básnickou povahu Polákovu, na vlastenská jeho smýšlení i na poměr, v jakém se nacházel k rodině bar.
343
z Kollerův, pročež jej zde dle doslovného znění podáváme.
„Mladý pane! Slavné nícení se jitra, večera blažící příjemnosti, mnohého rozmanitost položení a jiné vznešenosti přírody, tak mocně v nás účinkují a takovými city mnohokráte srdce nám plní, že čilá obrazotvornost čarodějnými podňatá barvami, se prašné kule naší k Edenským nás nese dolinám; ba i do blankytu bezkonečného nebes kouzelně zavádí ducha, kdež tak rádi dlíme, kde nás slavnější a spanilejší předmětové sladce baví a k čisté rozkoši zvou. Komuby možné bylo projíti krásné roviny kolem otcovského Vašeho hradu, aby podnícen jsa krajiny ladností, nenabyl vážnějších citů? Tak mně se dílo, když bloudě v dubině lemující tučné proudů břehy, úlisným větříkům líce jsem líbati dával a slavičí světil plesy, nebo patřil na zápas vln vododmutého Labe, ano s jezu v peřeje hlukem se sráží. Jestliže krasozvuků múzy vlastenské drnkot neohlušil zbraně, kterak by jinak se státi mohlo, než že ke stupňům chrámu jejího se zblíživ, citům tísnícím mi prsy volnější jsem způsobil průchod? Některé zpěvy, které přívětivostí její podnícen
344
v stínu utěšených hájů Vašich jsem zpíval, z dvojí příčiny Vám srdečně obětovati před se beru: abych žádosti ohnivé, které v tak útlém věku již k vědám, zvláště k básnictví dokazujete, zábavy poskytnul: více však abych milostnosti a vznešenosti vlastenské Lyry sluchu Vašemu dokázati mohl. Onoho-li dovedu, již dostatečně odplaty jsem došel; toto-li mi se však poštěstí, daleko mi větší odměna bude od vlasti jménem vznešeného otce Vašeho se honosící za to, že i syna,v květné ještě mladosti, a již ku zvelebení jí tak mnoho naděje dávajícího jí jsem získal. Přijměte konečně srdečné ujištění, že dny ve vysoce urozené rodině Vaší v těchto úrodných rozmanitých položeních strávené mezi nejkrásnější svého živobytí počítám, a že na ně se vším potěšeními v nejpozdnějším věku zpomínati budu. Zachovejte mě ve své lásce, jenž ostávám nezměnitelně Váš ctitel a přítel a t. d.“
Nyní ovšem podal Polák skvělé svědectví velkého básnického nadání svého. „Objevení se básně této způsobilo tehdáž nemalé sensace mezi vlastenci v Čechách i na Moravě a to vším právem; nebo byla ona první větší dílo básnické,
345
v němž vanul opravdivý duch básnický, vyšší vzlet myšlének, živá i ohnivá fantasie, skutečné nadšení lyrické.“ – Š. Hněvkovský, jenž v pověstné své knížce: „Zlomky o českém básnictví“ podal charakteristiky tehdejších básníků českých, jež se více podobají neveršovaným ódám aneb horujícím chvalořečem než kritickým úvahám, projevil se (r. 1820) o Polákovi takto: „V geniálním snažení úplné mladistvé síly vynikl Milota Zdirad Polák Vznešeností přírody. Báseň tato jest proňata lyrickým duchem. V plnozvučných hlaholích zní velebně a slavně jeho harfa, když veškerost, nesmrtelnost, světy vypisuje; strašnovznešeně, když Alpy a Vesuv obrazuje: ale líbezně zvuky znějí, když její kvetoucí krásu volící příjemnosti kouzlí. Svou živou obrazností a básnířským nadchnutím mnohé básníře převyšuje; jeho obrazy jsou všudy v nejčistčích okouzlujících barvách, v básnické okrase přednešeny; rájskou spanilostí a blahostí pojímá každé citelné srdce jeho milostný duch a odkrývá čisté slíčnosti světa, kterých bydlitel jeho, na ně hledě, neviděl. Co Kleist v prozpěvování jara, co Tiedge v své Uranii, co Kosegarten v opisování přiro-
346
zených výjevů Germánům, co Tomson v svých Počasích Angličanům jest, toť jest Polák Čechům. Svým jádrným, plnozvučným, kvetoucím, obrazlivým slohem dotvrzuje: jaký duch v něm bydlí, jaké líbeznosti a souzvuku čeština jest schopna. Tento národní dar ostane hrdostí Čechů.Tento básníř sobě zvolil v dotčené básni osminohé verše, kterýžto druh veršů sám v sobě vláčivý jest; ale v jeho rukou ty nejvýbornější verše jsou; také přimísil mezi ně lyrické metry, které tuto báseň v letu pozdvihují. Jeho ostatní básně milostnost, básnický oheň a živost jeví, a Čechie jedním hlasem věnec slávy mu připravuje!“
Ač se Hněvkovskému zde právem vytýkati musí přílišné horování, nahromadění zbytečných epithet a vůbec velmi primitivný spůsob uvažování a oceňování, přece v podstatě se úsudek jeho neliší od úsudku, jejž proslulý Jos. Jungmann léta 1823 v Kroku (díl I. str. 151) pronesl. Krok byl spis encyklopedický pro vzdělance národu českoslovanského. J. Sv. Presl směřoval spisem tím na zvelebování vědy a vyšší kritiky. Mělť tedy hlas, ve sbírce této pronesený, váhu autority. Jungmann tam praví: „Tato vlastně popisná
347
báseň jest v jistém ohledu nejvýtečnější až posaváde plod českého básnictví, a hodna nejlepším toho tvaru cizokrajným básním na bok postavenu býti .... Popisovací báseň idealisuje předměty, kteréž obrazotvornou moc člověka obzvláště zabývají. Poněvadž ale popisná báseň více obraznost nežli rozum zanímati, a ne obyčejem prostomluvy pouze opisovati, nébrž básníkové city ohlašovati povinna; potřebí jest, aby byla lyrická, což nepochybně naším básníkem pohnulo, že svou báseň lyrickou jmenoval .... V provodu slíčném básník oznamuje předmět svého díla: Vznešenost přírody, její nedostižitelnost a tudy nedostatečnost zpěvu svého. On zve samo tvorstvo k její pochvale, kterouž připojuje, a jak z jedné strany vysoký zápal básnický, tak z druhé milování hodnou skromnost jeví ..... Potom v VI. zpěvích tolikéž vybraných vznešených předmětů s jejich případnostmi vystavuje ... Vybrané předměty: Nebeská tělesa, hory, povětří, krása jitra, hrůza bouře v ledním dnu, příjemnost večera a navrácení se opět k nebi hvězdnému činí ten vznešený okruh, který se jako před očima našima prostírá. Vystavuje sice nás básník
348
