Květoslav a Kráska.
I.
Kráska Květoslavovi.
Na květných mne březích vždy nech obývati,
Kde se vlny řeky Pražské kroužejí!
Pospěš k chrámu slávy, cti si dobývati,
Po níž srdce Čechův vroucně toužejí.
Kdež má mladost v plesu hbitě odplynula,
V samotě teď smutně budu choditi,
Kdež tak mnohá chvílka líbě pominula,
Za ruku mne nebudeš víc voditi.
Byls mi zajiskřením světla. Nyní zblednu
Jako křídla vlhké mlhy za šera,
Na tvé jmeno v kůře javora když vzhlédnu,
Neb když měsíční srp spatřím s večera:
[136]
Tenkrát s větrem smutné vzdychání se sbratří,
V tiché skalce zavzní duté harfy hlas.
Kýž tě, Květoslave! oko brzy spatří!
Osude, ach! Krásce dej ho brzy zas.
Když jsi oheň svaté lásky ve mně rozžil,
V onom loubí z lilku v plném měsíci:
Přísahu jsi tenkrát na mých ústech složil,
V bezu slyšeli tě bdící slavíci,
„Slyš má slova, pravils, modrojasné nebe,
„Hvězdami slyš obesitý měsíčku;
„Jestli opustím kdy, Krásko milá! tebe,
„Ústům mým buď jedem jarní větříčku!“
Budeš vidět bělotělné dívky hezké,
Daleký když projdeš toho světa kout,
Brzy z mysli ztratíš naše háje České,
Poucítíš brzy cizí lásky pout.
Zakroužené vlasy, očka tmavě černá
Omámí ti brzy ducha hovením.
Poplesáš, když zatím trudem Kráska věrná
Blednout, schnouti bude trpkým želením.
Podkovou si hrabe, bujně o zem práší
Osedlaný vraník, upiat ve dvorci.
137
Po ulicích města bubnů hřmot se vznáší,
Květoslave! k tvému pospěš práporci!
Moje polib ústa, muži přežádoucí!
Trouby zoví tebe k slávě; popil k nim!
Vezmi ostrý ocel moudrosti svou stkvoucí!
Ruka Krásky opáše ti bedra jím.
V poli jako český jinoch mužně bojuj!
Štěstí v bitvě tobě buď vždy po boku!
S udatností moudré předložení spojuj,
Síla tvá se rovnej proudu přítoku!
Poslední, když přijdeš, dnešní políbení
Jestli z úst tvých ještě bude hořeti,
Jaké přeblažené dívce zalíbení
Jako Bůh v ní láskou musíš stvořiti!
138
II.
Květoslav Krásce.
Vlast mne volá, Krásko! oko drahé zjasni,
Slzou nemoř mladosti své jasnou zář,
Nepobodej dýkou srdce; smutek zhasni,
Který jak sníh bělí z růží krásnou tvář;
K cizím mezím čelí švarných Čechů zvání.
Mocný na korouhvích jejich stojí lev:
Pomni hrdě na mé vážné povolání:
Drahé vlasti dáti statek, srdce, krev!
Dnové jako jaro odplynuli míle
V okamžení, jako řeky bystrost vln,
Sladkým citem blažila mne každá chvíle,
Rozkoše a veselosti byl jsem pln.
Brzy, ach! jen brzy štěstí pominulo,
Ježto záviděl mi všecken mladý svět.
Povětří se chladné radosti mé tknulo,
Stříbro mrazu zchválo její krásný květ.
Šetřit budu přísažené tobě lásky,
Ta mne provodí až k vážné věčnosti.
Žádná běloramná dívka svaté svazky
Mocné nerozdvojí naší věrnosti.
139
Žádné v tváři bořící se hrůbky,
Tílko žádné nevyhladí obraz tvůj:
Jako perlořadí v ústech bílé zubky
Přísahnutý nikdy nezmění slib můj.
V tichu černé noci, v jitra šedivění,
Meč když k bedrům ostrý budu připínat,
Večer při západu jasném červenění
Na svou drahou Krásku budu vzpomínat.
