Zpívající pole.

Zpívající pole.
Stál oráč před svým klasným polem, jež zvolna žloutlo do zlata, a každý klas se štíhlým stvolem byl jak by struna napjatá. Pod vzdušným prstem mnoha duchů strun moře chvít se počalo, a v sálajícím letním vzduchu tak pole klasné zpívalo: „– Už vrať se domů brousit kosu, dýl třásti se ti netřeba o požehnání nebe, rosu, jdi, nebudeš už bez chleba. Mzdu každý vezme po své práci, a práce tvoje krvavá! Tu krev ti moje zrno vrací, jež pod žernov již dozrává. [9] Já život vždy chci tobě dáti a dětem tvým chléb vezdejší, však vůli mou, ó žel, že zvrátí vždy kdosi ještě silnější. Je země dobrá, nezná zloby a blesků, vichrů nevolá, sám do ní ryješ smutné hroby a šibenice do kola. Sni klidně již, jak třesknou cepy, jak žena tvá se zasměje, a dítě sedíc na otepi, do rythmu cepů zapěje. Už vrať se domů brousit kosu, dýl třásti se ti netřeba o požehnání nebes, rosu, jdi, nebudeš už bez chleba...“ „„– Až já budu-li chtíti!““ třeskem šedivá mraka zahřměla a do strun stichlých sama bleskem ledovou kosou zajela. – – Stál oráč něm, cos’ pláč mu dusí, a slitování, v úžase on vidí, že tu býti musí. Jen kde? V blesku či ve klase? 10