Oskar z Alvy.
(Podle Byrona.)
Jemně modrem nebe běží
Na břeh Lory Lunin blesk,
Kde s zvětřilých Alvy věží
Dávno zmizel zbrojů třesk.
Mnohokráte světlem zlatil
Stříbrovité přílbice,
Havům náčelnictva platil
Půlnoční daň měsíce.
Kde se temné davy lámou
Na krvavém kamení,
V zbledu zíral líci známou,
Brance, v smrti ramení.
Hlížel v oko, které tělo
Slunu nespatřilo víc,
V půtce k smrti obracelo
Hled, v krviště Luně vstříc.
Někdy bylo lásky září
Sladkou rozkoš budící;
Nyní svítí v bledé tváři
Hrobosvit mdle hořící.
266
Alvě rod i hradba schází,
Žáden čacký potomec
Na lov k hvozdu nepřichází
Rozvinout svůj práporec.
Kde byl Alvy sledním klanem,
Mech proč šatí věžní zeď?
Pouhý ohlas pustým lanem
Nejistou dá odpověď.
A když úval moře kyše,
Ostrý hvízd z něj bije ven,
Vyšvihna se odtud výše,
Rozpukem se třese stěn.
Vichřice-li těkot dutý
Oskarův štít obíhá,
Jeho prápor nepohnutý,
Mrtvý chochol spočívá.
Slunko zkvetlo na den, který
Angusovi syna dal;
Nápravník tam všelikerý
Tužbu skládat cestu bral.
U Pibrochu zvucích žily
Ostrých, srny horalské.
267
Syna Skocie ovily
Rytmy písně vojanské.
Kohož divé ty ochvěly
Hudby, přál si Pirocha
Zvuky, k slávě by zavzněly
zaZa hrdinství jinocha!
Když po roce náčelníku
Druhý syn se dostaví,
Znovu beře radost vzniku,
Nový ples ho pozdraví.
Vyučen je mladci, luky
Otcem k lovu napínat,
Srny honit, přes potoky
Své ohořeohaře předbíhat.
Dřív než pacholectví mine,
Dvisko beře k voji klon:
Ruka směle kropeř šine,
Šíp srší co blesku hon.
Oskarovi se chumáčí,
Chvějí vlasy černavé.
K bledé tváři Alan stáčí
Kadeřiny bělavé.
268
Oskar ducha hrdinského
Černé oko pravdou zňal.
Alan taje obratného,
Vezdy sladoslovem jal.
Oba statní udatenci
Saský třeštívali štít;
Oskar-li dychtěl po věnci,
Outlý v havu jevil cit.
Alanova duše lhala
S citem zbroje spojení;
Ale hromnou pomstu brala
V odporníka zničení.
Přijde dáma z Sonthanona,
Urozená mladička,
Ladná dcera Glenalvona,
A Kennetu dědička:
Oskar ji za choti kýží,
Čině Angusovi vhod,
An v feudálské pýše sblíží
Svůj nevěstinému rod.
Poslyš, jak tu Pibroch bručí
Při svatebním nájevu,
269
Číle rytmy vlna zvučí
U radostném projevu!
Pér tu chvění náčelníků
V síni Alvy červených;
V barvosměru u mladíků
Ve přísluze klánu svých.
Válka je však nesvolala;
Pibroch jeví ples a mír:
Svatba dudy rozehrála,
Ještě zvučí písně vír.
„Kde však Oskar můj ostává,
Lásce tak daň uplácí?
Sbor ho panstva očekává,
S bratrem však se nevrací!“
Posléz se Alan ukáže,
Ot chce vědět, kde je brat.
„Není v síni?“ syn se táže;
„NevímNevím, proč opozdil vrat!
270
Snad ho svedla srna v lánu,
Jej od svatby zdržuje;
Snad pobloudil v Oceánu,
Ač výborně vesluje.“
„Lov a proud ho neupoutil!“
Volá Angus v ouzkosti;
„Nevěstu by nezarmoutil,
Krok mu krátí neštěstí.
Vzhůru hosté na výzvědy
Oskara se vyřiňte!
Pusťte se s Alanem v sledy,
Odpověď mi promiňte!“
Shoule náhle horem dolem,
Jmeno jeho pronese,
Ale darmo ohlas kolem
Volá mlada po lese.
Hluk se stínem mejta deře,
Ticho noční prorazí;
Záměr mlhou jitra beře,
Oskara však nezrází.
Darmo tři dni trou se hosté
Do jeskyň a v doliny,
271
Naděj’ vane, zármut roste,
Otec rve své šediny.
„Vrať mi, nebe, syna mého,
Věku štít a ozdobu;
Jestli ne, dopusť na zlého
Vraha sřítit porobu!“
„Mrtvola tam na pahorci
Břehů pustých někde lpí;
Dopřej, bože, též i starci,
Ať s svým dítkem v hrobě spí!
Snad je ještě na živosti,
Nebe mi ho doručí,
Odpusť, Pane, zoufalosti,
Vrať mi jej do náručí!“
„Není-li ho ale více,
Toužím v prachu složen být;
Alvě dohořela svíce;
Otci nelze déle žít!“
V takém smutu ot se noří,
Čas až bolům ulevil;
Pak se v Alvě jasno zoří,
Ples se znovu projevil.
272
Naděje v něm neuvadla,
Že snad Oskar nezhynul;
Dnes vykvetla, zejtra padla,
Až rok v přáních uplynul.
Dnové mizí – slunná plocha
K dráze své se navrací,
Neprovází sic jinocha,
Ale výhled pozlací:
Ještě mu Alan ostává
V bujaré své mladosti;
Děva v tichu zvahu dává
Zlaté vlasočitosti.
