Válka na Inisthoně.

Válka na Inisthoně. (Z Macphersonova Ossiana.)
Jako sen je naše mladost Lovce, na pahorku pustém! Usne v úsvitu lahodném Slunce a procitne v bouři! Kolem srší rudé blesky, Stromy klátí hlavu větrem! – V utěšení hledí na zpět Na den slunojasný a na Příjemný sen, spočinutí! Kdy se mladost Ossiana Vrátí? kdy se zvukem zbroje Utěší? kdy kráčet budu V ocelí co Oskar jasnu? Přijďte s proudy svými hory, Lesy, slyšte Ossianův Hlas! Procítá v jeho duši Jako slunce píseň. Cítím Radost pominulých časů! 300 Věže tvé, pozírám Selmo, Stínných ohradeb tvých duby, Proud tvůj kol mých sluhů hučí! Rekové tvoji schází se, U prostřed jich sedí FiugolFiugal, Na Freamorův štít podepřen; Na zdi dřímá kopí jeho, Za slechu svých bardu písně, Slyšeti tu díla jeho Králova mladosti skutky! Oskar z lovu navrací se, Slyší chvalopíseň reka, Sejímá štít Brannův s stěny, Slze plní oko jeho. Tvář zardí se jinochovajinochova, Hluboký se hlas mu třese, Potrhuje se mu v ruce Kopí mého hlava jasná. K MorveuskémuMorvenskému mluví králi: „Fingale, ty králi hrdin! A ty, Ossiane, v boji Nejbližší mu! Vy jste 301 V mládí vašem bojovali, Jména vaše píseň slaví! Oskar mlze ranní roven! Já se jevím – a pomíjím! Bardovi mé jmí neznámo, Lovec pusty nenajde hrob Můj; ó dovolte mi válčit Reci, v boji Inisthony! V dálce leží kraj mé válkyválky, Neuslyšíte o pádu Oskarovu! Některý Bard Najde mě tam a dá mému Jménu píseň. Cizozemská Děva zhlídne mohyla mou, A zapláče pro jinocha, Jenž to přišel z dalekosti. Při hostině prosloví bard: „Poslyšte o Oskarovi Z cizích zemí, tuto píseň!“ „Oskare!“ dí král z Morvenu, Synu„Synu slávy mé, ty válčit Budeš! Lodí hojnost Vypravte ku Inisthonu, By odnesly mého vojína! 302 Synu mého syna! šetři Jméno naše, ty jsi z rodu Slávy! Nedopusť, by děti Cizozemců proslovili: Mdlí jsou synové z Morvenu! V boji budiž zvučným proudem V míru tich co slun večerní! Řekni králi z Inisthonu, Že se Fiugal svého mladí Zpomíná, když jsme se v bitvě Sešli, za duny Agandeky! – Rozvinou šumící plachty, Vítr fičel v řemeništi Žezel. Skály vidličaté Vlny praly, moře Zahučela! Syn můj spatří Z vln krajinu lesů, spěší Do vybřeží zvučivého Runaského; a pošle svůj Kropéř, k Annirovi kopí. Šedokroužný rek povstává, Když uvidí Fingalův meč. Oko plní se mu slzmi, V mysli na mladosti boje! 303 Dvakrát zamanuli kopím Před spanilou Agandekou; Reci stáli vzdáleni co Duchové válčící v bouři!bouři!“ „Sestárnul jsem, –“ Praví král, „Meč v mé síni neužíván. Ty jsi Morvenského kmene; Annir viděl jindy boje Kopí; teď je bled a zondán, Podoben na lanuLanu dubu. Nemám syna, naproti by Tobě v plesu přišel a tě Uved’ do svých otců síně! Argon zbledlý v hrobě leží, Ani Nura není více! Dura má je v síni cizích A touží vidět mou hrobku. Choť její deset tisíců kopíKopí klatí. Přichází co Jistá chmura smrti z lana!“Lana! Přijdi Annirův hod ctíti Syna rovného Morvenu!“ 304 Tři dni slavili tu hody, Annir Čtvrtého dne slyšel jméno Oskarovo. Plesali při Rakovici a stíhali Kance divoké na Runi. Na oupatí mechovitých Kamenů spočinuli reci. Soukromé se vyronily Slze z očí Annirových, Vypukly povzdechy jeho. „V temnutemnu,“ – dí rek: „spočívají Tudy dítky mládí mého; Tento kámen náhrob Rurův, Onen strom nad Argonovým Šumí hrobem! Slyšíte má slova, Ó synové moji, v bydlu Vašem? Mluvíte-li, V šustu toho loubí Větrové když pouště ostanou!ostanou!“ „Králi z Inisthona!“ – praví Oskar, – „mladosti tvé dítka Kterak padla? Divoký se Přes hrob jejich zřítil kanec, 305 Ze sna je však nevytrhnul! Oni zvěř ze mračen tvarnou Stíhají a pověterné Napínají své oblouky. Mladosti své milují hru. Vstupují na větry v plesu!plesu!“ „Kormalo je,“ prosloví král, „Náčelník desíti tisíců Kopí. On obývá vody Lana, které chmury smrti Vysílají. Přišel k síním Zvučícím do Runy, poctu Kopí kýživ. Ladný jun byl Jako první osvět slunce, Nebylo jich mnoho, tudy Zápasy s ním podstoupili; Branci moji Kormalovi Ustoupili, dcera má však Byla k němu láskou jata!“ „Argon, Ruro přišli z lovu, Slza pýchy kane! V mlčku hledí na hrdiny 306 Z Runy, které cizozemci Popustili! Tři dni hody Slavili s Kormalem tudy. Čtvrtého dne, potýká se Mladistvý Argon: však Kdoby s ním se mířit mohl? Přemožen je Kormalovič! Nadulo se srdce jeho Hrdostí a zarmoucením; Záhubu obmýšlí tajnou Synům mým! I šli jednou Spolu na pahoří Runy Stíhat tmavohnědé laně. Tajně Kormalův šíp srší A v krvi tonou mé děti.“ „Potom přijde k děvě lásky Své, k té děvě z Inisthony S dlouhými vlasopletenci: Načež utíkali pustou, A v samotách ostal Annir! Přijde noc a den zasvítá, Ani Argon ani Ruro Nedají se zaslechnouti! 307 Posléz oblíbená fena, Ten rychle poskočný Runar, Skučením přichází k síni, Zdá se, že pozírá na to místo, Jejich pádu. Jdeme za ním, Najdeme je a složíme Na mechovitém proudu. Tu je spočinek Annirův Po skončení lovu laním. Já se skloňuji jsa roven Pěni dubu letitého A mé slzy kanou vezdy!“ „O Ronnane!“ praví Oskar, Vstávající: „králi kopí Ogare! svolej mé brance, Syny proudného Morvenu. Ještě dnes se odebeřem K vodám Lana, z kterých Chmura smrti se vynáší. Kormalovič dlouho vejskat Nemá více; hle už sedí Smrt na bodech našich mečů! 308 Táhnou, co mrak bouře pouští, Když ho vítr v dálku žene. Lem dolův jest barven bleskem, Hlučné lesy tuší bouři. Náhle rozléhne se vůkol Válečný roh Oskarův a Vlny na lanuLanu třesou se. Branci jezera se kolem Štítu Kormalova shluknou. Oskar se potýkal, jako Obyčej měl ve svých bojích. – Kormalo pad’ mečem jeho. Synové zhoubného lanaLana Rychle se ubírají K oudolišti soukromnému. Oskar přivede tu dceru Z Inisthony k Annirově Zvučné síni. Tvář starce Vyjasní se veselostí; On požehná krále mečů!“ „Jaký ples pro Ossiana, Synovy když uzřel plachty! Oblaku roven byl světlu, 309 Jež se na východu vznáší V jednom mu neznámém kraji. A když kol něj strašlivá noc S duchy svými v stínu sedí, K pivu přivedem ho k síni V Selmě. Fiugal velí Hostinu rekovi chystat; Tisíc Bardů velebilo Slavné Oskarovo jméno, Až Morven hlaholem zvučí. Oskarova dcera byla Přítomná; její hlas harfě Podobal se, zvuk když struny Věje z dálky na šumivých Oudolí větercích líbých!“ „Vy, jenž na světlo patříte, Uložte mě tam u skály Záhoří mých k spaní! Dejte Mlhomrakům kolem táhnout, Jenom budiž blíže mně ten Šumící dub a zelené Místo mého spočinutí! Zdaleka slyšeno budiž 310 Hučení lesního proudu! Oskarova dcero, vezmi Harfu, prones Selmy líbou Píseň! aby spaní duši Podmanilo a mladosti Mé se snové navrátili, Dnové Fiugala mocného!“ „Selmo, na tvé zírám věže, Na tvé stromy, stinnou hradbu! Vidím hrdinstvo Morvenské, Nápěvy zaslýchám Bardů! Oskar Kormalův vidí meč; Tisíc junů obdivuje Ozdobený jeho opas, V úžasu na syna mého Hledí, v obdivení síly Ramen jeho! spatřují V oku otce jeho radost, A rytí po rovné slávě! Budiž vám to zvelebení, Branci proudného Morvenu! Duše má se vyjasnívá Často pivem a zpomínám 311 Na plesy svého mladiství! Ale dřímota se chýlí Dolů ve zázvuku harfy, A lahodné sny se jeví! Vzdálejte se odtud, lovci! Spočinu nerušte mého! Najdu nové si obydlí Nyní v středu otců svých, Králů časův minulosti! Vzdálejte se, lovci, odtud! Neplašte sen Ossianův!“ 312 Mil. Zdirad Polák. Nástin životopisný.
