Blesky na horách (1893)

Verše 1886-1889, František Serafínský Procházka

Diplomatická verze Ediční verze
SALONNÍ BIBLIOTÉKA REDAKTOR FERDINAND SCHULZ ČÍSLO LXXXIII.
BLESKY NA HORÁCH
V PRAZE NAKLADATELSTVÍ J. OTTO KNIHTISKÁRNA 1893
[2] BLESKY NA HORÁCH
VERŠE FR. S. PROCHÁZKY
(1886–1889)
V PRAZE NAKLADATELSTVÍ J. OTTO KNIHTISKÁRNA 1893
[3] VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA.
TISKEM J. OTTY V PRAZE.
[4] STARÉMU PŘÍTELI Dru. JOS. LŽIČAŘOVI. F. S. P.
[5] Žluté listí.
[7]
Zpívající pole.
Stál oráč před svým klasným polem, jež zvolna žloutlo do zlata, a každý klas se štíhlým stvolem byl jak by struna napjatá. Pod vzdušným prstem mnoha duchů strun moře chvít se počalo, a v sálajícím letním vzduchu tak pole klasné zpívalo: „– Už vrať se domů brousit kosu, dýl třásti se ti netřeba o požehnání nebe, rosu, jdi, nebudeš už bez chleba. Mzdu každý vezme po své práci, a práce tvoje krvavá! Tu krev ti moje zrno vrací, jež pod žernov již dozrává. [9] Já život vždy chci tobě dáti a dětem tvým chléb vezdejší, však vůli mou, ó žel, že zvrátí vždy kdosi ještě silnější. Je země dobrá, nezná zloby a blesků, vichrů nevolá, sám do ní ryješ smutné hroby a šibenice do kola. Sni klidně již, jak třesknou cepy, jak žena tvá se zasměje, a dítě sedíc na otepi, do rythmu cepů zapěje. Už vrať se domů brousit kosu, dýl třásti se ti netřeba o požehnání nebes, rosu, jdi, nebudeš už bez chleba...“ „„– Až já budu-li chtíti!““ třeskem šedivá mraka zahřměla a do strun stichlých sama bleskem ledovou kosou zajela. – – Stál oráč něm, cos’ pláč mu dusí, a slitování, v úžase on vidí, že tu býti musí. Jen kde? V blesku či ve klase? 10
Krůpěje.
Celý svět je v nich, i strom i skála, ranní slunce z hlubiny jich sálá, večer měsíčný a plný hvězd plá z nich též, když skanou podél cest na trav stébla, na lupenů řasy, na kříž v poli, na prohnuté klasy, ptákům do hnizd, na zavřený květ, na pahýl, jenž počal trouchnivět. Slzy nebe, co se ve vás skrývá? Život – vše, co prahlo, kvete, zpívá. – Šťasten jsi, když tobě na tváři též jich démant čistý zazáří. Vždycky zkvítá po nich znova žití, vždycky z nich jen soucitu zář svítí nebo lítosti. – Však duše zas vzletí po nich v nebes modrojas. Hroby zarostou a s nimi boly, viny hrot je zlomen jimi vpoly, bída před soucitem prchá z daleka... Slzy nebe jsou jak slzy člověka. 11
Ve květu. Mrtvé přítelkyni K. H.
Juž to kvete, jak jsi sobě přála ve dny chladné s těžkým povzdechem, na záhumní, hle, jak meze vzplála, v lese co to zvonků nad mechem. Kousek nebe v každém uschováno, dá se trhat, zrovna pro tebe, až jsem přijdeš po pěšince ráno, která prohřátá již nezebe. Skřivan též tu, kukačka již kuká, přijď se tázat, na kolik as let, s vějířem již neskřehne ti ruka ani bledý, vždy hovorný ret. Juž to kvete! Starý sedmihlásek v sadě na štěpu zas domovem. Teplounko je, nehne se ni vlásek, zpěv jen jásá v moři vzduchovém. Višně tvoje stejně stará věkem, již jsi v sadě měla nejradši, bílých květův obalena vděkem zelený šperk listů roztáčí. 12 Vše již čeká útulné a zdobné, se sedátkem jasmínová skrýš, kde jsi čítávala verše drobné, a ty ještě, ještě otálíš? Kde jsi? – Nač ta rakev chladná, tmavá? Promluv! Jaro volá... křičí... Spíš? Láska čeká tichá, usměvavá, probůh, a ty ještě otálíš? 13
Před portretem Byronovým.
Když vidím zářit v romantiky šeru tvou hlavu smělou idealní krásy, vždy na Diany bratra myslím v časy, kdy nestál ještě – kámen – v Belvederu. Z mramoru v tebe on se vtělil věru, měl’s jeho myšlénky, zpod tvojí řasy znak božství zářil, a kam zlatovlasý jsi přišel, budil’s vášeň, touhu steru. Jak on znal’s taje olympické říše, kam fantasie křídlem vzlétal’s v pýše pit nektar nesmrtelný v kole bohů. A přec – ó žel, že musí být tak vždycky – o tobě šeptával zlý jazyk lidský, že pokulháváš na kterousi nohu. 14
Vrány.
K stafáži jeseně vás třeba jest, ó černí ptáci, táhlých pustých skřeků, by zněly jimi pláně podél cest a lada prostá zelených svých vděků. Vtip je to přírody, že slavíky a skřivany své odvolala k jihu, neb jejich píseň s vran těch výkřiky by ironie nesla trpkou tíhu. Krá, krá... toť případný je děsu zvuk a chropot smrtelný těch pustých strání, mu svědčí zníti kolem božích muk, tak husto narostlých po české pláni. Mu svědčí zazníti v náš náhle sluch do lichých snah a zmateného víru, zkad světlých křídel prchá vzlet a vzruch, a svaté božstvo vespolného míru. Krá, krá... toť zní jak výkřik tisíců, v jich duši tma jest jen a čiré pusto, jichž poutí během dlouhých měsíců hřbitovních křížův osud nasel husto. 15 Těch slunce nehřeje, těm nesvítí, neb zraky jejich zahalily slze. Za sudbu žití svého jest jim věřiti jen chladno smrtelné u věčné mlze. Krá, krá... jest falešný to vždycky ton a býti musí v diletantů struně, zvuk náš to vlastní, kterým vznik i skon náš často zazní v dissonanci duně. Klíč neznáme k té hudbě života, z níž prchá lidem poesie božská, o hmotu vždy se loď jí ztroskotá, a zbude slov jen poetických troska. Ta letí do prázdna v snů vlastních říš, sled jejich bez účinu marně znikne – leč v hlouček nadšenců že nanejvýš své hrozné „krá“ kýs hrozný pedant vzkřikne. 16
Sanice. Své ženě.
I.
Rolničky.
Z dědiny letem jako dva ptáci – před námi za námi bělučká pláň. Kostelní vížka v sněhu se ztrácí, seveřík růžemi barví nám skráň. Nehybný topol v jíní svém němý pod nohou ptáka upustí k zemi v démantech jiskřící led. Zdá se mi: tak bych v němém tom klidu přes ledy útrap, života bídu s tebou teď uletěl v svět, tvé srdce slyše bíti jen tiše a zníti rolničky. A v jejich zvuku jednom a stálém na hrudi svojí mne’s nechala snít. Ó drahá, víš-li, vzkřikl jsem málem, vždyť to tvé srdce mi přestalo bít, a jenom více divnými tony cinkaly v sluch mi rolničky ony odevšad s polí a s cest. 17 Kolem nás mlha šedá, dřív prázdná, chvěla se jimi, jak čapka blázna když jimi pošita jest. Co letlo tu hejno vran, znělo stejno jak živé rolničky. Pan farář ze vsi kmitl se kolem, polesný bradatý i jeho pes. Kam jsme to, drahá, zbloudili polem? Každému vidím, jak k čapce se snes’ rolniček přízrak titěrný, malý... Přisahat chci, by tudy se brali, co lidí ve světě dnes, každému zřel bych kývat’ se s hlavy zvonečků obrys tajemný, žvavý, jež kýs tam zavěsil běs. I na tvém čílku, zřel jsem v tu chvilku kývat’ se rolničky. A byl to zázrak, skloněna ke mně jak planých přízraků v pomocnou stráž, ty’s kolem krku ovila jemně mi hebkou a teplou v objetí paž. Nehybný topol zachvěl se náhle, a z blízka jak by vmísil se náhle v rolničky velebný hlas: Tvé srdce zvonem říci mi chtělo, co v jeku žití zvedá nám čelo, čím jako v básni žijeme šťastni, ať ječí rolničky. 18 II.
Jaro.
