Zlomky z básně
Milek.
Milku! ty vládce azúrových říší,
K tobě pozírám z temnoty země,
Ó skloň se ke mně, ó skloň se ke mně,
Ať zbouřené mé se srdce ztiší!
V šedých mlhách koule se nese –
Pádí k nicotě? pádí ku ráji?
V ní miliony bytosti se třese
Nejistým ruchem jak v čarovném háji,
A každá ta bytost klade otázku,
V drahou sázku,
Otázku na tebe, bůžku milosti,
Na výsosti.
O tobě krásná obíhá báje,
Žes synem ráje,
Žes odchován při nektaru slasti
V nebeské vlasti.
Že mocnost ti dána
Raniti srdce ostrým zbrojem,
A každá ta rána
Jest blaha zdrojem!
153
Svým dechem pustiny oživuješ,
Je osypáváš vnadnými květy,
A rozptýlené světy
Tajemným kouzlem prý spojuješ!
Zázraky jsou tvé činy
Sladce blažící viny,
Kam přitulíš se, rozkoš tě provází,
A zrak tvůj kam padne,
Pouště přetvoří v Edény ladné!
A rajské plody kol sebe hází.
Není, kdožby rozkoše tvé, blahonosné nehledal;
Není, komu bysi číši žádanou rád nepodal.
Celý svět tvé kroky zkoumá,
Kouzla tvá zná veškerenstvo,
Dotknutím tvým nový život
Vtéká v celé člověčenstvo.
Což tys, mocné pacholátko,
Nevdech život v kamení,
Jichž ráz chladná byla tvrdost?
Nyní v krásy znamení
Změnila je umělcova
Ruka tebou vedená,
154
Takže hledě na jich zdobnost
Člověk touhou zasténá!
Kde jsi? kde zrozen?
V kterém nebi zplozen?
Pravěk tě oslavil
Jako bůžka svého.
A básníci vypravovali,
Co o tvých skutcích doslýchali,
A v písních tě opěvovali.
I těch skutků jest tak mnoho!
Kniha by vyrostla z toho –
Slávy tvé jsou plny Hesperydek háje,
O tvé spanilosti,
O tvé milostnosti
Vypravují všecky starověké báje!
Dítko outlé zemí vládne!
Nepřijímá rozkazy žádné,
Cizí výrok neuznává,
Samo zákony dává.
Do srdcí je vrylovrylo,
Prsoum je svěřilo.
Nelze jim se vyhýbati
Ni se jinou cestou bráti,
155
Nežli kterou on vykázal.
On i duše vše zavázal,
Že rozkazům poslouchají,
I ač rozum jinam čelí,
I ač moudrost jiné velí –
Jím se přece svésti dají.
Jeho zákony jak do mramoru
Vryty hluboko železným dlátem
Vztahují svou moc na přirozenstvo.
Vedou někdy k míru, k oblažení,
Někdy k tuhým zápasům a k žalům!
Kam zaměří ostřím šípu,
Tam i raní! A z té rány
Téká krev po život celý!
Ale má on bdící stráž
Nad sebou, vidoucí rozum.
Kde mu tento pohrožuje,
Tu vše síly Milek sbírá,
Vše své zbroje uchystává,
Tajné budí žádosti,
Toužení rozplameňuje,
Všeliká vymýšlí blaha,
Sladkost úst a blesky očí,
156
Tlukot srdce, schvění rukou,
Ruměnce na mladé tváři,
Opojení čaroblahé
V objetích nezkončitelných
A vše jiné sladkoluzné
Upomínky touhu budící!
Uchvátí tě, v zoufalství tě žene
Z jihu na seversever, z severu na jih –
Hledáš ukojení, nenajdeš ho,
Pokud ulpěls luzných na představech,
Jimiž rozohnil on mysl tvou!
Nesmírné jsou účiny tvé, lásko!
Vášní pochodeň když tebou vzplane,
Žhoucí láva protéká vše živly.
Běda tomu, kdo plamenům cestu
Vykázati nespěje! kdo ochlazením jejich
Divomoci umírniti prodlívá!
Tys to byla, jenž mísila jedy,
Jenž jsi nakvasila Medeu
Brousíc dýku k vraždě dítek vlastních!
Orfea jsi doháněla k branám
Mlhoříše! Ty jsi Narcissa
157
Utrácela hříšnou toužebností.
Tvá pochodeň roznítila požárpožár,
Jenž se rozprozstřel po Illionu,
Kde šíp luku tvého Priamovu
Zhubil všecku rodinu!
Tys palivo přivlékala pilně
Ku hranici nešťastné Didony!
Lstivě divadlo jsi ustrojila
V Římě k slíčných únosu Sabínek.
Kleopatře’s ješteru chovala,
A přemnoho mnoho jiných skutků
Lidozrádných z tvého vyšlo lůna,
Ze srdcí tak zavražděných
Vykradla’s se jako loupežnice
Nezrazena bez pomsty a trestu!
Ejhle sopka! jednou stranou
Nehod bezčíslných jeví,
O nichž druhá protitomná
Jinolícná ani neví!
Z pomerančových tu hájů
Vůně líbá rozlévá se,
Hle tu brány otevřeny
Ráje v úplné své kráse!
158
Slavíčí tu tlukot slýchejslýchej,
Tu, kde lesík zelená se
Jarem věčným. Skvěloříše
Vesny rozkládá se tiše
Před těkajícími zraky.
Jak by všechen světa smutek
V dálce sidlel za oblaky,
Odekud jen v nočním stínu
Země přiblíží se klínu.
Prameny hle svěží v dolině!
Výdech čerstvý oživuje růže,
Tu a tam po břehách potočích
Jako v zamyšlení stojící.
Opojen tu mladík zastaví se;
Co mu šeptají rty šarlatové,
Že tak hbitě srdce jeho tluče?
Zúlíbá tu růži vonnodechou.
V políbení jeho rozevřou se
Lupenky a svět tajemný, snivý,
Lásky svět mu kyne z nitra kouzlů!
Nejen jinochjinoch, ba i muž
Pociťuje mocnost střely,
Podlehne bolestné ráně
159
I ač nechtě, a na odpor
Staví sese, přec po taji
Ztřese se a rozněcuje!
Viz tu Pelleovce Achylla,
Jejž zvěčnila Homérova lyra,
Předního to hrdinu řeckého,
Kterak po boku své Polyxeny
Rány hojí šípem zasazené!
Viz tu bobatýrabohatýra Alexandra,
Borce východu a věstitele
Výroků osvěty západní,
Jenž překotil tolikerých trůnů
A prvním sloul mužem svého věku,
Kterak otrocky v milosti chrámu
Proléval krev vojvodů svých chrabrých
U rozkoše víru nevážném!
Kterak Persepolis světa div
Zřítil v divém chlípném návalu,
Až ho dýka uchvátila smrtná
V klíně požívání lásky smilné.
A což ten, jenž svými legiony
Podmanil vši Gallii a trůny
Tamné podnožil své slávě –
Hle a sám, v milostných svatinách
160
Lásky okovy povolně vlékal!
A což onen hrůzopověstný
Bičem světa nazvaný Atilla?
Přes potoky krve hnal své hordy
Popelem před ním krajiny lehly,
Jeho blízkem květy vzdělanosti
Práhly. Kdo že přemohl tu hyénu?
Outloboká děva! V liliovém
Jejím náručí posledně vzdechl!
A co po něm přišli, bojovníci
Mnohými proslulí vítězstvými,
Jako Alarich a hnusný Genserich,
Soliman i prorok Mohamed –
V lásce kochali se, láskou nyli,
Ba i onen blíže nám stojící
Velikán Korsický! nejprv Jakobín,
Potom vojvůdce a konsul mocný,
Slavný vítěz, zákonodárce
A posléze skvělý Imperator,
Francie jenž prápory zanášel
Až na pouště mezi pyramidy,
V Syrské roviny, a za lesy Sarmatské, –
Jenž se nepodrobil vůli cizé,
Pokud osud krutě ho neranil –
161
Hle – on láskou dal se poutati
Tu i tam, poddav se jejím slastem.
V podivných se kruzích stáčí
Láska na své divné pouti!
S přeludy se kouzedlnými
Víc než skutečností baví.
Vystaví si modlu krásnou,
Záclonou ji pozakrývá
Před hledem ji střežíc cizím.
Tiché po samotě touží,
Jméno vyvolené vrývá
Bělokůrým březinám.
Skalám žaluje své hoře
A s potůčky o svých tužbách
A nadějích hovoří.
Nejsou-li milenci klamem
Jinaké vše radosti?
Jenom ten mu přítelem jest,
Kdo s ním souhlasí.
Nenávistí sledí toho,
Kdo nepřeje jeho lásce.
Jiného měřítka nezná
Na světě pro zlé a dobré.
162
Což mu na tom, když se všecko
Kolem něho řítí, boří?
Ale příhoda-li drahou
Podobu mu z ruky vyrve,
Tu nesmírnou cítí bolest,
Aniž bylina mu která
Shojí ránu krvavou!
Lesboské vy oudoliny,
Jenž se bujně zelenáte,
Komu vaše lauroviny
Na pletence zachováte?
Kde je vaše panovnice?
Kam se děly čaropěvy?
Stříbrovlasé večernice
Nikdo nejde slavit jevy?
Kam ten břinkot strunný zašel,
An z divocha směchy loudil?
Bodřejší kde ohlas našel?
Snad do ráje nezabloudil?
Kdo tu zajal umělkyni,
Kdo to blaho unes’ světu,
Na které se výspě nyní
Objeví ve liboznětu?
163
Síly zbavena je píseň,
Ňádra láskou rozervána;
V mysli smut a v srdci tíseň;
Sappho zrádně zanedbána!
Ani výkres těla švarný,
Ani ladotváře vnady
Neušetříl výžeh parný
Vášně, zhoubu prones’ všady.
Oučin žáru tvorné moci
V jednom květosady rázu
Opovážně uved’ v zkázu,
Barvu růže kryje nocí.
Více naděje-li není;
Kam se dělo utěšení?
Jako mlha na jezeru
Sněživého větrování
Přes roviny v ranním šeru
Do chmur vlhko plašné shání;
Tak kol ní stesk chladno pudí,
Proniká ji, prsa ouží,
Krev staví a srdce studí,
Mrazy vůkol těla krouží.
Každou chvíli kůru jinou
Ledové kry srdci vinou!