toliko proměnné úkazy, ale těmto základem jest sama příroda stálá a tak báseň jeho náleží k vyšším popisným básním rovně jako počasí Thomsonovy, jemuž on i v tom se blíží, že jednotlivé úkazy více po sobě, v času, nežli vedle sebe, v prostranství jako Kleist, podává. Vůbec báseň tato horuje v tom, co krasoumci silným a velikým nazývají; v některé částce do skvostného přechází, ač i někdy v nižší obor krásy a k pouhočistému ducha uveselení se snáší, čímže jednak od základního citu se uchyluje, jednak ale ostatním částkám vyšší barvy a světla dodává.Všecky částky v povolovném postupování a nenuceném spojení vystavené ukazují se nám jako pochopitelný celek v souhlasném srovnání s naší vnitřní zákonností a tak vyvolený předmět jeví se v krásné spůsobě a formě. Jednoho se nám, co se látky dotýče, nedostávati vidí: Nezcházejí tady sice mnohotné episody přemyšlování a naučení, čistých lyrických výlevů, ale rozpravy jako na př. Thomsonův Damon a Musidora, nikde nenalézáme, kterých by se tím více šetřiti mělo, poněvadž duch prodlouženým nazíráním a na obrazy hleděním rád se unaví a přesytí, a nic
349
tak schopno není zanímati duši čtoucího, jako epické části, člověka člověku ze všech tvorů nejbližšího představující, a soucit jeho neb soustrastí nejvíce zbuzující. – Sloh skladatele na větším díle věci přílišný a dostojný, z jedné strany pro svobodnější pořádek myšlení blíží se k vyššímu lyrickému výrazu, z druhé strany pro klidnost v popisování potřebnou, více ušlechtilou výsost, nežli klopotnou vznešenost vynořuje. Básník náš svobodným duchem, vlastní cestou pokračuje, a novou, osobnou mluvu básnickou sobě tvoří, uděluje všady svému dílu potřebného uměleckého rázu, bez něhož báseň nad okres obecné mluvy nikdy nevynikne ..... Odtud u něho starých slov místně užíváno .... což jenom onen za nepotřebné souditi může, kdo o slohu básnickém vůbec žádného ponětí nemá a t. d.“
Cestopis v Italii shotovený, k němuž v únoru léta 1818 v Neapoli byl napsal krátkou předmluvu, jakož i některé drobnější básně poslal Polák též roku 1819 Zieglerovi, by je opravil a podle přání svého uveřejnil.
Počaloť tenkráte jasněji svítati na obzoru literatury české. Mnozí z těch již napotom před-
350
ními se objevili hvězdami literárními, vysílali tehdáž první nadějné své záře; ano, jižjiž se horlivost národovcův českých i některých značných plodův svého působení dočkala. Kdežto čtenářstva poněkud přibývalo, nastala i potřeba nových literárních podniknutí, ježby všelikým jeho třídám vyhověla.
Ziegler, jenžto zasvěcen byl do nejpodrobnějších našich poměrů literárních, počal tedy vydávati spis, jehož ráz skutečně odpovídati sliboval potřebám našim. Nazýval se spis tento „Dobroslav, aneb rozličné spisy poučujícího a mysl obveselujícího obsahu.“ Zieglerovi slušelo vydávání takového spisu obzvláště, jelikož na bohomluveckém ústavu v Hradci Králové jmenován byl profesorem literatury české. Dobroslava vyšlo od roku 1820 do 1823 dvanáct svazků a účastnilo se na něm mnoho spisovatelů, mezi nimiž vedle Patrčky nejvíce přispěl Polák, neboť Ziegler zde uveřejnil jeho Cestu do Italie a značnou řadu básní. Větší časť básní těchto byla ovšem již v Prvotinách otištěna, což však nevadilo věci, jelikož Prvotiny nebyly velmi rozšířeny po Če-
351
chách a Dobroslav takměř již do nového zase kruhu čtenářstva vstoupil.
Předmluva, kterou Ziegler Dobroslava do světa uvedl, poukazuje na stav jazyka českého roku 1820 a jeví se nám vzhledem na vznikání národnosti dosti důležitá, než abychom na ni zde poukázati neměli. „Srdečné potěšení vlastence proniká – “ praví Ziegler, – „an vidí, kterak se řeč národní za našich let zmáhá, kterak přesvědčenost o její potřebnosti, užitečnosti a dokonalosti ve všech stavích se šíří a kolikero čtenářských společností k jejímu zvelebení povstává, jak české deklamace její příjemnost osvědčují, jaké útěchy při společných shledáních, jaké zábyvky na divadlech po větších a menších městech naskýtá, s jakou pilností a s jakým prospěchem se na školách přednáší a šlechtí .... Vznešenou jakousi čitelností pojati býváme, patříce, s jakou horlivostí a vážností muži učení, důstojní ... vlastenského jazyka se ujímají a t d.“ Toto osvědčení Zieglerovo bráti musíme ovšem s patřičným velkým ohledem na politický a sociální stav země vůbec a na bídné poměry literatury naší v době předběžné, vedle nichž ovšem tehdáž
352
patrný pokrok věci národní objevil. Dále připomenuv krátce na klassické spisovatele, doby Veleslavínovy, uvádí příčinu, proč Dobroslava vydávati zamýšlí, a tu hned poukazuje na směr a obsah spisu toho praví: „Na začátku doufám se zavděčiti Cestou do Italie od mnohých dávno očekávanou, v kteréžto pan skladatel, svou lyrickou básní Vznešenost přírody Slovanům slavně známý, příkladem Martina Kabátníka z Litomyšle, Jana z Lobkovic, Oldřicha Prefáta z Vlkanova, Haranta z Polžic, Václava Vratislava z Mitrovic a jiných oblíbených vlastenských spisovatelů, vše co v cizině paměti hodného spatřil a zkusil, důvtipně, právě, příjemně a zevrub vypravuje“ ...... V 11. svazcích Dobroslava se potkáváme s jménem Polákovým, ve 12. už nikoliv. Básník náš byl mezi tím, totiž roku 1821 se podruhé do Italie odebral, od které však doby už jen zřídka Zieglerovi psával a v literatuře jakoby byl docela umlknul. Po nedlouhém pobytí v Italii se navrátil Polák opět do Čech, ale s nižádným novým plodem literárním nevystoupil, takže se skutečně jevilo, jakoby byl, neúčastňuje se na tehdáž nápadně probuzeném ruchu literár-
353
ním v Čechách, docela odumřel věci naší. Ale osud jej povolal na místo, kde ovšem jiným zase způsobem mu bylo pracovati na roli národní ač ne přímo literárně. Byl totiž roku 1827 jmenován profesorem řeči a literatury české na cís. král. vojenské akademii v Novém Městě v Rakousích.
