HRADČANSKÉ PÍSNIČKY
S OBRAZY VIKT. OLÍVY
NAKLADATEL JOS. R. VILÍMEK V PRAZE
[3]
Všecka práva vyhrazuje si autor.
„Unie“ v Praze.
[4]
ALOISU JIRÁSKOVI
F. S. P. – V. O.
[5]
VSTUPNÍ.
Písničko, kdes mi zazněla,
kam se mnou tvá nota spěchá?
Ve zdech se cize odrážíš
a budíš podivná echa.
Zakletý zámek z pohádky,
všecko kde počalo ztlívat,
musil jsem k němu, musil jsem
tuláckou písničku zpívat.
7
Přes lány dalné tak jsem šel,
nymbus mi zářil v té dáli,
to zlaté věže, cimbuří
mythicky přede mnou plály.
A všecka touha mladistvá
a všecko mladistvé snění
sem spělo k Tobě, město mé,
v horečném rozdychtění.
A když jsem stál zde konečně,
ve mně jen smutek se vznítil,
a místo písně radostné
slzy jsem na tváři cítil.
Hlubokých smutků kol a kol
zcela mne pohřbila láva.
Takto se se mnou setkala,
och Praho, stará Tvá sláva.
Zas potom hněv mi nitrem šleh’,
pěsti se sevřely v křeči,
porozuměl jsem tajemné
mrtvých těch symbolů řeči.
K bouřlivé písni, divoké
v hrudi mne kypění žehá,
v tom dvojí bodák skřížený
přede mnou plamínky šlehá.
Pst, zde se nesmí křičeti! –
Vím, ovšem, promiňtepromiňte, páni.
A k Bílé Hoře kráčel jsem
truchlivou, hroudnatou plání.
Pod starou hruší na mezi
jenom si potichu bzučím,
písničku svoji obvyklou
novým zde nápěvům učím.
8
Ozvěny není v širošír,
kamkoli pohlednu v kolu.
Kdyby jí bylo, sto tisíc
srdcí by zpívalo spolu.
Nu nechť, já o nic neprosím,
v krev českou pevnou mám víru:
někdo se zastaví, a kdo ne,
jdi s bohem, příteli, v míru!
V PRAZE o sv. Václavě 1903.
9
ŠÍPKOVÁ RŮŽENKA.
K. V. Raisovi.
V podbraní kroky zní
sem a tam, tam a sem,
blýská se bajonet,
slunce se zhlídlo v něm,
a voják chodí a chodí – stráž.
Co hlídá, sobě vzpomínáš.
11
Tichounko ve dvorech,
pranic se nevznítí,
portály zamčeny
a síně bez žití,
jen holub stebélko upustí
a křídly zlehka zašustí.
„Vojáčku, příteli,
copak tu hlídáte,
proč se tak mračivě
do ticha díváte?
Zloději dávno si přivstali
a, co se dalo, pobrali.“ –
– „Pohádku přesladkou
bába mi sdělila:
od sta let spí prý zde
princezna spanilá.
Kdo by chtěl princeznu probudit,
čarovný kvítek musí mít.
A o té květině
chodě tu přemýšlím,
kde roste a zkvétá
zázračným květem svým.
Princeznu, pane, zbudil bych rád!“ –
„Proto jsi tu, ta nesmí vstát.“
12
KVĚTY SMUTEČNÍ.
K. M. Čapkovi.
Příkrov mramorový,
železná kol mříž,
přistup, on ti poví,
čí to tady říš:
králů šest zde v taji
věčnosti sen sní,
a mříž proplétají
květy smuteční
réva mák, réva mák.
13
Králů šesti těla,
pěti královen
pod kamenem stlela,
prach z nich zbývá jen,
také jejich sláva
mroucím echem zní,
a mříž proplétává
kvítek smuteční
réva mák, réva mák.
Čtverý rod tu v šesti,
svatý pokoj jim!
V žalu ten, ten v štěstí
odešel a zdřím’,
žehnán ten ať mine,
tomu kletba zní,
a všem vínek vine
kvítí smuteční
réva mák, réva mák.
Vine se a vine
ze chrámu ven, z bran,
úponky své šine
dálí do všech stran.
Ohlédni se kolem,
v trudy chvil a dní
chytají se stvolem
květy smuteční
réva mák, réva mák.
14
O KAŠPAROVI RUCKÉM.
R. 1612.
Trhám ji jak malinu
tuhle starou novinu,
s věřícími zazpívám si,
nevěřícím prominu.
*
Ach, bože, vzpomeňte, takový pán!
Kordiskem řinčíval, birýtkem sekal,
tinktury vařit až k císaři zván
málo se sočivých pohledů lekal.
15
Pane Rucký sem, pane Kašpar tam –
tak u dvora platil.
Zatím zlatem císařovým
sám si kapsu zlatil.
Potajmo kamínek mudrců
upek prý v hrnci jak šedivý brousek,
v noci, když pofrejil „u srdců“,
každé dal panence kamínku kousek.
Pane Kašpar sem, pane Rucký tam –
ve freji byl vzorem,
nejraději masti vařil
s krásným fraucimorem.
Také rád u klíčních otvorů
postál si, kde se co šustlo a řeklo,
pozvedl záclonu, pošoupl závoru –
císař měl někdy pak horoucí peklo.