164
K tomu tiché upěnění,
Jak by z věčna válo pusty,
Srdečné to vyjevení
Jme se, cestu bráti ústy.
Mluvu plážně na rty loudí,
V marné toužbě po spojení,
V šeptu na jazyku bloudí,
Kde nestačí vyslovení.
Lilje, růže, tulipové,
Co jste proti barvě lásky,
Barvě, slunce plamenové?
Chudobné jen sedmikrásky!
Ten když Cherub v jasna blesku
Vytoče se z mlhozmatu
Pyšně dme se, po nebesku
V rouchu duhy, tkaném v zlatu.
Běda, ach! ty plaché časy
V mžitku na obloze zašlyzašly,
Místo ráje suchopáry
Uprahlé, tu hledy našli!
Zraky dál se uchylujte
Minulého výjevu,
165
Radost promiň, kýžby stůjte,
Mži, porobo na děvu!
Oslabujte péra sluchu,
U slov hlučném zázvonu,
Jenž tak sladká někdy uchu;
Nyní, ale v úhonu!
Kroku, řadí topolové,
Kde ti obraz zbožněný
Klade pouto démantové,
Opusť, výhled zbořený;
Kde větřík v jasmínu hrával,
Hojnosti roh Štěstěny
K mým nohoum se vysýpával,
Kde mi příchod Jitřeny
Šero líbě rozedníval,
Slavík lásku mou kde zpíval,
Všecky ráje přeludu
Vrať, zlobnému osudu!
Potok, frašně svrchoviště
Kameničkem třeštící,
Chlady vlaže fialiště
Dolinkou se prejštící,
166
Buble v tužbě po modřínkách
V roztomilém zálibu,
Počal hru svou v Balzamínkách
Do lučin zpět v záhybuzáhybu,
V myrtový pak háj zabloudil,
Vonnými se keřmi proudil,
Milým chladem tvář ochvíval
A do srdce oheň vlíval. –
Nyní tváře uvadnutí
Znamením se značují,
A nad ohněm k uhasnutí
Přízraky se stahují;
Aj potůčku, tvoje vnadyvnady,
Kdo jich bude používat,
A těch květin vonné řady
Do svých prsou bude vssívat?
Minulosti, proč tak plašně
Trudomysli ulétáš?
Proč tak rychle barvy vášně
Do soumraku zaplétáš?
Několik jen okamžení,
Některou jen drobinu
167
Jevilo mi oblažení
Nesmrtelnou svatinu!
Kdoby žádal déle nésti
Světa, nejvyššího štěstí?
Osudu na rozbor vracím
Cenu vlastní jakosti;
Dary přirozenosti,
Vnady, jenž smutem potrácímpotrácím,
Komu šetřit těla zdobu,
Jíž mě nebe zdařilo,
Tolik darů zmařilo
Živoucí na dítko hrobu!
V hlubokém tak přemítání
Sappho myrtami se blíží
Až k besídce na podstrání,
Kde se výtoň moře níží,
Zde jí vlhne zrak utkvělý
Na dalekou hladinu,
Kde jen pohyb vlnek bělí
Stříbrem tmavou modřinu. –
Nedaleko na předhoří
Leží skála vysoká,
168
Pod ní vlnodav se boří,
Vál se dme a odtéká.
K podnoží-li skály zajdem
Jasminiskem, Mílčete
Sochu půvabnou tu najdem,
Závodného dítěte.
Zde mu chválu Umka pěla
Často jarným okolím,
U provodu ptactva zněla
Zbožná hymna zápolím. –
Ejhle, zas se lyry chopí!
Slzou dřív ji vřelou skropí
A pak v struny sáhne, zpívá,
Až se od skal hlas ozývá.
Chvalozpěv dlužný strun hlahol provázej
Záchvěním vírným k stolu lásky mocné!
K hvězdnému nebi v modrojasné dálky
Jej rozesílám.
V lůnu jsem blahých toků lásky ploula
V zřídlu rozkošném bažení po slastech!
Úprkem dnové svanuli co vánků
Létadla plašná.
169
V zplanutí žírném bolestná vře rána,
Útrobám sprahlým rosa vláhu nemží,
S úžasem hledím k bažinám na vzdálné
Břehy Korytské!
Noc ty s pochodní Luninou svědectví
Dejte záslibům milosti se mstící!
Rušitel přísah, bohové ho znáte!
Jmí jeho Faon!
Srdce úpalem zžato jest milosti,
Přelud edénských ze sebe snů skládá,
Zničení, prázdnem plemení se zhoubně,
Shoule ješterná!
Dík bohům vzdávám vědomím, že jasným
Nadchnutí ducha, že na zemské pouti
Přáli nejvyšší pode Lunou slast mu:
Soucity lásky!
I, drahá Lýro, tebe dlužno líbat;
K vděčně planoucím položím tě ústům,
Bych poslední zvuk z tebe vybouřila
Do nebe říše!
Když svou hymnu odepěla,
Věnec jarý snímá s čela
170
A k Milkovu podnoží
Dar ten vzácný položí.
Po bolestném pohlédnutí
Na zaniklou blahost světa,
Po kratičkém zpomenutí
Na svou lásku, po níž veta,
Vzhůru na vrchol se skály
Béře, tam se pozastaví. –
Po vlnkách se Zefýr hravý
Shání bezkonečnou dálí,
Dechem svým je pohybujepohybuje,
Pahrbečky pozdvihuje.
Moře v tichu odpočívá,
Slunce po něm se rozlívározlívá.
Frašně rybky vyskakují,
Stápí se a dále plují,
Z tajemné tu úžlabiny
Vystupují koraliny,
Kolem nich se moře houpá;
Delfín v požárech se koupá;
O tuhé úskalní žuly
Rozráží se vlnky v půli,
Rozrazí se, zase splynou
A v bezednu mořském hynou,
171
S čeřenu Leukadské skály
Hledí Sappho v věčné dálí,
V dálí bezbřežné, nesmírné
V obzory kol nedozírné.
Vzchopíc se pak, jako bleskem
S pokraje se k jícnu skloní. –
Letí lýra dolů třeskem,
Strůny v letu žalně zvoní;
Za lýrou nešťastná žena –
Ejhle vlnou pohlcena! –
Ta pěvkyni nese k stanu
Bezedného oceanu!
Lásko! v řadě mocí tvorných
Nejspanilejší tys mocnost!
Světokruhem rozesíláš
Plodorodné pásmo své,
A vše tvory samovolně
Jím se dají poutati;
Jako v jeden řetěz vížeš
Ucelené v sobě články,
Ve vše, tvé se kouzlo vplétá,
I kde vzdělanost vzkvétá,
172
I v neznámé světa strany
Zanášíš své mocné stany
Rozložíc je po pustinách
Z dávných věků v zříceninách.
Sever po věky ustydlý
Zná tvé stopy. Říše sněhů,
Kde jen bílý medvěd sídlí,
Kam jen sob zabloudí v běhu,
Rovně moc tvou pociťuje
Jako jih, kde lev bytuje.
Pod rovníkem v nahotách
Pouště tvá přec květina
Vzrůstá, pučí, jediná
Po afrických píščinách! –
I na Alpských výšinách,
Jejichž ostré skal jehlíčí
Se až nad oblaky týčí,
Jejichž čeřen párá nebe,
I tam, lásko, znají tebe
Hnízda orlův, sníh a mechy;
Plodíš slunečními dechy!
I kam slunce nedohlédá,
Ni zář hvězd, ni luna bledá,
173
V země klíny, v věčné noci,
Zasahuješ tvornou mocí.
Nikde však se nezjevuješ
Tak a půvaby takými
Život tvorstvo nevěnčuješ,
Jako tam, kde srdce lidské
Vábíš v ráje Hesperydské!
Tu tvých kněžic a tvých kněží
Obět ku nebi se zdvíhá.
Mrtvá jsoucnost se osvěží,
Kde po nivách se rozléhá
Zpěvců pění utěšené!
Vyjels, Milku, si na honby,
A hle, srdce vyplašené,
Poklidu nenajde více,
Až ubledlé, zchládlé líce
Uloží se v Katakomby.
Z Ferarského cimbuřiště
Vyráží zjev radosti,
Rytířstvo se k slavnosti
Schází v hlučné prostraniště.
174
Alfons výbor mladista švarného
Vyzval do hovorny Estenské.
Ejhle výkvět krásy panenské!
Ejhle zdoby sboru rytířského!
Co Vlasko jen dobrého podává,
Vinic strédy, moře plody,
Vše ty ozdobuje hody.
Valněť získá Alfonsova sláva!
Hlahol plesu se rozlíhá,
Po klenbách se jásot zdvíhá,
Po zahradách dámy se prochází,
Ježto mladé rytířstvo provází.
Ze skupenin jen, v usmání
Cherubín se jeden vytočívytočí,
A jak davem pokročí,
Mladíkův ji sledí povzdýchání,
Což se myslí při ní zastaví!
Což se srdcí s ní jen pobaví!
Všecka o ní projevení,
Ani slova šveholení,
Ani písní znění vábné,
Ani harfy zvuky vnadné,
175
Ani malby čarovné výtvory
Nedostihnou obraz krásné Leonory.
Ubíhej Tasso! prchni smrtelníku!
Nerozpačně k spěchům paty operuť,
K vratu z Elizejských lánů srdce nuť,
Putuj světa šířím, ba až k stěžejníku!
Mníš, že édenskému pásmu soků schází,
Že tam žehry záblud nikdy neberou,
Zrádci k blahoslávě že se nederou,
Krok jejich že příkré odstrašení hrází?
Dřív než Tasso rozum s vůlí smíří,
Mílče čilejší mu lukem k srdci míří.
Dejte plesu nové změny!
Káže kníže, marná snaha
Baviti se, není blaha
Bez zpěvu a harf ozvěny! –
I dal slečně jedné harfu v náručí,
Ta se vlídně slovem poručí,
Knížeti se pokloní,
Načež nástroj zazvoní.
Prsty hbitě pobluzují,
Sladké zvuky vyluzujívyluzují.
176
Ale sladší než uměním ruky
Z hrdla vyloudí se zvuky.
Počne zpívat, a v těch slovích
Otvor září rájů nových.
Ah, ten zpěv! jak plyne světem!
Mrtvého by vzkřísil znětem,
Kdyby mrtvý ho zaslechnul!