Akademie tato zřízena léta 1751 za panování císařovny Marie Teresie pro dvě stě mladíků, aby tam vyšší důstojníkům vojenským potřebné vzdělanosti nabyli. Později počet schovanců na 400 se zvýšil. Již v rozhodnutí císařovny této, kterým založení vojenské akademie v Novém Městě za Vídni se nařizuje, – zpravuje nás Burian v úvaze své o ústavu tomto, (Časop. č. Musea 1844 sv. 4.) – stojí mezi předměty, k učení určenými též jazyk český. Ačkoliv při založení akademie učitelé jazyka českého v pořadí teprv po tancmistru a šermumistru přicházeli, byliť však postavení před učiteli jazyka francouzského a vlašského.
Hned z počátku byli dva učitelé českého jazyka, Glavas a Videmann, zůstal pak po-
354
slednější sám a zavedl se nový řád učení jazyku českému. 1772 přidružil se k němu Zlobický též co učitel jazyka českého známý, jejž historie literatury české co spisovatele právnického připomíná. Zdá se vsak, že tenkráte jazyku českému v akademii dosti nedbale se vyučovalo i učilo. Valná oprava se stala, když 1779 horlivý a učený František hrabě Kinský jmenován byl ředitelem akademie. Ale již 1807 nabyla polština na akademii převahu, jež trvala až do léta1824. Když ale po l. 1820 se česká literatura zmáhala, došla o tom pověst i do akademie, zvláště péčí věrného Čecha barona Chanovského. Tudíž léta 1824 opět se započalo vyučovati jazyku českému a učitelem se stal Karel Krůta, jenž pak vystoupil 1827. Na jeho místo povolán byl Polák, setrvaje na tomto místě až do 1. 1831.
Po dlouhý čas byl přestal Zieglerovi dopisovati. Jediné psaní, jež tento od něho po letech obdržel, jsa již děkanem v Chrudímě, datováno jest od 15. dubna 1828. List onen, ač předešlých mnohem kratší, jest zajímavý tím, že z něho vyrozuměti jest, kterak Polák zdržuje se po druhé
355
v Italii, ještě někdy básníval a napotom básně své sebrati a vydati chtěl. Poslední ten list, latinkou psaný, zní takto: „Vysoce ctěný příteli! Já jsem při svém druhém odtahu do Italie 1821 sbírku nejnovějších tvorů mé uměny Vaší v tak mnohé příležitosti mi dokázané ochotnosti k dobrotivému přehledu zaslal a mnohý z těch nedokonalých plodů Vaší péčí opravených a okrášlených v rozličných zvláště v Hradci tištěných, příležitných spisech sem tam našel a četl, za kterouž šetrnost Vám vroucně děkuji. Poněvadž bych ale rád ten u vás schovaný sběr svých prvotných básníček v dohromady spojení vydal, tehdy Vaši přívětivost žádám, byste tak dobrotiví byli, mi ty maličkosti po poštovském vozu na mé útraty co nejdříve pod tím, spodem posazeným nápisem zaslali, abych je dříve, nežby mi v tom nějaká náhoda překážku učinila, a sice v jejich prvotné míře, vydati mohl.– Z Vašeho povýšení na děkanství velice jsem se radoval, nic vroucněji nekýže, než aby Vás osud do počtu svých zvláštních milenců zaznamenal .., Vaší přízni .. a t d. ... –Milota.“
356
Ziegler nemeškal, – dokládá pan Rybička, – vše co u sebe měl buď již tištěné nebo ještě v rukopisu Polákovi navrátiti.
Roku 1830 stav se Polák setníkem, vystoupil z Akademie a navrátil se k svému pluku, jenž tehdáž na kordonu ležel proti choléře u Nového Města za Vídní, napotom v Břetislavi, v Komárnu a opět v Břetislavi. Po celou tu dobu nedošla o něm literární přátele jeho v Čechách nijaká zpráva. Nedalo se s jistotou říci, zda-li si hoví, aneb-li odumřel věci, kteréž dříve tak vřele se ujímal a překonán dojmy jiného druhu, s proudem obyčejných lidí plynul. Roku 1834, kde valný vojenský tábor u Brna byl způsoben, jehož se i Polák s plukem svým účastnil, navštívili uvítal jej dr. Kampelík, tehdáž v Brně meškající a zmínil se o něm v článku „Z tábora u Brna“ (Květy 1834 v záři str. 325.) „Náš ohnivý Polák je napořád statný Čech. Přebývá nyní v Prešpurku. Stěžoval sobě, že pracemi zatísněn nemůže literatuře slovanské sloužiti, jakby toho zasluhovala. Své rukopisy má ve Vídeňském Novém Městě. Mluvil o Ossianu, žeby jej rád šestiměrem převedl do češtiny ....“
357
Z této jinak příliš skromné zprávičky vysvítá přece, že Polák tenkráte nebyl věci odumřel, nýbrž v soukromí ještě pracoval a pak, že mladší tehdáž pokolení vlastenského básníka ještě v paměti chovalo.