Mezi sněhy, v mrazu, v ledu kde se k řece kloní sráz, co se květů jeví hledu růží, chrp i sedmikrás! Pokud říčky plocha úzká ztrnulá teď, němá, kluzká stačí v šíř i na dýlku, jak by v mihu někde z jihu sletělo se motýlků. Drobná líčka růží hoří, ze rtů stálý zvoní smích, do sněhu kdy v žert se vnoří kopa ruček zarudlých, aby mžikem do zad, v čelo v obloucích se rozletělo stříbrných sto bělásků, hezky z oka svého soka trefí-li kdo o sázku. Než se nadám, jaro maně střelou blíže přiletí. V bok i vzadu moje saně již jsou v jeho zajetí. 19 Při sanicích, kde se stačí, přikrčí se, přimkne, stlačí smějíc se pak potichu zato k všemu ještě mému huňatému kožichu. Děti – jaro stále zkvetlé v nejchladnější závěji, nikdy jak v té chvilce světlé nebylo mi tepleji! Za mráz vždyť, co fičí polem, by nebylo pro svět kolem tuchy jara jinačí, vaše líce jásajíce nahradit je postačí. 20 III.
Na obzoru.
S bílých vížek, co se tyčí směle z nízké mlhy v neprůhlednou bělběl, na kříže a sloupy osiřelé proč tvůj zrak teď truchle zaletěl? Ve spleti ty křižovatek, mezí od sta let již nachýleny vězí jak by čehos neznámého stráž – A proč husto jich tak, mne se ptáš? Snad že proto, aby zažehnával tajemný jich a posvátný zjev s klasných lánů burných vichrů nával, sutek změť a žhavých blesků řev? Snad že proto, aby oráč chudý, nežli radlo skloní, klek’ si tudy, nebo se snopem kdy zvedá páž? Zdali proto, mne se, drahá, ptáš? Ne. Však aby po půl věku denní viděl stále krutou bídu svou, stejně trpké tvoje utrpení k pomstě v nebe strmět před sebou. 21 Aby v pluhu, než jej ruce zvednou k svojí práci, ucítil přec jednou krvavých těch kos a cepů hryz, z nichž krom pout jej sobě ukul kdys. 22 IV.
V osvětleném okně.
Co díš mi o štěstí? Tu viz je zblízka, jak světlou pruhou přes cestu nám blýská z malého okna v jasném přístěnku. Dvě tváře vidíš, lnou tak těsně k sobě, jak patřily by k jedné duši obě... Co noc jim, mráz, jenž fičí po venku! Kolovrat ustal, niť jí sklouzla s dlaně, on sotva zaslech’ stanout naše saně. Jsou sami, na síňku ven vyšla matička. Rty nehovoří, jenom oči planou, a ruka ruku hledá milovanou... Už víš, čím je ta chvilka kratičká? Proč chvíš se? – Ha, v tu zlatou prouhu světla zkad jakás tmavá hlava se to vpletla? Zřím v okně stín, nad berlou křivá paž, leb lysá téměř celé okno stíní, vous bílý v jiskrách posypalo jíní, a ze rtů prosících zní „otčenáš!“ – Zda tušili ti dva tam ve svém štěstí, že právě teď jim život nejblíž jesti, 23 ten život šedin, vráskovitých čel! Já aspoň pro tu hlavu v oné chvíli, a pro ret chvějný i vous jíním bílý jsem toho štěstí uvnitř neviděl. 24 Z parku. Zavřete vrata k tomu poli smrti, jež smutku flórem pavuč oděla, ať vichr nerušen list rve a drtí a pro mráz koberců z něj nadělá. Proč rušiti ho v usilovné práci a sledy jeho stírat s úzkostí? Nechť k jihu táhnou s keřů svojich ptáci, a do hnizd jim ať chlad se uhostí. Ať pískem cest se žluté listí chvěje a šustí jen pod chodců kročeji, ať odhalený Pan se v loubí směje do listí kotoučův a závějí. Nechť rybník zdá se šerou ranou býti na těle země stále mokvaje, a krví čerstvější ať se mu svítí plod šípku rudého kol okraje. Chce se mi spát’ – dí matka země. Nač líčidlem ji ze sna rušiti? Jsem zraněna a chaba – vzdychá temně a koketou se nechce tušiti. 25 V tom šatě ztrhaném nám nejblíž stojí a v ranách svých a rmutu truchlivém: to člověk jest, jenž v zápase a znoji svých přeludů se motá předivem. Snem prchla vesna, růže, ptáci, zpěvy, a náhle vidí listí podzimu, čím těšil by se k nové vesně, neví, neb věčnosť jediná ta schází mu. Rád maskou spokojení tvář si halí, jak zahradník vši parku podobu, však v duši stále vidí, jak je malý se slávou svou již stoje u hrobu. Co moh’, co chtěl, a k čemu svaté žáry ho vedly žití drahou vznešenou, vše praporu jen ztrhané jsou cáry, s nímž marně dral se v bitvu ztracenou. Zavřete vrata – v jeho krok kdos zvolá Vnuk slávou pohrobní jej oslaví – – Zda víc je to, než prázdná ona kola, v něž vítr roztočí list žlutavý? 26
První stéblo.
Jak zlatá nit to stéblo slámy mně včera kmitlo do očí, jež ptáček někde mezi trámy si v prvé hnízdo zatočí. A za stéblem mé zraky spěly a za ptákem, jenž plaše lít, a v duši se mi hlasy chvěly – jich smysl těžko povědít. Tak ve pralese zbloudilému, když z dálky světlo prosvitne, a na ráz opět konec všemu, zrak tmu a tmu jen zachytne. Tak v poušti je as karavaně, když uzří fantom oasy.oasy, a na ráz na to vichru dlaně ji v žhavý písek zahází. Tak člověku je po vší práci, když o sobě sám počne snít, a illusí se řada kácí, jíž nelze, nelze zachytit. 27 Co ptáku, zvěři, stromu, květu postačí plně ke štěstí, to prchá od lidského retu, jenž hltá jen báj, pověsti... A skloněn nad biblí on neví, co holubice znamená, již Noe vítal žalmů zpěvy, a snítka její zelená: Dnes je to pouze stéblo slámy, jež pták si v hnízdo zatočí a život vnese v krovů trámy a život v nás, nám do očí. Ty zlaté niti každým jarem vlát musí s řims a se věží, neb život v tomto světě starém ne nám, však lásce náleží. 28
Čtenářce románu.
Nic nerdi se, že stihl jsem tě od konce knihu tvoji číst. Byl nudný počátek, smím tušit – proč na poslední saháš list. Rek mladý, krásný, sympatický tvou ihned zajal zvědavost, pak jeho milé láska vřelá a zkoušená ta její ctnost. Než zápasy a trýzně obou i sudby různé oběti tě zajímati zcela počnou, jich konec hledíš zvěděti. Pak spokojena šťastným smírem tou dlouhou cestou k němu jdeš a v kapitole nejsmutnější si šťastný konec vzpomeneš. Však nevzpomeneš sobě, drahá, že tebe též si zvolil kdos, bys do románu živobytí svůj neznámý si nesla los. 29 Zda autor bude shovívavý, jak s rekyní svou naloží a mezi samé vonné růže zda cestu její položí? Zda bez effektů volným tokem řad sváže šťastných kapitol a z terminů svých vyloučí-li, co zve se zoufalství a bol? Toť otázek je příliš mnoho, a odpověď jich daleka, neb list, jejž bys tu obrátila, má milá, na tě nečeká. Však jista buď, že slovo jedno vždy v knize té se nalezne, neb což ten autor dokázal by bez lásky slova vítězné? To jedno už, zda v oné chvíli se prst mu s péra v konci smekne, neb v dosaženém zrovna cíli smrť suše „konfiskabl“ řekne. 30
Pašijový poklad. (Malá ballada.)
Jdi,„Jdi, synku, jdi a kouzel nech, lpí kleteb tíže v pokladech, tvá matka smí ti radu dáti. Jdi do chrámu – zní dřeva zvuk a Boha pros, ať ze tvých muk se tobě poklid v duši vrátí.“ – „„Ne, matko má, již po pět let ten poklad zlý můj stíhá hled v ty nejtajnější jeho skrýše. Dřív pod zemí byl devět mil, dnes v oči se mi zajiskřil již na povrchu země výše. Dva modré na něm plameny, můj zrak jich září zmámený, a kol nich plane moře zlata. Bych na věky měl zahynout, dnes vytrhnu jej z pekla pout, ať zaplane jím moje chata. Hle, místo čar já, matičko, míšenské beru jablíčko, 31 to místo křídy sloužit bude; a místo květu kapradí mi fial kytka nahradí a v ní kvítečko jedno rudé.““ Jak řekl, tak jest učinil, a darmo za ním matčin kvil zněl v hoři úzkostnými vzdechy. A ze vsi točí do polí, kde nad olše a topoly ční k lesu hřeben rudé střechy. – Co dál se dělo, divná věc, uhádli lidé na konec, splav plný různých řečí měli, když zpátky z lesa cestičkou panenku s fial kytičkou a hocha s ní jít uviděli. Dvé oči – modré plameny, na líci oheň červený, vlas kolkolem jak příboj zlatý. Kněz temně zpívá pašije... však lidé dávno znají je a šeptem umlouvají svaty. 32
Genre.
