Běla.

Milota Zdirad Polák

Běla.
Za rosy v zahradě Běla S slavíkem radostně pěla; Trhajíc do kytky za klobouk bez; Já však se přikradl lehce Po drnem zarostlé stezce, Přes plůtek do kvítí z houští jsem vlez. Dřív než můj vytrh šust z myšlének Bělinku, Měla již na tváři srdečnou hubinku. „Bože!“ tuť zvolala, „jak jsem se lekla, Až se mi do tváří všecka krev stekla; Jestli to spatřila z okna má matinka, Co bych si počala, ubohá dívčinka? Hubinky nesmím já od hochů bráti, Proto zas zpátkem ji míním ti dáti.“ 125