Zoufalci by radost vdechnulvdechnul,
A kdo naděje své pozbyl,
Komu osud štěstí rozbil,
Komu srdce rozháráno,
Komu myšlénky nedáno, –
Vyléčen by procitnul
A blažen se vyskytnul!
Kde má Tasso útočiště vzíti?
Kterak utajit svou tíseň?
Slyšíť on svou vlastní píseň
Mocně do všech prsou zníti!
Pohřížen jsa, v uhlu síně křížem
U složených rámí stoje v němotě;
Dvořenín jeden mu dí: „my lepotě
„Věnce z chvaloslov umělci vížem;
177
Možno-li, že vše to netknulo se tebe?“
„„Div se chatrnosti mluvy neslaví;
Já se v tichu divím;“ Tasso odpoví:
„Slov chybí mi proto, co je z nebe;
Zázrak velebit, toť marné oslavení:
Chvála káže hlahol – div jen zamlčení.““
Ubohý, on cítil více,
Než jevily jeho líce!
Vždyť své vlastní plameny
Vdechl slovům, jež by byla
Rozohnila kameny!
Všecka jeho duše síla
Byla se v té písni slila!
Která hvězda probudila
Jej a k písním naladila
Jeho harfu? Vždyť už mdlý,
Bledý, smutný, unylý
Světem bloudil, marně hledal
Útěchy, jíž svět mu nedal.
Milkův šíp mu v srdce bodá,
Láska život jeho hlodá!
Tu se ujme raněného
Lidomilná, družka naděje;
178
Svým létadlem jemným odchvěje
Plamen bolu nepoznaného.
V ustrojení léků, slovem těšitelným,
Potočile lůžko z růží stele mu,
Krůpěje do rány lije balzamu,
Úvazem ovíje srdce hojitelným;
Kdežto podobizna krásná
Nebem vznáší se jak hvězda jasná.
Od těch dob, co Cherub na obzoru
Pěvce slunečném se rozložil,
Tasso kouzelnými pěvy obožil
Rodu Estenského ladnou Leonoru.
Moc atómy tvorná slohu lyrického
Nadechnuta láskou, zňala k živosti:
Orlovým ho křídlem javše v smělosti,
Vynesla ho k mezím pásma epického.
V útěše a kvasech, ve radosti víru
Pěvci velebnému dnové plynuli,
Hodiny co mžitky času minuly
Plné soucitu, a vniterného míru.
Závisti konečné napojené jedem
Tajemství se přísné, lásky zradilo;
179
Výzvědem, se jistot pevných nabylo
Němou náhodou, neb schytralosti hledem.
Pudem zloby žehrů, všecko kazisvětství,
Pomluvu omračnou vedlo na svědectví.
Jako bura strašných mraků, v zůřivosti
Plašně-li roztírá křídlo po lese,
Tak se kníže znáhlí, když mu donese
Zpráva zjevné dvora tajemnosti:
„Mní to zemančátko, slabé dítě prachu,
Lásku k pokrevnici naší pěstovat,
Žezlem určené nad říší panovat,
Poškvrniti šarlat beze všeho strachu?
Ten hadí mi obraz více nelze snésti;
Do vězení vržen budiž, bez milosti!“
Prchlivosti záchvat všecky chmury shání
V šedé shoule vůkol vězně oboru;
Překvapně, tu štěstí všecku prostoru
Probuřuje hromné zloby kolotání,
Na korábu zmatek, příval v divém rázu
Davy svými k stěnám lodí dotírá.
Čáky stálohvězdí v šeru umírá,
Plachet jeho rozpar prorokuje zkázu.
Kompas rozbit, osud vládne opačinou;
Zda povléče anděl loďku otřesenou?
180
Načež laskavostí vězence se jemnou
Slitovnice znova ujme, naděje:
Svým pérem mu ochlad libě zachvěje,
Barvolampou jasní síni jeho temnou
Snažně pěstující neduh vniternosti,
Slohy bolu tajné všecky rozloží,
Léky chlácholící v ránu položí,
Dle uražení té jízvy citlivosti.
K výhledu mu posléz provod vlídně dává,
Louroviny větví kde pozelenává.
Mezi tím nenávist, dvoru předsednice,
Palmu potřisnivši, vězna povykem,
Jízlivým pohrouží myrtě jazykem,
Jedosměsy strouhá rukou pekelnice.
Pošetilče, an po outrpnosti sníváš,
TamTam, kde vládne samovůle paveza,
Hrůza kde vynáší berlu z železa,
O osvobození tam lidomilstvo vzýváš?
Šetři slov a šetři hlasu;
S výšin očekávej spásu!
Vysokomyselnost jevu urputného,
Kdo ji přijde krotit, tichá pokora?
Čili neustupná stále odpora?
Nebo kroku přechvap nerozvážliného?
181
Jedno-li nezdá se vezdy násilníku,
Bouře-li dravá se stráně jedle sráží,
Jestli slunoparnem prahne dolina,
Osení-li roste, vadne bylina,
Hrdost velkomocná nikdy nerozváží.
Slze, často žulné pronikaly svály;
Nikdy úpornictví, ještě neohřály.
A když luna v nebes modra nesmírnosti
Po desáte dráhou svou se kolotá,
Ve žaláři vazby Tasso rozmetá,
Uražení v mysli prchlivostí.
Ven ze temna, do slunného blesku!
Ven na volnou stezku!
Uměna mu svila věnce,
Svého zdobila milence!
Mizí hrůza srdce žerná
Před zrakoma svobody!
Konec bídy, nehody!
Příznivkyně věčně věrná
Kouzla před ním rozvinuje!
A bolestem ulehčuje!
Vicher v oblaka zavláje;
Jak se nebem rozletují,
Toužení v něm probuzují
182
Po chládku milého háje
Sorentského,
Dědiny to jeho!
Touha do hor domácích zaměří,
Kde s granátem jabloně se keří,
Mladý Zefýr s pomeranči hraje,
Kde se moře k nesmírnosti šíří,
Válečných kde dav se víří
Lodí kolem otcovského sídla
Mohútná plachet rozvinující křídla.
Tam besídka, někdejšího pacholátka;
Pronikne radostí pěvce, ta památka
V úsměvu co jitro s východu-li svítá,
Příchozí ty rajské sady pozdraví.
Minulosti sen ho sladce zabaví,
Když ho slza sestry neznané přivítá.
Myrty něžnost, květu barvosměsy
Těší hled, však milost nejeví;
Večer zdobují, leč srdce bolest neleví;
Břeh jenom Podánský naplní ho plesy!
Co jsou proti lásce sklepy herkulánské,
Posylip, Vesuv a rakve Pompejánské?!
Tasso kráčí ku věčnému městu,
K mohylišti pošlých světa národů;
183
Obraznost nachází lehce závodu
K Propyleji slávy vykonávat cestu.
Kde se stíny bohatýrů loudí
Z mramoru a žůle sloupořadinou,
Podobizny obrů církve svatinou
S laureaty věčné šeroty kde bloudí,
Aj, ty velikárny, jaké jsou to divy!
K užasnutí vábí, nejsou ale živy!
Mluva těch památek, o níž k cizinci sloví,
Hrobu jako výpar, se ho dotýká,
Ze snů tisícletných temně vyniká; –
Rozevřelec chladně jen odpoví!
V zápasu tu stálém Tasso s mocí vášně
K lásce se uklání – chrámy klesají;
Protivníci štěstí jeho, plesají;
K Feraře ho Eros z Říma žene plašně.
Vlastenské i šmahem stráně v parnu zvadly,
Říma velikosti, um a vědy padly.
Poznovu v palácích pěvce zbožněného
V knížecí se síni jméno ozvalo.
V rozevřená rámě vlídně přijalo
Vše u slitování syna ztraceného.
Lada též s Olympu sešla
V krásných citů výrazu,
184
V nevyslovně vábném miloobrazu
Co dennice jasná na obloze vzešla.
Pohled jeho jasní náklonnost někdejší,
Srdce zaměstknává věda nejmilejší.
Žáden důvtip lidský neobsáhne štěstí,
Když se oči nechtíc v lásce potkaly,
Magnetičnou silou smysly pojaly,
Sotva duši lze blahoty snésti.
Štěstěnu plachou však jako křídlo času
Člověk na vezdejšku žáden nestaví;
Skutečnost-li posléz kýžbu oslaví;
Poupě blaha růžné schne co stéblo klasu.
Tasso, ty jsi vyzval závist směle k boji:
Stroj se! tajně s dýkou pohotově stojí.
Jednoho dne, zrádně listec nejnovější,
Výrob sočitelstva dvorné kronyky,
O počinu pěvce v plnu krytyky,
Do ruky se vtoulí nejosvícenější.
„Jen pošetilému může napadnoutinapadnouti,“
Kníže dídí: „v šílenství prvním úvalu,
Temeno skaliště nutit ku svalu,
Malomocnou pěstí Vesuvem pohnouti.
Kdo chce slunce dosáhnout, blázen, život zmaří;
Co nám Bůh odepírá, to se nepodaří!nepodaří!“
185
Blázenstva že outok, vězení a pouta
Uzdraví, tak mocnář pěvce poučí.
Načež z dvořenínstva Tassa vylučí.
Za byt mu okáže stěny tmavokouta.
Vědu hlubokost a krasomluvy vnady,
Básnictví slavného všecky projevy
Nedostatné zjednat břímě úlevy,
Létadlo zajímat bledotvarné zrady,
Budoucnost mu dává hrubé ujištění,
Že na světě pro něj, více blaha není.
Rok po roku vláčně, tak mu v bídě zašel,
Až na číslo strašné téměř sedmi let.
Ten věku jarnímu uchvácený květ,
Násilného zlobou oblupené našel.
Až Gonzaga posléz Uměn velepřítel
Přijda na vojvodském dvoru hostiti,
Usiloval, Tassa vazby sprostiti,
Jsa pěvcovy Musy mnohomocný ctitel.
V studu svého štěstí, ráje ztraceného
Pozdravuje, vroucné mysli vznešení;
Pohnutí objímá v těla třesení
Přívětivě nástín blaha vráceného.
Srdce v přítomnosti své bohyně hoří,
Blesku chvěje žarné kol něj perutí;
186
Milostné černého oka kynutí,
V pohledu mu mrákot vytržení tvoří.
Posledně na ladnou modlu však pozírá,
Pak se ze Ferarské rovniny ubírá.
Mantua hostinská umci velebnému
Brány své otvírá prostosrdečně.
