Z večera.

Milota Zdirad Polák

Z večera.
Zemdlený umírá den V růžovém zlatišti; Báječný zakvítá sen Po hvězdném řečišti. Z hlubin páry vystupují Šíříce se v rovinách, Pěvci lesní oněmují, Ticho – ticho v březinách! Ani šeptu více v mlází; – Lína ještě nepřichází! V dolinách už slunka kmit Opustil vše chýže; Poslední se loučí svit Od starého kříže Na pahorku. – Dolu hledím, Kde se cestky sbíhají; Jižjiž všecky smutnorouchem Šera se pokrývají. Tmavé stíny v ně se sází, – Lína ještě nepřichází! 117 Chladný vichr zavívá Opuštěnou strání, Zádumčivě doznívá V dědinách klekání. Rolník z pole se už vrací, Kyne odpočinku čas; Už i poslední se strácí Šíré po krajině hlas; V chaloupce se zňala svíce – Líno! snad nepřijdeš více? Vážně noc od vzdálných hor Ku západu stoupá, Potok hučí – šumí bor – V snách se haluz houpá. Tu k jejímu oslavení Z tisícero pramenů Nebeského rozhvězdění Srší strůmen plamenů. Luna z modra povychází – Lína ještě nepřichází. Snad jsi, Luno, zočila Touženou nevěstu! 118 Září svou jsi vkročila Na ztemnělou cestu! Kéž bys vdechla jiskru s nebe V srdce její ochladlé! Kéž by zbudila zář z tebe Kvítko lásky uvadlé! Ale ach! ty plyneš dále! Marně dlím na tuhé skále! 119