Alleluja.
Co rok ty zvony slýchám slavně zníti,
co rok zní hlahol jejich dumněji.
Jich srdce kovová jak lidská cítí
a též, co cítí, říci umějí.
Jen slyšte hřmění, jež se s věží valí,
jak hukot vod, jak velká vichřice.
Toť není salva těm, co z mrtvých vstali –
tak hroudy zní na rakve duníce.
A v onom třesku slyším hřmíti děla,
a ráz na ráz svist břitkých čepelí,
na mrtvol kupách prapor náš se bělá
půl teplou krví naší zardělý.
Do vášně výkřiků zas vášeň vpadá –
sto táborův, ač prapor jediný,
a v kořisti své mrzká lest a zrada
na dědů mrtvých plvá šediny.
Sto pravd – a každá v bubny víří svoje
a štítem vítězství se zaslání,
však Pravdě jedné vystrčené z boje
ten umíráček hrana vyzvání.
53
Ó slyšte jen ty ostré, krátké steny!
Ten umíráček nezná milosti,
hlas jeho nůž na prsa nasazený,
jenž svistě projede až do kosti. –
Ó zvony, zvony, velkonoční zvony,
já rouhám se, vždyť vstal jest Mesiáš,
a přece stále slyším vaše tony
jak výsměch znít: ne náš, ne náš, ne náš!
Co rok ty zvony slýchám slavně zníti,
co rok zní hlahol jejich dumněji.
Jich srdce kovová víc jistě cítí,
než srdce lidská cítit umějí. –
54