IV.
Dante.
Dantův divotvorný duch
Tak hluboké zjevuje umění,
Jako propasti jsou, ježto pérem
Nakreslil v básnickém rozohnění.
Dokonalý jest nesmírný svět,
Jejž on stvořil, nebem daleko zářící
Podobá se bájotajné vlasatici.
V temnost Tartaru odvážný let
Cestou jej nezpytovanou žene.
Z bezedné cisterny nedozřené
K výtvorům svým vyvažuje sklady.
Ona mocnost, jež nás poutá k zemi,
Jeho přioděla perutěmi;
Zalétnul do krajin nedostihlých nám,
A kam vstoupil, domovem byl všady.
V říších nesvobodných svoboden on sám!
Též se k nebi vznesl nahoru,
S anděly tam vstoupil do sboru.
Ocean tu hvězdný, vlny zlatem hoří
V pestrých květinách se kroky boří,
287
Pestro barev, skvělost nevýslovná,
Lesk se diamantů jí nerovná;
Hudba líbezná zní horem dolem,
Nevzdechla tu ještě prsa bolem! –
V zvucích lýry jeho vše se řadí, mění
Pekla bídy, nebes blahochvění;
Obraznost a pravda se slučují,
Umělého slohu v přiodění
Živě před oči nám vystupují.
288