VSTUPNÍ.
Písničko, kdes mi zazněla,
kam se mnou tvá nota spěchá?
Ve zdech se cize odrážíš
a budíš podivná echa.
Zakletý zámek z pohádky,
všecko kde počalo ztlívat,
musil jsem k němu, musil jsem
tuláckou písničku zpívat.
7
Přes lány dalné tak jsem šel,
nymbus mi zářil v té dáli,
to zlaté věže, cimbuří
mythicky přede mnou plály.
A všecka touha mladistvá
a všecko mladistvé snění
sem spělo k Tobě, město mé,
v horečném rozdychtění.
A když jsem stál zde konečně,
ve mně jen smutek se vznítil,
a místo písně radostné
slzy jsem na tváři cítil.
Hlubokých smutků kol a kol
zcela mne pohřbila láva.
Takto se se mnou setkala,
och Praho, stará Tvá sláva.
Zas potom hněv mi nitrem šleh’,
pěsti se sevřely v křeči,
porozuměl jsem tajemné
mrtvých těch symbolů řeči.
K bouřlivé písni, divoké
v hrudi mne kypění žehá,
v tom dvojí bodák skřížený
přede mnou plamínky šlehá.
Pst, zde se nesmí křičeti! –
Vím, ovšem, promiňtepromiňte, páni.
A k Bílé Hoře kráčel jsem
truchlivou, hroudnatou plání.
Pod starou hruší na mezi
jenom si potichu bzučím,
písničku svoji obvyklou
novým zde nápěvům učím.
8
Ozvěny není v širošír,
kamkoli pohlednu v kolu.
Kdyby jí bylo, sto tisíc
srdcí by zpívalo spolu.
Nu nechť, já o nic neprosím,
v krev českou pevnou mám víru:
někdo se zastaví, a kdo ne,
jdi s bohem, příteli, v míru!
V PRAZE o sv. Václavě 1903.
9