[313] Polák toho zasluhuje, aby v davu měnících se časův památka jeho u nás se obnovovala a udržela. Před čtyryceti as lety naň pohlíželi přátelé české literatury s největším napnutím, kladouce v něj naděje nejkrásnější a očekávajíce od něho, že nadobyčejným svým nadáním veškerému písemnictví českému nového osvěžení ba snad i nového směru poskytne. Znalec literárních našich poměrů tehdejších uzná, že k očekávání takovému ovšem byli oprávněni, neboť Polák rázem svým básnickým hned počátečním svým vystupováním nápadně se lišil ode všech ostatních básníků a veršovců českých, jichžto tenkráte co do čísla bylo dosti mnoho se objevilo, ač poesie česká jimi pravě se nepovznesla na jakousi utěšenou výši. Polák se narodil 29. února léta 1788. Doba tato zaznamenána jest v letopisech národnosti [315] české co velmi trudná, v nížto naděje několika věrných národovců v lepší budoucnost vůčihledě pozbývaly půdy, a to v takové míře, že ten a onen již brzké úplné vyhynutí jazyka českého zřejmě a bez obalu prorokoval. Němčina nejen ve vyšších kruzích že úplně panovala, ale i mezi obecným lidem v Praze, na venku, v městech i městečkách se rozšiřovala a čeština jižjiž upadávala v podezření jazyka nevzdělaného, požadavkům vyšší vzdělanosti neodpovídajícího, kterýž toliko nározům sprostého lidu stačuje. Do Zasmuk, kde Polák se narodil, se němčina ovšem ještě nevedrala co panující mocnost, škola Zasmucká byla – jako školy venkovské vůbec – ještě česká, taktéž i rodina Polákova tudíž první základy myšlení byly nadanému chlapci v materském jazyku položeny; avšak už se i v malém městečku za to mělo, že ku každému jakému koliv prospěchu v společenském životě českém překročiti se musí práh němčiny. Polákův otec zvěda o nevšedních nadáních chlapcových, který co malý žáček nejen v literním učení ale i v hudbě obzvláště prospíval, poslal jej roku 1798 do Prahy, kdežto se připravovati měl na stav škol- 316 ního učitele. Deset let v Praze strávených použil Polák ku vzdělání svému co nejsvědomitěji. Tenkráte se na pěstování hudby více v Čechách vynakládalo nežli na oživení literatury; zvláště učitel venkovský se více oceňoval dle hudebních nežli dle literních svých vědomostí. Tudíž i Polák s velikou pílí se cvičil a zdokonaloval v umění tomto, což zajisté mnoho přispělo ku zbuzení v něm ruchu uměleckého a ku vyjasnění názoru jeho o věcech krasoumných vůbec. Vedle toho ale Polák nezanedbával i jinaké stránky duševního vzdělání. Četl velmi mnoho a zvláště básnictví jej zajímalo, takže o literatuře vůbec více věděl, než kterýkoliv mladík v tehdejší Praze.Učitelem paedagogiky a dozorcem učitelských čekancův byl tenkráte Aleš Pařízek. Muž tento nemalé zásluhy si získal o vychovatelství v Čechách, sepsal i valnou část knih českých i německých, nazvíce směru náboženského a paedagogického, neméně ale i přispěl k tomu, že se němčina do normálních škol zavedla, zvláště když se direktorem hlavní, tak zvané vzorní školy v Praze stal. Ač rozený Čech, znatel a milovník jazyka českého a jak se říká vlastenec v star- 317 ším významu slova toho, přece podle tehdejšího stavu národnosti a jazyka Českého soudiv, nevěřil v nové vzniknutí jazyka a literatury české a přičinil se dostatečně, aby proces zněmčování Čech co možná se ukrátil. Zvláště na to hleděl,aby podřízení mu čekancové učitelští v němčině se co možná nejvíce zdokonalili a jazyk tento i na venku do škol uváděli. Přičinění jeho neminulo se výsledkův, ač na štěstí se přece ani jemu ani stoupencům jeho nepovedlo dosažení konečného cíle. Objevilo se, že snahou touto sicez adrželi výkvět češtiny, ayšak němčina tím nemnoho získala a jako dříve toliko cizí v Čechách pěstovanou květinou zůstala. Z žákův učitelských, kteří se s literaturou německou nezabývali, nestali se ryzí Němci proto, že školní pouze učení nestačuje na vykořenění mateřské mluvy v člověku; ti však, kteří více čítali, nežli škola požadovala, seznámili se též se spisy některých pražských učenců, Pelcla, Dobrovského a jiných, kdež pozornost jejich na domácí historii a literaturu se aspoň tak dalece obracela, že neodumřeli zájmům vlastenským. K těmto náležel i Polák, ač mu v tomto desítiletí ještě ani nenapadlo, žeby lite- 318 ratura česká z novu k životu se probuditi a jiným vyrovnati se mohla a nejméně že on sám by k tomu kdy přispívati měl. Čtením německých spisů se ale v němčině zdokonalil tak, že se už v skládání německých básníček zkoušel. Mezi tím se stal podučitelem v sirotčím domě pražském. V politickém životě evropském se staly tehdáž takové proměny, že všecka pozornost obrácena byla na veřejné události a na války, proti zbouřené Francii podniknuté. Když pak Napoleon se žezla zmocnil a vítězstvími svými poháněn celý téměř svět vojskem svým přeplavil a všechny národy vybudiv zvláště Rakousko do válečného proudu strhl, vidělo se ohnivému Polákovi, že pravý cíl jeho neleží v podřízenosti malého učitele, že přáním jeho poznati, šírý svět a národy cizí lépe odpoví stav vojenský. Mimo to se v něm probudil jakýs loyalní zápal pro Rakousko proti francouskému usurpatorovi. Zápal tento byl tenkráte všeobecný, a Polák jej sdílel skoro s veškerou mládeží českou. Politická vzdělanost u nás v každém ohledu zanedbána, nebyla s to proniknouti pravé směry francouské války, v nížto vlastencové naši neviděli než zpouru, protizákonnost 319 a prohřešení se proti řádu božskému a lidskému. Mladíkové čeští se uchopovali zbraní a spěli bojovati pro to, co svobodou nazývali, a k utlačení toho, co podle jejich náhledů bylo zavádění všeho zlého na světě. Úmysl jejich při tom byl šlechetný, zápal jich obdivuhodný, toliko nezralost ku politování. Roku 1808 vstoupil Polák co kadet do c. k. pěšího pluku 21. (Chrudímského) tehda pod jmenem knížete Viktora Rohana. Každý jen poněkud školsky vycvičený člověk tenkráte rychle postupoval, tím rychleji Polák, jenž vyššího měl vzdělání. Než minul rok, stal se důstojníkem, totiž práporečníkem při pluku č. 22. Ve válce 1809 bojoval v bitvách v Bavořích, pak u Aspernu a Ogruně. Když napotom válka na čas se skončila, bylo mu šťastnou pro literaturu naši náhodou, po delší dobu pobývati v Kralohradecku. V té samé době, totiž od léta 1809 do1817 byl Josef Liboslav Ziegler lokalistou v Dobřanech. Na muže tohoto nejináče než s největší úctou zpomínati jest každému Čechu, neboť on stál tenkráte v první řadě buditelův literatury české, již on slovy a skutky co nejhorlivěji pod- 320 poroval. Co rozený Hradečan navštivoval tamější gymnasium a vstoupiv do theologie za blahé paměti vlastenského biskupa Háje záhy se obírati počal s literaturou českou, zvláště starší nabyv tím známosti českého jazyka a literatury, jakovouž se tenkráte málo kdo v Cechách honositi mohl. Dílem spisy dílem články v časopisech umístěnými, ještě více ale přátelskými dopisy s některými předními vlastenci stal se Ziegler horlivým činitelem a zastupitelem národnosti české rozsívaje lásku k vlasti a jazyku českému na vše strany. Takž se stalo, že Dobřany okolo léta 1810 a 1811 byly právě středištěm všech mladších vlastimilů a pěstitelů znova procitlé literatury české, v tom totiž ohledu, že si Ziegler skoro se všemi dopisoval. Kruh literárně vzdělaných lidí byl tenkráte mnohem užší nežli nyní, pročež rádi jeden druhého vyhledávali a o záležitostech literárních, uměleckých a národních pohovořívali. Mezi kněžstvem diecése Hradecké byl ale tenkráte ruch vlastenecký na nejvíc probuzen, tudíž se tu a tam scházeli a v některém z kruhů těchto, jejichž takměř duší byl Ziegler, náhodou se objevil také mladý důstojník Matěj Polák. 321 Ziegler bystrým jej proniknuv hledem, brzo poznal, žeť neobyčejný to člověk nadání nevšedních a obrazivosti živé, svěží a tvořivé. Polák se mu zajisté svěřil s některými básnickými pokusy, neboť se pilně cvičil v básnictví německém a Ziegler zamýšleje získati zdařilého a povolaného syna Čechie, všemožně se vynasnažoval, aby láska k vlasti, kterouž Polák nezapíral, také skutky se osvědčila. Povzbuzoval jej tedy k pilnému studium jazyka českého, přičiniv se všemožně přátelskými návody, poučováním a radou mu v tom přispěti. Půjčoval mu své knihy a čítával i sám častěji s ním starší i novější díla česká, při tom jej neustále vybízeje, aby vše to, coby sepsal veršem neb prósou, mu posílal, že milerád to přečte, přehlédne a opraví. Polák slíbil, že bude česky psáti a básniti a na svědomí tomu, že chce státi k straně věrných synů vlasti své a se zasvětiti chce muže české, přijal na místo svého dosavadního jména křestného, netoliko jedno, jak to sobě Ziegler žádal, alebrž dvě ryzí staročeská jména, takže se z prosaického Matěje stal se nyní romanticky znějící Milota Zdirad. Od té doby byl Polák jedním, ať díme „z nejpilnějších“ 322 žáků a vychovanců Zieglerových a posílal napotom vše, co napsal, buďto prósou neb veršem, do Dobřan Zieglerovi; a když neměl čeho posílati z prací svých, psával přece často příteli svému Liboslavovi a to, když byl později opět do pole vytáhl, zhusta i z táboru vojenského; píše tu mezi rachotem bubnů a hřmění děl, vůbec u prostřed hluku a lomozu válečného. Taktéž i často básníval, užívaje obyčejně toliko tužky a kusu černého pomačkaného papíru a posílal takovýto lístek příteli svému na místě „řádné epištoly," oznamuje obyčejně v něm, jak se má a co dělá. Klademe tuto jeden z lístků takových dle celého znění pro jeho poněkud zanímavost, kterýž psán byl léta 1813 dne 9. října. „Milý Liboslave! My před nepřítelem stojíme; před Drážďany děla již strašně hučí, až se hory třesou, Rusové, Prušané, Rakušané stojíme 420.000 pohromadě. Blücher již útok počíná. Jeden officír z našeho pluku jde se zajatými Franky do Teplic a vezme mi toto psaníčko s sebou, siceby nedošlo. Krev se dnes hojně cedit bude. Pozdravujte Čechy všecky od upřímného . . Miloty. P. S. Na bubnu v hřmění děl psáno." (Viz Lumír 1856 strana 323 810. Pomněnky k životopisům a t. d. od Ant. Rybičky.) Viděti z toho, že přátelský poměr Polákův k Zieglerovi byl velmi vřelý, jakož se takto i napotom po některá léta ještě zachoval. Želeti jest, že nebylo Polákovi dlouho zůstati na místě, kde všeliké pohnutky jej k básnění a duševním prácem vůbec přiměly. Vojenské povolání tehdáž nepřálo odpočinku a múzám, neboť ještě válka proti Napoleonovi pohybovala Evropou a plukové brzo sem brzo tam se rozesílali. Polák roku 1812 povýšen byv na zástupníka k pluku č. 15. (tehdáž bar. Zacha) též brzo tu brzo tam se octnul a v mnohých bitvách bojoval. Konečně po světodějné bitvě u Lipska táhla vojska spojencův na Paříž a Polák účastniv se tažení toho, přišel do Francie, kdež pak až do skončení války 1814 zůstal. Pravíť Polák v předsloví ku cestě do Italie sám o sobě: „Vrátiv se léta 1814 z Francie, dnem i nocí po příležitosti jsem toužil, abych stověžné břehy Vltavy i přítele, jehož pozdravení tak líbě vstříc mi znělo, navštívil a uměnám našim obět dávno povinnou vzdal. Osud však místo do Čech, jen přes jich pomezí k rovinám Hali- 324 ckým a brzy odtud na Dunaj mne zavedl ....“ Ještě léta 1814 stal se nadporučíkem v uherském pluku číslo 2. (cára Alexandra.) Druhý majetník dotčeného pluku, c. k. podmaršálek baron z Kollerů poznav v něm muže nadobyčejně vzdělaného, nadaného a spůsobného, vyvolil si jej za pobočníka; když pak podmaršálek Koller léta 1815se stal intendantem armády neapolské a na místo svého povolání se odebral, sledil jej i Polák do Italie, kdež se až do léta 1818 zdržel. – Netřeba zde teprv upozorniti na to, kterak pojímavý duch našeho básníka všelikým takovým cestováním se obohacovati a obrazivost jeho beztoho už velmi živá a jará se rozvinovati musila,tolikerými a vždy novými dojmy opružována! – Po roce, totiž ku konci léta 1816 přibyla i rodina barona Kollera do Vlach. Poměr Polákův k rodině podmaršálkově byl velmi přátelský. Polák získal přízeň všech, byv domácím hostem rodiny a později i přítelem, rádcem a vůdcem mladinkého tehdáž syna podmaršálkova Augusta z Kollerů. Provázeje Polák rodinu tuto tehdáž na všech cestách a procházkách, měl prý také nemalého účastenství při sbírání památností, kteréž se na- 325 cházely napotom v bohaté a pamětihodné sbírce barona z Kollerů.