Alleluja.

Alleluja.
Co rok ty zvony slýchám slavně zníti, co rok zní hlahol jejich dumněji. Jich srdce kovová jak lidská cítí a též, co cítí, říci umějí. Jen slyšte hřmění, jež se s věží valí, jak hukot vod, jak velká vichřice. Toť není salva těm, co z mrtvých vstali – tak hroudy zní na rakve duníce. A v onom třesku slyším hřmíti děla, a ráz na ráz svist břitkých čepelí, na mrtvol kupách prapor náš se bělá půl teplou krví naší zardělý. Do vášně výkřiků zas vášeň vpadá – sto táborův, ač prapor jediný, a v kořisti své mrzká lest a zrada na dědů mrtvých plvá šediny. Sto pravd – a každá v bubny víří svoje a štítem vítězství se zaslání, však Pravdě jedné vystrčené z boje ten umíráček hrana vyzvání. 53 Ó slyšte jen ty ostré, krátké steny! Ten umíráček nezná milosti, hlas jeho nůž na prsa nasazený, jenž svistě projede až do kosti. – Ó zvony, zvony, velkonoční zvony, já rouhám se, vždyť vstal jest Mesiáš, a přece stále slyším vaše tony jak výsměch znít: ne náš, ne náš, ne náš! Co rok ty zvony slýchám slavně zníti, co rok zní hlahol jejich dumněji. Jich srdce kovová víc jistě cítí, než srdce lidská cítit umějí. – 54