VI.
Starý Řím.
Podiv ti a pozdravení vznešený přináším, Říme!
Uměny a sláva trůn kde před věky vynesly krásný!
Zbraně blesk oslepující provodil tě šerým časem
Z temnosti kolébky skromné na hlučné jeviště světa;
Kropéře tvých bohatýrů i zákonů slova moudrá
Mezi plameny hvězd věčných hluboko tvé jméno vryly.
Šedých věkův chlad vystoupí a po těle mém se leje,
Zamyšlen když v zříceninách bloudím, smutek mne provází
Spoustou, na niž pohlížení vážný pocit v prsou budí.
Slavné zářící tvé jméno, jenž se světův dálkou neslo
Hromozvučně, národům teď slabý ohlas jen donáší!
291
V oblacích však přece skvít se ohněm napsané je vidím!
Z pevnosti ocelních hradeb kapitolia mocného,
Orlův proslavených houf kde přepevný založil stolec,
Perunových hromů smrt jenž nosil po šířinách světa,
Nezbyla než zřícenina, paláce nového slohu
Nesouc, tu a tam jen v stěnách známka toho, co bývalo! –
Tam, před věky z Cicerových úst kde hřměla slova rázná,
Osamělý kapucín teď hloupě mluví k tupé rotě,
Odkud s pochodní Belloni hrdinský Pompejus vyšel
Ruku v ruce s Fortunou se veda k podmanění světa,
Cesarovy prápory kde větrem se rozvinovaly,
Hučící kam proudy vojska při hlaholu trubic vedl,
Kadeře by vítězné své věncem lourovým si ovil,
A pak Perunovi hromci obět přines’ vonnodýmnou.
Nyní přes Tarpejskou skálu tajné mlčení jen plyne.
Válečné tam oněměly túby, uleh’ třeskot zbrojů,
292
Tichost rozbila své stany v věkem sešlých zbořeništích.
Mnohoť slavného tu v tíseň ukrutnou svět lítě sevřel,
Divem jedině své síně Pantheon přec vysvobodil;
Kde přemocný sbor Olympský postavil své jasné stolce;
Ještě sloupořadí hrdě pyšnou hlavinu svou nese,
Ještě s průčelí uvítá vznešený sloh příchozího.
Ještě Fébovi tu hřebci, známí divokrásným během,
Nad Jitřeny růžnou bránu když je let vynesl zářnýzářný,
Před chrámový okruh vedou skvělý vůz plamenokolný,
A jasností skvící bůh se níží ku mramorobáni,
Aby paprsků svých ohně v jiskrách rozsil nesčítaných,
Tam kde vítězný před věky lid mu oběti jest pálil!
Svět vás obdivuje, skalní obloukové vy Flamínské,
Víc než osmnáct set let vás chránilo před zhoubnou zkázou!
A kdyby prst svěcený byl vaše čtverrohy nezbořil,
Vzdoroval by věčně řetěz váš co řetěz hor počátných!
293
Rozhněvaný kde v okruhu lev zem ohonem svým trestal,
Ocelový kde bůvolů roh zdi fenami barvíval,
Nyní truchlivé zní zpěvy, lkání to Jeremiáše,
Žalmy Davidovy lid ku pokání povzbuzujíce,
Bosých hříšníků pláč smutně z úst kajících vybouzíce!
Buď i ty mi vítán, vážný zbytku vítězných oblouků,
Jež vlastenský rek tak mnohý slavným jménem svým poctíval,
Vítězný Trajanův sloupe! – Aurelia tu památka
Jeví dávno vynešené na sobě dvojaté klíče,
Chrámu zříceniny, sloupů přerazy tu mnohé, vážné!
Břečtán kolem nápisu se jak chránící přítel vine,
Mech v zákvětích věnců, v zlomích ejhle ještěrka se rodí!
Všady minulost jen bledá, bořící se – zcházející!
294