Moravě.
Již pěvci jiní Bohem posvěcení,
má země rodná, líp tě slavili,
než hranaté je schopno moje pění.
A lásky tvojí věnce dobyli. –
Co chudý syn můž’ říci svojí matce,
je slovo bežbez třpytu, však pravdivo,
a drsně zní a nelichotí hladce
jak muselínu tenké předivo.
Ó země má, jíž navždy jsem snad ztracen,
pohádko zimní dlouhých večerů,
tvým kouzlem veškerý můj život zlacen
až do hrobního bude zášeru.
Cit hluboký, jenž ve tvém srdci žije,
pad’ do mé duše slabým zábleskem,
svit maličký tvé věčné poesie
teď hvězdou plá mi v temnu nebeskem.
[45]
Z tvých lesů kouřících se v ranní páře,
z tvých luk, z tvých lánů žírných, ze tvých skal,
jsem paprskův a duhovité záře
do duše hlubin sobě nachytal.
To bylo tehdy – už je dávno tomu,
kdy gymnasista mladý, nadšený
rád spěchával jsem k oteckému domu
v klín vonných našich lesů zelený.
Dvé měl jsem vás, to’s ty, má země, byla
a milenka hned tobě po boku,
já v dechu jejím, ona v mém zas žila...
Dnes zapadlo vše v noci hluboku.
Jsem sám. Jen z dálky pozaznívá ke mně
dech ňader tvojich, vlasti vzdálená,
však žádná bytost nestulí mne jemně
víc v konejšivá svoje ramena.
Jsem sám. Vše zvolna, zvolna střásám svazky
a odhodlán se pouštím v žití rej.
Mám úsměv jen pro minulé ty zkazky
a před sebe již patřím střízlivěj’.
Ó země má, ty’s stále sice jedna
i lidé tvoji ve své prostotě,
však právě to, jak strašná rána bědná
mne pálí dnes v mém vlastním životě.
Já vidím kejklíře a jejich drátky,
jak nad kulisy vzhůru čouhají,
jak točí, točí svými pimprlátky
po notě zkažených svých šalmají.
46
Já ze všech míst, kde rozvaha se hledá,
jen liliputské slyším titěry,
kde vlastenectví na tyčce se zvedá
výš v symbolu strakaté zástěry.
Kde od hospod až dolů po sýrečky
vše národním se pyšní titulem,
však národním bys nenašel ni tečky
krom trojbarevných oněch písmen v něm.
Toť práce žen, a mužům jiná sluší,
ni po besedách, liché fraze mlít,
však v existenčním boji býti duší,
buď padnout na štítě neb zvítězit.
Ó Moravo, má drahá země rodná,
tím netrpiž tvá postať odvěká,
sám do tvých tajů hroužím se až do dna,
lov každý nový vítám z daleka.
Sám lidu zpět, co ztratilo se časem,
bych jako poklad vtiskl v náručí –
ať květy planou, hoří stužky vlasem
a písně taneční ať zazvučí.
Jsou cesty dvě a proti sobě vedou,
ať norec po jedné jde zkušený
a v tůň se hrouží pro poklady šedou, –
však z druhé orel vzlétej plamenný.
Nes na křídlech, co patří k světlu vzhůru
za heslem světového pokroku,
výš s národem nad planých dogmat chmuru
až do záře té v slunném vysoku.
47
Nuž změňte role: norci křídla dejte
a orlu těžké boty z olova,
pak o smích světa již se nestarejte,
vás rolničkami svými pochová. – –
Hle, Moravo, má drahá rodná země,
to chtěl ti říci chudý synek tvůj –
nuž zvedni pěsť, sem přímo naměř ke mně
a zde to čelo hříšné kamenuj.
48