Od těch dob ale zase nestala se nikde zmínka o Polákovi, aniž soukromné jakés zprávy o něm docházely. Víme toliko, že 1848 povýšen byl za plukovníka, pak roku 1849 co c. k. general-major vstoupil do pense, zasloužené 41 letou výtečnou službou vojenskou. Žil pak ve Vídeňském Novém Městě a tamo roku 1856 dne 31. března zemřel, maje věku svého 68 let.
Pozůstalé po něm rukopisy při sobě chovala rodina jeho až do nejnovější doby, kde o jich vydání se postaravšímu panu nakladateli dodány byly. Na první pohled se tu objevilo rukopisů veliké množství a bylo se domýšleti, že valná se z nich spůsobiti dá sbírka, avšak nahlídnutím v obsah se jiné nabylo přesvědčení. Bylo tu věcí tři i čtyrykráte přepracovaných, částečně na čisto opsaných a ovšem k tisku uchystaných. Sem jmenovitě náleží básně už dříve v časopisech tiskem vydané. Nových však prací původních tu
358
jen málo. Za to ale překladů dílem ukončených dílem v zlomcích uchovaných dosti mnoho, a sice Ossiana celý první a část druhého dílu, Byrona, kusy z Láry, Korsara, Childe Haralda a Don Juana. – Ossiana první díl byl nejprv šestiměrem a sice dílem časoměrným dílem přízvučným spracován. Později Polák zdá se, že překlad tento buď za nedokonalý buď za příliš obtížný považoval, než aby při spůsobu započatém setrval, aneb i klassický šestiměr za nesouhlasící s duchem zpěvů dotčených uznal a tudíž volným veršem, podle originálu znovu jej přepracoval. Avšak nejevil se Ossian ani v tomto přepracování ku vydání spůsobný, pročež pouze na ukázku jedna báseň tu podána. Totéž platí o překladu zlomků z větších básní Byronových. Tu zvláště nebylo možná ni jediného celého zpěvu se dopíditi, ač se domnívati jest, že je Polák v pořádku překládal. Leč psány jsou rukopisy na kusech tak zvaných raportů a účtů vojenských, kde jen prázdného místečka zbývalo. U prostřed přeloženého zlomku nachází se opravená původní kterás starší báseň Polákova, pak sledí zase překlad dále. Papíry nebyly sešity a tudy zajisté částky se
359
vytratily. Polák zdá se, že si někdy zalíbil veršované pohry jako hádanky, logogryfy a j., jež jsme ovšem ze sbírky básní vyloučili, z nichž však některé zde na ukázku podáváme.
I.
Jmeno, kterýmžto jsem slouti navyk,
Ze dvou záleží jen lehkých slabik.
První vždy se s jednou rukou víží v světě,
V druhé pokrm leží, kterýž chladí v letě.
Obě slabiky mne pronárodům cizím vlastní,
Kterýmž jsem příbuzen i dědové moji Šťastní,
II.
Blíženci jsme odění blankytného,
Poutem tuhým k sobě připojení;
Služby hledáš-li a prospěchu svého,
Hleď, by nežili jsme rozlučeni.
Zásnuba nás vede k jednomu cíli,
V rozvodu, k práci nenajdem síly.
Ačkoli zpráva o nás rozléhá se,
K ženstvu že bereme naklonění;
360
Kdo k pohlaví milostnému a kráse
Daň neodvádělby v šetrnéní?
Komu se ručka z hedbáví podává.
Službu ten rád povinnou vykonává.
Děva do ložnice nás doprovází
S důmyslným oka pokynutí;
Tam vedle nás na podušku se sází
K tvému, našemu i spočinutí.
K posledu dar místo květů a věnce
Přijme od nás, od každého prstence.
V obchodu též pracovníku mnohému
K službě ochotně se obětujem,
K prospěchu nejsme sice bohatému;
Práci pomoc ale udělujem:
Kdokoli nás v způsobilosti užívá,
V obchodu zisku hojného nabývá.
III.
Já jsem dítě cizozemské, celým světem putuji,
Občané mou službu jako zboží často kupují,
Ač mnohý mě utiskuje, přece o mne pečuje,
Ten u práva při svědectví zásluhu mou zvětšuje
361
Některý při hledu na mne zahledá a běduje,
Onen když mne spatří, skáče, vesele mne celuje.
Ku třetímu jestli vejdu, ten mnou trhá ve zlobě,
Čtvrtého můj příchod svede k zásmutu a nedobě.
Časemkráte dlužno chovat hlubokého mlčení;
Za odplatu očekávám ukrutného mučení:
Ten mne pálí, onen tiskne do strojného ocele,
Až mi hanba, bol a hrůza plamen ženou po těle.
Když jsem ale muka snesl bez tajemství výzrady,
Tu nabývám síly zase stkvělost tváře z náhrady.
Oděv vezdy jasné barvy v zimě v letě nosívám;
Jestli někdo v domě umřel, v černý šat se odívám.
Mimo všeho uražení, jenž mi člověk učinil,
Ačkoliv jsem v jeho službě zlého nic neprovinil;
Přece věkem na sta let mé trvanlivost obdaří,
Jestli všetečná mne ruka opovážně nezmaří.
IV.
Strom a stromek, čtvero stromečků
Stojí vysazeno přímo v řadečku;
Mezi nimi v černém roušku
Had se vine podle kroužku,
362
Který však na místo jedu
Uchovává sladkost medu;
Tento nikde sladší není,
V dívčiném co ruměnění.
Všickni ho tu ale nehledají;
Někteří se o něj k právu utíkají,
Mnohý ba až k trůnu dotírá;
Jeho ruku-Ii i kníže odpírá,
Tehdy k nebi žádost srdce nosí,
O něj prosí.
Slovovrat.
V.
Jestli ho postavíš na nohy,
Zelené oslaví polohy,
Veselém za šera na jaře
Potěší v palučí kosaře,
Děvinu se srpem v jeteli,
Dřímotu ospalce v posteli.
Ačkoli ve smutu chodívá;
Doubravě veselost nosívá.
