Z večera.
Zemdlený umírá den
V růžovém zlatišti;
Báječný zakvítá sen
Po hvězdném řečišti.
Z hlubin páry vystupují
Šíříce se v rovinách,
Pěvci lesní oněmují,
Ticho – ticho v březinách!
Ani šeptu více v mlází; –
Lína ještě nepřichází!
V dolinách už slunka kmit
Opustil vše chýže;
Poslední se loučí svit
Od starého kříže
Na pahorku. – Dolu hledím,
Kde se cestky sbíhají;
Jižjiž všecky smutnorouchem
Šera se pokrývají.
Tmavé stíny v ně se sází, –
Lína ještě nepřichází!
117
Chladný vichr zavívá
Opuštěnou strání,
Zádumčivě doznívá
V dědinách klekání.
Rolník z pole se už vrací,
Kyne odpočinku čas;
Už i poslední se strácí
Šíré po krajině hlas;
V chaloupce se zňala svíce –
Líno! snad nepřijdeš více?
Vážně noc od vzdálných hor
Ku západu stoupá,
Potok hučí – šumí bor –
V snách se haluz houpá.
Tu k jejímu oslavení
Z tisícero pramenů
Nebeského rozhvězdění
Srší strůmen plamenů.
Luna z modra povychází –
Lína ještě nepřichází.
Snad jsi, Luno, zočila
Touženou nevěstu!
118
Září svou jsi vkročila
Na ztemnělou cestu!
Kéž bys vdechla jiskru s nebe
V srdce její ochladlé!
Kéž by zbudila zář z tebe
Kvítko lásky uvadlé!
Ale ach! ty plyneš dále!
Marně dlím na tuhé skále!
119