Vrány.

Vrány.
K stafáži jeseně vás třeba jest, ó černí ptáci, táhlých pustých skřeků, by zněly jimi pláně podél cest a lada prostá zelených svých vděků. Vtip je to přírody, že slavíky a skřivany své odvolala k jihu, neb jejich píseň s vran těch výkřiky by ironie nesla trpkou tíhu. Krá, krá... toť případný je děsu zvuk a chropot smrtelný těch pustých strání, mu svědčí zníti kolem božích muk, tak husto narostlých po české pláni. Mu svědčí zazníti v náš náhle sluch do lichých snah a zmateného víru, zkad světlých křídel prchá vzlet a vzruch, a svaté božstvo vespolného míru. Krá, krá... toť zní jak výkřik tisíců, v jich duši tma jest jen a čiré pusto, jichž poutí během dlouhých měsíců hřbitovních křížův osud nasel husto. 15 Těch slunce nehřeje, těm nesvítí, neb zraky jejich zahalily slze. Za sudbu žití svého jest jim věřiti jen chladno smrtelné u věčné mlze. Krá, krá... jest falešný to vždycky ton a býti musí v diletantů struně, zvuk náš to vlastní, kterým vznik i skon náš často zazní v dissonanci duně. Klíč neznáme k té hudbě života, z níž prchá lidem poesie božská, o hmotu vždy se loď jí ztroskotá, a zbude slov jen poetických troska. Ta letí do prázdna v snů vlastních říš, sled jejich bez účinu marně znikne – leč v hlouček nadšenců že nanejvýš své hrozné „krá“ kýs hrozný pedant vzkřikne. 16