Postavíš-li ho však na hlavu,
Uvidíš nemilou postavu,
363
Ana pod dověry práporem
Ostane stále tvým odporem:
V pokoji, v útoku, v obraně
Hledí tě utlačit po straně
V oděvu, v úsměchu postavě,
V pokroku, výslovu, zábavě,
V počinu, ouřadu, v umění
Stále dychtí po tvém zmenšení.
Jestli tvé děvče tě miluje,
Ať se ho pečlivě varuje.
Jiného druhu též nalézají se básně v rukopisu a sice rázu prostonárodního, humoristického;nebyla však ani jedna z nich dokončena a dopravena. Podle rozvrhu zdá se, žeby byly všechny ty písničky velmi dlouhé bývaly. Jakého rázu jsou, vysvětlíme příkladem.
První děvče zpívá:
Já svou ruku nedám jenom Nepomuku,
Ruku,
Nepomuku.
364
Muk má v Žernoseku vinohrady,
Štěpné sady,
Polí řady,
Žita a pšenice všady.
Já svou ruku a t. d.
Druhé děvče.
Já nechci žádného jenom Joška
Hoška
Jenom Joška.
Jošek mi hedbávné koupí šaty,
Prsten zlatý,
Šátek strakatý,
Ach můj Jošek je přebohatý.
Třetí děvče.
Já nechci žádného jen Janocha,
Hocha
Jen Janocha.
Povede k městu svou nevěstu
V plné chloubě
Při polní troubě.
Já nechci a t. d.
365
Podle rozvrhu mělo zpívat deset děvčat, z nichž každá projevuje jiné gusto.“ Čtvrtá chce hocha u Kolína z mlýna, jenž má sklepy plné vína; pátá miluje granatýry, bohatýry s velkými kníry; šestá přeje panu Franci, jenž prý ji vodí k tanci atd.
Některé z těch písní začínají se známým veršem: Ku př.
Červená modrá fiala,
Pro kohos Mářo plakala?
Plakala-li si pro Jenka,
Tomu milejší pálenka,
Plakala-li si pro Jíru,
Ten má vojanskou manýru;
Za každou branou holčici,
Která mu dává do kapsy,
Tys mu dávala jen hubičky,
Napil se z prázdné skleničky,
A když byl žízní zemdlenej,
Tu se ohlížel po jinej ...atd.
Nebude nikdo zazlívati básníkovi, že se časem od trampot odpoutá, a když právě vyššího není rozpoložení, takovýmito žerty chvíli si ukrátí. Jelikož takovýchto zlomků je dosti mnoho, osvědčuje se tím, že v Polákovi bylo i hu-
366
moristické žíly a že si národní ráz básnictví zalíbil. Důkazem toho nejzjevnějším jest píseň jeho. „Sil jsem proso na souvrati –„ která se skutečné stala národní.
Jisté jest, že Polák na vydání svých spisů zamýšlel. Na to poukazuje nejen částečné přepracování ale i řádné takořka k tisku uchystané opisy některé jich části; diviti však jest se tomu, že po tak dlouhá léta ku připravovanému vydávání nepřistoupil, kdežto stav literatury naší přece už mnohem pokročilejší a účastenství na ní všeobecnější se jevilo nežli za mladých dob jeho. Jest patrné, že postupováním v důstojnostech vojenských a s přibývajícím stářím ovšem bývalého mladistvého zanícení pro věc národní mu ubylo, že, ač ji nikdy nezapíral, přece už býti přestal horlivým účastníkem a součinitelem. Proto pro všecko nijakž toho nezasluhoval, aby se naň zapomnělo, jakož skutečně se už jevilo, že jméno básníka Poláka se vytrácelo z paměti Čechův. Bylť on svého času nejnadanější a nejnadějnější ze všech svých vrstevníků a bez odporu jeden z nejvzdělanějších. Pročtěnost jeho a vzdělanost literární jasné vysvítá ze všech spisův
367
jeho, zvláště z básně nadezvané Mílek a z Cesty do Italie. –
Jsouť ovšem nadání básnická všeliké povahy a mnohých stupňů, ale ještě pestřejší obraz jeví úsudkové o nadáních, ba tu vidíme začasto lidi s nejnižšího stupně pojímavosti vyhlašovati úsudky ničím podstatným sice neodůvodněné ale tím rozhodněji pronesené, – jakýmiž se pravdě ukřivďuje a spravedlnosti zřejmě výhost dává. Ano namnoze kdož v jedné věci právem autoritou sluje, používá nevčasně autority této, vmisuje se do jiné, kdež patrně pouhým jest laikem a úsudkem svým ji buď nespravedlivě sníží, buď nezaslouženě povýší. U nás ještě třetí způsob kritiky se vyvinul, umořovati totiž památku lidí zasloužilých a nadaných mlčením o nich. Po čtyrycet téměř let se nestala o Polákovi ani zmínka, vyjma kratičkého podotknutí Kampelíkova, jež nevyšlo z kruhu kritických a literárních matadorů.
Tato nevšímavost, nevděčnosti na vlas podobná, působila na Poláka poněkud bolestně. Projevil se o tom, ač jen jako z povzdálí a nepřímě roku 1848, kdež na kratičký čas v Praze meškal, a od dávného ctitele navštíven i na práce své,
368
upomenut byl. „Nemyslil jsem, že ještě někdo na mne pamatuje! –“ pravil, „– aspoň jsem toho nikde po roce 1823 známky nenašel. – “A tomu skutečně tak bylo. Polákovy básně jakoby byly do vody padly, ano i výtečné Vznešenosti přírody jakoby nikdy nebylo bývalo? – Dělo-li se tak proto, že Polák později žil nazvíce v kruzích výhradných, národnímu snažení našemu odvrácených, osvědčila by se tím znovu nepravá taktika literárních předvojů našich, která vždy jen na to hledí, co se jí samopřed očí staví, aneb nač jisté autority neustále poukazují. Připouštíme, že v říši literatury panuje aristokracie ducha, ale nepřipustíme nikdy, aby se z řady šlechticův duchem vymezoval básník rozený a zasloužilý, snad proto, že při všem uměleckém ruchu, jejž dostatečně osvědčil, méně než jiný vynikal formální dovedností svých prací.