Kníže tu přijímá zprávu povděčně
O projevu pocty milostníku svému;
An v osudu trudném semotam pohnáním
Tam a tudy jme se Lyra tetelit,
Gonzagovy síně pěvy veselit,
Medicejskou přízeň blahoslavit hráním;
V očepené hrozny Parthenopy klínu
Laurovím ověnčit, Virgilova stínu.
Hlahol strun se k oblakům ubírá,
Plnozvuky hlásá velopočinů;
Výraz změnitelných jeví oučinů,
Plyne vznět, valí se, pak umírá;
Načež bolokojně nápěv líbě šustí.
Vrzy větrochladné tu ho stíhají
Zmatené co vidky, v něm se sbíhají.
Podnětu však plamen vladomoci schází,
Když do rytmy bouře svobodné přechází.
187
Vnuknutí někdejší mladosti hořící,
Okovy a zásmut zrádně zhasily.
Zloba velkomožství, oučin násilí
Poranily křídla mocnosti tvořící.
Kouzla lásky první, podněty se dmoucí,
Žal a sněhovlasý bol je předčily;
Struny vysoký lad znamně změkčily,
Souzvuk ohně pozbyl, pravidelně jdoucí,
Komu vesny zákvět bouře věku sklátí;
Víc ho anděl žádný člověku nevrátí.
Tu se hlučně prohlas od Tibery ozve
Šarlatem ovitých Říma učenců,
Básně milovníků, sboru uměnců
Na kapitol pěvce slovútného pozve.
Vysadivše proutec křovu lourového,
Vesnem aby vyhnal větev z pupence
Pro Tassova vážné čelo do věnce,
Darem od Klementa blahořečeného.
Jitro slávy svítá, Vesna květí doly –
Věnec najde pěvce – v Elizejském poli.
Na světské nehledí láska
Předsudky. Stav a bohatství
Nepřivábí Milkův šíp,
188
Aniž chudoba mu vadí.
Z pravěkých dob zavítaly
Pověsti k nám o mocnosti
Lásky bez vší ohlednosti.
Jak se světa velikáni
K malým, nízkým láskou sklání.
Ejhle, Krokova tam dcera!
Věhlasná věstkyně, kněžna!
Láskou vroucí zahořela
Ku sedláku statečnému.
Kdož vyskoumal tajné cesty,
Jež si láska k srdci klestí?
Bílý komoň hrdě skáče,
Sbor vládykův za ním jede,
On je ku Stadicům vede,
K pluhu Přemysla oráče,
Jej si kněžna vyvolila
Mezi vládyky a lechy
Postavíc ho nad vše Čechy,
Velkou úlohu svěřila
Svého srdce miláčkovi.
A hle, nastal život nový
V zemi, jehož stvořitelka
Libuše ta žena velká,
189
Kde se v písních oslavuje,
Vždy s Přemyslem se jmenuje.
Pravnuk její, chrabrý Oldřich,
Jak pramáti jeho slavná,
Raněn šípem Milkovým,
Nehleděl na původ děvy,
Kterouž zamiloval sobě.
Bylať to jen sedlská děva
Svěží jako mladá réva,
Již on spatřil u studánky,
Krásou její se pobavil,
Pak ji kněžnou učiniv,
Svatební s ní radovánky
Pověstné po Čechách slavil.
Takž i v jiné krajiny
NahlédnemliNahlédnemli, podobné nás
Uvítají dějiny.
Mocný Ruska vzkřisitel,
Svého lidu buditel,
Petr Car, muž svého času
První mezi velikány,
Jehož vůli, a věhlasu
190
Zavřené se Ruska brány
Otevřely, jehož lodě
První to na ruské vodě
Pustily se v Oceány,
On i složil svou korunu
K nohoum děvy venkovské
A své žezlo rekovské
Sdílel s ní na skvělém trůnu.
Ona, mezi Livoňany
Zajatými nejnuznější,
Ozdobila jeho stany,
Stala družkou se vezdejší,
Chotí cara samovládce,
Moudřejší nad jiné rádce.
Sto národův hlaholilo
Slávu samovládkyni,
Sta bojarů se plazilo
U nohou Kateřiny!
Někdy snouby takto smluvené
Strhly roucho s života tichého,
A nešťastné srdce uvrhly
Do víru a neštěstí trudného!
191
Krátké jaro, krátké léto,
Dlouhá, tuhá žimazima sledila,
A pro věrnou nerovných si lásku
Vřelá mnohdy krev se cedila.
Bernaurovu Anéžku kdož nezná?
Bez viny ten anděl v obět padl!
Krásný strom hle ranou protivníkův
Hrdých podseknut tak hrůzně svadl!
Zelené vlnky Dunaje
Ku břehům se blíží –
Větýrek s nimi pohraje,
Luna se v nich shlíží,
Hvězdičky se v nich ztápějí,
Jasné záře hází,
Po stříbrném jich šlápěji
Víla se prochází.
V náručí jejím bledý stín
Šepce kletbu na krále,
Vrhnouti jenž dal do vlnin
Oběť lásky stálé.
O podivných osudech
Vypravují dějiny,
Ježto láskou provolány,
192
Velké spůsobily zmatky,
Země krví zakropily,
Jinde zase toky slzí
Z očí mladých vyloudily.
Kdož by neznal Albionu
Vládce Jindřicha Tudora?
Švarnáť ozdoba rytířstva
On, však vražedlník ukrutný,
Krvelačný tygr v lásce.
K plamenům v něm touha zňala
Po milostných dobrodružstvích,
Po zábavách lásky divé.
Útravný jej požár hnal
K novým povždy předmětům,
Obrazivost nenasytná
Soběctví a požívánípožívání,
Věčné chtění ho pohání
Od děvčete k děvčeti.
Aby nejladnější získal,
Zdobí je korunou svou,
Když se žádost jeho splní,
Oheň touhy se udusí,
Shasí lásky jeho plamen
193
A vyprýští zhoubný pramen
Nehod, zoufalství a bídy
Pro ubohé manželky.
Jak se rychle v svazek dal,
Tak se rychle odpoutal,
A kdož královou dřív byla,
Na popravišti skončila.
Avšak odvrací se Milek
Od obrazů takových,
Jinému postoupiv místa
Bůžkovi, jenž žhavé uhlí
Sype v prsa nešťastníků,
Otrokův – to okamžiků,
Již se jemu v mocnost dali,
Aby k své i jiných zkáze
Sladkost jedu požívali,
Prorazivše lásky hráze
V požíváních vyhýrali!
Žehravost! co neřest na sadě
Ty se jevíš v lásky zahradě.
Záhubný se v tobě
Jed ukrývá,
194
Jenž se v duši vrývá
Probouzíc jí k stálé zlobě,
V srdce bodá,
Je vyhlodá,
Všecku zdravotu vyhání
Z mysli nakvašené
V nemocném si počínání
Duše poplašené!
Jeť to látka pro malíře,
Vylíčiti onu vášeň,
Jíž ublednou mladé líce,
Jíž se zbouří vřelé srdce
K šílenství, jejímžto vznikem
Oči v zášti se zajiskří
A v hořkosti ústa ztřesou!
Tamo viz! na basiliku
Žofínskou svůj upři zrak,
Mezi věže Cařihradu.
Krásná jako hvězda nebes
Ale bídně uvězněna
Tamo úpí Iréna.
Nejskvostnější ona klenot
Moslemínské kořisti.
Příroda-li ustředila
195
Tolik vnad a spanilosti,
Tolik krásy v tomto tvoru
By nádechem surovovýmsurovcovým
V rukou hrubých uvadla?
Dravý tygr, zpupný Tatar,
Jehož otrokyní jesti,
Na chvílku se ojařil
A pohrává kadeřmi
K nohoum mu pokleklé děvy.
Tu hle prstem krvavým
Závoje odhalí řásy.
I žasli uzřením krásy,
Jakouž před tím nezvídaly
Zraky jich. Kol stojící
Surovcovi dvořeníné.
Projevili podivení
V neukrytém uchváceníuchvácení.
Tím se zbouřil divoch ten;
Závist, že ne jediný
Jest on svědek těchto vnadů,
Ďábelskou mu dala radu.
„Otroci vy proklatí!“
Zahřmí slovo násilníka,
„Myšlenkou jste poškvrnili
196
Pohledem svým děvy krásu.
Tím jste poškvrnili slávu
Vašeho též sultana!“
Ihned bleskem ostré zbraně
Uťal krásnou děvě hlavu.
Nebylo jí poznat strachu;
Mžikem koulila se v prachu!
O panenské královně
Mluví zvěsti Albionu.
I nebylo nad Alžbětu
Ženy vážené tam více.
Ve víru však harfy tónů,
Jenžto k slávě jí zaznívá,
Jeden slabý se ozývá,
A ty vlny Temže v letu
Svém u břehu se stavíce
Šeptají si o slabosti
Hrdé ženy. Z žehravosti
Zrádného, černého klínu
Na královnu slavnou padá
Dlouhá řada tmavých stínů!
Kaledonská sokyně,
Velká v lásce rekyně,
197
Marie Stuartka padla
Do jich rukou. Krásou žena
Zbudila Britanky pýchu.
Jejím rozkazem uvadla
Královská ta květina,
Ejhle, krásná ženština!
Nad hlavou se meč jí blýští –
Skonala na popravišti!
Nepřestala na té vině!
Marnivosti králevnině
Ještě jedna obět klesla!
Britanskem se pověst nesla,
Slavný Essex, lesk své doby,
Na se že uvalil zloby
Královské své příznivkyně.
Více prý než přítelkyně
Byla mu. On rytíř skvělý,
Tělem vábný, duchem smělý,
Jí jen život svůj věnoval,
Jí své snahy obětoval,
Aby Britansko prospělo,
Aby skvěle po Evropě
Zářilo královny čelo!
198
Ale ač byl Alcíd silou,
Štěstím ač dostih’ Hephaesta,
Přece růži převyvilou,
Jížto z Vesny vedla cesta
K Listopadu, považovat,
Za poupě a za spanilou
Dívku onu vyhlašovat,
Jejíž, byť i skutky slavní,
Přec už dnové byli dávní
Neuměl, ba marnost zbudil
V královně a žehravost,
I sbořil se pod ním most.
Jeden okamžik vypudil
Všecka milostná zpomnění,
On pak, z nejmocnějších jeden,
Na popraviště byl veden
Ku života ukončení!
