U Hankova rovu.
Kruh bronzový má na mohyle,
již stíní čtyři cypříše,
kruh troje ruce svorny v síle
jak věnec nesou do výše.
Sta sporných hlasů, jež sem letí
v poslední lidstva zátiší,
těch stromů rozechvěje sněti,
však ten, kdo spí tu, neslyší.
Je lebka pusta, shnily kosti,
čas mocné svoje slovo řek’,
a bledé červy v sobě hostí
již dávno dílna myšlének.
Jen jedno tuší ještě celé
má mysl v rov ten upjatá:
to srdce jeho vroucí, skvělé,
to srdce jeho ze zlata.
Och lásko, lásko svatá, hrozná
k týrané zemi od věků,
zda hřích to je, že, dřív než pozná,
se kletbou staneš člověku!
69
Cit jediný jde tvojím směrem,
ať rozum dí: toť zločiny!
a příští doba chladným pérem
je vpíše ve své dějiny.
Tak jiní šli za tvojí záře,
jež v háv je světcův odívá,
ač všelidskosť je dnešní káře
i naše doba střízlivá.
Snad vraždili a bludy seli,
přec hvězdami jsou na nebi,
a paměť jejich národ celý
dnes zvučnou slávou velebí.
Nuž a co tvou, ó mrtvý prachu,
as bylo snahou vznešenou?
Vlast ve královském vidět nachu,
vlast povznešenou, spasenou,
jí minulosti vrátit cenu
zpět z Koniášů popela,
skvost malý, jenž jí patřil k věnu,
zas vtisknouti jí do čela.
Kdo může říc’, že’s chybil cíle?
Kdo může říc’, že’s netrefil?
Hle, národ vzpjal se v nové síle
a novou krev vssál do svých žil.
Zkad nabral jsi té živé vody,
z čích studnic, z čího okova,
toť hádanka, již beze škody
z nás každý v duši pochová.
70
A komu pravda, čistá věda
dál velí tříbit český lán,
ať čelem v čelo badá, hledá,
jen ten, kdož k práci povolán.
Ať, pravdy kněz, v jí taj se hříží
ne s barevným, však s čistým sklem,
a meče poctivé ať skříží
dle šermu řádným pravidlem.
Však básník vždy tu stane v žase
nad pergameny oněmi,
a z hloubi duše zas a zase
nad svými vzdychne písněmi.
Zrak s blan se jemu smekne maní
a ve vzrušeném moři snův
těch věčných světů na rozhraní
stín hledá velkých poetův.
71