IV. Dante.

Milota Zdirad Polák

IV.
Dante.

Dantův divotvorný duch Tak hluboké zjevuje umění, Jako propasti jsou, ježto pérem Nakreslil v básnickém rozohnění. Dokonalý jest nesmírný svět, Jejž on stvořil, nebem daleko zářící Podobá se bájotajné vlasatici. V temnost Tartaru odvážný let Cestou jej nezpytovanou žene. Z bezedné cisterny nedozřené K výtvorům svým vyvažuje sklady. Ona mocnost, jež nás poutá k zemi, Jeho přioděla perutěmi; Zalétnul do krajin nedostihlých nám, A kam vstoupil, domovem byl všady. V říších nesvobodných svoboden on sám! Též se k nebi vznesl nahoru, S anděly tam vstoupil do sboru. Ocean tu hvězdný, vlny zlatem hoří V pestrých květinách se kroky boří, 287 Pestro barev, skvělost nevýslovná, Lesk se diamantů jí nerovná; Hudba líbezná zní horem dolem, Nevzdechla tu ještě prsa bolem! – V zvucích lýry jeho vše se řadí, mění Pekla bídy, nebes blahochvění; Obraznost a pravda se slučují, Umělého slohu v přiodění Živě před oči nám vystupují. 288