Procházkou.

František Serafínský Procházka

Procházkou.
Rci mi, drahá, proč se zadumalo čílko tvoje jindy jeden smích, když se s mezí tolik květů smálo, jako ptačích hlasů na větvích. Pro tvou kytku, již mi dala’s ráda, z viol svěžích mému srdci v ples, hle, vždyť zbyl ti, co nechala stáda, v lukách ocún, douška, suchý vřes. Divizna na nemotorném stvolu jako thyrsus listů zbavený, pyšný šípek v úvoz čnící dolů s kalin krvavými lupeny. Hle, ta krása! Zdali nestačí ti, aby z ňader rozprchl se vzdech, ani pak, když půjdem k zimě žití takhle vezdy ústa na ústech...? 35