Starý čáp.

Starý čáp. Příteli A. Klášterskému.
Pro radost dětem chytili jej kdesi, řetízek dlouhý k noze připjali a za volnost a vlhké, širé lesy bizarrní rybník dali zčernalý. Víc nevznesl se v modro křídel vzmachem – než jedenkrát... Však střemhlav padl zpět, a dlouho srdce chvělo se mu strachem, než vzdorný, stoický k zemi upjal hled. Zved’ nohu volnou, ve hruď stiskl hlavu, a děti křičely: čáp bez hlavy! Však od něho hned v plachém prchly davu, když zobák zahlédly ten krvavý. – Tak nehybně stál se skloněným zobem, ať smál se nebo plakal letní den, a země kvetoucí mu byla hrobem, v němž starý čáp se viděl pohroben. Tu z rána kdys, jak prchly sivé chmury, jež snesla kolkolem dlaň jeseně, kýs divný šumot slyšel zníti s hůry a hlavu s beder zvedl zděšeně. 40 A šikmo nad sebou jak falanx druhy zří k jihu volně modrým vzduchem plout – tu zapomíná na svůj řetěz tuhý a vzmachem obrovským se zvedá z pout. Tři, čtyři vlny mocným čeří svalem, buď zdráva volnosti, chce jásat již, však střemhlav prudkým nazpátek jej valem k proklaté zemi trhá stará tíž. Pád zaduněl tak náhlý, nenadálý, krev vytryskla na kámen zvětralý, a děti truchlivé, jež kolem stály, nad samovrahem tiše plakaly. To zřel jsem skupení. Tam na obloze již v nedohlednu čápi mizeli, řetězy mrtvého však na mé noze, jsem viděl užaslý, jak visely. 41