Tíseň mi zrádně jakás srdce ouží!
Nicota prázdná mne ovinuje!
Kde hledat cíl, po kterém mysl touží,
Proč se mi smut v duši objevuje?
V dálce a blízku-li zorně vyzvídám,
Vesny se táži, nahlížeje v sad;
199
Stráně, habřisko nadarmo prohlídám;
V své oudolince naleznu to snad!
Tam s koše cukruje lípa trnčiska
V milostivém hlasu upěnění.
Žlůva z mladého volá topoliska
U veselém Echo sopelení.
Sem, věterčátko, zaber lety frašné,
Ano dovádivě dmeš jetelem!
V usnažené čelo chlad, péro plašné
Tvého létadla, poviň veselem!
Věj ke mně výduchu oživující,
Vesny-li příchody oznamuješ,
Příteli Jitřeny ruměnějící,
An z kelce rostliny vyluzuješ!
Leť v mechy po fialných kokošinkách,
V úsměchuúsměchu, jenž se raší zákeřím;
Trop v sněhových letu šum konvalinkách,
Louce zaviň sněhovým kadeřím!
V tom přemilém všeho vůkol pohrání
Růže, se s louky lehounce přiluď;
V tílku jejím péra tvého zachvání,
Zdřímajecí stredovůni probuď!
S tou lahodnou se vytoč tekutostí,
Spánky a smysly mi v šeptu oviň!
200
Až opojíš duši libovonností,
Rozvětvením zlatolýčete plyň!
V listu-li zachvěje let čilonitkách,
Tvou se vinoucí kmením perutí;
Rozseje v chmelnici a po besídkách
Chlad, vláhu půdě ze tmy vynutí!
Až vladyvlahy [...] napojíš v květotílkách,
K lýře mé volně v brčály se snes;
Zev po dutosti zaveď v kratochvílkách,
Až zavrzá hlazený zvukoples!
V postrunění rozchráním se houpej,
V svévoli roztomilé veda pěv;
Pak na potůčku si létadla zkoupej,
V bublu lichotně modřínce se jev!
Vedro-li slunce výsostě ponítí,
Úpalem parným tělo unaví;
Ke mně-li neprovodíš běhy z kvítí;
Mou mysl chlad mile nezabaví?
Kvapně očerstviti služboochotné
Tvář, věterčátko, poleť i prsou,
Ovlažením čelo zjasniti potné,
Ze smutu osvobodit duši mou!
Nektary vděčně létadla ti skropím,
Jenž se daří lidu po vinicích,
201
Lyry své k zápěvu rychle se chopím,
Roznesu chválu ti po štěpnicích!
Mlázině, třešnici tvé milostenství,
Borku, habří, budu vypravovat;
Až proplyneš jara kruh veškerenství,
Střemchy budou peruť korunovat!
Tě modrozvonky ulíbají něžné,
Až kolem nich perutím zavadíš,
Liliosady se usmějí sněžné,
Jim-li poupátka lahodně schladíš!
Perlami počne v dolích rosa mříti,
Kde bude tvé péro poletovat,
Slunce až v krůpěji počne se stkvíti,
Sady ti růže budou věnovat!
Všecku vonnost tu v dolince nasbírej,
Z temnoty chladu, pramínku, unes,
Přímo k besídce Milivky zabírej,
Frašně proviň jahodisko a les!
V roštině skrej se u střemchy kvetoucí,
Toužně baví-li ji zamyšlení;
Pak perutí v ratolesti se dmoucí
Svěje do klína jí zasněžení!
Jak brzy rouško se počalo douti,
V plynu pokradmo do něj se zaviň;
202
Když ale ním vlny jaly se hnouti,
Prchni, a únos kořisti nemiň!
Stánku u svého tě mním očekávat,
Pokladu od tebe až dostanu;
Vroucně ho celovat, na srdce dávat,
Ústa ním těšiti nepřestanu!
Vítej mi! jesene, příznivče stálý,
Poklid jaký v haluzí plyne tvém;
Tvoje si ochlady mé čelo chválí,
V prošumu listu v clonu zeleném,
Jenž z lupení vane miloherného!
Na světa zapomínám ta hlahol;
V útěše srdce hojím smutečného
Můj plamenný, dávný duše bol!
Proudu bubel s vrchoviska studánky
V důvěře louce se přituluje,
V temnu slavík klokotá radovánky,
Soucit vlastní z bezu vyjevuje!
Vánek seje s koše osykového
Lichotivých třesů projevení,
Stav milostence kresí nesmělého,
An se kochá v srdce upěnění!
Jenž muka lásky v prsou volně snáší,
Bol v hluboké nese tajemnosti,
203
Osudu prosbu svou vroucně donáší,
Z té nevyloučil by jej smutečnosti!
K tvému se, jesene, stínu obracím,
Pod ním milátko mé často sedá;
Když se po roklině v zmatu potácím,
Zde petrklíče do věnce hledá!
Pro koho kvítka tak bedlivě vije,
Barvitý ten komu určila kyt?
Proč v tajemnosti svůj oumysl kryje?
Všetečnost darmo obmyslila zpyt!
Ozvěno! kdyby se tázati měla,
Laskavě za mne tu odpovídej!
Slova milostně v otázce-li zněla,
Schýlenost mou pro ni v paměti měj!
Mnedle, jaké lupením šumy chvějí!
Co se ve křovině pohybuje?
Co mi tísní prsa, ledva že zejizejí?
Proč se mne bázeň tak uchopuje?
Snad provodí ji plachá noha k mlází,
Stíne, mě tmou zelenou pozakrej!
S pahoru když ale do rokle schází,
Vesny milátko mi spatřiti dej!
Ach, bohu žel! toťe v letu pěnička
Šumot prchem v kvítí utvořila,
204
Když s vrcholí buku do sazenička
Na lovy brouků si zaletěla!
Ai, ty dolinko květohravná,
Ty jsi tajemkyně bolestí mých!
Spěš je uchlácholit, družino bavná,
V zálemu háje a ramenou svých!
Kdyby umříti na vůli mi stálo,
Zde bych si místo ku spočinu vzal;
Tiše větérče by kolem mne válo,
Kde bych hrobku vynésti si dal.
Věnci by ovily děvčata spánek
Zvonky modrými a rozmarinou,
K tomu nevadně by vroubil břečtánek
V okruhu mohyly, nit zelenou!
V zásmutu protulujiv se bludárnou,
Nikde spočidla mu háj nejeví.
Úlevy nikde pro tužbu požárnou!
Z venku že stezka sem vede, neví.
Děvče, jenž semotam v zápolí kříží;
Posléz, o přízrak! milenci se blíží.
V obdivu prodlejí naproti sobě,
K odstupu času slušného není!
Kudy ujít také příhody zlobě,
K proslovu klíče u potracení!?
205
Jeden druhého tu v zánětu líce
V nevinnosti studu pozdravuje.
Proudění krve vždy více a více
Napnutí myslí vyzrazuje.
K odpovědi ruku dívka podává
Stydlivě, v zástavu naklonění;
Načež jinoch srdnatosti dostává,
Přilna ji k srdci ve ruměnění.
Zprávu hledá v pohledech nepokojně,
Zda v srdci mír čili uchvácení?
Zaslzené zraky svědčí dobrovolně
O hlubokém děvy zanícení.
Vzdechy hluboké se nenadále
Z tísně prsou valem vyřinují;
Vysloněné zraky k milosti chvále,
Návrhy Mílčete vyzrazují.
Mlad se protrhne z své nečinnosti.
Z očí děvčete slze kanou,
Vyluzené prostotou nevinnosti,
Rozkoší mysli, potud neznanou.
Jeho zas myšlénky plamen rozhřívá,
V kruhu luzných se pociťuje snů,
V čelo ji líbá, svou ji nazývá, –
Co byly blahoty minulých dnů,
206
Vedle okamžení jediného,
Kde ona spočívá na srdci jeho?
Ký paprsek k němu střelně doráží,
Výheň jaká se v něm rozněcuje!
Z žeh z jedné ruky k druhé-li přichází,
Jedno druhé oko rozsvěcuje!
Jak velebí podíl osudu svého!
Tluky že zbudil pulsu, v čilé
Kolébce tílka, srdce těsného!
Ruměnec líbá děvy milé!
Stud a toužení v tuhém tu boji!
Duše se v rozčilu objevuje;
Láska vítězně ostojí,
Chlad rozmyslu podmaňuje.
Dětinné ulétá rozpačilosti
Smíšek, ze rtů jejích růžovitých,
Hrubků zedví tiskne v roztomilosti
Mílče, vražbou prstů stříbrovitých.
Pročbys oslýchala neviny žádost,
Zákona lásky nestíhala sled?
Proč nytí srdce nečinila zadost,
Od slunů spásy odvracela hled!
Krása vynesla tě za vladopaní,
Poklid a zhouba leží v moci tvé;
207
Slíčnosti svět a kochánek se klání,
V službě hledá blaha milostivé.
Ruku v ruce na prahu ráje
Prodlí, ó, jaké okamžení!
Vyšší blaho nelíčily báje!
Nebe jeví se jím otevření.
Komu se v máji slun jasněji zaskvěl,
Vánek šuměl komu lichotněji?
Komu slavík medosladčeji zapěl,
Kdy se palouk šatil barevněji?
Výpary Ambry jdou po květokráse;
Obdar je lásky utlačiti zdá se!
Kdož, jsa mužmuž, to nepocítil,
Za tělesným požitím
Že kráčívá přesicení,
Nelibost a bezcitnost!
Není cnosti tam, kde síly
Více není ku hřešení!
Počína však cnost ve chvíli
Sebe sama přemožení.
Mnohý se ku vášni sklání,
Mysl svou jí zaprodá,
Ni-li stud ho nepodmaní,
Ve vír zhoubný upadá!
208
Ti však, jenž si pouta kladou,
Sami sebe překonají,
Pobaví se vyšší vnadou,
Vyšší blaženství poznají,
Za nímž nekulhá pykání,
Marné hříchův oplakání!
Ba čím méně oko zhlídá,
Tím víc o lásce se zvídá.
I bohyně krásy, Lada,
O tom poučuje nás;
Její nejslíčnější vnada
Býval čarodějný pás.
Nebi dítkem nejmilejším
Od věčnosti byla cnost,
Mládeže andělem strážným,
Drahou družkou, nevinnost.
