Květnové meditace z roku 1887.
I.
Pan Kilian.
(Všední znělka.)
Dva domy má, je vdovcem této chvíle
a v ostrostřelbě vždycky centrum změří,
v kroj vždycky nový tílko svoje svěří
a k čapce zatkne péro černobílé.
Dal ekypáž své sestřenici milé
a tučné věno chystá svojí dceři.
Na časy zlé si stýská po večeři
a účetního s chasou plísní v díle.
Pro rudou košili, jež tak mu svědčí,
je spolku členem, pak – pro lidské řeči
a pás, jejž možno kryptogramem spínat’.
Sokolí péro nejdelší má z řady:
však s tobolkou se skokem vyhne všady
a o příspěvek dá se upomínat’.
60
II.
Ni zisk ni slávu...
Jak libý parfum mnohá zářná hesla
z úst nadšených se ku obloze vznesla
v čas úporného boje, tuhé práce
a kleteb, jimiž proklínáme zrádce.
Na každou stuhu vetkána jsou zlatem –
na rubu arci s jménem dárkyně.dárkyně
a do mramoru tesána jsou dlátem,
jsou kořením při každé hostině.
I básníkovi sletnou k péru hbitě,
kdy hřmící proslov skládá rozpačitě.
Již od školáčků sloupy, stěny, brány
v budoucnost slibnou jimi počrtány.
Jsou zlatým štítem, za nímž jazyk mečem,
jejž poctí žurnal článkem úvodním
a soka strhne k zdrcujícím řečem
a k novým heslům stkvělým, původním.
Jak úhoři na bílých listech tiskem
v dlaň vklouznou prostým něčí ruky stiskem,
a milostpaní, bůh ví jakou hříčkou,
je z rána najde v čišce pod pokličkou.
61
Jest plno jich, jak po srpnovém parně
kol vody bývá much a komárů,
však na závory citu ona tlukou marně
a utopí se všecka v plném poháru. –
Já ubohý, co v konci musím zříti
za nápis heslo zvoliv, jež tak svítí:
S nožíkem satyr k papíru se snuje
a z hesla n mi drze vymazuje.
62
III.
Po modrých vlnách bratři plují z dáli.
Po modrých vlnách bratři plují z dáli –
tu satyr utichá,
kdy v srdcích ohně blýskající vzplály,
syn k matce pospíchá.
Ni dravý ocean jak lovec v léči
Vás v pouti neděsí,
ni vichor zlý a blesků nebezpečí,
jež kmitá nebesy.
Žas hruď nám chytá, – těžko, těžko chápat’
té lásky velikost,
jež přes ocean v dalný, šerý západ
si klene pevný most.
My slábi jsme, my sotva pochopíme
té Vaší touhy žár.
Ne skutky – slovy jen tu zápasíme,
to nejradš přes pohár.
Však nadšení, jež chvilku vzedme křísíc
vše srdce upjatá,
Vám za to pomník vztyčí za sto tisíc,
dá diplom ze zlata.
63
A vlast? – Než znova svobodná zem cizí
Vás v náruč přitlačí,
dá slzu svou vám jako démant ryzí,
a ta Vám postačí.
64
IV.
„My chcem’!“
Americkým Čechům.
To blysklo se, a hromy zněly z dáli.
Náš lev hnul hřivou, jaký děs!
a zory jeho rozjiskřeny vzplály,
jak hvězdy dvě když letí od nebes...
A my jen truchle se smáli.
Tak síla hřímá, jež nás v duši pálí,
tak vzdor a vůle hovoří,
tak v bouři svitne maják nenadálý
zmítané lodi vírem na moři...
A my jen truchle se smáli.
Tak pouto puká, které paže kálí
skvrn podlých směsí rezavou,
tak volnost – orel – jež nás denně šálí,
perutí robům kmitne nad hlavou...
A my jen truchle se smáli.
Tak syn se hlásí k matce, v bídě lká-li
a prosíc dlaně povznáší,
kdy příboj harcovníků neustálý
jí vzpupně poklady rve nejdražší...
A my jen truchle se smáli.
65
Tím hromem vzbouzejí se, kdož jsou spali,
svůj svého pozná v naději,
a tisícové, kteří němi stáli,
svou hymnu svatou bouřně zapějí...
A my jen truchle se smáli.
To blysklo se, a hromy zněly z dáli,
náš lev hnul hřivou, – jaký děs!
a zory jeho rozjiskřeny vzplály
jak hvězdy dvě, když letí od nebes...
A my jen truchle se smáli.
66
V.
Epištola.
Brněnským Sokolům.
Jak chopiti se k zvučné písni flétny,
jak sáhnout k lýře pro zvuk vítězný,
jak v dithyrambu veršík splétat vzletný
a vůní kadidlovou líbezný?
Jak fanfáry a bubny nechat hřmíti
tou salvou při triumfech slýchanou –
a ve frazích se na krev nezardíti,
když místo skutků krajem zaplanou?
Jak různým svatým s nymbem kolem hlavy
stlát k nohám hedváb díků bohatý
a nespatřit, jak po bok se jim staví
s jízlivým smíchem ďásek rohatý?
Jak o svornosti zpívat slavných skutcích,
když v roucho kokety se obláčí
a skutky chodit nechá po odpustcích,
jak děcka otrhaná, žebračí?
Jak vlastenectví k chvále zníti větší
má struna v nadšení vždy napjatá,
když začne ono mnohoslibnou řečí
a končí řádem, límcem ze zlata?
67
Bél, modla stará o bronzových nohou,
ta mezi námi straší dosavad.
Té jednotlivci žertvu pálí mnohou,
však národu jest z modlářství se kát.
Ať zve se pýchou, sobstvím, slavomamem,
ať vyšší instancí neb věhlasem,
vždy kořen její kotví v pekle samém,
a národ celý jejím pospasem.
Jen jednou, dvakrát, Svornosti, tvá síla
plamenem šlehla ve svět vesele,
a celý národ bedliv svého díla
byl obrem tehdy z kvádrů, z ocele.
A obrem tím se opět můžem’ státi,
jen inkvisici hoďme pod stoly
a srdcím dejme láskou, láskou vzpláti,
k hrudi si připněm’ peruť sokolí.
Proraziž, přeleť, přelom, přeskoč, ohni,
jen nepodlízej na rtu babí pláč,
sám sebe, lide, učiň zlatem v ohni,
ne psem, jenž líže pánův karabáč.
Nuž, bratři milí, vzhůru čela v muce
s praporem v pěsti, vzdorem ve zraku,
z nás každý staň se lidu tomu vůdce
k svatému vítězství a zázraku.
Nuž, bratři milí, podejme si ruce!
68