Elegie.

Elegie.
Zadul větřík, zamrazilo pod mým oknem venku, a příroda poslala mi svoji navštívenku. Poslední list jasanový, odervaný sněti, na papír mi místo básně přímo k péru letí. Žlutý lístek jako zlatý, na něm skvrna tmavá, na ořízce kolem kraje zrudlý do krvava. Divné písmo k nepřečtení spletí žilek svítí. – Divné písmo k nepřečtení, básník rozumí ti! Napsala tě ruka stuhlá v rubáši již z kmentu, kterou život prchající zvedl k testamentu. 36 Čtení mnoho – vzdech i triumf vane těmi řádky, člověk nad ním zamyslí se do snů, do pohádky. A když posléz v konci stane u poslední řádky, opět maní sny jej táhnou ku počátku zpátky. Život, život – zní to v plesu, smrť – v ples padá stonem.stonem jako v souzvuk umíráček s velkonočním zvonem. Žila’s, matko, dala’s klasy, révu, kvítí, plody, hřměla’s hromem, zněla’s písní, dala’s hlad i hody. Sluší ti to v žlutém listě symbol všeho bledý hodit k nohám člověkovi v konec naposledy. Fialky, květ, vůni příští, jíž se duše spíjí, rci, že k listu přibájit dáš jeho fantasii. 37