Ona, libá krotitelka
Divých chtíčů jinochových,
Ona milá pěstitelka
Čistoty a ubělových
Myšlének vždy tvořitelka.
Básníci ji opěvali
Živým písní hlaholem,
209
Mudrcové ji nazvali
Jediným života dnem,
Jejžto sledí dlouhou nocí
Vašní zničující moci.
Není-li Platonův sen
Blahoslavením panenství?
Může-li kdy srdce jen
Svévolně blahoslavenství
Sprostit jedinou se chvílí
V obejmutí luzné Víly!
VšeVše, co krásné, vševše, co velké
Na zemi se objevilo,
Z cnosti blahoobrazu
Jedině se vyvinulo.
Ona posvátným svým ohněm
Mysl k činům rozehřívá,
Ona jediná na zemi
Pravý ráj nám vydobývá.
U všech schopných národů
Heslem panenské vzdyvždy krásy
Byla cnost a nevinnost.
Jí se klonila i slavných
Bohatýrů udatnost!
210
Před ní sklesli odvážlivci,
K nohoum jí složíce zbraně,
Ona nepřístupná, chtíčům,
Ona nedostihlá haně!
O chlípníku Klaudiovi
Pověst mluví pravdy slovy;
Sněhobílá holubice,
Jejíž jméno Virginie,
Pomátla mu divé smysly.
Nevěděl k ní jinou cestu
Nežli přímou – zasnoubení.
Ale přemnohá znamení
Jevila, že nepřejí
Bohové tomuto sňatku;
On však ztopený už v zmatku
Nedal se tím odstrašiti.
„Ona musí mojí býti!
Musím se s ní pobaviti,
Bychť kletbu země a nebe
Tím i uvalil na sebe!“
Tak Decemvír v rozhorlení
Mluví a přikročí k skutku.
„Sem pochopové! sem pojďte!
Na má slova pilně hleďte,
211
Chopte se otrokyněotrokyně,
V ložnici mou ji uveďte.
A nedá-li se vám vésti,
Dovolím vám ji přivlécti.přivlécti.“
Stalo se, jak přikázal,
Ale s zlým se potázal.
Dříve než se mu povedlo
Ruku vztáhnout na svou obět,
Ajta, ostrý její nůž
Hbitější byl nežli on!
Probodnutým srdcem klesla
Mrtvá k nohoum vrahovým,
Duše děvy se však na břeh
Stinný Acheronu nesla!
Na zpomínkách vítězství
Hrdý Tarkvin spočívá.
Obrazy smilnými nadšen
Uspokojen hovívá
Sobě a na požívání
Nová zas přemýšlívá.
Běda tobě, Říme, běda!
V okovech dlíš přeukrutných!
Kdo vyjasní tváří smutných?
Není mezi hradbami
212
Tvými snad už ženy krásné,
Jenžby nebyla propadla
Vůli vládce prostopášné!
Aj, přec jedna naň dozrála,
Lukrecie! jmeno tvé
Tisícletím slavené
Všem těm mocným samovládcům,
Nevinnosti ženské zrádcům
V uších hřmí co pomsty jmeno!
Tebou řádění Tarkvinův
Tu a tam už zamezeno.
Kdož neví, jak svévolně
Štestěna si počíná
V udělování darů?
Jak přenespravedlně
Rozdělila mezi nás,
Co jí k rozdělení zbývá!
Ale láska se vysmívá
Přece její svévoli.
Kde jí Štestěna nepřeje,
Tu se ona mlčky dívá,
Zda-li jiná cesta vede
213
K cíli jí nepřístupnému,
Osudem ztarasenému.
Tamo dívka v samotách!
Nejevíť se přístup k ní.
Slyš, tu v nočních temnotách
Z povzdálí kytara zní.
Sladká píseň
Jeví srdce tíseň –
Letí, letí přes zahradu –
Noční jí přenáší dech. –
Láska vynašla si cestu
Na ozvěny perutěch! –
Kde jste stráže? hlídačové?
Tu-li cestu zamezíte,
Vynajdeť si brzo nové!
Co platno, že oči vaše
Ji tak přebedlivě střeží?
Marně ji uzavíráte
Na výšině tuhé věži,
Kam nemožná přikročiti
Bez smrti nebezpečenství.
Láska zná se v udatenství.
Zlomí žalářové mříže,
Odvalí nesmírné tíže,
214
Neleká se závratných
Výšin ani propastí.
Vstřed se odporníku vrhne,
Z rukou kořist jim vytrhne.
Císařova dcera Jítka spanilá
Knížete českého krásou ranila.
Břetislav se marně ucházel o ni,
Naděje se úsměch k němu nekloní.
Nepříznivci krutí naň zanevřeli,
Milenku do kláštera uzavřeli.
Břetislave kníže, úmyslu se vzdej,
Na svou krásnou Jítku víc nepomýšlej.
Daleká je cesta tam do kláštera,
Brány uzavřeny pevně z večera.
A žoldnéřů řady dívku hlídají,
A jeptišek sbory jí nevydají.
Hradby klášterní jsou pevné, vysoké,
A příkopy kolem, šíré hluboké.
Musil bys být orlem, bys tam doletěl,
Musil bys být hvězdou, bys ji uviděl!
215
Ale Břetislava vše to neleká,
Mysl kolem hradeb toužebně těká.
Srdce nepokojně tluče pomněním,
Že milenka jeho v trudu klášterním.
Vichr na úsvitě mlhu rozhání,
Obrněný rytíř lesem pohání.
Za ním tlupa mužů v železo krytých
Cvalem na komoních žene se hbitých.
Jedou, jak by vítr půlnoční je hnal,
Jakby trouby zvuk je do boje volal.
A než slunce denní nastoupilo běh,
Donesl žoldnéře po kraj lesa spěch.
Krajina tu šírá v jitřních mrakotách
Okolo kláštera nivy v ranních snách.
Tu zacinká zvonek prvním znamením,
Že se panny sejdou k ranním modlením.
Muži zastínění tmavou houštinou,
Břetislav samoten jede rovinou.
Sluníčko vystouplo z obzoru šera,
I otevřely se brány kláštera.
216
Zvonek ještě cinká, jasně s výšky zní,
K službám božím lid se béře sousední.
Mezi nimi rytíř s hlavou sklopenou,
Jak by se zabýval ranní modlitbou.
Do kláštera vjede, před chrámem stojí,
Kající snad hříšník vstoupit se bojí.
Ranní služby boží počnou v kostele,
Panny v kůru pějí jako andělé.
Dopěly a lidu vracuje se dav,
Jak železná socha stojí Břetislav.
A když lid odešel, panny v závojích
Dvě a dvě se berou do cel klášterních.
Mezi nimi Jítka jak se vyskytla,
Železná nabyla socha života.
Dívky se uchopí, na kůň vznese ji
A z kláštera víchrem pádí rychle s ní.
Ulekly se panny, do křiku se daly
A klášterní stráže k obraně svolaly.
Vojíné řetězem zatáhli jsou bránu,
Břetislav však mečem rozťal ho na ránu.
217
Volným otvorem pak s kořistí svou drahou
Šťastně do Čech ujel uvítán svou Prahou!
Tady probudila láska
Velké reka udatenství,
Sílou proklestil si cestu,
Meč srazil nebezpečenství!
Jinými zas účinky se
Jinde láska osvědčila,
Ač, prohříchu! ne vždy k štěstí
Stoupence své provodila.
Známý světu Abelard
Hlubokou proslul moudrostí,
Duchem svým se objevil
Věku svého na výsosti.
Ale láskou raněný
K Heloise zahořel
A pro nesmírnou svou lásku
Nesmírný žal přetrpěl.
Nelze vypsati ty hoře,
Jež mu bylo snášeti,
Nelze nakresliti cesty,
Jimiž musil kráčeti.
218
Ona ve zděch klášterních
Uzavřena nyla,
Jeho celý život pak
Černá mračna kryla.
Jejich žalu ozvěna
Dopisy jsou vroucí,
Svědectví jich zoufalství
A jich lásky žhoucí.
Ohni svatý! v skvělosti ethérské
Jenžto plápoláš vestálským jasnem
Nečistých prost dýmů, divých chtíčů,
Tobě struna hlaholí svou obět,
Tobě, roditelko velkých skutků,
Lásko posvátná!
Neníť věku, kde bys byla
Zázraky své netvořila!
Pomníváme na dobu,
Kde cit bohomilstva dával
Podnět k činům bohatýrským,
Na dobu to středověku
Proslulého rytířstva.
Ejhle úsvit romantiky
219
Na východu vzdálných nivách.
Ohlas dolinou se nese
Prápory se rozvinují,
Pod vojíny zem se třese
A moře se rozstupují.
Kříž vyvznášen po horách
Budí lidstvo, jenžto v snách
Trudých, šerých si hovilo,
By na slavných dějinách
S zápalem se účastnilo.
Ozbrojencům rytířským
Zdá o krásném se Edénu,
O rájích, jež osud dal
V moc sveřepých Saracenů.
Osvobodit svatou zem
Ode divého pohanstva,
Zbuzující myšlénkou
Posvátnou bylo křesťanstva.
Byl to velké lásky cit,
Jenž ty reky poháněl,
Ohromný jim slávy zvon
Od východu zazváněl.
Jeho zvuky jsou se tahly
Od dědiny k dědině
220
A vše duše touhou prahly
Po zočení svatyně,
Odkud skvělé vyšly záře
Zrodíc křesťanské oltáře.
Onen čas co doba lásky
Pamětný jest v dějinách,
Láska se účastňovala
Na rytířských skvělých hrách,
Láska hnala muže v boje,
Z ní prýštěly činův zdroje!
Nikdy před tím na světě
Nedošla té vznešenosti
Láska, nikdy blaženosti
Její nevznikly tak jaře.
Básníkové k oslavě jí pěli,
Harfy ku probouzení jí zněly.
Jeden světem bloudil, proslul udatností,
Druhý láskou trýzněn v lesní samotnosti
Smutně dny své trávil,
Přírodou se bavil,
V skalném žije lomu
Šumění naslouchal stromů,
221
Potokův bublání,
Lístků šepotání. –
Aneb přede poustevnou
V stínu lesním ukrytou
Jako štít na tajnou skrýš
Postavil si kříž,
A tam trval v modlení,
U bolestném zpomnění
Na životné marné snahy,
Ba jej snad překvapil sen,
Jenž mu dávno zašlý den
Připomenul, šťastný – blahý! –
V nižiny často pádil s chlumu svého
Hynka rytíře na Radími syn,
Kde svěžest poupěte roztomilého
Ze Libických se vyvila rovin.