Když mi kolem ucha kule budou hučet,
S meči blejskati se bude modrost bodáků,
Na tě zpomenu, když děla počnou hlučet,
Hlavy padat, paličky jak z bodláku.
Vrátím-li se šťastně do Čech k Krásce milé,
Jestli trouba pokoj slavně oznámí,
Jakou blažeností hne se srdce zpilé,
Jak mne přešťastného sladce omámí!
Hubinkami horce stlačím krásná ústa,
V ramenou tě děvče plesem uvinu,
Zlíbám očka jasná, tílko, tváře zhusta,
V nevýslovném štěstí lásky rozplynu.
Poslyš! – opět hřmějí naše hlučné bubny,
Práporcemi větřík věje již.
140
Zmužile své krouží hřívy lev náš zhubný,
Krásko! drahé děvče z ráje! pristuppřistup blíž:
Opaš bedra – polib ústa – s Bohem Krásko! –
Hebounkou svou ruku k políbení dej! –
Radosti má, čáko, štěstí, plese, lásko,
Ráji, moje nebe! vždy se dobře měj!
141
III.
Po bitvě u Lipska.
Když se v městech PražskychPražských zpráva
Po náměstích s hlukem přibila,
Jaká neslýchaná sláva
Nad Franky se v Lipsku dobyla:
Kterak přirůstalo vzniku
Všady radostnému křiku!
Rychle z veškerého města
Hlasné zahučelo zvonění.
Lidu plná k chrámům cesta,
Všecko pospíchalo k modlení.
Chudí měšťané i páni
Putovali k díků vzdání.
Potom na zdích městských kolem
Třešťná z kusů bouře zahřměla.
Trub a bubnů Prahy dolem
Hudba plná hlučně zazněla.
Ba i v dálce z venku plesy
Všude prorážely lesy.
142
Stareček se k poště chýlí,
Klopotem, co možná rychle, jde,
O svém synu cosi zví-li?
Od něho-li psaní shledá zde?
Ach, jak starce rozkoš baví,
An tu čte, že syn jest zdravý!
Matka dítky přitiskuje
K prsoum, láskou zňatým, rozmilé;
V plném utěšení pluje
Srdce, zprávou šťastnou opilé,
Volá: „Dítky radujte se,
Pozdravení posel nese!“
Kráska z chrámu tiše kráčí
Nazpět s matinkou též z modlení,
Slze nechtíc tvář jí máčí;
Beze všeho tedy prodlení
Na poště se ptáti nechá,
Sama k přítelkyním spěchá.
„Pinko! Milo! Stiborenko!
Jaké z Lipska máte novinky?
Jaké zprávy došlas Lénko?
Bělo co víš? – mluvte dívčinky!
143
Nezpívejte, nechte hraní! –
Kde jsou vaše z Lipska psaní?
Pinka vece: k potěšení
Roztomilý Ctislav z pole psal.
Mniboj, vím, že pozdravení
Naší Krasoměnce také dal.
Ty však pověz, co ti schází,
Že se ti tak srdce hází?
Tu se Kráska jako pěna
Ztišila, a dívky nechala,
S tváří bledou jako stěna
Skokem k poštovnímu spěchala,
Řkoucí: „Pane! psaní dejte,
Jestli přišlo, pohledejte!“
„S poštou Lipskou Bělselině,
VímVím, že přišlo jedno psaní dnes;
Jiné dodalo se MíněMíně,
Dobroslavce posel teď je nes.
O tvém panenko! však psaní,
Slova nevím ještě ani!“
Slyšící to dívka – zbledla –
Z prsou bolestně jí vyšlo: „Ach!“
144
Ruce lomíc – k nebi vzhledla,
Kdo ji spatřil, jal ho při tom strach.
Pak se mlčíc odtud bere,
Slza z očí se jí dere.
Domů přijdouc, matce padla
Do náručí v žalosti.
Bystře tvář jí krásná vadla
Udušenou v srdci lítostí:
„Matinko! – Ach! pomoz drahá,
Žel mi krutý k prsoum sahá!“
„Kde jsou radosti mé! kde jsou?
Jako anděl milý kde jest Květoslav?
Dívky jiné radost nesou,
Já jen nevím, milý můj-li zdráv.