“ – Kterak Itálie na Poláka působila, v tom on sám dostatečné podal svědectví. Pilně vše ohledav, co kde zanímavého napadl, neopomenul si to i zaznamenati, a ze zápisků těchto povstala napotom jeho Cesta do Italie. – Z dopisů z Vlach Zieglerovi psaných uveřejněny jsou následující: „– V zříceninách Pompejí dne 17. srpna 1815.– Milý Liboslave! Smuten jsem, že i na to, již z Vídně na Vás zaslané psaní žádné odpovědi jsem neobdržel, přesvědčen jsa, že jste jistě odepsati neopomenul. Bůh ví, co s všemi těmi se děje listy; devatenácte jsem jich již z Neapole rozeslal, ale ani jediného slovíčka z vlasti neobdržel. – Jak se v literárním vlastenském světě děje, nevím nic; přes to však přese všecko neopomíjím uměnám sloužit. Dnes od pěti hodin v těchto zříceninách a nezříceninách bloudím, omámen podivením všecken. Tu stojí divadlo pro 35 tisíc osob, jako dnes by ho byl mistr skončil; tam zpěvna mramoroschodná, oddeherna v kolo se točící, onde divadlo kryté, pro smutnohry sho- 326 tovené, tam chrámové mramorosloupní s oltáři a stoly k obětem, ulice široké, dlážděné čtverrohy samými, tisíc domů, mosaikem vykládanými po -dlahami, lázně čistovodé a hrobky posléz tak vznešené na konci města a tak zachovalé před zkázou, že každé písmenko na nich se čistí a nejschopnější stavitel našich časů zde vzor nalézti může. Slavné ticho v tomto nyní ještě slavném městě cizinci mráz do těla leje, an město veliké, avšak človíčka v něm nevidí a mezi ulicemi a paláci bloudí. – Zde v chrámě B. Isis na křimse z alabastru sedě Vám píší, obdržev papír a ingoust. od strážného, který s dvacíti muži toto město před zkázou rozpustilou a cizince před loupežníky chrání; v pravo se hory z dýmu Vesuva, k oblakům věží a proudy lávné strašného vzření mne k otřesu nutí. Naproti pak modrá hladina středomoře loděmi posetá se pyšní a zapadající slunce ohnivý sloup do hlubin tvoříc, plamenem tím oko slepí; jedním slovem takovéť položení, takovíť přirozenosti vznešení zástojové, že kdyby jiní tyto krajiny obývali lidé, ponejprv nevěrným bych vlasti býti musel. – .... S radostí čekati budu na Vaše psaní, kdež se 327 všeho dovědět míním, co se strany literatury v Čechách děje. Dnes jsem pátý zpěv Přirozenosti začal a však nevydám ani slova, dokud od Vás vše přehlídnuto a opraveno nebude, mimoto ještě mnohé básně jsem zhotovil a popsání dráhy své z Vidně do Neapole vydati se snažím.– Nejvlídnější pozdravení panu Hekovi složte a aby za mne zatím též Čechům psal, také vyřiďte. Já přítelem Vás si vysoce vážícím ostávám –Milota." „V Neapoli dne 5. října 1815. – Milý Liboslave! Přicházím právě z Virgilovy hrobky a od Samazarova památného ticha, nalezl jsem psaní Vaše, nad kterým jsem se nemálo ztěšil. Bez odkladu odpovídám s přílohou kapradí, jež se okolo Virgilovy svatyně keří. O zeleniny, které v zarostlinách hrobu Horocova pro Vás natrhany byly, nepozorností služebníka svého jsem přišel; při vrácení se do vlasti o jiné se postarám. O novém v literatuře mi vypravujete výkvětu! Těším se prací určenějších účastným býti; zajisté se jich málo mladému namítá Čechovi, jenž po předmětech vznešenějších touží. Knihárny vlastenské prázdné, hrstka umělých s protivenstvím početí 328 zápasících Čechů, nedokonané ještě základy řeči, nouze o slovník, tisíce lačných, již se zastavují, nasycení doufajíce, odhání! Práce jste o předmětech lesů a myslivosti se týkajících předsevzal? zajisté což bych s velikou dychtivostí již vydané Čechům přál, neb se domnívám, že technická slova a průpovědi, které Čechové dávno již zapomněli, z ohledu stromů, jich vzdělávání a honby, tak a jediné a vlastně shotovíte, jak si to od Vás pracované představuji. Pak mysliveckého slovníku vydání srdečně bych si přál. S nemalou též dychtivostí na budoucí zprávy od Vás se těším, jaké dokonalosti písně české, kteréž, jak pravíte, v Častovicích se tvořiti mají, došly. Mnoho si od Dobrovského připovídat smíme. Jestli však takový osud písním těm se dostane, jako dráhný čas již počatému slovníku, a jest-li Hanka, na kteréhož důvěrnost skládám, k něčemu nám nedopomůže, tuť ani po dvaceti letech nadřečené zpěvy v dubinách českých rozléhat se nebudou. Od Hanky vydané písně rád bych četl, pište mi, zač se prodávají, co se za noviny Krameriusovy ročně platí a zač obadva dílové Slovanky stojí, abych Vám peníze poslal a o zjednání těchto 329 spisů Vás prositi mohl. Co se mého básnířství dotýče, šestý skončil jsem zpěv Přirozenosti a následující počal, zpěvy ty, ač jsou prvnějších daleko obšírnější, přece byl bych je dávno již skončil, kdyby mně povinnosti mé přísnost, můj počatý Drožník a podivování vznešeností Neapolských mnoho času byly neodebraly. Dokud zcela nedokonám, dokud Vaše péro fiat nepodepsalo, ani slova vydati nemíním. – Ptáte se, papeže-li jsem viděl? Pravdať viděl, alebrž jsem se mu i klaněl, an na den svatého Petra a Pavla, největší slavnost v Římě drže, na zlatém trůnu seděl. Kdo chrám jeho neviděl, kdo při této slavnosti přítomen nebyl, ten se darmo, darmo o jeho stolici, o skvostnosti oděvu kardinálův, biskupův a prelátův, jichž ke třem stům na stupních trůnu Piova sedělo, obraz nějaký učiniti snaží. Doufám,až Drožník vydám, obšírnějším popisem slavnosti té Vás překvapiti. – Po mši na drahé stolici Pia papeže když do Vatikánu nesli, všickni důstojníci rakouští, již jsme v chrámě byli, s vůdcem svým, poručíkem hrabětem Neyperkem spolu nahoru jsme kráčeli, kdež nás Pius na trůně přijal a ruku líbat nechal. Růženec, který papež 330 sám světil, darem Vám přinesu, vrátiv se do vlasti. – O vznešených památkách starobylosti nemožné, Vám mnoho vypravovati, neb kde počíti, abych začal od nejobzvláštnějšího, nevím. Tři dni jsem v Římě zůstal, nejedl, nepil a nespal, aby ničehož vidění hodného nezbylo, což bych nespatřil. Omámený jsem světa nejvznešenější chrám a jeho nesmírnou do oblaků se hrdě pnoucí báni v způsobu tiary pozoroval, vnitřních okras slušnost a nádhernost oblouků směle ve výsosti se ohybání jsem zpytoval, poklad kostelní, drahých kamenů tisíce, korunu Petrovu, jeho zlatolampní hrob, prsten a bohatě tkaný plášť jsem obdivoval, mezi jedenácti tisíci síni Vatikánských, mezi sklady nejdražších světa znamenitostí a památností jsem bloudil, v sloupořadných síních Neronských jako pachole jsem běhal a hučení studnic, prameny silné do vrchu vyvrhujících jsem poslouchal; v Coloseum nesmírném ustrnutím k zemi téměř přimrazen, dlouhou chvíli jsem strávil, Pantheon osamělý smutniti mne nutil; na stupních lampidoglia kuřku (fajfku) ranní jsem pálil, až Marku Aureliovi okolo nosu dým modrý se točil; s vrchu piramidy Antonínovy Řím jsem prohlí- 331 žel, na mostě Angelském červenavou Tiberu městem se točiti viděl, a z chrámu svatého Jana v Lateráně se vraceje, srdečně litoval, že osm dní v jeho síních stráviti jsem nemohl. – Ó jak mnoho času a práce k tomu třeba, abych vypravil vše, co jsem viděl; ale vznešenýť to předmět, abych z mysli jej vypustit mohl; pročež než se vrátím, již zhotoven bude Drožník a přijda do Čech, již rukopis dokonaný Vám k opravě odevzdám. Kdo však na se vezme vydání rytin k tomu potřebných? Pozdravujte mi obzvláště pana Heka; i proto Noviny Pražské si objednám, abych od něho tam něco čísti a s vaším Telemachem se seznámiti mohl. Přijde-li k Vám pan Dobrovský letos, do jeho přízně mne poručte a jemu řekněte, že ze všech Čechů já nejvíce jeho slovníku potřebuji. Dnes osm dní Vesuv půltřetího sáhu z výši skrz devatenáct hodin oheň ze sebe vyháněl; nechce nám však tu radost udělat, více dříví na ohniště své přiložiti. V odpovědi Vaší nových zpráv z literatury se dověděti doufám a zůstávám Váš ctitel a přítel – Milota." „P. S. Již máme koně osedlané a pojedeme 332 dnes odpoledne do „Museum Herculanum a odtud do Katakomb." Vysvítá z dopisů těchto, že Polák tehdáž, ač vzdálen od vlasti, přece vřele na ni pomníval a horlivě pro ni pracoval. Neméně ale se tu osvědčuje Polákovo živé účastenství na vznikající tehdáž literatuře české a na neblahých tenkráte poměrech jejích, jež on zajisté bystřejším než kterýkoliv jiný z vlastenců byl pronikl a porovnáním s literaturou jiných národů uznal, nedaje se tím nejen odstrašiti ale tím úsilovneji přispívaje k oživení jejímu. – Polák v těchto svých dopisech dotýká se některých osob a poměrů tehdejšího literárního života v Čechách, ježto nyní ovšem skoro po půl století potřebují osvětlení. Takž ku př. se tu zmiňuje o Hekovi. Muž tento, bývalý kupec v Dobrušce, městečku tři míle od Kr. Hradce vzdáleném, stál tenkráte mezi nejhorlivějšími národovci a účastnil se téměř všech českých literárních podniknutí tehdejších, odbíraje všechny české spisy, spolupracuje na všech časopisech. Nebyl sice tvořivý talent ale veliký horlitel a zastavatel jazyka českého. Měl dvě dcery, Ludmilu a Vlastu, ježto též v Hromadkových 333 „Prvotinách pěkných umění“ – a v Rozmanitostech, jež tenkráte vydával Hýbl, své literární pokusy uveřejňovaly. Hek byl v celém okolí Hradeckém pověstný co vlastenec a on to byl, jenž Poláka s Zieglerem nejprv seznámil. Dále připomíná Polák „vydání mysliveckého slovníku.“ Takovouto sbírku slov mysliveckých shotovil a uveřejniti zamýšlel Ziegler, avšak neví se, kam se poděla. – Pak naráží na písně české, které v Častalovicích se tvořiti mají. Slova tato se týkají Františka Raymana, děkana v Častalovicích (v Hradecku), o kterémž Ziegler Polákovi byl psal, že chystá některé básně epické, totiž Maří Magdalenu, Josefa Epyptského, Poslední den a soud, kteréž později (1816–1820) v Praze tiskem vyšly. Vzhledem na slovník Dobrovského, o kterémž Polák obávání projevuje, že se snad světla nedočká, po-dotýkáme, že slova tato na druhý díl dotčeného slovníku se vztahujou, o němž se tehdáž ještě pracovalo, kdežto první již roku 1802 vyšel. (A– K.) Druhý (I –Z.) teprv 1821 byl tištěn. Zieglerův Telemach (Překlad z Fenelona), o kterémž Polák se ku konci druhého psaní zmi- 334 ňuje, vycházel tehdáž po arších jakožto příloha k novinám Krameriusovým. Nestál tedy Polák tenkráte mimo proud literatury české co pozorovatel, účastník a poživatel, ale i co pracovník se už na značnou byl vyšinul výši. Proslul již po Čechách co básník a jméno jeho se v literárních kruzích vlastenských přečasto ozývalo, ano i časopisy naše na Poláka co na podstatnou a velenadějnou sílu poukazovaly. Již léta 1813, když horlivý Jan Hromádko ve Vídni vydávati počal Prvotiny pěkných umění, jejichž pilným a stálým spolupracovníkem byl Ziegler, Hek, a mnozí jiní a v nichž později též Šafařík svá básnická primitia složil, objevily se v listech těchto některé básně Polákovy, ano i část Vznešenosti přírody, jmenovitě čtyry první zpěvy. Polák vůbec vedle Zieglera a Heka byl nejpilnější spolupracovník Prvotin a téměř každé číslo přinášelo nějaký příspěvek od něho. Pak ale když do Francie se odebral, umlkla múza jeho a nepotkáváme se u veřejnosti po dlouhý čas s jeho podpisem. Za to ale jiní o něm psali ano i básně skládali. Byla to doba, kde se 335 u nás skládalo mnoho safických veršů ano i hexametrů – přízvučných. Opěvatelé Poláka byli též pěstovatelé přízvuku v klassickém metrum. Podáme ty verše zde jakož památku chvalobásnění tehdejšího v Čechách a na důkaz, v jakém světle stál Polák u nás léta 1814. Vybrali jsme je z Prvotin pěkných umění.
