Krůpěje.

Krůpěje.
Celý svět je v nich, i strom i skála, ranní slunce z hlubiny jich sálá, večer měsíčný a plný hvězd plá z nich též, když skanou podél cest na trav stébla, na lupenů řasy, na kříž v poli, na prohnuté klasy, ptákům do hnizd, na zavřený květ, na pahýl, jenž počal trouchnivět. Slzy nebe, co se ve vás skrývá? Život – vše, co prahlo, kvete, zpívá. – Šťasten jsi, když tobě na tváři též jich démant čistý zazáří. Vždycky zkvítá po nich znova žití, vždycky z nich jen soucitu zář svítí nebo lítosti. – Však duše zas vzletí po nich v nebes modrojas. Hroby zarostou a s nimi boly, viny hrot je zlomen jimi vpoly, bída před soucitem prchá z daleka... Slzy nebe jsou jak slzy člověka. 11