Hle, blízko sýpky, kde se zrno měří, se v hnízdě cizím o blahobyt stará. Jím nehne mráz, ni vábné kouzlo jara, vždy s plným bříškem ježí svoje peří. Dme vole, okem stíhá pohyb dveří, zkad zrno sype hospodyně stará. Dvůr celý ovládá svým čimčarara, jsa tehdy tich jen, když se nehašteří. S ním potyčky má kohout se svou druží, a rousňák šedý v boji s ním se tuží, v němž krůta jen svým vítězstvím je jista. Však bič ho zděsí, když mu švihne k sluchu... Kdož pochopil líp život, myslím v duchu, než ptačí onen mudřec nihilista! 33
Co ptáci hovořili.
V slunečném jitře na vlhké větvici dva ptáky jsem slyšel takto mluvící: „Již k svatebnímu loži nevěsta čistá se mladá země s nebesy chystá ve květů hávu zeleném, modrém, rudém. – Čím my v té slávě budem’? Zda flétnami, zvonky s jásavými hlásky, jež znají zpaměti píseň lásky, – vše chceme dát, co v hrdélku máme chudém. Čím my v té slávě budem’? Zda vějířem hebkým, jenž jim svane k čelu chlad vítaný, až se od pocelů jim zardí jak červánek plachým, horkým studem. – Čím my v té slávě budem’? –“ „„Ni flétnami, zvonky s jásavými hlásky, ni vějířem v zážeh svaté lásky – však pohlédnem sobě v rozjiskřené zraky, ty mámou, já tátou budeme taky.““ 34
Procházkou.
Rci mi, drahá, proč se zadumalo čílko tvoje jindy jeden smích, když se s mezí tolik květů smálo, jako ptačích hlasů na větvích. Pro tvou kytku, již mi dala’s ráda, z viol svěžích mému srdci v ples, hle, vždyť zbyl ti, co nechala stáda, v lukách ocún, douška, suchý vřes. Divizna na nemotorném stvolu jako thyrsus listů zbavený, pyšný šípek v úvoz čnící dolů s kalin krvavými lupeny. Hle, ta krása! Zdali nestačí ti, aby z ňader rozprchl se vzdech, ani pak, když půjdem k zimě žití takhle vezdy ústa na ústech...? 35
Elegie.
Zadul větřík, zamrazilo pod mým oknem venku, a příroda poslala mi svoji navštívenku. Poslední list jasanový, odervaný sněti, na papír mi místo básně přímo k péru letí. Žlutý lístek jako zlatý, na něm skvrna tmavá, na ořízce kolem kraje zrudlý do krvava. Divné písmo k nepřečtení spletí žilek svítí. – Divné písmo k nepřečtení, básník rozumí ti! Napsala tě ruka stuhlá v rubáši již z kmentu, kterou život prchající zvedl k testamentu. 36 Čtení mnoho – vzdech i triumf vane těmi řádky, člověk nad ním zamyslí se do snů, do pohádky. A když posléz v konci stane u poslední řádky, opět maní sny jej táhnou ku počátku zpátky. Život, život – zní to v plesu, smrť – v ples padá stonem.stonem jako v souzvuk umíráček s velkonočním zvonem. Žila’s, matko, dala’s klasy, révu, kvítí, plody, hřměla’s hromem, zněla’s písní, dala’s hlad i hody. Sluší ti to v žlutém listě symbol všeho bledý hodit k nohám člověkovi v konec naposledy. Fialky, květ, vůni příští, jíž se duše spíjí, rci, že k listu přibájit dáš jeho fantasii. 37
Šveholily vlaštovice.
Šveholily vlaštovice nad kostelní věží, že již z dálky po strniskách chladný mrazík běží, že již z dálky mhy se valí ouvozem i lánem... Šveholily, s Bohem daly věži příštím ránem. Co jí zbylo? Trčet k nebi ve chmuru a zlotu a pak hnízda opuštěná hlídat ku životu. Nedat bouří strhnout si je s praskajících krovů, v hnízdech její jaro žije, z tad jí vzlítne znovu. – Co ti zbývá v žití sporu, jenž tě v mlhy kácí, a kdy k jihu odletěli nadějí tvých ptáci? 38 Pevné vypjat v bouři čelo do vichrův a zimy, aneb, co jich odletělo, uletěti s nimi! 39
Starý čáp. Příteli A. Klášterskému.
Pro radost dětem chytili jej kdesi, řetízek dlouhý k noze připjali a za volnost a vlhké, širé lesy bizarrní rybník dali zčernalý. Víc nevznesl se v modro křídel vzmachem – než jedenkrát... Však střemhlav padl zpět, a dlouho srdce chvělo se mu strachem, než vzdorný, stoický k zemi upjal hled. Zved’ nohu volnou, ve hruď stiskl hlavu, a děti křičely: čáp bez hlavy! Však od něho hned v plachém prchly davu, když zobák zahlédly ten krvavý. – Tak nehybně stál se skloněným zobem, ať smál se nebo plakal letní den, a země kvetoucí mu byla hrobem, v němž starý čáp se viděl pohroben. Tu z rána kdys, jak prchly sivé chmury, jež snesla kolkolem dlaň jeseně, kýs divný šumot slyšel zníti s hůry a hlavu s beder zvedl zděšeně. 40 A šikmo nad sebou jak falanx druhy zří k jihu volně modrým vzduchem plout – tu zapomíná na svůj řetěz tuhý a vzmachem obrovským se zvedá z pout. Tři, čtyři vlny mocným čeří svalem, buď zdráva volnosti, chce jásat již, však střemhlav prudkým nazpátek jej valem k proklaté zemi trhá stará tíž. Pád zaduněl tak náhlý, nenadálý, krev vytryskla na kámen zvětralý, a děti truchlivé, jež kolem stály, nad samovrahem tiše plakaly. To zřel jsem skupení. Tam na obloze již v nedohlednu čápi mizeli, řetězy mrtvého však na mé noze, jsem viděl užaslý, jak visely. 41
Na různé adresy.
[43]
Moravě.
Již pěvci jiní Bohem posvěcení, má země rodná, líp tě slavili, než hranaté je schopno moje pění. A lásky tvojí věnce dobyli. – Co chudý syn můž’ říci svojí matce, je slovo bežbez třpytu, však pravdivo, a drsně zní a nelichotí hladce jak muselínu tenké předivo. Ó země má, jíž navždy jsem snad ztracen, pohádko zimní dlouhých večerů, tvým kouzlem veškerý můj život zlacen až do hrobního bude zášeru. Cit hluboký, jenž ve tvém srdci žije, pad’ do mé duše slabým zábleskem, svit maličký tvé věčné poesie teď hvězdou plá mi v temnu nebeskem. [45] Z tvých lesů kouřících se v ranní páře, z tvých luk, z tvých lánů žírných, ze tvých skal, jsem paprskův a duhovité záře do duše hlubin sobě nachytal. To bylo tehdy – už je dávno tomu, kdy gymnasista mladý, nadšený rád spěchával jsem k oteckému domu v klín vonných našich lesů zelený. Dvé měl jsem vás, to’s ty, má země, byla a milenka hned tobě po boku, já v dechu jejím, ona v mém zas žila... Dnes zapadlo vše v noci hluboku. Jsem sám. Jen z dálky pozaznívá ke mně dech ňader tvojich, vlasti vzdálená, však žádná bytost nestulí mne jemně víc v konejšivá svoje ramena. Jsem sám. Vše zvolna, zvolna střásám svazky a odhodlán se pouštím v žití rej. Mám úsměv jen pro minulé ty zkazky a před sebe již patřím střízlivěj’. Ó země má, ty’s stále sice jedna i lidé tvoji ve své prostotě, však právě to, jak strašná rána bědná mne pálí dnes v mém vlastním životě. Já vidím kejklíře a jejich drátky, jak nad kulisy vzhůru čouhají, jak točí, točí svými pimprlátky po notě zkažených svých šalmají. 46 Já ze všech míst, kde rozvaha se hledá, jen liliputské slyším titěry, kde vlastenectví na tyčce se zvedá výš v symbolu strakaté zástěry. Kde od hospod až dolů po sýrečky vše národním se pyšní titulem, však národním bys nenašel ni tečky krom trojbarevných oněch písmen v něm. Toť práce žen, a mužům jiná sluší, ni po besedách, liché fraze mlít, však v existenčním boji býti duší, buď padnout na štítě neb zvítězit. Ó Moravo, má drahá země rodná, tím netrpiž tvá postať odvěká, sám do tvých tajů hroužím se až do dna, lov každý nový vítám z daleka. Sám lidu zpět, co ztratilo se časem, bych jako poklad vtiskl v náručí – ať květy planou, hoří stužky vlasem a písně taneční ať zazvučí. Jsou cesty dvě a proti sobě vedou, ať norec po jedné jde zkušený a v tůň se hrouží pro poklady šedou, – však z druhé orel vzlétej plamenný. Nes na křídlech, co patří k světlu vzhůru za heslem světového pokroku, výš s národem nad planých dogmat chmuru až do záře té v slunném vysoku. 47 Nuž změňte role: norci křídla dejte a orlu těžké boty z olova, pak o smích světa již se nestarejte, vás rolničkami svými pochová. – – Hle, Moravo, má drahá rodná země, to chtěl ti říci chudý synek tvůj – nuž zvedni pěsť, sem přímo naměř ke mně a zde to čelo hříšné kamenuj. 48
Jarní duetto.