Na Zdirada. Jestli Zdirad v poli je, meč ho krášlí, Je-li časem v pokoji, uměny ctí, Čím se koli obírá, jenom vlasti Prospěti žádá.
Na téhož. Veliký muž jest ten, jenž vlasti se odebral všecek, Na sebe zapomena, když vlast mu na mysl vstoupí, Slávy a cti nezná krom skutků prospěšných vlasti. Když ale hrdinu meč okrášlí a obvine věncem, Který krasoruké tak vábné uvily dívky, Více než hrdina jest, neb vlasti se odevzdal všecek.
336 Ne méně chvalně zmínil se Dominik Kinský o Polákovi. Horlivý národovec tento, kněz řádu piaristů, bývalý profesor české literatury a dějepisu na filosofickém ústavě v Brně, napotom guberniální translator tamtéž, jeden z nejvzdělanějších národovců našich oného času zmínil se též o Polákovi. V literní příloze k Vídeňským Novinám (1815 část druhá č. 28 a 29) podal článek: Něco o válečných písních, kdež i známou Táborskou: „Kdož jste boží bojovníci“ otisknouti dal. Praví pak, zdali nepovstane nějaký český Tyrtaeus, který prý by Čechům se stal tím, co Němcům tenkráte byli Kretschmann, Denis, Kerner, Kolin a jiní. Uvedení těchto jmen ovšem znalcům nové literatury evropské toliko úsměv vyloudí, avšak potřebí tu se vmysliti do oněch časů, neboť jináče nelze jest se vpraviti do panujících tenkráte názorů a pochopiti, že Kinský velikou tím projevil úctu k Polákovi porovnávaje ho s těmi nyní už docela zapomenutými „Tyrtaei!“ Mluví pak Kinský dále: „Kterémuž basníři raději by Čechie čestný věnec okolo čela povděčnou rukou vila jako p. M. Zd. Polákovi, c. k. vrchnímu poručíkovi u pluku J. M. cís. Ale- 337 xandra, pobočníkovi J. vznešenosti místomaršála a intendanta armády Neapolské, svob. p. z Kollerů, ku kterému nechť se plamennou tváří na svatých perutěch k tvůrci vznáší, aneb v Erosově myrtové si pohrává, aneb železnou hru Marsovu popisuje, uměny a milostenky se líbě usmívají? Jeho mnohospůsobný duch mu k tomu dopomůže, k čemuž jeho důstojný stav ho zůve. Doufám, že tato má prosba bude i prosbou všech Slovanů.“ – Laskavý čtenář nám odpustí, že jsme celé to provolání i se všemi titulemi zde uvedli, bez jakýchž tenkráte nelze bylo někomu blahořečiti. Dobrá polovice této chvály padá na důstojníka a pobočníka atd., a tušíme, žeby Polák, byťby byl skutečně i českým Homérem býval, sotva byl tak rychlého a obzvláštního uznání došel u našich starých pánů vlastenců a učenců, kdyby nebyl spolu nějakým císařským královským diplomem se honositi mohl. – Stav jazyka a literatury české, byl tenkráte ale takový, že každá jen poněkud vynikající síla pozornost všech národovců a přátel písemnictví českého na se obrátiti musila. Kněh českých vůbec jen málo vycházelo a to velmi neúhledné skoro vesměs šva- 338 bachem a na pijavém papíru vydaných, jakž nyní už ani jarmareční písničky a povídačky nevycházejí. Jakož vnějškem svým nebyly spůsobeny k tomu, aby čtenáře přivábily takž i obsahem.Jeviloť se věru, jakoby tehdáž se byly spisy české jen proto uveřejňovaly, aby se říci mohlo, že jazyk český má též literárního zastoupení. Kdežto i Čechův bylo po zřídku, kteří se s národní literaturou obírali, nevšímali si ji nihilisté a Nečechové dokonce. Našincům ale bylo vše vítané, co černé na bílém se v češtině uveřejnilo. Proto pro všecko přece plody literatury naší tehdejší v historii kulturního života našeho těžce na váhu padají, ač z jiného nežli pouze z literárně-kritického, esthetického neb jinak vědeckého stanoviště je posuzovati dlužno. Osvědčila se jimi zajisté snaha o udržení a oživování vznešené národní idey a připravovala se jazyku českému platnost v národním životě i průchod do rozličných vrstev společností, z nichž tehda takřka hlasem vzdělané většiny byl vyloučen. Celý ráz její byl nazvíce vychovatelský. Čechové zvykati měli českému čtení, přiučovati se měli českému jazyku ze škol vypuzenému, vychovati se měli k vlasten- 339 skému smýšlení. To vše se tenkráte jináče konati nemohlo nežli prostředky velmi skrovnými; cestou i politickým stavem země české i panujícím míněním příliš zúženou. Kruh čtenářů byl velmi obmezený. Mezi vzdělanými byli nejvíce kněži odběratele Českých kněh, mezi nimiž bylo i mnoho spisovatelův. Směr populární a mravní, spisy poučné pro lid musili v první řadu se klásti. Vyšší básnický a vědecký ruch byl jen v několika výhradných osobách probuzen. Tudy se stalo, že každý jakýkoliv česky psaný článek, jen když poněkud k zábavě neb poučení přispěl za semínko blahodárné se považoval, jež do národní půdy vložené, nějakého aspoň účinku se nemine. Že tehdejší básníkové a veršovci čeští při takovémto směru panujícím na individuálný ráz nedozráli, že se více veršů dělalo, nežli se básnilo, a více kvítků cizích do české zahrádky přenášelo, nežli původních vyvozovalo, že i nejnadanější a nejplodnější básníkové naši se z jakés obmezenosti názorů, z těsného takořka kruhu domácího vymknouti nemohli: to každému vysvítati musí. Málo co se utvořovalo puzením básnického ruchu, málo co samostatným a svobodným 340 vzletem obrazivosti vzrostlo, všady skoro úmysl předpojatý nikoliv uměleckou, volnou tvořivostí, ale vychovatelskou úzkostlivostí k práci přikročoval. Tudy celá naše literatura tehdejší nápadnou jakous mdlobou se značovala. Byla to skromná domácí zahrádka plná dělaných květin bez okouzlujícího výdechu, bez očerstvující svěžesti. Polák hned prvním svým vystoupením osvědčil se co výmínka v kruhu našich básníků tehdejších. Každý uznati musil, že tu skutečná vnitřní síla, ruch samostatný a nevšední, volně tvořící organismus. Neméně ale patrno, že básně své improvisoval, podávaje se naladění okamžiku a takto improvisované je podal veřejnosti zanedbaje uměleckou stránku prací, totiž pilování, doplňování myšlének, okrouhlení slohu básnického. Tím se stalo, že vedle geniálního někdy nápadu povšední obraz neb myšlénka do rýmu se vtěsnila. Kritika tehdejší ovšem nebyla tak ostrá a neviděla tak hluboko, aby takové vady vytýkati mohla, a nebyla k přísností také oprávněna v okolnostech, kde bylo nebezpečenství, aby pro přísné posuzování květu sám kořen se nezašlapal. –
341 Ale Polák nepřestal na plodech z okamžitého pouze vnuknutí a hned na počátcích svých se domáhal též umělecké výše. První zpěvy Vznešenosti přírody, jež v Prvotinách (1813) vyšly, o tom podávají svědectví, neboť tato báseň zajisté ani v počátečné své formě nebyla již pouhou improvisací. Vlastencové čeští měli tehdy pravdu, když v nadání Polákovo největší kladli naděje, neboť nižádný český básník před ním nepřilnul tak vroucně k přírodě a zjevy jejími se tak vysoko unésti nedal a krásy její tak živě nepojmul. Ze skupení básníků, již na počátku tohoto století kolem Puchmýra se byli sestavili, již jenom někteří na básnickém poli setrvali, nemohouce poesii české nového podati vzletu a směru – Jungmann uveřejniv 1811 překlad Miltonova ztraceného ráje, nakloňoval se více ku vědě, horlivý Rautenkranz rozptyloval své síly pracemi jiných druhů, Hněvkovský po nějaký čas umlknul, Vojtěch Nejedlý pracoval sice v soukromí, ale otálel s uveřejňováním svých plodů, Rukopis Kralodvorský nebyl ještě nalezen, Kamaryt, Čelakovský a Kollár ještě nebyli vystoupili, básnictví české vůbec od časů Puchmýrových patrně 342 bylo pokleslo, viděli tedy národovci čeští v Polákovi nového jeho vzkřisitele. Roku 1818 navrátil se Polák s podmaršálkem Kollerem zase do Čech a zdržoval se na zámku Obřiství. – „Doby a chvíle, které tu ztrávil“ – píše Rybička – „kochaje se v krásách přírody tamní a obíraje se básněním a studováním, pokládal vždy za nejpříjemnější života svého. Zde připravil také k tisku své arcidílo, totiž svou lyrickou popisovací báseň „Vznešenost přírody“ v šesti zpěvích.“ ... Dokončiv dílo své poslal je Zieglerovi, aby je opravil, což Ziegler vzhledem na sloh a gramatiku ochotně učinil, podav báseň ještě k superrevisi professorovi J. Jungmannovi, který ji vypiloval, co se týkalo metra a zde onde formy básnické, způsobu mluvení a neologismů.“ – Na to pak roku 1819 vyšla Vznešenost přírody tiskem. Polák ji věnoval Augustovi šlechtici z Kollerů, „v němž všemožné hleděl zbuditi lásku k přírodě jakož i získati jej jazyku a národu českému. Dedikační list jest dosti zanímavý vzhledem na básnickou povahu Polákovu, na vlastenská jeho smýšlení i na poměr, v jakém se nacházel k rodině bar. 343 z Kollerův, pročež jej zde dle doslovného znění podáváme. „Mladý pane! Slavné nícení se jitra, večera blažící příjemnosti, mnohého rozmanitost položení a jiné vznešenosti přírody, tak mocně v nás účinkují a takovými city mnohokráte srdce nám plní, že čilá obrazotvornost čarodějnými podňatá barvami, se prašné kule naší k Edenským nás nese dolinám; ba i do blankytu bezkonečného nebes kouzelně zavádí ducha, kdež tak rádi dlíme, kde nás slavnější a spanilejší předmětové sladce baví a k čisté rozkoši zvou. Komuby možné bylo projíti krásné roviny kolem otcovského Vašeho hradu, aby podnícen jsa krajiny ladností, nenabyl vážnějších citů? Tak mně se dílo, když bloudě v dubině lemující tučné proudů břehy, úlisným větříkům líce jsem líbati dával a slavičí světil plesy, nebo patřil na zápas vln vododmutého Labe, ano s jezu v peřeje hlukem se sráží. Jestliže krasozvuků múzy vlastenské drnkot neohlušil zbraně, kterak by jinak se státi mohlo, než že ke stupňům chrámu jejího se zblíživ, citům tísnícím mi prsy volnější jsem způsobil průchod? Některé zpěvy, které přívětivostí její podnícen 344 v stínu utěšených hájů Vašich jsem zpíval, z dvojí příčiny Vám srdečně obětovati před se beru: abych žádosti ohnivé, které v tak útlém věku již k vědám, zvláště k básnictví dokazujete, zábavy poskytnul: více však abych milostnosti a vznešenosti vlastenské Lyry sluchu Vašemu dokázati mohl. Onoho-li dovedu, již dostatečně odplaty jsem došel; toto-li mi se však poštěstí, daleko mi větší odměna bude od vlasti jménem vznešeného otce Vašeho se honosící za to, že i syna,v květné ještě mladosti, a již ku zvelebení jí tak mnoho naděje dávajícího jí jsem získal. Přijměte konečně srdečné ujištění, že dny ve vysoce urozené rodině Vaší v těchto úrodných rozmanitých položeních strávené mezi nejkrásnější svého živobytí počítám, a že na ně se vším potěšeními v nejpozdnějším věku zpomínati budu. Zachovejte mě ve své lásce, jenž ostávám nezměnitelně Váš ctitel a přítel a t. d.“ Nyní ovšem podal Polák skvělé svědectví velkého básnického nadání svého. „Objevení se básně této způsobilo tehdáž nemalé sensace mezi vlastenci v Čechách i na Moravě a to vším právem; nebo byla ona první větší dílo básnické, 345 v němž vanul opravdivý duch básnický, vyšší vzlet myšlének, živá i ohnivá fantasie, skutečné nadšení lyrické.