Polák za květné své doby nebyl ovšem umělcem v užším významu, nepiloval a nehladil své práce, nýbrž je nazvíce improvisoval. Tento nejpatrnější důkaz přirozeného básnického nadání ovšem není spolu vždy důkazem umělecké do-
369
vednosti. Ale spravedlnost požaduje vždy především uznání toho, co při někom jest dobrého a vzácného. Neuznáním toho však se objevuje Achillova pata oné kritiky, jež si nejpodstatnější stránky básnického a literárního života vůbec všímati odvykla, totiž povahy a rázu tvořícího ducha, jakž on se sám sebou objevuje, byť i bez správného se přiodívání formou, jádru ve všem odpovídající. První moment básnění jest vždy okamžité bezprostředné tvoření následkem básnických intuicí a básnického naladění, potom teprv druhý nastoupí moment, totiž umělecké uspůsobení. A tento druhý moment ovšem u Poláka málo kdy nastoupil. Napsal báseň, jak mu napadla, a poslal ji ihned do tisku. Vznešenost přírody novější své formy nabyla opravami Jungmannovými, o čemž se nejlépe každý přesvědčí, kdož porovná první zpěvy, jak uveřejněny byly v „Prvotinách Hromádkových,“ s vydáním od r. 1819.
Svěžestí však, obrazivostí a plností myšlenek, tedy bezprostředním tvořícím talentem svým předčil Polák všechny své vrstevníky. Co se bujnosti fantasie týká, poukazujem na Zbrojení se černých divochů k boji, básničku, kterouž
370
napsal Polák 1811 v březnu, zamněstnávaje se právě s vojenským popisem městyse Nového Hrádku, na panství Opočenském. Nenalézáme v celém tehdejším básnictví českém podobně plastického z tak rozohnělé obrazivosti vybuřujícího plodu. Že tato báseň a též jemné Zastaveníčko ještě nenašla hudebního skladatele, tomu jest se věru diviti. Co se týká básně Milek, tuť ovšem toliko úryvky lze nám bylo podati. Polák v pozdější své době, kde ruch původního tvoření v něm poněkud podřimoval, počal své prvotiny přetvořovati i onu čásť drobnějších básní, která tiskem už byla uveřejněna, i tuto větší báseň již mezi lety 1830 – 1840 shotovoval. Milek v rukopisu nebyl ni ukončen, ni dopraven, z větší částí pouze obsah naznačen, jenž na vypracování ještě čekal, místy ovšem celé stránky v prvotních náčrtcích už napsané, ale formou k uveřejnění nespůsobilou. Polák si právě v této básni oblíbil rozmanitost veršů a tu pohříchu valná čásť Milka v hexametrech byla napsána dílem přízvučných, dílem časoměrných vesměs neprohlídnutých a neopravených. Čásť tato nejen formou ale i nesmírnou rozvláčností trpí tak, že radno bylo ji vyne-
371
chati. Básník sám by zajisté nikdy byl nedopustil uveřejnění její v této prvotní obdobě; i zdá se podle všeho, že jako Ossiana později docela předělal, šestiměru se spustiv, tak i Milek celý do rýmu, aneb aspoň do snadnějších veršů měl přelit býti, jakž částečně se také už stalo. – Básně, jež v Dobroslavu při Cestě do Italie otištěny byly, jakož úvody k jednotlivým hlavám, aneb co příležitostné výlevy citu, nalezli jsme v rukopisu mezi básněmi částečné přepracované, v jeden celek sestavené pod zvláštním názvem, což poukazovalo na to, že Polák je do sbírky básní přijmouti zamýšlel. Jednali jsme tedy v jeho smyslu, položivše je mezi básně smíšené.
Cestu do Italie považujeme za nejjasnější a nejživěji psaný prosaický plod literatury české doby Polákovy, ač spisovatel i na tuto svou práci nepoložil kritický pilník. Psal ji as tak jako obyčejný dopis, nasycen dojmy vnějšími, zaznamenaje pozorování svá, až vzrostla na knížku, aniž by se byl kdy převracováním a opravováním formy zdržoval. Podotkne-li někdo, že Polák i v této práci neosvědčil se slohem ladným, dopustí se ukřivdění. I v této práci jeví se křišťálová jas-
372
nost názorů, průzračnost a živost nákresů, toliko syntaktické a vůbec mluvnické vady mu vytýkati lze jest. Vedle svěžesti vypravování jeho jeví se jiní vedle něho jako šosácí vedle pružného mladíka On zajisté měl oči pro všecky krásy a rozumu pro všecky pravdy, baví, poučuje a rozehřívá, anižby čtenáře kdy unavil. Jeví se nám v Cestě té to muž světa, jenž nečerpal náhledy své z psacího stolku neb ze školy, nýbrž bezprostředně si je vydobil rozhlížením se po životě mnohých zemí a národův.
Rozhovořiti se však zde o tom, co mu v literárních snahách jeho nejvíce vadilo, bylo by prací nevděčnou. Musili bychom tu k ospravedlnění jeho vnikati do nejukrytějších poměrů jeho osobných, musili bychom spolu i zevrubný obraz společenského života tehdejšího podati na svědectví, že zápasení Polákovo s jazykem nemůže za podstatnou a omlouvající příčinu platiti, pro kterou básník náš nedocházel později takového uznání, jakového zasluhoval. Tehdáž zápasili s jazykem všickni čeští spisovatelé, a jestliže vychování, obcování a povolání jiným více dopřálo zdokonaliti se v tom, co ovšem hlavní podmínkou jest
373
národního literárního života, nebyl Polák tak šťastný, aby s Veleslavínem a Komenským v ruce na bojištích v Němcích a ve Francii, v leženích v Polsku a Uhrách a ve vojenské kanceláři v Italii se baviti a v češtině se zdokonalovati mohl.
U jiných národův se snadno v jazyku mateřském dotvrdí každý vzdělaný a vzdělávající se člověk ctěním literárních plodů domácích, vzdělávaje svého ducha. Takových plodů bylo málo, ba nebylo ani úplného slovníku, ani dobré mluvnice, ani společenské vyšší mluvy, ani škol, ani ničehož, z čehož by se byla získati dala dokonalá znalost jazyka. V té krátké době, kterou Polák v Hradecku strávil, nedala se při jinakých pracích klassičnost docíliti.
