I. Venecia.

Milota Zdirad Polák

I.
Venecia.
S výsostí hor sněživých, jež zima krutá opanuje, Užasnuté oko mé ty rájské doly vyměřuje, Slavná příroda kde nejvnadnější rozbila si stany, Nad nimiž se vynášejí alpské mohútné balvany. Není barev k hlubokého nebes modra vylíčení, Není slov k věrnému okras toho ráje naznačení! V srdci nový ples se zdvíhá, úsměv kolem úst mi hraje, Každý nádech jihovětru s novou rozkoší přivlaje. Pustinou sem dříve bloudil, mrazivým Boreas dechem Zelený šat hájům trhá, vlhkým kámen kryje mechem, Až i pouhé zpomenutí na to chlad do těla vlívá! Ale zde, jakým to kouzlem tělo, duše má okřívá! Do rovin s hor sestupuji. Jiné tady slunce svítí! Jiným rouchem oděny tu stromy hájů, zahrad kvítí! 281 Jiný stín tu jiné světlo, jiný vzduch tu z země dýše; Budiž vřele pozdravena, překrásná Jasoně říše, Krásná Italie! ještě skvíš se v kráse, jaks se skvěla, Když k tvým stínným hájům touha Olympany uváděla, Kvítím by poseli zem tvoutvou, by se vyrovnala sídlu Bohův, upravujíce ji k svému pozemskému bydlu. Stopa utěšená vede přes vinice, luhy, pole, Kterou Janus z Arkadie sem lid vedl by v ta role, Vtiskl známky píle své a bobřovin proklestil houště, Krásné, neolidněné však naplnil zelené pouště! Jenom olověné žezlo, jež nad celým’s světem nesla, Jenom koruna tvá drahá s hrdé hlavy tvé už klesla. Jindy’s národy kol vládla, daně na ně’s uvalila – Nyní tebe podrobenství rouchem doba obhalila. Kde jsou skupení tvých orlů, nezadrženým jež letem Těžká pouta roznášela dalekým a šírým světem? 282 Kde jsou zlata poklady, k tvým jenžto snášel ku otvorům Svět; kde stříbro, jež odváděl soused vítězným tvým sborům? Ouroda tu nevídána klasy vinice ač plní, Přece chudoby tu známky po vsích, po městech se vlní! Skalná zeď hor alpských hrad co stražný na pomezí dřímá, Sjednocenou kolkol moře vlnozdmuté tě objímá, Přec v nitru jsi rozdvojena a zákony oddělena, Jak bys byla nebývala nikdy v sobě ucelena! Vládařové, zákony své světu jenž vyhlašovali, V pusté, osamělé hroby na věky se odebrali. Obrazem ses stala slávy během dnův pomíjející, Kmen’s pravěký, jejž rozrazil blesk svou ranou zničující! Či to důkaz, že mocného není trůnu od původu, Sžírajícímu by posléz nepodlehl věkův hlodu? 283
Básně v knize Smíšené básně (in Spisy Miloty Zdirada Poláka, díl 1):
  1. Mluvozpyt.
  2. Nevěrná.
  3. Z večera.
  4. Zastaveníčko.
  5. Blaženost lásky.
  6. Dar Borence.
  7. Běla.
  8. Čechové na cizá vojska.
  9. Výprava do pole.
  10. Zbrojení se Čechů.
  11. Zbrojení se černých divochů k boji.
  12. Květoslav a Kráska.
  13. Dívčin nářek.
  14. Zlomky z básně Milek.
  15. Epištola.
  16. Anince.
  17. Při Mělničině.
  18. Dítěti.
  19. Mudrc a rek.
  20. Na Mílu.
  21. Válka čili mír?
  22. Dvě milenky.
  23. Věno.
  24. Na pozvání.
  25. Oskar z Alvy.
  26. I. Venecia.
  27. II. Pod obrazem Petrarkovým.
  28. III. Ariosto.
  29. IV. Dante.
  30. V. Socha Venuše Medicejské.
  31. VI. Starý Řím.
  32. VII. Apollo Belvedere.
  33. VIII. Neapole.
  34. Válka na Inisthoně.