Na vnad bratra, Oskarovu
Na smrt mysl upírá;
Pakli živ, že s jinou znovu
Nevěstou se obírá.
„Jestli za rok,“ Angus praví,
„Marná zmizí naděje;
Ať se sňatek hlučně slaví
U stkvostného obstoje.“
Rok dobíhá cíle svého,
Ot na sliby zpomíná;
273
Mora klána bujarého
V svá ramena upíná.
Poslyš, jak tu Pibroch bručí
Při svatebním nápěvu;
Vlna čilé rytmy zvučí
U radostném projevu.
Kdo je však ten krajan cizí
V zamračeném čelišti?
Hledem na něj radost mizí,
Plamen kalí v ohništi.
Péro krvavého zhledu,
Temno smutu jeho šat,
Pokrok lehký, nikde sledu;
Mluva ale, búry chvat.
V půlnoci je připijení
Ženichovi na zdraví;
V báni víří hlaholení,
Každý číši pozdraví.
Když k cizinci koflík hrnou
Na zdraví k připíjení;
Angus, Mora divem trnou,
Síň zajímá mlčení.
274
„Tys mi zavdalzavdal, kláne,“ vece,
„Pil jsem syna blažení;
Snad mi neodepřeš přece
Také jedno splnění?“
„Ty, jemuž dnes štěstí plete
Samou radost do vínku,
Neznáš jiného dítěte,
Nemáš pro něj zpomínku?“
„Ach!“ dí kmet, a slza kane
Do koflíka plného,
„Osud zdral, neb spoutil, pane,
Oskara mi švarného!“švarného!
Od těch dob, před lety třími
Co mě Oskar rozželil,
Alan otce vzhledy svými,
Novou čákou podělil.“
„Dobře!“ cizokrajan sloví,
Očma kouliv strašlivě:
„Rád slýchám o Oskarovi;
Snad je podnes na živě?
Pokud se mu číše kříží,
Ti snad, které miloval,
275
K Beltánu ho na zpět kýží,
By se s nimi radoval.
„Plňte číš, až do vrchole,
Veřejně mu připíme:
Zdráv buď! slovme v plném kole;
Jest-li živ, se dovíme.“
„To z celého srdce svého!“
Starý Angus odsloví:
„Tato číš na dítka mého
Živo – mrtvo – na zdraví!“
„Proslov tvůj cti výraz nese.
Alanu teď podáme.
Proč se mu však ruka třese,
Když i mrtvým zavdáme?“
Tu Alanu krůpěj s čela
Rosy chladné upadá;
Různost kvetoucího těla
Bledost smrti spopadá.
Třikrát Alan koflík zdvíhá,
Rty z něj srknout odeprou;
Zraky cizince-li stíhá
Hrůzu před ním rozetrou.
276
„Tak u vás tu ctí zpomínku
Srdečnou brachovu brach?
Nečině o lásce zmínku;
V hanbu uvrhne ho strach!“
Alan raněn – vstane rázem!
„Chce ples dnešní dělit brach?
Tehdy číší mrštím na zem!“
Cit mu znáhlil v srdci strach.
Jedna tmavosvětlá stvůra
Dí: „to mého vraha hlas?“
„Vraha?“ zahučí co búra
V síni hostinské to zas.
Svíce hasnou, sbor se třese!
Nepodoben cizinci,
V tartánu se tvar vynese
Velikánský v hostinci.
Bedra mečem opásána,
Černá péra chvějící,
V obnažení prsu rána,
Hled je v sloupu stojící.
Třikrát před Angusem kleká
U tichotném úsměvu,
277
Alan se však toho leká
Přehrozného výjevu.
Ta se strhne hromobití
Od stěžeje k stěžeji;
Stvůru parnou na peruti
Bury k nebi odchvějí.
Chladný hod a radost mine:
Kdo se k prachu uložil?
Angusův tu výzev hyne;
Žal mu srdce umořil.
Bledne syn! pro léky pošli,
Stav života drobiny!
Darmo! svanul; zážně došly
Sypací mu hodiny.
Smrti ráz Oskara dohnal,
Vítr dme v kadeřinách;
Neb Alan mu srdce prohnal
V Glentanarských dolinách.
Co se s cizozemcem stalo,
Všude schází důkazu;
Zjevení se podobalo
Oskarovu obrazu.
278
Hrdost Alanovu hnala
Ruku, peklo našlo sled;
Závist v srdci žár mu zňala,
Vlila zhoubný v ránu jed.
Tak jistá a sršná střela,
Strašný rány její zjev
V srdci Oskarova tkvěla,
Hrot upíjel jeho krev.
Mora se vší milostností
Pých Alanův zbudila;
Okem plným nevinnosti
K činu pekla pudila.
Viz! tu osamělou hrobku
Zbyty brance kryjící:
Tam Alan svatební kobku
Má u prachu ležící.
V dálce výsklep popel šetří
Předků jeho velebných;
Žáden prápor tu nevětří,
Vnuk ho střísnil hanebný.
Nikdy nemá ovíjeti
Meč Alanův barda znět;
279
Kdoby doved’ vrahu pěti?
Reka slávu činí pěv.
Harfeníkův prst se zdráhá
Vraha stroje rozehrat;
V násilí-li v struny sáhá,
Křeč nedlí je rozedrat.
K poctě jeho, chvalozpěvu
Lýra víc neprosloví;
Ohlas klatbou otce v hněvu
Vzdechem bratra odpoví.
280