Pašijový poklad.
(Malá ballada.)
Jdi,„Jdi, synku, jdi a kouzel nech,
lpí kleteb tíže v pokladech,
tvá matka smí ti radu dáti.
Jdi do chrámu – zní dřeva zvuk
a Boha pros, ať ze tvých muk
se tobě poklid v duši vrátí.“ –
„„Ne, matko má, již po pět let
ten poklad zlý můj stíhá hled
v ty nejtajnější jeho skrýše.
Dřív pod zemí byl devět mil,
dnes v oči se mi zajiskřil
již na povrchu země výše.
Dva modré na něm plameny,
můj zrak jich září zmámený,
a kol nich plane moře zlata.
Bych na věky měl zahynout,
dnes vytrhnu jej z pekla pout,
ať zaplane jím moje chata.
Hle, místo čar já, matičko,
míšenské beru jablíčko,
31
to místo křídy sloužit bude;
a místo květu kapradí
mi fial kytka nahradí
a v ní kvítečko jedno rudé.““
Jak řekl, tak jest učinil,
a darmo za ním matčin kvil
zněl v hoři úzkostnými vzdechy.
A ze vsi točí do polí,
kde nad olše a topoly
ční k lesu hřeben rudé střechy. –
Co dál se dělo, divná věc,
uhádli lidé na konec,
splav plný různých řečí měli,
když zpátky z lesa cestičkou
panenku s fial kytičkou
a hocha s ní jít uviděli.
Dvé oči – modré plameny,
na líci oheň červený,
vlas kolkolem jak příboj zlatý.
Kněz temně zpívá pašije...
však lidé dávno znají je
a šeptem umlouvají svaty.
32