Oschla jsi již, lícho moje, stvrdlá kyne pluhu prsť – nuže tecte s čela znoje na zrno, jímž metá hrsť. Aby vzešlo, liják potu, při němž v hrdle tichne zpěv, musí tepen za klokotu vzbudit staré země krev. – Vidím tě s výše, kamž tryskám střelou, vidím tě, oráči, vidím tvůj znoj. Od věků chodíš tak brázdou stmělou, kalený pluh tvoje jediná zbroj. A přec jím vítězíš ve válce žití líp nežli mečem, jejžto krev třísní. Čím proti němu jsou živlové lítí? Proto se dívám, proto ti zpívám ku práci jásavou písní. – Hlouběj’, pluhu, z mojich pěstí ryj se v brázdu! Ryješ chléb! Nechvěj se, že to tam chřestí... Jsou to kosti, starý střep... 49 Hloub, jen hloub! – Ty nechceš vzdorem? Půjde to, jen zkus to, zkus! Ne. – Aj rozumíš mi skorem, žes’ tu vyryl zlata kus. – Zapadlá sláva, bronzové zdoby zpod pluhu blýskají u nohou tvých, k životu znova otvíráš hroby, duchové dědů tvých vstávají z nich. Dám jim svá křídla, ať vytrysknou vzhůru, kde starý Perun své zapomněl blesky. ,Dej nám je,‘ řeknou, ,na cizáckou stvůru...‘ a již to lítá, a již to kmitá, vítězný starý duch český. Líbám tě, ty starý střepe. jenž jsi choval dědů prach. Nenadarmo ze tmy slepé pluh tě vyryl v jitřní nach. Již to vím, co’s ještě skrýval v dutině své po sta let: vzdor a sílu, odpor – příval, jenž teď val se znovu v svět. – Nastav mi čelo, oráči reku, nového slunce ti přináším svit, pozdravy slavné nového věku, jež svými křídly jsem u nebe chyt’: Jak pluhu ocel též ocel jest čela, v myšlénce ceny své vzdorně jen křísni. Vyletí jiskra, vzplane vlasť celá... Proto se dívám, proto ti zpívám ku práci jásavou písní. – 50
Amor.
Nad lávkou březovou, v jíž kůře bílé jmen vryto četně, šípů, srdeček, tu stojí strážce mnohé sladké chvíle, an s beder dětských luk si právě smek’, však marně cílí, marně míří, vše pusto kol, a vzduchem víří jen tanec lupenův a písku zrneček. Mráz chladný mu po nahém těle běží, jež v kámen utuhlé se býti zdá, směs listí žlutého mu v toulci leží a v srdci žalost zpěvná pro hnízda, v jichž nitro pusté v pérek spleti host nový, vichor, záhy vletí a rozmete je v ráz a světem rozhvízdá. Na obou očích lpí mu lupen svadlý kol kraje ztrhaný a červený, a na tetivě líné prstík schřadlý jme pavuče cár v chumáč spletený. Tvé vládě konec, pane bože, dbej o kožich a teplé lože a krvavé ty opusť v tanci lupeny. 51 Ne v koutě sadů, v opuštěném loubí jak milujících dvou jen záštita, však zvol si místo v našich srdcí hloubi, ať láska nesmírná v nich vykvítá. Jdi v srdce Čech, tam pusť své střely a pal a střílej, reku smělý, až ruka poumdlí a šíp ti vylítá. Neb hlasem pevným směle tvrdit mohu ne za žert úsměvem jen placený, že jediný ty ze všech pánů bohů, co Řím jich zrodil, staré Atheny, od věčných časů v čisté snahy tak zázračný a lidstvu drahý nám Čechům zůstal’s, pane bože, ztracený... 52
Alleluja.
Co rok ty zvony slýchám slavně zníti, co rok zní hlahol jejich dumněji. Jich srdce kovová jak lidská cítí a též, co cítí, říci umějí. Jen slyšte hřmění, jež se s věží valí, jak hukot vod, jak velká vichřice. Toť není salva těm, co z mrtvých vstali – tak hroudy zní na rakve duníce. A v onom třesku slyším hřmíti děla, a ráz na ráz svist břitkých čepelí, na mrtvol kupách prapor náš se bělá půl teplou krví naší zardělý. Do vášně výkřiků zas vášeň vpadá – sto táborův, ač prapor jediný, a v kořisti své mrzká lest a zrada na dědů mrtvých plvá šediny. Sto pravd – a každá v bubny víří svoje a štítem vítězství se zaslání, však Pravdě jedné vystrčené z boje ten umíráček hrana vyzvání. 53 Ó slyšte jen ty ostré, krátké steny! Ten umíráček nezná milosti, hlas jeho nůž na prsa nasazený, jenž svistě projede až do kosti. – Ó zvony, zvony, velkonoční zvony, já rouhám se, vždyť vstal jest Mesiáš, a přece stále slyším vaše tony jak výsměch znít: ne náš, ne náš, ne náš! Co rok ty zvony slýchám slavně zníti, co rok zní hlahol jejich dumněji. Jich srdce kovová víc jistě cítí, než srdce lidská cítit umějí. – 54
Mojžíš. Motiv biblický.
Na Mojžíše ubohého v poušti židé křičeli: „Líp jsme věru u egyptských plných hrnců seděli. Kam nás vedeš, nač nás vedeš do hladu a lopoty, manha se nám zprotivila od poslední soboty. Masa nikde, ale nechať, zvyknem’ přece znenáhla, ale naše hrdla praží jako pece vypráhlá. A ta širá, žhavá pusta krapky vody nechová, zahyneme do večera, svědek nám buď Jehovah!“ Mojžíš tiše beze slova s Aronem, svým bratrem, vstal a na skálu nejprvnější svojí holí zaklepal. – 55 Co se stalo, to už víte, znáte vodu biblickou, chci ten zázrak obrátiti jenom malou notickou. Řekněme si: ona skála jakýs národ znamená, Mojžíš čas a voda rozum malého jen pramena; a teď tluc, ty divotvorče, do skály pln naděje, do věčnosti nevytlučeš rozumu ni krůpěje... 56
Meč všebojec.
V mostě pražském – žádný tlach – od věže až k věži meč prý strašný, zbojců strach, po staletí leží. Nad ním duní chodců krokkrok, pod ním šumné řeky tok do dálavy běží. Jílec jeden drahokam v Staré město míří, čepel jako blesku plam v hruď se Hradčan šíří, pohanů jím krotil vztek Roland, Bruncvík silný rek, nebo svatý Jiří. Trůnu chrání vznešenost ocel jeho křepký, by jen jímal čest a ctnost trůnu loket hebký, ale jílec k ráně pne na ty naše prodajné a zotročilé lebky. 57 Dobrá báje, věř jí, věř, kdo chceš, Čechu, směle: proto trčí v noční šeř Hradčan štíty stmělé, proto prestol pust a chud.chud a ty ještě doposud máš své čelo celé. Slyšel meč ten mnohý hlas, strašné přežil vřavy, po něm dusal Maradas s žoldáků svých davy, po něm mnohý lačný rab v plný přitáh’ do Čech žlab s cizáckými mravy. Přitáh’, vytáh’ – jakýž div – s vozy zlata, nachu, zvedla se jen s českých niv za ním mračna prachu – avšak věru pro nás žel, tvůj že skvost on nenašel, divotvorný brachu! Můžem’ nyní ruce v klín sníti sen tvůj velký, že přec jeden vlasti syn najde hrob tvůj mělký, že tě vztyčí v jeden ráz, našim bědám zlomí vaz... Zatím lovme lelky. – Vratkou patou tvoji plec třeme dál jen chabi, 58 že nás spasí růženec, který šepcem slabí. Och, jak sluší našim rtům vzdechy k němým patronům, vědí – staré baby!... Lež tu, brachu, lež tu, lež, kamž se časy děly! Drahokam tvůj za veteš dnes by židé měli, jiní pak tvou ocelí ve zdraví a veselí hřbety by nám dřeli. V naše půtky, v naši seč o jiné vím zbrani, v ústech našich naše řeč, vůle k činům v dlani, dvojice té světlý lesk jako palný Boží blesk naše vrahy zraní. Počkáš, reku ospalý, jak ti v hruď to vběhne, až v ty svaté zápaly Čech své srdce zžehne, hlavy dolů! z plných plic v roje svojich pijavic až tvým heslem šlehne! 59
Květnové meditace z roku 1887.