Stala se umluva slibu milosti,
Utvrzena hlubokou tajemností.
Toť bylo kvítečko tvaru milého,
Mysli čisté jako májový den:
Z plápolu hled kadeřiště zlatého
Modře slonil se, co v zákvetu len.
222
Ňádra provájela záře jasmínu,
V líci plynul jemně nástín rubínu.
Pln ponětí v srdci jinoch svatého
V prudkotě lásky se k anděli jal.
Projevy slibu jí přísaženého
Soucit milosti u děvčete zňal.
Tvář rytířova, postavy švarnost
Množila přeludů plamennou žárnost.
Na ovrubách Jičinského kotliště,
Ze kuželných se trmí lesohor,
Přes hranalehranole hustitého jedliště
Blíž Radími, starohrad Kunobor.
Na úpatí dráha dál obetknoucí
Ku Praze jde v rovinách se vinoucí.
V kraji se temná pronášela zpráva,
Divně na Kumboru že se děje;
A že rytíř časem v zákeři stává,
Závěje když zasypá koleje.
Sůtky-li bůra po silnici práší,
Náklad kořistě že domů přináší.
Lid hovoří: když se k půlnoci chýlí,
Z okna čekanky že v upěnění
223
Hlas děvečí přežalostně tu kvílí,
Žádaje od nebe svobození.
Krom to, rytíř sedě stále u kvasu,
Kostky a číše mu krátějí času.
Zpráva tu vzešla o růži Libické
V jaru šestnáctém se rumějecí.
Zdálky valem šlo jonáctvo šlechtické
Žádostně do kraje putující.
Vše k Libickému uhýbalo hradu
K obdivu kvítku, ladného tak sadu.
Náhle se ozve tu polnice třeskot;
Hradu nový se přibližuje host.
V slunci se skví brnění jeho leskot.
Do dvora přes zvedací žene most.
Zdibor rytíř to na Kumbora hoře
S řehtajecího sedá bělooře.
Pán Libické tvrze naproti spěší,
Vlídně obětuje k jízbě provod.
Z příchodu hosta srdečně se těší;
K poctě rozkáže strojit v spěchu hod.
Hojně tu čiše kolem stolu krouží,
Špíže dělí, po čem ústa jen touží.
224
Při stole host jiskřivý zrak upíná
Studně na růži se rumějící.
Dívce zatím kvasu hluk připomíná
Slunce ku západu prchající.
Darmo hledí Zděbor ji postihnouti,
Z hlubiny zámyslů ji vytrhnouti.
„V Oulibicích tu milátko chováte,
V kraji celém podobného není!
Jestli potud zetě ještě neznáte,
Račte přijmouti mé navržení:
Dejte jí Kunboru za hradu paní;
Část všeho nábytu věnuji za ní!“
Zděbor se tak slyšet z Kumboru dává,
Bohatstvím velikým oplývaje,
O ceně zlata mluvit nepřestává,
Výše nad krásu je vždy stavuje;
Tak že celé na něm své blaho skládá,
Osudu dívce jiného nežádá.
Pánu neznámo bylo Libickému,
Co se na Kunboru tajmo tropí:
Mladé rytířstvo že ke všemu zlému
Spěše, v opilství a hře se topí.
225
V souboji hyne, vadí se a hádá;
Do sklepů často kořistě ukládá.
Když zardění večerních se červánků
Mísilo do zlata rozplynutí;
Tu bělavý perokyt kolo zámku
Vál, přepanošně u větru dmutí.
Dívka, která tu na výzvědu stává,
Zná, s pery vánek jakými zahrává.
„Dlužno, matinko, mi na sady jíti;
Dozrály již v pasekách jahody.
Chlad chvěje dub – po lukách sboru kvítí!
Ze tmy slavík pěje lip u vody!“
Záhy tu děvče do háje zabírá,
Kde mu milost k nebi branku otvírá.
„Ach, Bojemile, s jakým duše věrná
K tobě spěji srdce užasnutím,
Víš-li, propast že hrozí nevýměrná
Lásce naší skoro utonutím?
V tísni pustého srdce strachy vznikly,
Země a nebe se proti mně spikly!“
„Usmutnělá tvoje pláče Milivka;
Na zmary vede krutá ji bolest!
226
Zdaž ubohá není ve světě dívka,
Muž nemilý jí usouzen-li jest?
Rod přinutí mě všecek k slovu dání;
Zhoubně mi dlužno hynout v naříkání!“
„„Tvář nedopusť žalu zrádně usoužit,
Překaž modrých očí zaslzení!
Nech po Milivce jinochovi toužit;
Chraň ale srdce od zanícení!
Kdoby však lásky té donutil k zradězradě,
Pomni, že já mstě se octnu na hradě!““
„Ty jsi mi ustanoven, Bojemile,
Nezruším věrnost tě přísaženou!
Jestli blahá projeví se mi chvíle,
Tvou budu pyšně volat se ženou!
Vezmi zatím moje pocelování,
S bohem se vrať – už zvoní na klekání!“
Tak plouly hodiny u veselostech,
Když se rytíř v plesu k Radími bral.
Však brzo po blahu a po radostech,
Vojsko když vévoda do boje zval.
Per bělavých u Libic milování
Skončilo – též sadu navštěvování!
227
„K prospěchu svému času užívej,
Štěstí se chop, kde se vyskytuje:
Ženichových o vnadách nesnívej,
Jestli rytíř ruku obětuje;
K níž spolu hojnost zlata přidává,
Pošetilá, jež se mu nepodává!“
Tak roditel dceru k snoubě nabádá,
Jenž se jejímu citu protiví;
Matka jí výhody na srdce skládá,
Tužbu jeví Zděbor lásky chtivý.
Vše daremné ale usilování,
Přinutit nelze ji ku slova dání.
Důvodů více není-li tu žádných,
K cíli vodí mnohokráte i lest:
Bratr její, činů pln nepořádných,
Ze dluhů nápomocen svodu jest.
Výzvěd mu příčinu vyzradil lehce,
Proč jeho přítele sestra as nechce.
Dívčiny slze počaly schnouti,
Stále Zděbor sliby obnovuje:
Jemnoslovy, dary mní ji pohnouti,
Darmo na ni ale usiluje;
228
Posledně rodič na odslov dotírá,
Námluvy den na druhý uzavírá.
Než ale zlá se přiblížila chvíle,
Krok děva zajme do svých březovin.
Jak ale stézku nastupuje mile,
Ana kol třešnic běží do křovin:
Na zeleném tu visí na vazečku
List složený, bezovém na stromečku.
Kdo mi tu bouři vypíše vniternou,
Jenž se v prsou děvy rozlítila,
Když duši po tří letech slibu věrnou
Láska první znovu roznítila!
Však ale hleďme do lísteku spíše,
Co milenec Bojemil jí as píše.
„Tíseň milosti, a toužba horoucí
Do ztraceného mě ráje vedou.
K půlnoci čas až dojde plynoucí,
Úmluvu v háji dovol mi s tebou;
S modra až vyline stříbro měsíce,
Tvé slze přijdu ulíbat i líce.“
Zájemu kdo ji lítému ubrání,
Ze strachu v mysli co zrůstu beře!
229
Naděje, útěcha pochybování
Z obsahu písma se k srdci deře;
Námluvy, věrnost a lest v duši plašné
Krutě vytáčejí, obrazy strašné.
„Zásnuba zejtra nemůže se státi,
Otče drahý! Jen ach, zejtra ne, ne!
Snad ubohé, blaho dlužno mi lháti,
Když srdce mám třesením sevřené?“
„„Přestaň!“ praví stareček, „dcero lkáti,
Dnes co není, jindy může se státi!““
Své beře v komnatě vroucně na ústa,
Jenž v plamení laskavém jí hoří
List těšivý, celujíc slova z husta,
Ač v těle mráz, v srdci žár jí tvoří.
Čím ale v půlnoční čas plyne blíže,
Oužeji dřímota smysle uvíže.
Jak ale pol dráhy noc dokonává,
Tichota hrad beře v podmanění;
Kradmo ku bránce Milivka se dává
Tužby ritířovy k vyplnění.
List, buď i lest, buď i pravda, či lhání;
K háji ji láska a touha pohání.
230
Kam tyto šepty ve trávě a loubí,
Kam se derou cvrky liskovinou?
Zdaž noci dech šumy věje na doubí,
Či z borové chvoje v háj se ženou?
V poskoku jak se to krade a míhá!
Jedna bludička druhou v kole stíhá.
V tom se nenáhle z beziště vytáčí
K cestě rytířovo podobení,
Ostrotělé, v tuhokloubu, a kráčí
Ve bělavém těla ozbrojení.
Kropěř na půdu s beder-li upustí,
Ouhorem co sucholist v tahu šustí.
Víchr pozdním jako v náklonu ročním,
V šeptu takém podobizna sloví:
V„V blesku měsíce, u výdechu nočním
K rovině pojď, duše má, ze křoví;
Hvězdy zovou tě ve stříbru se skvoucí
Na cestu k Radími přímo vedoucí!“
Na proti své děva rámě rozváže,
S tvarnoty rouško v zad odhalujíc:
„Ještě-li můj jsi, milenče?“ se táže,
„Či na bojišti cizém jsi šel v nic?
231
Do světa, do hrobu, kam se ti líbí,
Provodu dáti Milivka ti slíbí!“
V tom ruku dá mu, a v pospěchu hybném
K rovině rychle se z háje berou.
Jak ale dívky ve světle pochybném
Hledy v rytířovu tvář se derou:
K ní se tu strachy a hrůza přiblíží;
Jakby z papíru rytíř byl, vyhlíží.
Líce jsou linie – čárky jen kosti –
Nikde plnost, kulatost nejeví!
Tlouště není – ale ploch všude dosti,
V tenku takém jako týl nožový.
Dívce ostrá ruka do ruky krájí –
Muž polétá si, věterci-li vájí!
V sloup hledy má oka papírového,
Hluboce v šeptu se vyslovuje.
Šusty, papír hřebení přílbičného
Rovně i plášť jeho vyjevuje.
Ostruha, bota a barva na pásu,
Všecky papíru nesou bělokrásu.
„Srdnatě, dívčino, pojďme jen dále,
Hodina cíl, naše poutě není;
232
Tam se bělí rodohrádek na skále;
Spěšme si, dříve než chvíle mění!
