Blaženost lásky.

Milota Zdirad Polák

Blaženost lásky.
Z údolí plynoucí vznáší se vůně, Rosa perlemi skropuje květ; Mysl okřívá v poklidu lůně, V šero když soumraku halí se svět. – Sněním ač milým to duši napájí – Lásce o krásnějším zdá se přec ráji! Jarní ptactva když zbudí se píseň, První když růže svou odhalí tvář, Slavíkův klokot když lije v nás tíseň, Stromovým luny když vkrádá se zář, Pocitem sladkým tu srdce se vlní – Vyšším přec láska blahem se plní! Lásku jen láska zas oblaží zcela; Z očí do očí vzájemný blesk Vlítne a Milkova ranící střela Probudí slzu a vyloudí stesk, Ale v těch slzích jen láska se třpytí A blaho dvou srdcí vzdechem se řítí! Láska, co krásného v mysli se kryje, VšeVše, co ku zblažení přináší zem, 122 V písně vdechá, ve věnce svije A třesoucím lásce podává rtem, A v darech jejích oplývají jemně Vše vnady nebes, vše okrasy země! Ni barev pestrostpestrost, ni vání zefýrů Sladký ni zápach, jímž háj oplývá, Nejeví blaženství plnou míru, V lásce mladistvé jež spočívá. Ona jak Cherubin nejčistší z nebe Sobě jen za oběť přináší sebe! 123