I.
Pan Kilian. (Všední znělka.)
Dva domy má, je vdovcem této chvíle a v ostrostřelbě vždycky centrum změří, v kroj vždycky nový tílko svoje svěří a k čapce zatkne péro černobílé. Dal ekypáž své sestřenici milé a tučné věno chystá svojí dceři. Na časy zlé si stýská po večeři a účetního s chasou plísní v díle. Pro rudou košili, jež tak mu svědčí, je spolku členem, pak – pro lidské řeči a pás, jejž možno kryptogramem spínat’. Sokolí péro nejdelší má z řady: však s tobolkou se skokem vyhne všady a o příspěvek dá se upomínat’. 60 II.
Ni zisk ni slávu...
Jak libý parfum mnohá zářná hesla z úst nadšených se ku obloze vznesla v čas úporného boje, tuhé práce a kleteb, jimiž proklínáme zrádce. Na každou stuhu vetkána jsou zlatem – na rubu arci s jménem dárkyně.dárkyně a do mramoru tesána jsou dlátem, jsou kořením při každé hostině. I básníkovi sletnou k péru hbitě, kdy hřmící proslov skládá rozpačitě. Již od školáčků sloupy, stěny, brány v budoucnost slibnou jimi počrtány. Jsou zlatým štítem, za nímž jazyk mečem, jejž poctí žurnal článkem úvodním a soka strhne k zdrcujícím řečem a k novým heslům stkvělým, původním. Jak úhoři na bílých listech tiskem v dlaň vklouznou prostým něčí ruky stiskem, a milostpaní, bůh ví jakou hříčkou, je z rána najde v čišce pod pokličkou. 61 Jest plno jich, jak po srpnovém parně kol vody bývá much a komárů, však na závory citu ona tlukou marně a utopí se všecka v plném poháru. – Já ubohý, co v konci musím zříti za nápis heslo zvoliv, jež tak svítí: S nožíkem satyr k papíru se snuje a z hesla n mi drze vymazuje. 62 III.
Po modrých vlnách bratři plují z dáli.
Po modrých vlnách bratři plují z dáli – tu satyr utichá, kdy v srdcích ohně blýskající vzplály, syn k matce pospíchá. Ni dravý ocean jak lovec v léči Vás v pouti neděsí, ni vichor zlý a blesků nebezpečí, jež kmitá nebesy. Žas hruď nám chytá, – těžko, těžko chápat’ té lásky velikost, jež přes ocean v dalný, šerý západ si klene pevný most. My slábi jsme, my sotva pochopíme té Vaší touhy žár. Ne skutky – slovy jen tu zápasíme, to nejradš přes pohár. Však nadšení, jež chvilku vzedme křísíc vše srdce upjatá, Vám za to pomník vztyčí za sto tisíc, dá diplom ze zlata. 63 A vlast? – Než znova svobodná zem cizí Vás v náruč přitlačí, dá slzu svou vám jako démant ryzí, a ta Vám postačí. 64 IV.
„My chcem’!“ Americkým Čechům.
To blysklo se, a hromy zněly z dáli. Náš lev hnul hřivou, jaký děs! a zory jeho rozjiskřeny vzplály, jak hvězdy dvě když letí od nebes... A my jen truchle se smáli. Tak síla hřímá, jež nás v duši pálí, tak vzdor a vůle hovoří, tak v bouři svitne maják nenadálý zmítané lodi vírem na moři... A my jen truchle se smáli. Tak pouto puká, které paže kálí skvrn podlých směsí rezavou, tak volnost – orel – jež nás denně šálí, perutí robům kmitne nad hlavou... A my jen truchle se smáli. Tak syn se hlásí k matce, v bídě lká-li a prosíc dlaně povznáší, kdy příboj harcovníků neustálý jí vzpupně poklady rve nejdražší... A my jen truchle se smáli. 65 Tím hromem vzbouzejí se, kdož jsou spali, svůj svého pozná v naději, a tisícové, kteří němi stáli, svou hymnu svatou bouřně zapějí... A my jen truchle se smáli. To blysklo se, a hromy zněly z dáli, náš lev hnul hřivou, – jaký děs! a zory jeho rozjiskřeny vzplály jak hvězdy dvě, když letí od nebes... A my jen truchle se smáli. 66 V.
Epištola. Brněnským Sokolům.
Jak chopiti se k zvučné písni flétny, jak sáhnout k lýře pro zvuk vítězný, jak v dithyrambu veršík splétat vzletný a vůní kadidlovou líbezný? Jak fanfáry a bubny nechat hřmíti tou salvou při triumfech slýchanou – a ve frazích se na krev nezardíti, když místo skutků krajem zaplanou? Jak různým svatým s nymbem kolem hlavy stlát k nohám hedváb díků bohatý a nespatřit, jak po bok se jim staví s jízlivým smíchem ďásek rohatý? Jak o svornosti zpívat slavných skutcích, když v roucho kokety se obláčí a skutky chodit nechá po odpustcích, jak děcka otrhaná, žebračí? Jak vlastenectví k chvále zníti větší má struna v nadšení vždy napjatá, když začne ono mnohoslibnou řečí a končí řádem, límcem ze zlata? 67 Bél, modla stará o bronzových nohou, ta mezi námi straší dosavad. Té jednotlivci žertvu pálí mnohou, však národu jest z modlářství se kát. Ať zve se pýchou, sobstvím, slavomamem, ať vyšší instancí neb věhlasem, vždy kořen její kotví v pekle samém, a národ celý jejím pospasem. Jen jednou, dvakrát, Svornosti, tvá síla plamenem šlehla ve svět vesele, a celý národ bedliv svého díla byl obrem tehdy z kvádrů, z ocele. A obrem tím se opět můžem’ státi, jen inkvisici hoďme pod stoly a srdcím dejme láskou, láskou vzpláti, k hrudi si připněm’ peruť sokolí. Proraziž, přeleť, přelom, přeskoč, ohni, jen nepodlízej na rtu babí pláč, sám sebe, lide, učiň zlatem v ohni, ne psem, jenž líže pánův karabáč. Nuž, bratři milí, vzhůru čela v muce s praporem v pěsti, vzdorem ve zraku, z nás každý staň se lidu tomu vůdce k svatému vítězství a zázraku. Nuž, bratři milí, podejme si ruce! 68
U Hankova rovu.
Kruh bronzový má na mohyle, již stíní čtyři cypříše, kruh troje ruce svorny v síle jak věnec nesou do výše. Sta sporných hlasů, jež sem letí v poslední lidstva zátiší, těch stromů rozechvěje sněti, však ten, kdo spí tu, neslyší. Je lebka pusta, shnily kosti, čas mocné svoje slovo řek’, a bledé červy v sobě hostí již dávno dílna myšlének. Jen jedno tuší ještě celé má mysl v rov ten upjatá: to srdce jeho vroucí, skvělé, to srdce jeho ze zlata. Och lásko, lásko svatá, hrozná k týrané zemi od věků, zda hřích to je, že, dřív než pozná, se kletbou staneš člověku! 69 Cit jediný jde tvojím směrem, ať rozum dí: toť zločiny! a příští doba chladným pérem je vpíše ve své dějiny. Tak jiní šli za tvojí záře, jež v háv je světcův odívá, ač všelidskosť je dnešní káře i naše doba střízlivá. Snad vraždili a bludy seli, přec hvězdami jsou na nebi, a paměť jejich národ celý dnes zvučnou slávou velebí. Nuž a co tvou, ó mrtvý prachu, as bylo snahou vznešenou? Vlast ve královském vidět nachu, vlast povznešenou, spasenou, jí minulosti vrátit cenu zpět z Koniášů popela, skvost malý, jenž jí patřil k věnu, zas vtisknouti jí do čela. Kdo může říc’, že’s chybil cíle? Kdo může říc’, že’s netrefil? Hle, národ vzpjal se v nové síle a novou krev vssál do svých žil. Zkad nabral jsi té živé vody, z čích studnic, z čího okova, toť hádanka, již beze škody z nás každý v duši pochová. 70 A komu pravda, čistá věda dál velí tříbit český lán, ať čelem v čelo badá, hledá, jen ten, kdož k práci povolán. Ať, pravdy kněz, v jí taj se hříží ne s barevným, však s čistým sklem, a meče poctivé ať skříží dle šermu řádným pravidlem. Však básník vždy tu stane v žase nad pergameny oněmi, a z hloubi duše zas a zase nad svými vzdychne písněmi. Zrak s blan se jemu smekne maní a ve vzrušeném moři snův těch věčných světů na rozhraní stín hledá velkých poetův. 71
Lumírova pomsta. Mistru Myslbekovi.
