Elegie.
Zadul větřík, zamrazilo
pod mým oknem venku,
a příroda poslala mi
svoji navštívenku.
Poslední list jasanový,
odervaný sněti,
na papír mi místo básně
přímo k péru letí.
Žlutý lístek jako zlatý,
na něm skvrna tmavá,
na ořízce kolem kraje
zrudlý do krvava.
Divné písmo k nepřečtení
spletí žilek svítí. –
Divné písmo k nepřečtení,
básník rozumí ti!
Napsala tě ruka stuhlá
v rubáši již z kmentu,
kterou život prchající
zvedl k testamentu.
36
Čtení mnoho – vzdech i triumf
vane těmi řádky,
člověk nad ním zamyslí se
do snů, do pohádky.
A když posléz v konci stane
u poslední řádky,
opět maní sny jej táhnou
ku počátku zpátky.
Život, život – zní to v plesu,
smrť – v ples padá stonem.stonem
jako v souzvuk umíráček
s velkonočním zvonem.
Žila’s, matko, dala’s klasy,
révu, kvítí, plody,
hřměla’s hromem, zněla’s písní,
dala’s hlad i hody.
Sluší ti to v žlutém listě
symbol všeho bledý
hodit k nohám člověkovi
v konec naposledy.
Fialky, květ, vůni příští,
jíž se duše spíjí,
rci, že k listu přibájit dáš
jeho fantasii.
37