Mluvozpyt.
Zavzni, strunko, ku oslavě mluvozpytu,
Jenž z důmyslu lidstva svůj vynesl kel,
Nechť se volně řine tok vřelého citu,
Dík by ladohlasý ku oblakům zněl;
Z odmladé se růžné v plnu rozpupení
Skvěje kvítko ladné, světu k utěšení.
Sebraných ty videb chovateli strážný,
Pojemů, kterými duch se obírá:
Smutku, plesu, vášně pěstiteli snažný,
Všeho co se v hlubni srdce zavírá;
Rozhostíš-li průžná víčka u jemčiny,
Vyhrnou se proudy hlásek do roviny.
Hlasu oblomem a zvuků proměněním
Osvětlí se pojem temný výslovou;
[111]
Předměty se loučí pestrým nastíněním
Buďto protivamiprotivami, buďto podobou:
Ostře, hladce, jádří kresu všelikosti
Jazyk smyslu pohyb, znaky účinnosti.
Odkud péro má té čarovné mocnosti,
Jenž otáčí vírná mluvy kolesa?
Kde je skladu schráně mysli prostrannosti
Ana stotisícná chová slovesa?
Jakákoliv myšlénka nám prsa tíží,
Outlým otvorem se ku výsluní blíží.
Samovolně proslov vášeň podněcuje,
Poklidným pak slovem plamen chlácholí;
Pomyšlení z vlastní moci vyměňuje:
Řečí šumí, hučí, cinká, hlaholí.
Zvíře znamením jen podnět vyjevuje,
Člověk vůli, mluvou hlasně oznamuje.
Mluva plyne větrem, kdežto slova sbírá;
Člověk však je staví na papír a kov;
Žáden vtipu výtvar, marně neumírá,
Zůstavně ho známka podobyla z slov:
V plodu tisícném ho šírým světem točí,
Kdo jej nedostihl sluchem, ať ho zočí.
112
Mluva národů všech světa vzdělaného
Podle zásad stálých vládne jazykem;
Otčinu potomstvo kruhu slovesného
Ve slova nekalném dědí návykem.
K vědy projevením k rytmu tajemnosti
Střeží klíč účastnou vezdy účinností.
Schránlivě ukládá odkaz minulosti,
Starověku všecka vážná nadání:
Pokrok mudrctví a slíčnost vzdělanosti;
I výkvetu mravů vadnout ubrání.
Čím zdařila předky, vnukům též rozdává,
Potomstvu mladému, vědě zachovává.
Důvtip s mluvou zpřízněn nabyl povýšení,
Pozbyv předsudků zbaviv se pověry;
Nových viz tu světů nové vzdyvždy zjevení,
Za významech nových, nové záměry!
Mluvozpyt jak pramen v jícně se vpravuje
A obrazy skryté slovem vyvozuje.
Věda ustáluje, cit mlhavý jasní,
Okřídlena k říším tvorným zalétá,
Kde se jí otevrou ti světové krásní,
Z nichžto vzdělanosti větev vykvétá.
113
Kde se starožitnost s přítomností snoubí,
Kde kruh vědomostí barvou duhy vroubí.
Kde vyšší je půvab? snaha vznešenější?
Kde básníkům vyšší kynou podněty?
Ne-li kde mu možná slova nejskvělejší
Rozsívat po vlasti k vzniku osvěty?
Když se s duchem smířil všeho člověčenstvačlověčenstva,
Zavítá svým slovem k kruhu pobratřenstva.
Mluva mateřská jen významnou tak mocí
Nálezům tě učí, vede ku mravu;
Buď jí pilen, aby do temnoty noci
Nikdy nevracela kroky z opravu:
Připoj zrno vtipu k obecnému jmění,
Přispěj ku národu svého oslavení!
114