Zpívající pole.
Stál oráč před svým klasným polem,
jež zvolna žloutlo do zlata,
a každý klas se štíhlým stvolem
byl jak by struna napjatá.
Pod vzdušným prstem mnoha duchů
strun moře chvít se počalo,
a v sálajícím letním vzduchu
tak pole klasné zpívalo:
„– Už vrať se domů brousit kosu,
dýl třásti se ti netřeba
o požehnání nebe, rosu,
jdi, nebudeš už bez chleba.
Mzdu každý vezme po své práci,
a práce tvoje krvavá!
Tu krev ti moje zrno vrací,
jež pod žernov již dozrává.
[9]
Já život vždy chci tobě dáti
a dětem tvým chléb vezdejší,
však vůli mou, ó žel, že zvrátí
vždy kdosi ještě silnější.
Je země dobrá, nezná zloby
a blesků, vichrů nevolá,
sám do ní ryješ smutné hroby
a šibenice do kola.
Sni klidně již, jak třesknou cepy,
jak žena tvá se zasměje,
a dítě sedíc na otepi,
do rythmu cepů zapěje.
Už vrať se domů brousit kosu,
dýl třásti se ti netřeba
o požehnání nebes, rosu,
jdi, nebudeš už bez chleba...“
„„– Až já budu-li chtíti!““ třeskem
šedivá mraka zahřměla
a do strun stichlých sama bleskem
ledovou kosou zajela. – –
Stál oráč něm, cos’ pláč mu dusí,
a slitování, v úžase
on vidí, že tu býti musí.
Jen kde? V blesku či ve klase?
10