Nikdo snad ze všech tehdejších spisovatelův českých nezápasil tak s jazykem jako Polák; nesnad žeby se byl s vřelostí a horlivostí uznáníhodnou v češtině nezdokonaloval, ale – že mu při tehdejším stavu jazyka našeho čeština nestačovala. Kdož málo má myšlenek a obyčejné i málo všední obrazivosti, tomu ovšem stačuje jazyk k vyslovení polovzkřísený, co chce; ale jináče jest tomu, kdo myslí výše stoupá, než jiní před ním
374
a kolem něho stoupali. Utvořuje si nová slova a nové formy, jež namnoze nemají pravého základu v analogii, a duchu jazyka odporují. Jindy zase prostým výrazem ubije myšlenku vznešenou aneb obraz takměř v letu strhne. Prohřešuje se tu a tam proti pravidlům a užívá formy, při kteréž znalce jazyka až mráz obchází.
Tento hřích však nebyl hříchem spisovatelovým, nýbrž hříchem doby.
Kdo cesty nové vyhledává, ba je vyhledávati musí, ten mnohdy zabloudí. Bloudili tenkráte u nás mnozí a mezi nimi byl i Polák. V literatuře naší objevila se tenkráte podivná rozcestí. Starý a nový věk nastoupily poněkud zápas na mluvnickém poli našem. Jedni se podávali ruchu doby, druzí hrůzou trnuli, když nějaká forma od pravidel doby Veleslavínovy se odchylovala. Měla-li se ale literatura vůbec obohacovati, bylo toho nejprv jazyku potřebí. Lidstvo pokročilo, kruh myšlenek v Evropě se rozšířil, – jazyk český po dvě století se neúčastniv tohoto pokroku a rozšíření, byl o to schudl, oč duch vůbec mezitím byl sbohatnul. Reformy byly nutné. Kdož
375
odevždy bývali nejpovolanější obohacovatelé a reformátorové jazyka ne-li básníci?
Polák ovšem nezamýšlel na jakés reformování neb obohacování jazyka, ale namnoze nucena se cítiv utvořiti si slova, zvláště obstraktní, nenalézaje nikde výrazu, jenžby k myšlence těsně přiléhal, počínal si v tom časem, tak, že někdy nesnadno jest mu porozuměti. Obzvláště tam, kde – jako v prvotním konceptu básně Milek do nešťastného proudu hexametrů se pustil. Ano, Polák zápasil s jazykem, když takořka na metafisické dopadával myšlenky, ale mile jím pohrával, když se názorného oboru nespustil. Ale zde bylo tenkráte nesnází, i aby čtenářstvo mu porozumělo, nutno bylo Vznešenosti přírody zvláštní vysvětlení slov, takměř malý slovař přidati, kdež, jakožto neznámá slova uvedená jsou mezi jinými ku př. čárný, čeřen, četný, dalekohled, dráha, nástin a mnohá jiná, ano i příroda! neboť se tenkráte psávalo toliko přirozenost a Polák sám svou báseň v „Prvotinách“ nadepsal Vznešenost přirozenosti! –
Muž, jenž po vyšší vzdělanosti toužil, se tehdáž českými knihami vzdělati nemohl mírou
376
dostatečnou. Plavalyť tyto spisy tenkráte jako kocábky chudých rybářů na rozvlněném moři časovém, a kdož svěže a ostražitě do života vplouti zamýšlel, použil k tomu hrdých lodí cizích, jejichž rozvinuté plachty nad hladinou se pyšně povznášely. Byron a Scott tenkráte v Anglii kvetli,v Němcích romantika a Goethe ve Francii po Staelce se kolem Chateaubrianda spůsobovala nová škola. Polák požíval plody všelikých národů a čerpaje z nich posily duchové, vpravoval se v jich jazyky. Z angličiny překládal později, aniž nahlížeti musil v slovník, v italském jazyku sám mnoho sepsal básní – kdež ale se měl dopíditi klassické češtiny, které se nikde nevyučovalo a kterou skoro nikdo tehdáž nepsal. A to, co se v ní psalo, bylo nazvíce duchem tak chudé, mdlé a myšlenek vyšších prosté, že velká idea národnosti naší celá pochována byla v ošumělých, prostých slupinách.
Byly ovšem i výminky – ale velmi vzácné! – Nesnadno tedy bylo literaturou českou se zdokonaliti v jazyku českém, dílem že málo který tehdejší spisovatel, mimo přední učence naše –psal dovedně, a obsah českých spisův nebyl spů-
377
soben k přivábení čtenářstva, a dobrého, jež se objevilo, bylo příliš málo, než aby požadavkům vzdělance bylo stačiti mohlo.
Proto hned v potomní době nastala přísná kritika, jež všecken zřetel obrátila na jazyk, a domáhajíc se zdokonalení jeho, na obsah spisů zapomínala neb dokonce jej nepochopovala. V této době se musilo ovšem zapomenouti na spisovatele a básníka, jenž neposkytoval příkladův forem klassickych.
V nejnovější pak době ujmul se docela nový ráz v poesii české, pointy se stíhají, deset epigrammů v jedné se slučuje básni, myšlenky a obrazy jako perle a korály – pohříchu namnoze i jako dělané, se sypou, a pak veřejné listy dáti musí básníkovi dobré vysvědčení a všemožně ho fedrovat, aby i u obecenstva došel uznání.Tuť Polák, jenžto namnoze do sebe má ráz naivné poesie, ovšem by dlouho v stínu podlíti musil, marné na uznání čekaje. Ale zájmy literární dějepisné konečně se též o právo své hlásily, ba i političtí spisovatelé se ohlížeti počali po kořenech, z nichžto nynější národní ruch v Čechácha na Moravě vzrostl. Tu ten a onen zpomněl
378
zase na Poláka a jeho Vznešenost přírody, ano léta 1860 projevil se jeden publicista (Böhmische Skizzen), že jediný Polák mezi básníky své doby měl skutečné nadání. Úsudek tento se zakládá na Vznešenost přírody. Není tím dokázáno, že všickni druzí tehdejší básníkové čeští byli beze všeho nadání. Byliť i Hněvkovský, i Šneider, i Patrčka básníci, až rozhled jejich do obrazového světa byl mnohem obmezenější a Vznešenost přírody téměř všecky jejich plody zastínila.