“ – Š. Hněvkovský, jenž v pověstné své knížce: „Zlomky o českém básnictví“ podal charakteristiky tehdejších básníků českých, jež se více podobají neveršovaným ódám aneb horujícím chvalořečem než kritickým úvahám, projevil se (r. 1820) o Polákovi takto: „V geniálním snažení úplné mladistvé síly vynikl Milota Zdirad Polák Vznešeností přírody. Báseň tato jest proňata lyrickým duchem. V plnozvučných hlaholích zní velebně a slavně jeho harfa, když veškerost, nesmrtelnost, světy vypisuje; strašnovznešeně, když Alpy a Vesuv obrazuje: ale líbezně zvuky znějí, když její kvetoucí krásu volící příjemnosti kouzlí. Svou živou obrazností a básnířským nadchnutím mnohé básníře převyšuje; jeho obrazy jsou všudy v nejčistčích okouzlujících barvách, v básnické okrase přednešeny; rájskou spanilostí a blahostí pojímá každé citelné srdce jeho milostný duch a odkrývá čisté slíčnosti světa, kterých bydlitel jeho, na ně hledě, neviděl. Co Kleist v prozpěvování jara, co Tiedge v své Uranii, co Kosegarten v opisování přiro- 346 zených výjevů Germánům, co Tomson v svých Počasích Angličanům jest, toť jest Polák Čechům. Svým jádrným, plnozvučným, kvetoucím, obrazlivým slohem dotvrzuje: jaký duch v něm bydlí, jaké líbeznosti a souzvuku čeština jest schopna. Tento národní dar ostane hrdostí Čechů.Tento básníř sobě zvolil v dotčené básni osminohé verše, kterýžto druh veršů sám v sobě vláčivý jest; ale v jeho rukou ty nejvýbornější verše jsou; také přimísil mezi ně lyrické metry, které tuto báseň v letu pozdvihují. Jeho ostatní básně milostnost, básnický oheň a živost jeví, a Čechie jedním hlasem věnec slávy mu připravuje!“ Ač se Hněvkovskému zde právem vytýkati musí přílišné horování, nahromadění zbytečných epithet a vůbec velmi primitivný spůsob uvažování a oceňování, přece v podstatě se úsudek jeho neliší od úsudku, jejž proslulý Jos. Jungmann léta 1823 v Kroku (díl I. str. 151) pronesl. Krok byl spis encyklopedický pro vzdělance národu českoslovanského. J. Sv. Presl směřoval spisem tím na zvelebování vědy a vyšší kritiky. Mělť tedy hlas, ve sbírce této pronesený, váhu autority. Jungmann tam praví: „Tato vlastně popisná 347 báseň jest v jistém ohledu nejvýtečnější až posaváde plod českého básnictví, a hodna nejlepším toho tvaru cizokrajným básním na bok postavenu býti .... Popisovací báseň idealisuje předměty, kteréž obrazotvornou moc člověka obzvláště zabývají. Poněvadž ale popisná báseň více obraznost nežli rozum zanímati, a ne obyčejem prostomluvy pouze opisovati, nébrž básníkové city ohlašovati povinna; potřebí jest, aby byla lyrická, což nepochybně naším básníkem pohnulo, že svou báseň lyrickou jmenoval .... V provodu slíčném básník oznamuje předmět svého díla: Vznešenost přírody, její nedostižitelnost a tudy nedostatečnost zpěvu svého. On zve samo tvorstvo k její pochvale, kterouž připojuje, a jak z jedné strany vysoký zápal básnický, tak z druhé milování hodnou skromnost jeví ..... Potom v VI. zpěvích tolikéž vybraných vznešených předmětů s jejich případnostmi vystavuje ... Vybrané předměty: Nebeská tělesa, hory, povětří, krása jitra, hrůza bouře v ledním dnu, příjemnost večera a navrácení se opět k nebi hvězdnému činí ten vznešený okruh, který se jako před očima našima prostírá. Vystavuje sice nás básník 348 toliko proměnné úkazy, ale těmto základem jest sama příroda stálá a tak báseň jeho náleží k vyšším popisným básním rovně jako počasí Thomsonovy, jemuž on i v tom se blíží, že jednotlivé úkazy více po sobě, v času, nežli vedle sebe, v prostranství jako Kleist, podává. Vůbec báseň tato horuje v tom, co krasoumci silným a velikým nazývají; v některé částce do skvostného přechází, ač i někdy v nižší obor krásy a k pouhočistému ducha uveselení se snáší, čímže jednak od základního citu se uchyluje, jednak ale ostatním částkám vyšší barvy a světla dodává.Všecky částky v povolovném postupování a nenuceném spojení vystavené ukazují se nám jako pochopitelný celek v souhlasném srovnání s naší vnitřní zákonností a tak vyvolený předmět jeví se v krásné spůsobě a formě. Jednoho se nám, co se látky dotýče, nedostávati vidí: Nezcházejí tady sice mnohotné episody přemyšlování a naučení, čistých lyrických výlevů, ale rozpravy jako na př. Thomsonův Damon a Musidora, nikde nenalézáme, kterých by se tím více šetřiti mělo, poněvadž duch prodlouženým nazíráním a na obrazy hleděním rád se unaví a přesytí, a nic 349 tak schopno není zanímati duši čtoucího, jako epické části, člověka člověku ze všech tvorů nejbližšího představující, a soucit jeho neb soustrastí nejvíce zbuzující. – Sloh skladatele na větším díle věci přílišný a dostojný, z jedné strany pro svobodnější pořádek myšlení blíží se k vyššímu lyrickému výrazu, z druhé strany pro klidnost v popisování potřebnou, více ušlechtilou výsost, nežli klopotnou vznešenost vynořuje. Básník náš svobodným duchem, vlastní cestou pokračuje, a novou, osobnou mluvu básnickou sobě tvoří, uděluje všady svému dílu potřebného uměleckého rázu, bez něhož báseň nad okres obecné mluvy nikdy nevynikne ..... Odtud u něho starých slov místně užíváno .... což jenom onen za nepotřebné souditi může, kdo o slohu básnickém vůbec žádného ponětí nemá a t. d.“ Cestopis v Italii shotovený, k němuž v únoru léta 1818 v Neapoli byl napsal krátkou předmluvu, jakož i některé drobnější básně poslal Polák též roku 1819 Zieglerovi, by je opravil a podle přání svého uveřejnil. Počaloť tenkráte jasněji svítati na obzoru literatury české. Mnozí z těch již napotom před- 350 ními se objevili hvězdami literárními, vysílali tehdáž první nadějné své záře; ano, jižjiž se horlivost národovcův českých i některých značných plodův svého působení dočkala. Kdežto čtenářstva poněkud přibývalo, nastala i potřeba nových literárních podniknutí, ježby všelikým jeho třídám vyhověla.
Ziegler, jenžto zasvěcen byl do nejpodrobnějších našich poměrů literárních, počal tedy vydávati spis, jehož ráz skutečně odpovídati sliboval potřebám našim. Nazýval se spis tento „Dobroslav, aneb rozličné spisy poučujícího a mysl obveselujícího obsahu.“ Zieglerovi slušelo vydávání takového spisu obzvláště, jelikož na bohomluveckém ústavu v Hradci Králové jmenován byl profesorem literatury české. Dobroslava vyšlo od roku 1820 do 1823 dvanáct svazků a účastnilo se na něm mnoho spisovatelů, mezi nimiž vedle Patrčky nejvíce přispěl Polák, neboť Ziegler zde uveřejnil jeho Cestu do Italie a značnou řadu básní. Větší časť básní těchto byla ovšem již v Prvotinách otištěna, což však nevadilo věci, jelikož Prvotiny nebyly velmi rozšířeny po Če- 351 chách a Dobroslav takměř již do nového zase kruhu čtenářstva vstoupil. Předmluva, kterou Ziegler Dobroslava do světa uvedl, poukazuje na stav jazyka českého roku 1820 a jeví se nám vzhledem na vznikání národnosti dosti důležitá, než abychom na ni zde poukázati neměli. „Srdečné potěšení vlastence proniká – “ praví Ziegler, – „an vidí, kterak se řeč národní za našich let zmáhá, kterak přesvědčenost o její potřebnosti, užitečnosti a dokonalosti ve všech stavích se šíří a kolikero čtenářských společností k jejímu zvelebení povstává, jak české deklamace její příjemnost osvědčují, jaké útěchy při společných shledáních, jaké zábyvky na divadlech po větších a menších městech naskýtá, s jakou pilností a s jakým prospěchem se na školách přednáší a šlechtí .... Vznešenou jakousi čitelností pojati býváme, patříce, s jakou horlivostí a vážností muži učení, důstojní ... vlastenského jazyka se ujímají a t d.“ Toto osvědčení Zieglerovo bráti musíme ovšem s patřičným velkým ohledem na politický a sociální stav země vůbec a na bídné poměry literatury naší v době předběžné, vedle nichž ovšem tehdáž 352 patrný pokrok věci národní objevil. Dále připomenuv krátce na klassické spisovatele, doby Veleslavínovy, uvádí příčinu, proč Dobroslava vydávati zamýšlí, a tu hned poukazuje na směr a obsah spisu toho praví: „Na začátku doufám se zavděčiti Cestou do Italie od mnohých dávno očekávanou, v kteréžto pan skladatel, svou lyrickou básní Vznešenost přírody Slovanům slavně známý, příkladem Martina Kabátníka z Litomyšle, Jana z Lobkovic, Oldřicha Prefáta z Vlkanova, Haranta z Polžic, Václava Vratislava z Mitrovic a jiných oblíbených vlastenských spisovatelů, vše co v cizině paměti hodného spatřil a zkusil, důvtipně, právě, příjemně a zevrub vypravuje“ ...... V 11. svazcích Dobroslava se potkáváme s jménem Polákovým, ve 12. už nikoliv. Básník náš byl mezi tím, totiž roku 1821 se podruhé do Italie odebral, od které však doby už jen zřídka Zieglerovi psával a v literatuře jakoby byl docela umlknul. Po nedlouhém pobytí v Italii se navrátil Polák opět do Čech, ale s nižádným novým plodem literárním nevystoupil, takže se skutečně jevilo, jakoby byl, neúčastňuje se na tehdáž nápadně probuzeném ruchu literár- 353 ním v Čechách, docela odumřel věci naší. Ale osud jej povolal na místo, kde ovšem jiným zase způsobem mu bylo pracovati na roli národní ač ne přímo literárně. Byl totiž roku 1827 jmenován profesorem řeči a literatury české na cís. král. vojenské akademii v Novém Městě v Rakousích. Akademie tato zřízena léta 1751 za panování císařovny Marie Teresie pro dvě stě mladíků, aby tam vyšší důstojníkům vojenským potřebné vzdělanosti nabyli. Později počet schovanců na 400 se zvýšil. Již v rozhodnutí císařovny této, kterým založení vojenské akademie v Novém Městě za Vídni se nařizuje, – zpravuje nás Burian v úvaze své o ústavu tomto, (Časop. č. Musea 1844 sv. 4.) – stojí mezi předměty, k učení určenými též jazyk český. Ačkoliv při založení akademie učitelé jazyka českého v pořadí teprv po tancmistru a šermumistru přicházeli, byliť však postavení před učiteli jazyka francouzského a vlašského. Hned z počátku byli dva učitelé českého jazyka, Glavas a Videmann, zůstal pak po- 354 slednější sám a zavedl se nový řád učení jazyku českému. 1772 přidružil se k němu Zlobický též co učitel jazyka českého známý, jejž historie literatury české co spisovatele právnického připomíná. Zdá se vsak, že tenkráte jazyku českému v akademii dosti nedbale se vyučovalo i učilo. Valná oprava se stala, když 1779 horlivý a učený František hrabě Kinský jmenován byl ředitelem akademie. Ale již 1807 nabyla polština na akademii převahu, jež trvala až do léta1824. Když ale po l. 1820 se česká literatura zmáhala, došla o tom pověst i do akademie, zvláště péčí věrného Čecha barona Chanovského. Tudíž léta 1824 opět se započalo vyučovati jazyku českému a učitelem se stal Karel Krůta, jenž pak vystoupil 1827. Na jeho místo povolán byl Polák, setrvaje na tomto místě až do 1. 1831.
