Oskar z Alvy.

Milota Zdirad Polák

Oskar z Alvy. (Podle Byrona.)
Jemně modrem nebe běží Na břeh Lory Lunin blesk, Kde s zvětřilých Alvy věží Dávno zmizel zbrojů třesk. Mnohokráte světlem zlatil Stříbrovité přílbice, Havům náčelnictva platil Půlnoční daň měsíce. Kde se temné davy lámou Na krvavém kamení, V zbledu zíral líci známou, Brance, v smrti ramení. Hlížel v oko, které tělo Slunu nespatřilo víc, V půtce k smrti obracelo Hled, v krviště Luně vstříc. Někdy bylo lásky září Sladkou rozkoš budící; Nyní svítí v bledé tváři Hrobosvit mdle hořící. 266 Alvě rod i hradba schází, Žáden čacký potomec Na lov k hvozdu nepřichází Rozvinout svůj práporec. Kde byl Alvy sledním klanem, Mech proč šatí věžní zeď? Pouhý ohlas pustým lanem Nejistou dá odpověď. A když úval moře kyše, Ostrý hvízd z něj bije ven, Vyšvihna se odtud výše, Rozpukem se třese stěn. Vichřice-li těkot dutý Oskarův štít obíhá, Jeho prápor nepohnutý, Mrtvý chochol spočívá. Slunko zkvetlo na den, který Angusovi syna dal; Nápravník tam všelikerý Tužbu skládat cestu bral. U Pibrochu zvucích žily Ostrých, srny horalské. 267 Syna Skocie ovily Rytmy písně vojanské. Kohož divé ty ochvěly Hudby, přál si Pirocha Zvuky, k slávě by zavzněly zaZa hrdinství jinocha! Když po roce náčelníku Druhý syn se dostaví, Znovu beře radost vzniku, Nový ples ho pozdraví. Vyučen je mladci, luky Otcem k lovu napínat, Srny honit, přes potoky Své ohořeohaře předbíhat. Dřív než pacholectví mine, Dvisko beře k voji klon: Ruka směle kropeř šine, Šíp srší co blesku hon. Oskarovi se chumáčí, Chvějí vlasy černavé. K bledé tváři Alan stáčí Kadeřiny bělavé. 268 Oskar ducha hrdinského Černé oko pravdou zňal. Alan taje obratného, Vezdy sladoslovem jal. Oba statní udatenci Saský třeštívali štít; Oskar-li dychtěl po věnci, Outlý v havu jevil cit. Alanova duše lhala S citem zbroje spojení; Ale hromnou pomstu brala V odporníka zničení. Přijde dáma z Sonthanona, Urozená mladička, Ladná dcera Glenalvona, A Kennetu dědička: Oskar ji za choti kýží, Čině Angusovi vhod, An v feudálské pýše sblíží Svůj nevěstinému rod. Poslyš, jak tu Pibroch bručí Při svatebním nájevu, 269 Číle rytmy vlna zvučí U radostném projevu! Pér tu chvění náčelníků V síni Alvy červených; V barvosměru u mladíků Ve přísluze klánu svých. Válka je však nesvolala; Pibroch jeví ples a mír: Svatba dudy rozehrála, Ještě zvučí písně vír. „Kde však Oskar můj ostává, Lásce tak daň uplácí? Sbor ho panstva očekává, S bratrem však se nevrací!“ Posléz se Alan ukáže, Ot chce vědět, kde je brat. „Není v síni?“ syn se táže; NevímNevím, proč opozdil vrat! 270 Snad ho svedla srna v lánu, Jej od svatby zdržuje; Snad pobloudil v Oceánu, Ač výborně vesluje.“ „Lov a proud ho neupoutil!“ Volá Angus v ouzkosti; „Nevěstu by nezarmoutil, Krok mu krátí neštěstí. Vzhůru hosté na výzvědy Oskara se vyřiňte! Pusťte se s Alanem v sledy, Odpověď mi promiňte!“ Shoule náhle horem dolem, Jmeno jeho pronese, Ale darmo ohlas kolem Volá mlada po lese. Hluk se stínem mejta deře, Ticho noční prorazí; Záměr mlhou jitra beře, Oskara však nezrází. Darmo tři dni trou se hosté Do jeskyň a v doliny, 271 Naděj’ vane, zármut roste, Otec rve své šediny. „Vrať mi, nebe, syna mého, Věku štít a ozdobu; Jestli ne, dopusť na zlého Vraha sřítit porobu!“ „Mrtvola tam na pahorci Břehů pustých někde lpí; Dopřej, bože, též i starci, Ať s svým dítkem v hrobě spí! Snad je ještě na živosti, Nebe mi ho doručí, Odpusť, Pane, zoufalosti, Vrať mi jej do náručí!“ „Není-li ho ale více, Toužím v prachu složen být; Alvě dohořela svíce; Otci nelze déle žít!“ V takém smutu ot se noří, Čas až bolům ulevil; Pak se v Alvě jasno zoří, Ples se znovu projevil. 