Starý čáp.
Příteli A. Klášterskému.
Pro radost dětem chytili jej kdesi,
řetízek dlouhý k noze připjali
a za volnost a vlhké, širé lesy
bizarrní rybník dali zčernalý.
Víc nevznesl se v modro křídel vzmachem –
než jedenkrát... Však střemhlav padl zpět,
a dlouho srdce chvělo se mu strachem,
než vzdorný, stoický k zemi upjal hled.
Zved’ nohu volnou, ve hruď stiskl hlavu,
a děti křičely: čáp bez hlavy!
Však od něho hned v plachém prchly davu,
když zobák zahlédly ten krvavý. –
Tak nehybně stál se skloněným zobem,
ať smál se nebo plakal letní den,
a země kvetoucí mu byla hrobem,
v němž starý čáp se viděl pohroben.
Tu z rána kdys, jak prchly sivé chmury,
jež snesla kolkolem dlaň jeseně,
kýs divný šumot slyšel zníti s hůry
a hlavu s beder zvedl zděšeně.
40
A šikmo nad sebou jak falanx druhy
zří k jihu volně modrým vzduchem plout –
tu zapomíná na svůj řetěz tuhý
a vzmachem obrovským se zvedá z pout.
Tři, čtyři vlny mocným čeří svalem,
buď zdráva volnosti, chce jásat již,
však střemhlav prudkým nazpátek jej valem
k proklaté zemi trhá stará tíž.
Pád zaduněl tak náhlý, nenadálý,
krev vytryskla na kámen zvětralý,
a děti truchlivé, jež kolem stály,
nad samovrahem tiše plakaly.
To zřel jsem skupení. Tam na obloze
již v nedohlednu čápi mizeli,
řetězy mrtvého však na mé noze,
jsem viděl užaslý, jak visely.
41