Po dlouhý čas byl přestal Zieglerovi dopisovati. Jediné psaní, jež tento od něho po letech obdržel, jsa již děkanem v Chrudímě, datováno jest od 15. dubna 1828. List onen, ač předešlých mnohem kratší, jest zajímavý tím, že z něho vyrozuměti jest, kterak Polák zdržuje se po druhé 355 v Italii, ještě někdy básníval a napotom básně své sebrati a vydati chtěl. Poslední ten list, latinkou psaný, zní takto: „Vysoce ctěný příteli! Já jsem při svém druhém odtahu do Italie 1821 sbírku nejnovějších tvorů mé uměny Vaší v tak mnohé příležitosti mi dokázané ochotnosti k dobrotivému přehledu zaslal a mnohý z těch nedokonalých plodů Vaší péčí opravených a okrášlených v rozličných zvláště v Hradci tištěných, příležitných spisech sem tam našel a četl, za kterouž šetrnost Vám vroucně děkuji. Poněvadž bych ale rád ten u vás schovaný sběr svých prvotných básníček v dohromady spojení vydal, tehdy Vaši přívětivost žádám, byste tak dobrotiví byli, mi ty maličkosti po poštovském vozu na mé útraty co nejdříve pod tím, spodem posazeným nápisem zaslali, abych je dříve, nežby mi v tom nějaká náhoda překážku učinila, a sice v jejich prvotné míře, vydati mohl.– Z Vašeho povýšení na děkanství velice jsem se radoval, nic vroucněji nekýže, než aby Vás osud do počtu svých zvláštních milenců zaznamenal .., Vaší přízni .. a t d. ... –Milota.“ 356 Ziegler nemeškal, – dokládá pan Rybička, – vše co u sebe měl buď již tištěné nebo ještě v rukopisu Polákovi navrátiti. Roku 1830 stav se Polák setníkem, vystoupil z Akademie a navrátil se k svému pluku, jenž tehdáž na kordonu ležel proti choléře u Nového Města za Vídní, napotom v Břetislavi, v Komárnu a opět v Břetislavi. Po celou tu dobu nedošla o něm literární přátele jeho v Čechách nijaká zpráva. Nedalo se s jistotou říci, zda-li si hoví, aneb-li odumřel věci, kteréž dříve tak vřele se ujímal a překonán dojmy jiného druhu, s proudem obyčejných lidí plynul. Roku 1834, kde valný vojenský tábor u Brna byl způsoben, jehož se i Polák s plukem svým účastnil, navštívili uvítal jej dr. Kampelík, tehdáž v Brně meškající a zmínil se o něm v článku „Z tábora u Brna“ (Květy 1834 v záři str. 325.) „Náš ohnivý Polák je napořád statný Čech. Přebývá nyní v Prešpurku. Stěžoval sobě, že pracemi zatísněn nemůže literatuře slovanské sloužiti, jakby toho zasluhovala. Své rukopisy má ve Vídeňském Novém Městě. Mluvil o Ossianu, žeby jej rád šestiměrem převedl do češtiny ....“
357 Z této jinak příliš skromné zprávičky vysvítá přece, že Polák tenkráte nebyl věci odumřel, nýbrž v soukromí ještě pracoval a pak, že mladší tehdáž pokolení vlastenského básníka ještě v paměti chovalo. Od těch dob ale zase nestala se nikde zmínka o Polákovi, aniž soukromné jakés zprávy o něm docházely. Víme toliko, že 1848 povýšen byl za plukovníka, pak roku 1849 co c. k. general-major vstoupil do pense, zasloužené 41 letou výtečnou službou vojenskou. Žil pak ve Vídeňském Novém Městě a tamo roku 1856 dne 31. března zemřel, maje věku svého 68 let. Pozůstalé po něm rukopisy při sobě chovala rodina jeho až do nejnovější doby, kde o jich vydání se postaravšímu panu nakladateli dodány byly. Na první pohled se tu objevilo rukopisů veliké množství a bylo se domýšleti, že valná se z nich spůsobiti dá sbírka, avšak nahlídnutím v obsah se jiné nabylo přesvědčení. Bylo tu věcí tři i čtyrykráte přepracovaných, částečně na čisto opsaných a ovšem k tisku uchystaných. Sem jmenovitě náleží básně už dříve v časopisech tiskem vydané. Nových však prací původních tu 358 jen málo. Za to ale překladů dílem ukončených dílem v zlomcích uchovaných dosti mnoho, a sice Ossiana celý první a část druhého dílu, Byrona, kusy z Láry, Korsara, Childe Haralda a Don Juana. – Ossiana první díl byl nejprv šestiměrem a sice dílem časoměrným dílem přízvučným spracován. Později Polák zdá se, že překlad tento buď za nedokonalý buď za příliš obtížný považoval, než aby při spůsobu započatém setrval, aneb i klassický šestiměr za nesouhlasící s duchem zpěvů dotčených uznal a tudíž volným veršem, podle originálu znovu jej přepracoval. Avšak nejevil se Ossian ani v tomto přepracování ku vydání spůsobný, pročež pouze na ukázku jedna báseň tu podána. Totéž platí o překladu zlomků z větších básní Byronových. Tu zvláště nebylo možná ni jediného celého zpěvu se dopíditi, ač se domnívati jest, že je Polák v pořádku překládal. Leč psány jsou rukopisy na kusech tak zvaných raportů a účtů vojenských, kde jen prázdného místečka zbývalo. U prostřed přeloženého zlomku nachází se opravená původní kterás starší báseň Polákova, pak sledí zase překlad dále. Papíry nebyly sešity a tudy zajisté částky se 359 vytratily. Polák zdá se, že si někdy zalíbil veršované pohry jako hádanky, logogryfy a j., jež jsme ovšem ze sbírky básní vyloučili, z nichž však některé zde na ukázku podáváme.
I. Jmeno, kterýmžto jsem slouti navyk, Ze dvou záleží jen lehkých slabik. První vždy se s jednou rukou víží v světě, V druhé pokrm leží, kterýž chladí v letě. Obě slabiky mne pronárodům cizím vlastní, Kterýmž jsem příbuzen i dědové moji Šťastní,
II. Blíženci jsme odění blankytného, Poutem tuhým k sobě připojení; Služby hledáš-li a prospěchu svého, Hleď, by nežili jsme rozlučeni. Zásnuba nás vede k jednomu cíli, V rozvodu, k práci nenajdem síly.
Ačkoli zpráva o nás rozléhá se, K ženstvu že bereme naklonění; 360 Kdo k pohlaví milostnému a kráse Daň neodvádělby v šetrnéní? Komu se ručka z hedbáví podává. Službu ten rád povinnou vykonává.
Děva do ložnice nás doprovází S důmyslným oka pokynutí; Tam vedle nás na podušku se sází K tvému, našemu i spočinutí. K posledu dar místo květů a věnce Přijme od nás, od každého prstence.
V obchodu též pracovníku mnohému K službě ochotně se obětujem, K prospěchu nejsme sice bohatému; Práci pomoc ale udělujem: Kdokoli nás v způsobilosti užívá, V obchodu zisku hojného nabývá.
III. Já jsem dítě cizozemské, celým světem putuji, Občané mou službu jako zboží často kupují, Ač mnohý mě utiskuje, přece o mne pečuje, Ten u práva při svědectví zásluhu mou zvětšuje 361 Některý při hledu na mne zahledá a běduje, Onen když mne spatří, skáče, vesele mne celuje. Ku třetímu jestli vejdu, ten mnou trhá ve zlobě, Čtvrtého můj příchod svede k zásmutu a nedobě. Časemkráte dlužno chovat hlubokého mlčení; Za odplatu očekávám ukrutného mučení: Ten mne pálí, onen tiskne do strojného ocele, Až mi hanba, bol a hrůza plamen ženou po těle. Když jsem ale muka snesl bez tajemství výzrady, Tu nabývám síly zase stkvělost tváře z náhrady. Oděv vezdy jasné barvy v zimě v letě nosívám; Jestli někdo v domě umřel, v černý šat se odívám. Mimo všeho uražení, jenž mi člověk učinil, Ačkoliv jsem v jeho službě zlého nic neprovinil; Přece věkem na sta let mé trvanlivost obdaří, Jestli všetečná mne ruka opovážně nezmaří.
IV. Strom a stromek, čtvero stromečků Stojí vysazeno přímo v řadečku; Mezi nimi v černém roušku Had se vine podle kroužku, 362 Který však na místo jedu Uchovává sladkost medu; Tento nikde sladší není, V dívčiném co ruměnění. Všickni ho tu ale nehledají; Někteří se o něj k právu utíkají, Mnohý ba až k trůnu dotírá; Jeho ruku-Ii i kníže odpírá, Tehdy k nebi žádost srdce nosí, O něj prosí.
Slovovrat. V. Jestli ho postavíš na nohy, Zelené oslaví polohy, Veselém za šera na jaře Potěší v palučí kosaře, Děvinu se srpem v jeteli, Dřímotu ospalce v posteli. Ačkoli ve smutu chodívá; Doubravě veselost nosívá. Postavíš-li ho však na hlavu, Uvidíš nemilou postavu, 363 Ana pod dověry práporem Ostane stále tvým odporem: V pokoji, v útoku, v obraně Hledí tě utlačit po straně V oděvu, v úsměchu postavě, V pokroku, výslovu, zábavě, V počinu, ouřadu, v umění Stále dychtí po tvém zmenšení. Jestli tvé děvče tě miluje, Ať se ho pečlivě varuje.
Jiného druhu též nalézají se básně v rukopisu a sice rázu prostonárodního, humoristického;nebyla však ani jedna z nich dokončena a dopravena. Podle rozvrhu zdá se, žeby byly všechny ty písničky velmi dlouhé bývaly. Jakého rázu jsou, vysvětlíme příkladem.