Chmúry se z jihu za námi pohání,
K rovině vítr valí je se strání!strání!“
S mraky se usilují klusem jíti;
Hrádek za nimi otcův utíká.
V tom ale z oblohy počne se mžíti,
Ze tmy měsíc ani nevyniká.
Když ale bouři slyší děva řváti.
Dále zdráhá se mu polem se bráti.
Pak sršejí v puku krůpěje deště,
Blesk v sinavém nebi čáry seká.
Sutky do to zahučí v sypu ještě.
V cestu příval vody jim zatéká,
Od moku tíže rytíř poklesává,
Naději mdlou milence vyšeptává.
S přílbice okrasu mokro umívá –
S ramena plášť, po kusech ulétá –
Tam noha vázne – tu ostruhy zbývá –
Déšť jeden oud po druhém umétá –
V chvíli mokem ze rytíře celého
Více, než místa není bělavého!
233
V násile hrůza líté děvu chvátí;
Osamělá se v temnosti vidí!
Zahyne v bahnu, či na zpět se vrátí,
V nebi, neb najde pomoc u lidí?
Tak strachy ji k bažité zemi vrátí,
Až mdloba bídy její boly krátí.
Bouře zatím hromy k západu v zlobě
Z nižiny zavaluje ku horám.
Ku škodě vítr honí a porobě
Rošťin a štěpnic, se ku voborám.
Hvězdy uhasly – a stříbro měsíce
Z temna hustého se nesměje více.
Jitro unášelo chmúry a páry.
Svaliny přes hory zalétají.
K Oulibicům žene slun zlatočáry:
Květnice poupata rozkvétají.
Jasno a modro se skví po nebesku;
Nikdo o bouři neví a o blesku.
Když děva ze mdloby k sobě přichází,
Které chopí se jí užasnutí!
Nikde močal – nic o strachu – nesnázi –
Bída ji zoufati víc nenutí.
234
S lůžka se nehnula ani na chvílku,
Lístek tisknouc rukou stále na tílku.
„Víry-li mám tomu přeludu dáti?
V pravdě živé, takové-li je sen?
Ach, zahynul snad! a přijde mě zváti,
Bych ho provázela na svět onen?
Snu podobizna-li v mysli ostává;
Co tento list tedy vyznamenává!?vyznamenává!?“
Trouby v tom ozvěna hlas nese polní.
Bráně hrčí dolů z řetězů most.
Jest to ženich, nebo soused okolní?
Z vlasti přišel, či cizí je to host?
Syn udatný hradu to Radímského!
Již s vrance dolu sestupuje svého.
Zděbor se dozvěda zpět že přichází,
Proto na námluvy důtklivě hnal;
Najda samou u Milivky nesnázi,
Lest vstříc děvě on ustrojit znal:
Přestrojením citu, jmena a psaní
Šel ji unést, v lese číhaje na ni.
Pisatel listu na zámku tu sloužil,
V tom Bojemilovi zprávy dodal,
235
An s Zděborem vždy po zápasu toužil,
Rychleji svou k Libicům dráhu vzal;
Najda tu děvokrádce na čekání,
Rozkolí lebku mu, v odporu stání.
Však děva v noci se k háji neváží;
Oučin jiný lístec v ní učiní:
Hlavu nití jí a mysl uráží
Probudě bázeň a naději v ní:
Duch na papíru vždy hluboce lpící
Provodil k přízraku obraznost snící.
„K vlasti vracím se plný blaha v právě.
Větev držím v hrsti louroviny!
K vlastní a králova vítězoslávě
Mír beře záměry do krajiny!
Pomstu Zděbor meče mého též zkusil;
Šiditel ženstva, prach líbati musil.“
„Výjeve ráje – radost svrchována –
Předcite nebeska blaženosti!
Drobino rozkoše anděli dána:
Živ Bojemil a v statečnosti!
V lesku barev chvějecí veleštěstí,
Sotva Milivce je blažené snésti!“
236
„Dávno již ctím větev kmene vašeho,
Králův obraz prsa mi oslaví.
Jízvy jsou svědkové oučinu mého!“
Tak Bojemil směle k starci praví.
„Pěň rodu z Radími jestliže znáte,
Tehdy Milivčinu ruku mi dáte.“
„Věk ředité mi zbělil kadeřence;
Mé nehoden byl i čáky Zděbor.
Mému-li dítku osud plete věnce,
Pročby rodič tomu stál na odpor?
Tvá buď Milivka! přijmi rukodání,
Vezmi s Milivkou i mé požehnání!požehnání!“
Kamkoli pásmy zemstva kroky zašly,
Šíra nesmírnost kde dostihnul hled;
V obzoru každém zřetelný jsme našli
Milosti sled!
Na křemeništěch mračné Himelaje,
Kde v stržinách věčný škebí se sníh,
V závějích Zemly, mráz zhoubný kde váje,
I tam kde líbý zjevuje se jih;
237
V zákruhu palm a hvozdí kokosného,
Kde blahožitnost živoků se jme;
Kde věje prápor lidstva zvřeleného;
Milost ho dme.
Zda peruť ji odvážně doprovází
Přes světa podslunního pruh?
V rozboru všech věterných hrází
Též i cizí kotoučit světů kruh?
Snad k mezerám mlžného hvězdocestí
Ji opovážný dává vznes?
Do šera věčnosti snad dráhu klestí,
Kde se rozkládá veškerosti kres?
Kde se blaží jakosti bezetvarné
Pozbírající tělesnost a zev,
Objevené na výši slunoparné,
Kde srdce kolotání nedme krev;
Jimž ale v konečenstva blaženění
V nepomíjící spáse schází jen,
Člověka kouzelného utěšení:
Milosti sen!?
Proto derou na zem se z pásma ráje
Překročit věčnokrajin jasný lem;
Mílčete výjev obořím kde váje,
V stříbrovité modrosti kde se krouží zem.
238
Zde se vyvájejí z lůn vznešenějších
Stvůry výtečných člověčenstva těl.
V schouli které pozemských spolků dlejí?
Krajinou kterakou jejich vyznačit rod?
U zbožení se všekdy honosejí,
V činu každém pozírá obdiv schod:
Tomu svědčí krása těla,
Že Olympu uletěla.
Jiný beře vánem lety,
Skoumá světlo, váží světy,
Sbírá, loučí barvou duhy,
Rozestírá slunopruhy.
Onen vražbou umu snaze
Budí život na obraze,
Jakost tvaru andělského
Klade roucha do zemského.
Snad barví-li oděv kvítí
On svou růži v ohni nítí;
Onen spolče schodně míru
Sanytr s uhlím, a síru;
Pěchy tře je, drtí, moučí,
Pokrupic vlahou to sloučí,
Řešetem až v prosívání
Dojde zrno kulování.
239
Oučin toho čarosměsu
Předčí hromošíp u vznesu:
Trže skály, nese horu
V padrtinách do oboru!
Mnohý žene z otřesení
Struny, duši veselení.
Jasně srdce obeznívá,
Ples budí neb slzí vlívá;
Sluchatele z žalu, z hněvu
K milostnému vede směvu;
Ba i vražba v jeho lyře
Dravé ukrocuje zvíře.
Jeden váže písmeniska
Promyslně na strojiska.
Obsah pomyšlenky celý
Klade, ploše v rovnočelí.
Sloves plachých úlet stavě,
Kreslí mluvu zraku k bavě,
Listy tisícerně množí,
Um, v celotě světa boží.
Od počátku země, zisku
Víc nečerpal věd, co z tisku.
Jiný brodí přizněn vánem
Lodí širým Oceánem.
240
Víže za mokrou propastí
Nové svity ke své vlasti.
Tento káže žarné páře
Vléci po železné čáře
Břemen, hmotu nesmírného
V letu, světa do šírého.
Onen kresí střele hromu
Stezku k zemi s věže dómu.
Pletivo třetí rozbírá,
Které lebka lidstva svírá;
Tře se skumně do bludiště
Vlasitého žiloviště.
Sítě mazder rozestírá,
Čivy svíjí, k srdci zírá;
Vodí sluchu vlny zvuku,
Klade na slup bělma ruku.
Jiný našel k tajnosledu
Klíč, vzorného branovědu.
Sláva čelo jeho vění,
Větší odplat v světě není!
Některého vysocení
Vzešlo, z víry posvěcení.
Jeden protřesem rozsvítě
Jiskru, v skrejší kovné nitě;
241
Dřív než drobin dvisko mine,
Ji kol zeměpasu vine;
Co se v dálce krajin stává,
O tom mžitkem zprávu dává.
Mnohý spěší do brčálů
Na lem kastalských křišťálů,
Pojí ducha věštbou básně,
Tvoří ráje, pěje krásně,
Slaví div přirozenosti
Ve milosti!
VšeckoVšecko, co pohled odkryl spůsobného,
Myslivost, vážnost, ušlechtilý mrav;
Tajemství světa průhledného,
Objevuje důstojný jejich stav:
Dokonalosti výbor, vědy jasnost,
Přírody skumů důklad, umů zpyt;
Všude vyniká zboženosti vlastnost,
V blesku se posvěcení jeví cit.
Prv dráhu netřelou též pravdě dláždí,
Předpovodní klestí promyslů les.
Kde nevědomství temnost lidstvo vraždí,
Bodřeji vzdělanosti pudí vznes.
Kde škaboniště pověrečné hnilo,
Chovajecí jen nasedlinu žab,
242
Kde jedovýparné povětří dlílo,
K průlevu mu hati se spádem žlab
Po vřesovištích v lichevném bodláčí,
Vousy větřík kde kapradinou vál,
Cestovatel teď štěpnicemi kráčí,
Utěšené upíná zraky v dál.
Kam v zápolí jen venkem skumně zajde,
S výnosy sloučení zdobnosti najde.
Povaha tak svatá nás k sobě táhne,
S ráje beroucí k zemi naší slet;
Člověk takou zde nikdá nedosáhne,
Tu objeví jen duchorodný svět.
Po skončení nařízené jim skoužbě
Když ztupení pronikli jasnem noc,
Roztěšení došedše v žarné toužbě,
Zkoušeli lásky čarodějnou moc.
Tu ochladlé opustí země skrýše
A na slunce upřevše jarý hled,
Přes dráhy mlíčné nad azurné výše
Na perutích myšlénky berou vzlet!
243