Nad denní vřavu, šum a ruch a spěchy, nad věže palácův a domů střechy, v šer noci hvězdnaté i v jitřní zoru, nad šedou mhu i modro Vltavy jak velká urna prosta žití vzdoru ční Vyšehradu kolos mlhavý. Dnes místo hrobů, děl a milujících, dnes slávy nejstarší to ruina, jen žalov bohatýrů v zemi tlících, říš záhrobí, kde věčnost počíná. A pod tou mohylou, kam dohled sahá, vře, duní, dumá, stená, jásá Praha. Tam prchl jsem kdys vírným zvukům ulic, kde puklá zídka v plece skal se tulíc ve smělé výši visí nad hlubinou stín báje starodávné na čele. Již poslední se pršky světla linou a zlatí zbytky její zvetšelé. V par šerých závoje se řeka halí, lamp svity červené již rostou tmou, a břehů kontury se v dýmu kalí, jen most se ještě bělá nad vodou. Kamenný Lumír s Písní na něm vzplál, dnes poprvé tu noční stráží stál. 72 Cit podivný mi projel celou duší. Co chce, se ptám, ten symbol v dnešní hluši? Proč vyvolán byl z mythů mdlého šera umělým dlátem, myslí nadšenou? Zda více jest, než lichá fraze sterá vši maskující snahu vznešenou, víc nežli kámen, jenž tu bude státi pro podstavec a vkus a ptačí trus, zda více může jeho forma dáti než pro nůž kritiky jen pouhý brus? Kdo odpoví mi? Stud mně ve tvář tryskal, a čelo horké k pusté zdi jsem stiskal. Snů přelud byl to, vidin hříčka planá a fantasie honba rozeštvaná, jež zvuky divné kouzlila mi v sluchu v to ticho hrobů mohyl napjatém. Já slyšel jsem jak dutý hovor duchů, jak živnul by v něm tmavých hrobů tém, jak zvuk ten sléval by se v jednom toku a duněl pod zemí, jež chvěla se... – Och znám tě, písni, jež dlíš v skal těch boku vždy, stále, v nestárnoucím věhlase, znám pěvce tvého světlé podoby, jenž s varytem svým vstal dnes nad hroby. Ó rozřeš, vševidoucí, pochyb roje, jež rukou bezcitnou rvou srdce moje, svůj vyřkni soud, neb známy jsou ti taje mých vlastí širých v mlze budoucí! Zda nadarmo žeň čistých duchů zraje a v dýmu zajde snaha horoucí? Zda v dějin desce místa více není pro věky příští mému národu, 73 by stál zas tam v sil svojich rozjiskření, kde dříve stál – ve středu závodů? Kam zavede jej dnešní cesta srázná, na luhy kvetoucí či v pusta prázdná? – A vidmo bílé se zářícím vlasem tak mluvilo jak vichor silným hlasem: – Mou sochu vztyčili jste, velké ďěti,děti, za hračku zrakům chodců tisíci, však píseň má ta kolem v prázdno letí přes vaše hlavy v pusté směsici. Cíl marně hledá, kam by v srdce padla a rozehřála svatým žárem tím, jenž reky své ved’ sice pod stinadla, však do dějin psal pérem ohnivým jmen jejich posvátných přečetný řad, by zřeli jste, jak vám jest umírat. Jak vám je žít, jak svatá hájit práva, to nadšení vám darmo pokyn dává – jeť staré již, vy syni nové doby, kde všecko staré již se přežilo. To nadšení jen osvěcuje hroby a v trůny zvrácené se složilo. Vám nové modly vztyčil zákon moci, je daní živíte svých mozolů, a k věštcům svým jde nadšení jen v noci, neznámým, chorým v bídy zápolu. Váš úsměv shovívavý, ramen hnutíhnutí, toť jediné k jich práci pobídnutí. Čas vidím za sebou, kdy v písni mojí lid slyšel bohů zvěsti v míru, v boji 74 a retem žíznivým pil zřídlo těchy ze zvučících strun mého varyta, kdy pod krov knížecí i vetché střechy mi stejně svatá dráha vyryta. Kdy krajem širodálným v jednom znění od dětských rtů po starců šediny za stejných srdcí společného chvění zněl písně mojí hlahol jediný. A tehdy lípa v žírné tyto půdy na věčné časy kotvila své údy. A pod korunou její, za zlé vřavy kdy Svoboda šla světlá v zápas dravý s násilím katův, anathemat Říma z úst bojovníků jejích ze hranic ta píseň hromná stále zní a hřímá, co přijdou, věkům vítězivě vstříc... Dnes pouta spadla, Svobody zář svítí a prapor volnosti vlá široce: však tisíc rukou pod prapor se řítí a v kalu otroctví jej vlekou hluboce. Zní kolkolem jen divých vášní hluk, a píseň má v něm ztratila svůj zvuk. Za štítem dějin řečí volbou hladkou se uspáváte k činům mdlobou sladkou, neb v osobním a malicherném sporu si z dějin tkáte ještě zástěry a novou vršíte si Bílou Horu z rozvrati spolné v sebe důvěry. Hus Žižka, Žižka Hus ve stálé směsi jak salva guardia lpí vám na ústech a třpytně k vašim proslovům se věsí. Však po čems víc než slovech ani slech. 75 Jak oni dva jste chabi k pravdě vzhlednout a na lež, sváry mlat svých činů zvednout. Nechť v kámen tesáte své velikány, nechť chrámův uměn otvíráte brány pro potlesk lhostejný a dlouhou chvíli a pro výstavu nových toalet, nechť v heslech zvučných měříte své síly a v řečech, písmech, v směsi různých tret, když všemu schází jádro vnitřní ceny a pravé lásky k vlasti týrané, když činy nejsou dobru zasvěceny: vše budoucnosti vichor rozvane, vše zhltí vlna, jež se dme a čeří v dnů nedalekých průhledné již šeři. „Vae victis!“ hřímá zlobný příval její, již hory ochranné svých kácí do peřejí a jekem prudším tlukoucího hromu na vaše srdce vráží její ráz. Vy klidně z aren, z plesů jdete domů, kamž lichých lesků přízrak honí vás. Sen jediný pak oblétá vám čela, jak dnes jste žili, zítra žíti dal, a v marných snahách po rozkoši těla dlí zahrabán váš světlý ideal. Vše činy vnější pozlátka jsou čirá, z níž laciný plech na venek jen zírá. Čí vina to? Čí ruky okov tuhý, jenž znova ukut na roby oa sluhy, čí pečeť to, jež na čela vám vtiská otroctví moderního znamení? 76 Čí vůle všemocné to snaha nízká, jež v záští kotví plemen k plemeni? Blíž stupňů oltářních, blíž stupňů trůnů, blíž model těch, jež vztyčili jste vpřed, a v prohlodaném vlastním vašem lůnu těch příčin strašných znatelný zřím sled, a z lidských řádů branou vztyčenou zřím odpověď svou svítit plamennou. Žíť nemožno, jak ryzí srdce velí, jak všelidskosti káže pokyn vřelý, bys nenarazil pod těch řádů branou na sterý osten, tisícerý trám, bys nezranil se nesčíslnou hranou, již nastrčil jsi v cestu sobě sám. Nuž tedy aspoň ono svaté kouzlo, jež vítězivě přešlo každou seč, jež retem matčiným vám v duši vklouzlo, to milujte, to hajte – svoji řeč, svůj jazyk posvátný, zvuk jeho sladký bez fraze otřené vždy hrdly, statky! Jen jednu sochu tyčte pod nebesa svou hřivnu každý pod stupeň jí nesa i práci ruky své i ducha svého vzněty za jediným a stejným účelem. Stráž mostu bude vám to v ony světy, jichž bytnost národa jest údělem. – Až do té doby, než se vaše směry na téže dráze sejdou v smělý let, zde výmluvně stůj, ty můj stíne šerý, ne jako symbol dosažených met, však jako vyhrůžka má zkamenělá, jíž slovo karavé plá bleskem s čela. 77 To pomsta má. Ne kámen bezezvuký, však v nitře živém s mého srdce tluky tu státi budeš chodcům sterým v oči, a tváře tvojí vážný, smělý zjev nechť davu jdoucích hlasně vytlumočí hněv starých bohů, starých reků hněv. Kdo kolem půjde v lichém shonu pouze, ať stud mu tryskne žárem v chabou tvář, by jiný cíl též zvolil svojí touze a vznešenější vznítil v srdci zář: že čas je tu, ne vzněty v sobě ztrácet, však prázdné idoly své v rumy kácet. – – Tak Lumír děl a do pradávných skrytů v hloub Vyšehradu zmizel tajemnou. Kol sochy zřel jsem jasno bílých svitů, však mračna těžká plula nade mnou, a v perspektivě temné slyše praskot krovů jsem dusným vzduchem s hory kráčel ku domovu. 78
Fragment pekelné komedie. MISRTUMISTRU HEYDUKOVI.