První děvče zpívá: Já svou ruku nedám jenom Nepomuku, Ruku, Nepomuku. 364 Muk má v Žernoseku vinohrady, Štěpné sady, Polí řady, Žita a pšenice všady. Já svou ruku a t. d.
Druhé děvče. Já nechci žádného jenom Joška Hoška Jenom Joška. Jošek mi hedbávné koupí šaty, Prsten zlatý, Šátek strakatý, Ach můj Jošek je přebohatý.
Třetí děvče. Já nechci žádného jen Janocha, Hocha Jen Janocha. Povede k městu svou nevěstu V plné chloubě Při polní troubě. Já nechci a t. d.
365 Podle rozvrhu mělo zpívat deset děvčat, z nichž každá projevuje jiné gusto.“ Čtvrtá chce hocha u Kolína z mlýna, jenž má sklepy plné vína; pátá miluje granatýry, bohatýry s velkými kníry; šestá přeje panu Franci, jenž prý ji vodí k tanci atd. Některé z těch písní začínají se známým veršem: Ku př. Červená modrá fiala, Pro kohos Mářo plakala? Plakala-li si pro Jenka, Tomu milejší pálenka, Plakala-li si pro Jíru, Ten má vojanskou manýru; Za každou branou holčici, Která mu dává do kapsy, Tys mu dávala jen hubičky, Napil se z prázdné skleničky, A když byl žízní zemdlenej, Tu se ohlížel po jinej ...atd. Nebude nikdo zazlívati básníkovi, že se časem od trampot odpoutá, a když právě vyššího není rozpoložení, takovýmito žerty chvíli si ukrátí. Jelikož takovýchto zlomků je dosti mnoho, osvědčuje se tím, že v Polákovi bylo i hu- 366 moristické žíly a že si národní ráz básnictví zalíbil. Důkazem toho nejzjevnějším jest píseň jeho. „Sil jsem proso na souvrati –„ která se skutečné stala národní. Jisté jest, že Polák na vydání svých spisů zamýšlel. Na to poukazuje nejen částečné přepracování ale i řádné takořka k tisku uchystané opisy některé jich části; diviti však jest se tomu, že po tak dlouhá léta ku připravovanému vydávání nepřistoupil, kdežto stav literatury naší přece už mnohem pokročilejší a účastenství na ní všeobecnější se jevilo nežli za mladých dob jeho. Jest patrné, že postupováním v důstojnostech vojenských a s přibývajícím stářím ovšem bývalého mladistvého zanícení pro věc národní mu ubylo, že, ač ji nikdy nezapíral, přece už býti přestal horlivým účastníkem a součinitelem. Proto pro všecko nijakž toho nezasluhoval, aby se naň zapomnělo, jakož skutečně se už jevilo, že jméno básníka Poláka se vytrácelo z paměti Čechův. Bylť on svého času nejnadanější a nejnadějnější ze všech svých vrstevníků a bez odporu jeden z nejvzdělanějších. Pročtěnost jeho a vzdělanost literární jasné vysvítá ze všech spisův 367 jeho, zvláště z básně nadezvané Mílek a z Cesty do Italie. – Jsouť ovšem nadání básnická všeliké povahy a mnohých stupňů, ale ještě pestřejší obraz jeví úsudkové o nadáních, ba tu vidíme začasto lidi s nejnižšího stupně pojímavosti vyhlašovati úsudky ničím podstatným sice neodůvodněné ale tím rozhodněji pronesené, – jakýmiž se pravdě ukřivďuje a spravedlnosti zřejmě výhost dává. Ano namnoze kdož v jedné věci právem autoritou sluje, používá nevčasně autority této, vmisuje se do jiné, kdež patrně pouhým jest laikem a úsudkem svým ji buď nespravedlivě sníží, buď nezaslouženě povýší. U nás ještě třetí způsob kritiky se vyvinul, umořovati totiž památku lidí zasloužilých a nadaných mlčením o nich. Po čtyrycet téměř let se nestala o Polákovi ani zmínka, vyjma kratičkého podotknutí Kampelíkova, jež nevyšlo z kruhu kritických a literárních matadorů. Tato nevšímavost, nevděčnosti na vlas podobná, působila na Poláka poněkud bolestně. Projevil se o tom, ač jen jako z povzdálí a nepřímě roku 1848, kdež na kratičký čas v Praze meškal, a od dávného ctitele navštíven i na práce své, 368 upomenut byl. „Nemyslil jsem, že ještě někdo na mne pamatuje! –“ pravil, „– aspoň jsem toho nikde po roce 1823 známky nenašel. – “A tomu skutečně tak bylo. Polákovy básně jakoby byly do vody padly, ano i výtečné Vznešenosti přírody jakoby nikdy nebylo bývalo? – Dělo-li se tak proto, že Polák později žil nazvíce v kruzích výhradných, národnímu snažení našemu odvrácených, osvědčila by se tím znovu nepravá taktika literárních předvojů našich, která vždy jen na to hledí, co se jí samopřed očí staví, aneb nač jisté autority neustále poukazují. Připouštíme, že v říši literatury panuje aristokracie ducha, ale nepřipustíme nikdy, aby se z řady šlechticův duchem vymezoval básník rozený a zasloužilý, snad proto, že při všem uměleckém ruchu, jejž dostatečně osvědčil, méně než jiný vynikal formální dovedností svých prací. Polák za květné své doby nebyl ovšem umělcem v užším významu, nepiloval a nehladil své práce, nýbrž je nazvíce improvisoval. Tento nejpatrnější důkaz přirozeného básnického nadání ovšem není spolu vždy důkazem umělecké do- 369 vednosti. Ale spravedlnost požaduje vždy především uznání toho, co při někom jest dobrého a vzácného. Neuznáním toho však se objevuje Achillova pata oné kritiky, jež si nejpodstatnější stránky básnického a literárního života vůbec všímati odvykla, totiž povahy a rázu tvořícího ducha, jakž on se sám sebou objevuje, byť i bez správného se přiodívání formou, jádru ve všem odpovídající. První moment básnění jest vždy okamžité bezprostředné tvoření následkem básnických intuicí a básnického naladění, potom teprv druhý nastoupí moment, totiž umělecké uspůsobení. A tento druhý moment ovšem u Poláka málo kdy nastoupil. Napsal báseň, jak mu napadla, a poslal ji ihned do tisku. Vznešenost přírody novější své formy nabyla opravami Jungmannovými, o čemž se nejlépe každý přesvědčí, kdož porovná první zpěvy, jak uveřejněny byly v „Prvotinách Hromádkových,“ s vydáním od r. 1819. Svěžestí však, obrazivostí a plností myšlenek, tedy bezprostředním tvořícím talentem svým předčil Polák všechny své vrstevníky. Co se bujnosti fantasie týká, poukazujem na Zbrojení se černých divochů k boji, básničku, kterouž 370 napsal Polák 1811 v březnu, zamněstnávaje se právě s vojenským popisem městyse Nového Hrádku, na panství Opočenském. Nenalézáme v celém tehdejším básnictví českém podobně plastického z tak rozohnělé obrazivosti vybuřujícího plodu. Že tato báseň a též jemné Zastaveníčko ještě nenašla hudebního skladatele, tomu jest se věru diviti. Co se týká básně Milek, tuť ovšem toliko úryvky lze nám bylo podati. Polák v pozdější své době, kde ruch původního tvoření v něm poněkud podřimoval, počal své prvotiny přetvořovati i onu čásť drobnějších básní, která tiskem už byla uveřejněna, i tuto větší báseň již mezi lety 1830 – 1840 shotovoval. Milek v rukopisu nebyl ni ukončen, ni dopraven, z větší částí pouze obsah naznačen, jenž na vypracování ještě čekal, místy ovšem celé stránky v prvotních náčrtcích už napsané, ale formou k uveřejnění nespůsobilou. Polák si právě v této básni oblíbil rozmanitost veršů a tu pohříchu valná čásť Milka v hexametrech byla napsána dílem přízvučných, dílem časoměrných vesměs neprohlídnutých a neopravených. Čásť tato nejen formou ale i nesmírnou rozvláčností trpí tak, že radno bylo ji vyne- 371 chati. Básník sám by zajisté nikdy byl nedopustil uveřejnění její v této prvotní obdobě; i zdá se podle všeho, že jako Ossiana později docela předělal, šestiměru se spustiv, tak i Milek celý do rýmu, aneb aspoň do snadnějších veršů měl přelit býti, jakž částečně se také už stalo. – Básně, jež v Dobroslavu při Cestě do Italie otištěny byly, jakož úvody k jednotlivým hlavám, aneb co příležitostné výlevy citu, nalezli jsme v rukopisu mezi básněmi částečné přepracované, v jeden celek sestavené pod zvláštním názvem, což poukazovalo na to, že Polák je do sbírky básní přijmouti zamýšlel. Jednali jsme tedy v jeho smyslu, položivše je mezi básně smíšené. Cestu do Italie považujeme za nejjasnější a nejživěji psaný prosaický plod literatury české doby Polákovy, ač spisovatel i na tuto svou práci nepoložil kritický pilník. Psal ji as tak jako obyčejný dopis, nasycen dojmy vnějšími, zaznamenaje pozorování svá, až vzrostla na knížku, aniž by se byl kdy převracováním a opravováním formy zdržoval. Podotkne-li někdo, že Polák i v této práci neosvědčil se slohem ladným, dopustí se ukřivdění. I v této práci jeví se křišťálová jas- 372 nost názorů, průzračnost a živost nákresů, toliko syntaktické a vůbec mluvnické vady mu vytýkati lze jest. Vedle svěžesti vypravování jeho jeví se jiní vedle něho jako šosácí vedle pružného mladíka On zajisté měl oči pro všecky krásy a rozumu pro všecky pravdy, baví, poučuje a rozehřívá, anižby čtenáře kdy unavil. Jeví se nám v Cestě té to muž světa, jenž nečerpal náhledy své z psacího stolku neb ze školy, nýbrž bezprostředně si je vydobil rozhlížením se po životě mnohých zemí a národův. Rozhovořiti se však zde o tom, co mu v literárních snahách jeho nejvíce vadilo, bylo by prací nevděčnou. Musili bychom tu k ospravedlnění jeho vnikati do nejukrytějších poměrů jeho osobných, musili bychom spolu i zevrubný obraz společenského života tehdejšího podati na svědectví, že zápasení Polákovo s jazykem nemůže za podstatnou a omlouvající příčinu platiti, pro kterou básník náš nedocházel později takového uznání, jakového zasluhoval. Tehdáž zápasili s jazykem všickni čeští spisovatelé, a jestliže vychování, obcování a povolání jiným více dopřálo zdokonaliti se v tom, co ovšem hlavní podmínkou jest 373 národního literárního života, nebyl Polák tak šťastný, aby s Veleslavínem a Komenským v ruce na bojištích v Němcích a ve Francii, v leženích v Polsku a Uhrách a ve vojenské kanceláři v Italii se baviti a v češtině se zdokonalovati mohl. U jiných národův se snadno v jazyku mateřském dotvrdí každý vzdělaný a vzdělávající se člověk ctěním literárních plodů domácích, vzdělávaje svého ducha. Takových plodů bylo málo, ba nebylo ani úplného slovníku, ani dobré mluvnice, ani společenské vyšší mluvy, ani škol, ani ničehož, z čehož by se byla získati dala dokonalá znalost jazyka. V té krátké době, kterou Polák v Hradecku strávil, nedala se při jinakých pracích klassičnost docíliti. Nikdo snad ze všech tehdejších spisovatelův českých nezápasil tak s jazykem jako Polák; nesnad žeby se byl s vřelostí a horlivostí uznáníhodnou v češtině nezdokonaloval, ale – že mu při tehdejším stavu jazyka našeho