Mile zajisté dojímati musí čtenáře Vznešenosti přírody Polákovo jasné a bezpostřední nahledání do přírody, a živá místy takměř hlacená plastika, jakou ji vypodobňuje. Nadání jeho patrně v sobě chovalo valnou část oné objektivné síly a přímosti, kterou u starých klassickych básníků obdivujem. Obrazy jeho nevystupují nikde v onom nejistém mezisvětlí ani v zlomeném takořka hranolovém ozáření, do jakéhož sentimentální básníkové předměty své staví, a dovoleno-li tu porovnání, soudili bychom, že Polák i velkolepé stránky přírody i jemnější její zjevy spíše štětcem krajinného malíře vyličoval, nežli osobné dojmy
379
spůsobem hudebního umělce podával, jenž nazvíce jen city projevuje, jaké předmět který se něm zbudil. Polák tu nahlížel přímo do dílny přirozenstva. pozoroval zárodky vývinu, skoumal základy zjevení jeho, krásy tvorstva jej okouzlely, divy jeho jej uchvácely, unésti se dával mohutnými zjevy všehomíra a s rozevřelým srdcem přilnul k tichému jeho blahoplození. Nevkládal do látky své ničeho, co v ní nebylo, nesledil osobné své rozpoložení u vypisování toho, co takořka před očima jeho se rozvinovalo, tak dalece, aby do živého souzvuku jakýs jinaký v předmětu samém neležící tón se vmisoval. Tím pak se osvědčila básnická jeho síla, že otevřeným jeho zrakům neušel ni jediný básnický moment života přírodního, že je všechny pojímal nikoliv rozumem chladného pozorovatele, nébrž obrazivostí zaníceného básníka.
Jestliže posuzovatelé jeho připomínali Thomsona, Kleista a jiné, jakoby Polákova Vznešenost přírody jakési vzory byla sledila, zapomněli doložiti, že toliko náhodná jest podobnost mezi Počasími Thomsonovými, Kleistovým „Jarem“ a naší básní, a tato že neleží v provedení, nébrž
380
v předmětu. Že si ale Hněvkovský také naThiegdeovu Uranii a na Kosegartena (Inselfahrt) zpomněl, byl právě jenom nápad ničím neodůvodněný. S Thomsonem a s Kleistem (Frühling) má Polák toliko látku společnou, a kdyby tu někdo důsledně uvésti chtěl všechny básníky, jenž podobnou kráčeli cestou, nesměl by ani na starého Hesioda, na Biona, a Moschusa, na Virgila a nejméně na Lucretia a na dlouhou řadu pozdějších zapomenouti!
Jest skutečně želeti, že Polák svou báseň Milek nedopracoval, či vlastně, že hned prvním spracováním jejím na scestí došel, vtěsnuje látku nadmíru bohatou a pestrou do hexametrů, kdež bojuje s formou, nejkrásnější myšlenky a nejladnější obrazy obětoval. V prvotním rozvrhu jeho se jeví směry skutečně krásné a velebásnické. Sloučeny tu živly epické a lyrické; střídavě se sledí názory antické a moderní, klassické i romantické. Naznačeny tu zjevy, jež nejsubjektivnější pojmutí připouští, jiné jež antickou plastiku vyzývají. Zamýšlel vylíčiti život lásky, citlivé vzájemné poměry obou pohlaví k sobě, kterak se zakládají na duševní i tělesnou ústrojnost lidskou. Chtěl
381
tedy provésti psychologický i fisiologicky proces lásky a odůvodniti náhledy své příklady historickými. Nesmírná to látka a téměř nevyčerpatelná ve spůsobě té na jakou Polák zamýšlel. Jisté jest, že hned za mladého věku si způsobil rozvrh, ale bylo zapotřebí, aby ihned se byl do práce dal, neboť jen mladistvá obrazivost stačuje na ony předměty, jež vylíčiti si předevzal. Podle rozvrhu by z toho byla povstala ohromná báseň, rozměru světodějného v tazích skutečné překvapujících. Jinak svědčí sepsaný jeho podklad k této básni o značných studiích Polákových a podáme zde na ukázku některé věty ze zaznamenaného plánu k básní Milek.
„První ženská – první žena. Láska na poušti. – První společenstvo a postavení ženy v něm .... Juno, Minerva. – Venuše. –
Jak hleděli staří klassikové na ženství? – Protivy, jež povzbudil středověk. – Vznešenost čisté lásky. – Ženské za časů válek křížových. – Působení osamělých obydlí na povahu ženskou. – Působení ženských na vzdělanost lidstva. – Druhové ženské povahy. – Vášeň a mír srdce. – Vzory manželské věrnosti. – .... Důkaz
382
samovlády lásky ve veškerenstvu. Výsledek všeho láskozpytu“ a t. d...
Několik těchto řádků, z valného rozvrhu vyňatých, objeví především, že Polák nemalý učinil náběh k dovršení směru svého – ač pohříchu ostalo při – náběhu.
Avšak nelze předbíhati úsudky čtenářstva, jež nahlédnutím do spisů Polákových a uvážením okolností zajisté uzná, že Polák byl zrozeným básníkem v pravém a plném významu slova tohoto. Nechť pak laskavý čtenář i při čtení Cesty do Itálie vždy na paměti chová, kdy byla psána, a že od oněch časů poměry místní i časové se změnily.
383
Obsah.
Vznešenost přírody7
Smíšené básně:
Mluvozpyt111
Nevěrná115
Z večera117
Zastaveníčko120
Blaženost lásky122
Dar Borence124
Běla125
Čechové na cizá vojska126
Výprava do pole128
Zbrojení se Čechů131
Zbrojení se černých divochů134
Květoslav a Kráska136
Po bitvě u Lipska142
Dívčin nářek151
Zlomky z básně:básně Milek153
Epištola244
Anince247
Při Mělničině249
Dítěti255
Mudrc a rek257
Na Mílu259
Válka čili mír?262
Dvě milenky263
Věno264
Na pozvání265
Oskar z Alvy266
Pomněnky Italské281
Válka na Inisthoně300
E: dp + sf; 2002
[384]