272 Naděje v něm neuvadla, Že snad Oskar nezhynul; Dnes vykvetla, zejtra padla, Až rok v přáních uplynul. Dnové mizí – slunná plocha K dráze své se navrací, Neprovází sic jinocha, Ale výhled pozlací: Ještě mu Alan ostává V bujaré své mladosti; Děva v tichu zvahu dává Zlaté vlasočitosti. Na vnad bratra, Oskarovu Na smrt mysl upírá; Pakli živ, že s jinou znovu Nevěstou se obírá. „Jestli za rok,“ Angus praví, „Marná zmizí naděje; Ať se sňatek hlučně slaví U stkvostného obstoje.“ Rok dobíhá cíle svého, Ot na sliby zpomíná; 273 Mora klána bujarého V svá ramena upíná. Poslyš, jak tu Pibroch bručí Při svatebním nápěvu; Vlna čilé rytmy zvučí U radostném projevu. Kdo je však ten krajan cizí V zamračeném čelišti? Hledem na něj radost mizí, Plamen kalí v ohništi. Péro krvavého zhledu, Temno smutu jeho šat, Pokrok lehký, nikde sledu; Mluva ale, búry chvat. V půlnoci je připijení Ženichovi na zdraví; V báni víří hlaholení, Každý číši pozdraví. Když k cizinci koflík hrnou Na zdraví k připíjení; Angus, Mora divem trnou, Síň zajímá mlčení. 274 „Tys mi zavdalzavdal, kláne,“ vece, „Pil jsem syna blažení; Snad mi neodepřeš přece Také jedno splnění?“ „Ty, jemuž dnes štěstí plete Samou radost do vínku, Neznáš jiného dítěte, Nemáš pro něj zpomínku?“ „Ach!“ dí kmet, a slza kane Do koflíka plného, „Osud zdral, neb spoutil, pane, Oskara mi švarného!“švarného! Od těch dob, před lety třími Co mě Oskar rozželil, Alan otce vzhledy svými, Novou čákou podělil.“ „Dobře!“ cizokrajan sloví, Očma kouliv strašlivě: „Rád slýchám o Oskarovi; Snad je podnes na živě? Pokud se mu číše kříží, Ti snad, které miloval, 275 K Beltánu ho na zpět kýží, By se s nimi radoval. „Plňte číš, až do vrchole, Veřejně mu připíme: Zdráv buď! slovme v plném kole; Jest-li živ, se dovíme.“ „To z celého srdce svého!“ Starý Angus odsloví: „Tato číš na dítka mého Živo – mrtvo – na zdraví!“ „Proslov tvůj cti výraz nese. Alanu teď podáme. Proč se mu však ruka třese, Když i mrtvým zavdáme?“ Tu Alanu krůpěj s čela Rosy chladné upadá; Různost kvetoucího těla Bledost smrti spopadá. Třikrát Alan koflík zdvíhá, Rty z něj srknout odeprou; Zraky cizince-li stíhá Hrůzu před ním rozetrou. 276 „Tak u vás tu ctí zpomínku Srdečnou brachovu brach? Nečině o lásce zmínku; V hanbu uvrhne ho strach!“ Alan raněn – vstane rázem! „Chce ples dnešní dělit brach? Tehdy číší mrštím na zem!“ Cit mu znáhlil v srdci strach. Jedna tmavosvětlá stvůra Dí: „to mého vraha hlas?“ „Vraha?“ zahučí co búra V síni hostinské to zas. Svíce hasnou, sbor se třese! Nepodoben cizinci, V tartánu se tvar vynese Velikánský v hostinci. Bedra mečem opásána, Černá péra chvějící, V obnažení prsu rána, Hled je v sloupu stojící. Třikrát před Angusem kleká U tichotném úsměvu, 277 Alan se však toho leká Přehrozného výjevu. Ta se strhne hromobití Od stěžeje k stěžeji; Stvůru parnou na peruti Bury k nebi odchvějí. Chladný hod a radost mine: Kdo se k prachu uložil? Angusův tu výzev hyne; Žal mu srdce umořil. Bledne syn! pro léky pošli, Stav života drobiny! Darmo! svanul; zážně došly Sypací mu hodiny. Smrti ráz Oskara dohnal, Vítr dme v kadeřinách; Neb Alan mu srdce prohnal V Glentanarských dolinách. Co se s cizozemcem stalo, Všude schází důkazu; Zjevení se podobalo Oskarovu obrazu. 278 Hrdost Alanovu hnala Ruku, peklo našlo sled; Závist v srdci žár mu zňala, Vlila zhoubný v ránu jed. Tak jistá a sršná střela, Strašný rány její zjev V srdci Oskarova tkvěla, Hrot upíjel jeho krev. Mora se vší milostností Pých Alanův zbudila; Okem plným nevinnosti K činu pekla pudila. Viz! tu osamělou hrobku Zbyty brance kryjící: Tam Alan svatební kobku Má u prachu ležící. V dálce výsklep popel šetří Předků jeho velebných; Žáden prápor tu nevětří, Vnuk ho střísnil hanebný. Nikdy nemá ovíjeti Meč Alanův barda znět; 279 Kdoby doved’ vrahu pěti? Reka slávu činí pěv. Harfeníkův prst se zdráhá Vraha stroje rozehrat; V násilí-li v struny sáhá, Křeč nedlí je rozedrat. K poctě jeho, chvalozpěvu Lýra víc neprosloví; Ohlas klatbou otce v hněvu Vzdechem bratra odpoví. 280