čeština nestačovala. Kdož málo má myšlenek a obyčejné i málo všední obrazivosti, tomu ovšem stačuje jazyk k vyslovení polovzkřísený, co chce; ale jináče jest tomu, kdo myslí výše stoupá, než jiní před ním 374 a kolem něho stoupali. Utvořuje si nová slova a nové formy, jež namnoze nemají pravého základu v analogii, a duchu jazyka odporují. Jindy zase prostým výrazem ubije myšlenku vznešenou aneb obraz takměř v letu strhne. Prohřešuje se tu a tam proti pravidlům a užívá formy, při kteréž znalce jazyka až mráz obchází. Tento hřích však nebyl hříchem spisovatelovým, nýbrž hříchem doby. Kdo cesty nové vyhledává, ba je vyhledávati musí, ten mnohdy zabloudí. Bloudili tenkráte u nás mnozí a mezi nimi byl i Polák. V literatuře naší objevila se tenkráte podivná rozcestí. Starý a nový věk nastoupily poněkud zápas na mluvnickém poli našem. Jedni se podávali ruchu doby, druzí hrůzou trnuli, když nějaká forma od pravidel doby Veleslavínovy se odchylovala. Měla-li se ale literatura vůbec obohacovati, bylo toho nejprv jazyku potřebí. Lidstvo pokročilo, kruh myšlenek v Evropě se rozšířil, – jazyk český po dvě století se neúčastniv tohoto pokroku a rozšíření, byl o to schudl, oč duch vůbec mezitím byl sbohatnul. Reformy byly nutné. Kdož 375 odevždy bývali nejpovolanější obohacovatelé a reformátorové jazyka ne-li básníci? Polák ovšem nezamýšlel na jakés reformování neb obohacování jazyka, ale namnoze nucena se cítiv utvořiti si slova, zvláště obstraktní, nenalézaje nikde výrazu, jenžby k myšlence těsně přiléhal, počínal si v tom časem, tak, že někdy nesnadno jest mu porozuměti. Obzvláště tam, kde – jako v prvotním konceptu básně Milek do nešťastného proudu hexametrů se pustil. Ano, Polák zápasil s jazykem, když takořka na metafisické dopadával myšlenky, ale mile jím pohrával, když se názorného oboru nespustil. Ale zde bylo tenkráte nesnází, i aby čtenářstvo mu porozumělo, nutno bylo Vznešenosti přírody zvláštní vysvětlení slov, takměř malý slovař přidati, kdež, jakožto neznámá slova uvedená jsou mezi jinými ku př. čárný, čeřen, četný, dalekohled, dráha, nástin a mnohá jiná, ano i příroda! neboť se tenkráte psávalo toliko přirozenost a Polák sám svou báseň v „Prvotinách“ nadepsal Vznešenost přirozenosti! – Muž, jenž po vyšší vzdělanosti toužil, se tehdáž českými knihami vzdělati nemohl mírou 376 dostatečnou. Plavalyť tyto spisy tenkráte jako kocábky chudých rybářů na rozvlněném moři časovém, a kdož svěže a ostražitě do života vplouti zamýšlel, použil k tomu hrdých lodí cizích, jejichž rozvinuté plachty nad hladinou se pyšně povznášely. Byron a Scott tenkráte v Anglii kvetli,v Němcích romantika a Goethe ve Francii po Staelce se kolem Chateaubrianda spůsobovala nová škola. Polák požíval plody všelikých národů a čerpaje z nich posily duchové, vpravoval se v jich jazyky. Z angličiny překládal později, aniž nahlížeti musil v slovník, v italském jazyku sám mnoho sepsal básní – kdež ale se měl dopíditi klassické češtiny, které se nikde nevyučovalo a kterou skoro nikdo tehdáž nepsal. A to, co se v ní psalo, bylo nazvíce duchem tak chudé, mdlé a myšlenek vyšších prosté, že velká idea národnosti naší celá pochována byla v ošumělých, prostých slupinách. Byly ovšem i výminky – ale velmi vzácné! – Nesnadno tedy bylo literaturou českou se zdokonaliti v jazyku českém, dílem že málo který tehdejší spisovatel, mimo přední učence naše –psal dovedně, a obsah českých spisův nebyl spů- 377 soben k přivábení čtenářstva, a dobrého, jež se objevilo, bylo příliš málo, než aby požadavkům vzdělance bylo stačiti mohlo. Proto hned v potomní době nastala přísná kritika, jež všecken zřetel obrátila na jazyk, a domáhajíc se zdokonalení jeho, na obsah spisů zapomínala neb dokonce jej nepochopovala. V této době se musilo ovšem zapomenouti na spisovatele a básníka, jenž neposkytoval příkladův forem klassickych. V nejnovější pak době ujmul se docela nový ráz v poesii české, pointy se stíhají, deset epigrammů v jedné se slučuje básni, myšlenky a obrazy jako perle a korály – pohříchu namnoze i jako dělané, se sypou, a pak veřejné listy dáti musí básníkovi dobré vysvědčení a všemožně ho fedrovat, aby i u obecenstva došel uznání.Tuť Polák, jenžto namnoze do sebe má ráz naivné poesie, ovšem by dlouho v stínu podlíti musil, marné na uznání čekaje. Ale zájmy literární dějepisné konečně se též o právo své hlásily, ba i političtí spisovatelé se ohlížeti počali po kořenech, z nichžto nynější národní ruch v Čechácha na Moravě vzrostl. Tu ten a onen zpomněl 378 zase na Poláka a jeho Vznešenost přírody, ano léta 1860 projevil se jeden publicista (Böhmische Skizzen), že jediný Polák mezi básníky své doby měl skutečné nadání. Úsudek tento se zakládá na Vznešenost přírody. Není tím dokázáno, že všickni druzí tehdejší básníkové čeští byli beze všeho nadání. Byliť i Hněvkovský, i Šneider, i Patrčka básníci, až rozhled jejich do obrazového světa byl mnohem obmezenější a Vznešenost přírody téměř všecky jejich plody zastínila. Mile zajisté dojímati musí čtenáře Vznešenosti přírody Polákovo jasné a bezpostřední nahledání do přírody, a živá místy takměř hlacená plastika, jakou ji vypodobňuje. Nadání jeho patrně v sobě chovalo valnou část oné objektivné síly a přímosti, kterou u starých klassickych básníků obdivujem. Obrazy jeho nevystupují nikde v onom nejistém mezisvětlí ani v zlomeném takořka hranolovém ozáření, do jakéhož sentimentální básníkové předměty své staví, a dovoleno-li tu porovnání, soudili bychom, že Polák i velkolepé stránky přírody i jemnější její zjevy spíše štětcem krajinného malíře vyličoval, nežli osobné dojmy 379 spůsobem hudebního umělce podával, jenž nazvíce jen city projevuje, jaké předmět který se něm zbudil. Polák tu nahlížel přímo do dílny přirozenstva. pozoroval zárodky vývinu, skoumal základy zjevení jeho, krásy tvorstva jej okouzlely, divy jeho jej uchvácely, unésti se dával mohutnými zjevy všehomíra a s rozevřelým srdcem přilnul k tichému jeho blahoplození. Nevkládal do látky své ničeho, co v ní nebylo, nesledil osobné své rozpoložení u vypisování toho, co takořka před očima jeho se rozvinovalo, tak dalece, aby do živého souzvuku jakýs jinaký v předmětu samém neležící tón se vmisoval. Tím pak se osvědčila básnická jeho síla, že otevřeným jeho zrakům neušel ni jediný básnický moment života přírodního, že je všechny pojímal nikoliv rozumem chladného pozorovatele, nébrž obrazivostí zaníceného básníka. Jestliže posuzovatelé jeho připomínali Thomsona, Kleista a jiné, jakoby Polákova Vznešenost přírody jakési vzory byla sledila, zapomněli doložiti, že toliko náhodná jest podobnost mezi Počasími Thomsonovými, Kleistovým „Jarem“ a naší básní, a tato že neleží v provedení, nébrž 380 v předmětu. Že si ale Hněvkovský také naThiegdeovu Uranii a na Kosegartena (Inselfahrt) zpomněl, byl právě jenom nápad ničím neodůvodněný. S Thomsonem a s Kleistem (Frühling) má Polák toliko látku společnou, a kdyby tu někdo důsledně uvésti chtěl všechny básníky, jenž podobnou kráčeli cestou, nesměl by ani na starého Hesioda, na Biona, a Moschusa, na Virgila a nejméně na Lucretia a na dlouhou řadu pozdějších zapomenouti! Jest skutečně želeti, že Polák svou báseň Milek nedopracoval, či vlastně, že hned prvním spracováním jejím na scestí došel, vtěsnuje látku nadmíru bohatou a pestrou do hexametrů, kdež bojuje s formou, nejkrásnější myšlenky a nejladnější obrazy obětoval. V prvotním rozvrhu jeho se jeví směry skutečně krásné a velebásnické. Sloučeny tu živly epické a lyrické; střídavě se sledí názory antické a moderní, klassické i romantické. Naznačeny tu zjevy, jež nejsubjektivnější pojmutí připouští, jiné jež antickou plastiku vyzývají. Zamýšlel vylíčiti život lásky, citlivé vzájemné poměry obou pohlaví k sobě, kterak se zakládají na duševní i tělesnou ústrojnost lidskou. Chtěl 381 tedy provésti psychologický i fisiologicky proces lásky a odůvodniti náhledy své příklady historickými. Nesmírná to látka a téměř nevyčerpatelná ve spůsobě té na jakou Polák zamýšlel. Jisté jest, že hned za mladého věku si způsobil rozvrh, ale bylo zapotřebí, aby ihned se byl do práce dal, neboť jen mladistvá obrazivost stačuje na ony předměty, jež vylíčiti si předevzal. Podle rozvrhu by z toho byla povstala ohromná báseň, rozměru světodějného v tazích skutečné překvapujících. Jinak svědčí sepsaný jeho podklad k této básni o značných studiích Polákových a podáme zde na ukázku některé věty ze zaznamenaného plánu k básní Milek. „První ženská – první žena. Láska na poušti. – První společenstvo a postavení ženy v něm .... Juno, Minerva. – Venuše. – Jak hleděli staří klassikové na ženství? – Protivy, jež povzbudil středověk. – Vznešenost čisté lásky. – Ženské za časů válek křížových. – Působení osamělých obydlí na povahu ženskou. – Působení ženských na vzdělanost lidstva. – Druhové ženské povahy. – Vášeň a mír srdce. – Vzory manželské věrnosti. – .... Důkaz 382 samovlády lásky ve veškerenstvu. Výsledek všeho láskozpytu“ a t. d... Několik těchto řádků, z valného rozvrhu vyňatých, objeví především, že Polák nemalý učinil náběh k dovršení směru svého – ač pohříchu ostalo při – náběhu. Avšak nelze předbíhati úsudky čtenářstva, jež nahlédnutím do spisů Polákových a uvážením okolností zajisté uzná, že Polák byl zrozeným básníkem v pravém a plném významu slova tohoto. Nechť pak laskavý čtenář i při čtení Cesty do Itálie vždy na paměti chová, kdy byla psána, a že od oněch časů poměry místní i časové se změnily.
383 Obsah.
Vznešenost přírody7 Smíšené básně: Mluvozpyt111 Nevěrná115 Z večera117 Zastaveníčko120 Blaženost lásky122 Dar Borence124 Běla125 Čechové na cizá vojska126 Výprava do pole128 Zbrojení se Čechů131 Zbrojení se černých divochů134 Květoslav a Kráska136 Po bitvě u Lipska142 Dívčin nářek151 Zlomky z básně:básně Milek153 Epištola244 Anince247 Při Mělničině249 Dítěti255 Mudrc a rek257 Na Mílu259 Válka čili mír?262 Dvě milenky263 Věno264 Na pozvání265 Oskar z Alvy266 Pomněnky Italské281 Válka na Inisthoně300
E: dp + sf; 2002 [384]