Žel mi bolest hroznou tvoří;
Prudký ve mně oheň hoří!“
„Dítě! smutku nedej místa,
Zdálky zpráva že hned není zde,
Ona přijde dozajista,
Nebo ze Sas posel s ní již jde.
Dříve, nežli měsíc vyjde,
Pošta jiná z Lipska přijde.“
145
„Matko! kdybych nevěděla,
Kterak on mě vroucně miluje,
Takbych ještě doufat směla,
Že se štěstí nad mnou smiluje;
Já vím, že mi napsal z boje
Aspoň pozdravení dvoje;“
„Ale že ho zachvátily
Kruté smrti ostré kosice,
Kule snad ho rozvrátily,
V ohni vůkol něj se nosíce;
A tak psaní zahynula,
DřívDřív, než jsem je rozvinula.“
„Darmo útěchy se snažíš
Matko drahá! dívce smutné dát;
Víc mé srdce neoblažíšneoblažíš,
An mi štěstí přestalo se smát,
Měsíc ze tmy povychází –
Posel žádný nepřichází!“
„Bože! co se semnou děje! –
Srdce k rozpuknutí tluče již,
Oheň hoře do mne leje.
Smutku větší neunesu tíž! –
146
Pojďte, noviny mi neste,
Dobří lidičky jen kde jste!“ –
Takto Krásce oko čilé
Pláčem trpké hoře zkalilo.
Žalostění dívce milé,
Dravou bolest v srdce nalilo.
Ubožátko bez pomoci
Lkalo do pouhé až noci.
Posléz kolem v modřeninách
Noční zavál větříček,
V nebes tmavých dáleninách
Jasně zňal se měsíček,
Tu se Krásce tiší lkání,
Tiché na ni padá spaní.
Dívka když se utišila,
Matka hnedky v lůžko bělounké
Položit ji pospíšila,
Slze utřít s tváři hebounké,
Pak jí políbení dala,
K posteli se také brala. –
Když pak s černé věže hradu
Jedenáctá slavně bručela,
147
Na domě tu Krásky v zadu
Sova v střeše smutně skučela.
Lampa více nesvítila.
Černá tma se kolem slila,slila.
Pak se pootevrou dvéře,
Z venku kohos nese smělý krok.
K lůžku dívky vstříc se béře,
Mečem opásaný nese bok,
Čáko ovroubené zlatem,
Obvázané čelo šatem.
„Nebesa duch každý slaví! – –
Nelekej se drahá milenko!
Tvrdé spaní tě sic baví;
Ó! bys zbudila se dívčinko!
Posledně si zašeptáme,
Potom plesu loučky dáme.“
„K Praze, ku slavnému městu,
Z pokropených krví strnišťat
Honem nastoupil jsem cestu,
Od širokých Lipských řepišťat,
TamTam, kde Frankům prsa chladnou,
Oči hasnouhasnou, tváře vadnou.“
148
„Proto nechytej se hrůzy.
Svaté nebe žalosti tě zbav!
Umdlený jsem spěšnou chůzí,
Tobě věrný ještě Květoslav,
Protož hubinku jen jednu,
Uděl mi, když k tobě sednu!“
Tu si vedle dívky sedne
Na podušky její hebounké,
Kráska strachem smrtným bledne,
Vidouc lůžko jak sníh bělounké,
Po něm krev jak z čela ještě
Prší krůpěje co deště.
Když pak se k ní brannec kloní,
Hrozné dívka z prsou vzdechne Ach!
Div že mžikem není po ní.
Jejího se srdce chopí strach.
Studený se pot z ní leje,
Hrůzou umříti si přeje.
V lebku jeho rozpůlenou
Ač i rouchem z částky zavitou,
Dívka spatří ránu otevřenou,
Krví kolem hrozně zalitou,
149
Kdež i strašně bylo dosti
Vidět bělení se kosti.
„Truchlení nech, duše z nebe!
Pro vlast trpěl jsem jen chvílčinku!
Posléz navštěvuji tebe
Pro poslední ještě hubinku,
Želem nemoř tvář si více,
Má již dohořela svíce.“
150