[79]
Vzpoura knih.
Odložil péro. – Nad poslední stranou, kdež myšlének boj doplál, dozněl, zhas’, vítězně vztyčil tvář svou zadumanou jak vítěz s laurem, jde-li v hodokvas. To vše, co cítil, že můž’ národ blažit, že do hvězd může slávu jeho vznést, že dá mu sílu, by moh’ růst se snažit a bývalou si urvati zas čest, každičký záchvěv, ryzí duše svojí, jež všecko dá, co léčí a co hojí: to vše, co cítil, napsal vzletnou slohou, zvonivým veršem, rythmem bez chyby, trysk’ nadšením, hřměl slokou pravdy mnohou, jež srdce tajné stéká záhyby. Byl hotov s dílem, sotva znamenaje, že lampa bledne, družka jediná, a na východě mráček kolem kraje se růží čerstvou rdíti počíná, [81] že v temnou jizbu k němu kolem křesla a na skříně, kde knih se tísnil sněm, jak prška listí rudého se snesla v červánků jitřních svitu tajemném. Co je to? Hle! Snad pokyn kouzelníka, či satyr k rejdům ožil bronzový, jenž básníkovo péro v zubech smýká a přes kalamář skáče kovový. Kol kolem v skříních zní to, praská, puká, v šust listů slyšet desek údery, zní lidským hlasem blána bezezvuká a pergamenu svitek veškerý. Hle, kniha jedna divných starých desek, jež svíralo dvé zrezavčlýchzrezavělých spon umělou spletí gryfův, arabesek, v tu vřavu zněla jako velký zvon: „Ó bláhový! Zda neznáš mojí blány, kde dědů tvých se rděla kdysi krev, kde zejí dosavad ožehlé rány, a v kletby zvučí svatých žalmů zpěv! Já psána byla v mečů, přílbic blesku, v požárech, v dýmu, v sudlic divém třesku, krev nejsvětější ta mým byla křtem. A proto děd tvůj z plamenův a ssuti jen mne vynášel žhavým tiskna rtem, když ctí i statkem propad’ zahynutí a za hranice prchal v cizí zem. A dnes? Mé staré rány znova bolí, když v srdci mém – kde tmavý skříně kout – jen v hejně četném peleší se moli, a pavouk spěchá houšť mne zavinout. 82 Jen ob čas, ajta, zastaví se u mne čís’ oko za brejlemi mnohozkumné, muž vědy s nymbem světce nad čelem. Však marně ždám, by nadchl se tím duchem, jejž ve mně tají liter valný sněm, však mnohem větším zachvěje se ruchem nad novou formou, chybným aoristem. Ó bláhový, nač ty svou píšeš knihu? Kdo chopí se jí s touhou, s nadšením? Spíš sáhne ručka sladkém po koblihu a po vějíři s pestrým třepením. Spíš triku tenkému se bouřně tleská, než nejvroucněji psané knize dneska, a s lidským masem nejhlučnější trh... Ó bláhový, do burných proudů zlosti, jež bez břehů jsou, maják svůj jsi vrh’, by záhy plihká pěna lhostejnosti jej žlutou třísní skryla pod povrch. My přežily jsme exil, zášť a zlobu, vše nač a proč se truchlým retem ptáš, by v hroznějším nás nechal setlít hrobu syn doby dnes, moderní Koniáš. Žít v zapomnění, och, to horší smrti, a cítit, jak nám v lůně mol se vrtí, hrýzaje klidně blány hnijící. – Slyš slova má, mých družek, jež ti velí: vstaň, bláhový, svou zvedna pravici a pergamenů našich obsah stlelý v rozžžatourozžatou vrhni rázem hranici...“ A hromem v síni duní to a ječí knih nesčíslných sevšad jazyky: 83 Svým těžkým bolem svíjíme se v křeči, žár vykoupí nás čistý, veliký – ó, zapal hranici! Jen satyr skokem na básníkově péře křepčil dál a vypouleným blysknuv posléz okem s rozmarnou písní u básníka stál: Jsem člověk podle mody a křížek mám jen rád, jejž připnou za zásluhy mi pěkně na kabát. Mám pružnou šíj i záda a klopit umím zrak, též k audiencím nový mám zbrusu vždycky frak. Jsem vlastencem, nu ano, toť novin hlásá ret, a dav přede mnou v prachu se koří na dohled. Vždyť práva jeho hájím vždy mečem jazyka, stát musí v pantheonu má socha veliká. Jen jednoho znám Boha, jen jednu znám já čest: to všecko zakotveno v mé velké kapse jest... 84 S tou písní frivolní, již satyr zpíval, sten foliantův a knih bouří splýval již roveň vodopádu stále hřmící: Nuž na hranici s námi, na hranici! A básník slouchal, zíral udivený, jak rostly knihy vůkol nakupeny, jak hýbaly se, živly divnou silou, až sešitek, hle, drobný, ještě nový, tu na psací stůl skočil básníkovi křepčící nožkou svojí rozpustilou. A jako z trubky tence roveň vlásku prodral se průchod ječícího hlásku: „Já protestuji, žít chci, žíti a nesmrtelna urvat kus.kus, z mých stránek jasně protest svítí, že k pohrdě jsou díla Mus. Hle, signum pravé, známka vkusu toť v líci mém se zrcadlí, co národ číst chce, a že k hnusu mu květ váš slávy uvadlý. Hned sotva čerň mi oschla s tváří, mou sotva vazač vzpřímil plec, již v sterých rukou tisk můj září, a dlaně mne si knihkupec. Květ paní našich, svižný žáček, a vážný doktor nejvíce mne nesou do táček i s táček srdečným smíchem slzíce. 85 Zdaž dobře chápu vaše zlosti, proč nedbány se hněváte, žeť dráždí vás, oj, v ješitnosti mé vydání již dvacáté. Nuž shltněte jen tvrdou kůrku mne v slávě stihnout daleky: Žít bude „Cesta do Štamburku“Štamburku“, žít bude, musí na věky...“ „A s tebou, drahá – zní to v jek a vír – já druh tvé slávy, slavný kanonýr – –“ Jen básník mlčí, těžké čelo svírá, a satyr šklebný ohrnuje ret, co zvolna zatím k slovu otevírá se jakýchs’ blánek zažlutlý již střed: „Och, synu doby, slepý, slepý, slepý! Slyšíš-li skřípat rozmetené střepy popelnic starých a pahýly bohů, kam na své půdě pošineš jen nohu? Poklady staré zůstavené dědydědy, kde slepá vášeň potřísňuje jedy, kde maskou pravdy, ctnosti, povinnosti jen intrika se mrzká přistírá a hroby, v nichž tlí bohatýrské kostikosti, prznící ruka drze otvírá, tam ocenění hledáš svojí práci? Jak vzplála v zátiší – tak doburácí. Duch tvého druha z doby mlhavé tu z blan mých matných hovoří dnes k tobě. On klidu neměl v neznámém svém hrobě, jejž staré lípy stíní dumavé, 86 a hlas svůj bouřný ve dnešní spor hřmící on připojuje: Spal nás na hranici! Juž poesie, svatá kněžka.kněžka, zniká, jí říza poplvána průhledná, když s loktem v bok jí stoupá grammatika a zmatků sporných tůně bezedná. Jen modla trčí hodně do vysoka, a kolem ní se rve a zmítá dav, hlad po zlatě mu zírá s mdlého oka a hejno strak mu víří kolem hlav,hlav. Toť symbol doby. – Hoď tam chleba skyvou, a sterým zubem skřípnou ohaři, hoď myšlénku tam, holubici živou, a stero slin jí vlítne do tváří, leč nenese-li v zobu hrozen vína.vína, jímž spila by se smyslnosť jich líná. A ty, ó snílku, řady naše – k pláči – chceš množit ještě v lichém nadšení? Och, uč se raděj’, jak se pole vláčí, zkad řípa zaplá kyprou zelení, kde zpod jarma vůl popřeje ti sluchu spíš nežli člověk, soudruh, přítel, brat, tam skřivan zazpívá ti v čistém vzduchu, bys klidněj’ líchu mohl doorat. Radš uč se zkoumat bujnou sílu chmelu, jak říznější bys našel jeho svar, a gloriola sletí tobě k čelu, a vavřín ověnčí tvůj pivovar. Chtěj vše, jen, probůh, nemodli se k Muse, jíž bankrot hlásí Apol v němé hrůze, radš koř se tamhle štíhlé šlečněslečně z mlýna a majetnícimajetnicí nad to domů dvou, jež dukáty si hrdlo obepíná a na trh pyšně chodí s muzikou. 87 My přežily se. Vykupitel s trny jde na kříž lehnout – jeho dnešní los – a tváře jeho třísní bláta skvrny. By kříž mu s beder zvedl, není kdos. Ten vykupitel, který ku vzkříšení vznes’ národ nad hroby a setřel pláč, víc k divu svému schopen není, není – leč ve dlani by nesl karabáč...“ A znova hromem bouří knihy znící: Dél nechcem’ žíti, nuže na hranici! Kol kolem básníka se kupí, věží, ta starých desk, ta zlaté vazby svěží, ta veršem ladným, ona prozou sytou spor básníkovi hlásá hřímavý, an satyr opět ve tvář rozpačitou mu smíchu osten vráží bodavý: „Ha, pan Boccaccio, Pavel z Kocků a Zola, velmi chytrý pán, ti líp se všimli lidstva různých kroků, a hned tu nový vzešel plán – či recept spíše, měl bych říci, jímž v nudě doby vzplát měl žár. Hle, tiť jsou lidstvu vyčtli s lící tu chuť na kaviár. Dle toho nabeř dívčích ňader, boků a očí žhoucích tajemně, a baletek, kdy víří v svůdném skoku a úsměv vrhou dojemně, 88 jen rozhal řízy, utaj dechu a tajný otevř budoar – vše dohromady smíchej v spěchu – a máš tu kaviár. Křišťálný basen vezmi, v němžto voní růžové vody vábná směs a mladou markýzu tam přibaj do ní, jíž s boků slední závoj kles’, u kliční dírky, slyš, můj milý.milý, don Čuniga vzněť v jeden žár, ať jiskří okem, zoufá, šílí, a máš tu kaviár. V závoji nočním cituj ďáblů smečku a strašidelných duchů rej a péro své na každý háček, tečku jen v teplé krvi namáčej. Dyk, mečů, jedů nabeř hojně a zloby divé kresli svár, v to zamedituj bohabojně – a máš tu kaviár. Své srdce zahoď, ať si stuhne v mrazu, jen mozku pěstuj zdárně cvik, ať křepčí v povel, tančí po provazu jak nejpružnější gymnastik: tvou knihu potom každý schvátí, jak ostřiž myšku v lačný spár, a národ patent slavně dá ti na břitký kaviár. – –“ 89 „Ó ustaň, ďáble przniti svým jedem posvátný účel našich prací, snah –“ zakřikl básník s vyzývavým hledem a s tváří uzardělou v horký nach. „Pryč„Pryč, kouzla divá, zpátky, velím, zpátky, pryčpryč, jízlivý ty šetku zvětralý, já neslyším, co písně tvojí řádky mně ve sluch překvapený skuhraly. Nuž ty, má kniho, dítě snův i bdění, dnes v zázraku chci, abys mluvilo, že nenadarmo tebe za nadšení mé horující péro stvořilo. Že nenadarmo jako vločka sněhu v neznámo slítneš tudy bez cílů, jak pobloudilých od květného břehu v les tmavý zapadá pár motýlů. Že nenadarmo chvěly se mi žíly, a ze srdce krev bila do spánku, kdy poesie svaté zákmit bílý mé čelo líbal v jitřním červánku. Vždyť na hrudi své neseš znamenáno, že věřím v lidstva příští zlaté ráno, v němž rovnost rozvine svou korouhev, v němž soucit pravý, lidskost, láska, štěstí přec na lidstva se zastkví ratolesti, jak hrozen zralý živnou dštící krev. Vždyť nestydím se za tě, máš-li býti snad lidstvu mému svitem lepších věr, jenž k idealům jeho synům svítí, byť guvernantkou slujíc jeho dcer. Vždyť věřím, že číš poesie svaté ne proto nakloněna k mojim rtům, by v jízlivosti ony jedovaté všem vysmály se lidstva účelům, 90 by Bůh i národ s četou reků strážnou jim veteš byla, kterou načal mol, však v meditaci přešly dlouhou, vážnou, když kolem kmitne modrý parasol. Nuž kniho má, jíž takou zpověď smělo jsem pevnou rukou vepsal v bílé čelo, by v cynismu a mdloby bilo zeď, co ty dáš svému otci v odpověď?...“ A němých archů, které básník vzýval, se tajemný ret takto rozpovídal: „Ó bláhová ty víro v marnou práci! Jak vzplála v zátiší, tak doburácí, jak malý kámen, který v tůň se skulí, byť z mramoru byl, z ocelové žuly, tam na krátko jen kruhů zanechá, – toť jediná ti budiž útěcha. Spíš bláta hrouda ještě nejjistěji tůň začernalou vzruší, zakalí, by kapři tuční v husté pěně její tím bezpečněji k hodům plavali. Což věru kniha nová, jížto žití jen suchý ohlašuje inserát, by vskutku mohla něco více chtíti než na obálkách věčným spánkem spát! Víc chtít by mohla, než co kritik pouze jí obsah vyčta světu odhalí, což postačí již nadšenců všech touze, by ve skladech ji plísni nechali. 91 To, mistře milý, dbej víc praktičnosti, líp vkusu doby naší k službě stůj a místo žalmů k nadšení a ctnosti list knihy své jen vtipně illustruj. Víc netřeba. Pak spokojen svou prací zřít budeš klidně v kouři kaváren, jak každý kvapně list náš pozobrací u černé kávy jednou za týden. Neb v koníka či rébus přeumělý staj duše svojí čisté hlubiny, a v dumách vážných mudřec osamělý prosedí u nich čtyři hodiny. Tak znesmrtelníš mnohá slavná jména, jež vítězně svůj vavřín seberou, až na obálce budou otištěna na dlouhém sloupci tučnou literou. Ovšem že za to nesmíš zapomníti všem premii též zvučnou schystat v dar, snad kollier, v němž démant žhavě svítí, neb dýmku drahou, ruský samovar. Snad koně arabského čisté rasy a velké album Straussa hrající, neb věrohodně slib jim na pospasy nevěstu hezkou s půl sta tisíci. Jen, probůh, nechtěj holým, skromným spisem jich srdcí otevírat závory, a klidně, prosím, svojím rukopisem radš k večeři si uvař brambory. –“ 92 A básník chví se, v těžkém, dusném dechu se pobouřena zvedá jeho hruď: „Nuž mně, jen mně chvil trudných pro potěchu tyty, kniho nejmilejšínejmilejší, živa buď a tomu hloučku, který stejně cítí, že výšvýš, než všední sahá vlnobitívlnobití, má lidstvo vznésti hrdě hlavu svou, by slunce z mlh ji mohlo ozářiti k světějším snahám zoří ohnivou. Ta chvíle přijde, věřím v její dobu. Tak božský Básník soudem luzy klat dal za ideu utýrat se k hrobu a na kříži si srdce sprobodat – i dnešní zápal půjde v utrpení až do hrobu – vždyť to dál nesahá – a lidstvo samo kámen ku vzkříšení mu svalí s hrudi...“ „Haha, hahaha...“ tu satyr s jekem básníkovi vpadá do horující sloky na konec, a stříle očkem, nahá křivě záda dál přes kalamář metá kozelec. A divná záře ve knih bouřném sváru se šíří jizbou rudě jiskřící, jak rozdmýchal by kdosi do požáru planoucí velkou smolnou hranici. Již deska puká, pergamen se svíjí, a plamen roveň kroutící se zmiji svůj k básníkově knize tiskne ret, by to, co z ohně žhavých vzplálo citů zas o samotě, netřísněno, v skrytu posvátným živlem zašlo naposled – 93 Tu básník vzkřikne v prázdno máchnuv pěstí a zrak si mna jak z těžké únavy: sluneční paprsk zlaté jitro věstí, a na stolku tam satyr bez hlavy. 94 OBSAH.
Žluté listí.Strana
Zpívající pole9 Krůpěje11 Ve květu12 Před portretem Byronovým14 Vrány15 Sanice: I. Rolničky17 II. Jaro19 III. Na obzoru21 VI.IV. V osvětleném okně23 Z parku25 První stéblo27 Čtenářce románu29 Pašijový poklad31 Genre33 Co ptáci hovořili35 Procházkou35 Elegie36 Šveholily vlaštovice37 Starý čáp40
Na různé adresy.
Moravě45 Jarní duetto49
[95] Amor51 Alleluja53 Mojžíš55 Meč všebojec57 Květnové meditace z roku 1887: I. Pan Kilian60 II. Ni zisk ni slávu61 III. Po modrých vlnách bratří plují z dáli63 IV. „My chcem’!“.65 V. Epištola67 U Hankova hrobu69 Lumírova pomsta72
Fragment pekelné komedie. Vzpoura knih81
E: ph + jf; 2002 [96]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Salonní bibliotéka; Schulz, Ferdinand; Otto, Jan
(Salonní bibliotéka - Redaktor: Ferdinand Schulz - Číslo LXXXIII. - Nakladatelství J. Otto knihtiskárna)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 96

Věnování: Lžičař, Josef
(Starému příteli Dru. Jos. Lžičařovi. F. S. P.)