Pane Kašpar sem, pane Kašpar tam –
náhle však byl konec:
s Bílé věže zaznívá juž
odsouzenci zvonec.
„Zrádcoval, kradl a frejil moc,
k výstraze zvolna buď, pozvolna smrcen:
zítra, než červánkům ustoupí noc,
na Bílé Hoře buď lámán a čtvrcen!“
Pane Rucký sem, pane Kašpar tam,
přijdem k tomu kousku!
Ale on již ve vězení
visí na motouzku.
Však přece ortel byl proveden.
Belzebub v oustraní díval se na to,
dušičku chytil, když lítla ven,
hned ráno a v láhvičce skryl ji jak zlato.
Pane Kašpar sem, pane Kašpar tam,
až tu duši vyndá,
z toho bude pořádná as
pro ni jednou brynda.
16
A byla. Což někdy ďáblu šprým sklap’?
Hvězdičky prokoukly z mraku stem oček,
hle, hradem harcuje stotisíc bab,
jim v patách stotisíc rezavých koček.
Pane Rucký sem, pane Kašpar tam,
horší jde zlo po zlu,
vy v těch babách a v těch kočkách
na ohnivém kozlu.
Ach bože, rozbože, vzhůru byl hrad,
neslyšel jaktěživ takové lermo.
Praskaly plamínky kocourům z brad,
branami, vikýři derou se mermo.
Pane Kašpar sem, pane Kašpar tam,
jaká divná sláva,
když ji biskup kropáčem svým
z okna zažehnává!
Císař spát nemůže, bez moci stráž,
baba chce každá kus kozlího lupu,
po jezdci napíná kostnatou páž,
nádvoří plné je ohnivých chlupů.
Pane Kašpar sem, pane Kašpar tam,
pěkně vás to ztrhá,
nežli kohout ke skončení
tomu zakokrhá.
Čtyřicet nocí zlých býval ten hon,
jakoby v pekelné bylo to sluji –
zvolna pak umlkl proklatcův ston,
a noví Kašpaři zas kašparují.
A tak kdyby dnes zase Belzebub
chtěl a duším polík’,
kdež by na ty kavalkády
nabral kozlů tolik!
17
SIRÝ TRŮN.
Zazpívám píseň o smutku
královské, zlacené síně,
starý lev dlí tam v zármutku,
a trůn tam opuštěn v stíně.
To zvíře věrné tíš a tíš
kol trůnu obchází zblízka:
„Kde’s zůstal, pane, kde as dlíš,
už se mi po tobě stýská!“
18
Trůn stojí prázden, tmí se kol,
v síň vanou smuteční zpěvy,
věk už tak vanou v žal a bol,
a konce nikdo jim neví.
A věrné zvíře zdiveně
do prázdna zornicí blýská,
a síní vane v ozvěně:
„Už se nám stýská, ba stýská!“
Ve kruzích širších dál a dál
jakoby bázlivě couvá,
ale ten zrak mu prudčej vzplál,
a bok se divoce zdouvá.
Tak dlouho když zde marno bděl,
naslouchal ozvěnám oněm,
věříš, kdo v trůn by sednout chtěl,
lev ten že vskočí teď po něm.
19
KRKAVCI.
Na hradčanské věži
černé mračno leží.
Není mrak, to černí ptáci, –
rozeznáš je stěží.
A nejsou ptáci,
pohleď z uličky,
jsou to černé, mladé, staré
římské kletbičky.
20
Povědomi cíle
přelítli co chvíle
přes hory a přes jezera
daleké ty míle.
Po střechách, římsách,
křížích na špici
tři sta let již trousí tady
všichni v směsici.
Krá, krá, krá zní shůry
do slunce i chmury,
přehluší a převýskají
i andělské kůry.
Do svateb, plesů,
v smutek náš i kvas
pořád stejně pronikavě
zaléhá ten hlas.
Chceš-li ty mne míti
ve svatebním kvítí,
můj synečku, oni ptáci
nesmějí tam býti.
Holoubek bílý
ten ať se tam stkví!
Jen se neboj karabinky,
synku bláhový!
21
VOLI VÁCLAVOVI.
R. 928.
Přišel Ptáčník bez pozvání,
nalík’ oka v poli,
chytili se znenadání
místo ptáků voli.
Žlutí voli jako zlato
cestou bučí temně,
ale bude žíti za to
v míru česká země.
22
Jich sto dvacet rovné váhy
zatím pro začátek,
sečkejme, však přijde záhy
víc takových splátek.
Jsou to voli Václavovi,
jsou to voli stelní,
zas budou z nich voli noví,
voli nesmrtelní.
Do Sas, do Prus cestu dupat
budou po nich mnozí,
po té cestě pěkně rupat
těžké budou vozy.
Vozit budou dálnou strání
vzácné zboží v suše:
čest i sílu, volné zrání,
statky, krev i duše.
A ať jak chcem vypřaháme,
čas vždy stejně letí,
vozy jedou – – kdo je zláme? –
ve jhu voli kletí.
Jsou to voli Václavovi,
jsou to voli stelní,
zas budou z nich voli noví,
voli nesmrtelní.
23
ČESKÁ ROMANCE.
R. 1278.
Jar. Boreckému.
Hali, haló, roh teskně zní,
on králi s bohem dává.
Král v pole dálné vyjíždí,
kde čeká na něj sláva.
Hali, haló, hali, haló!
A vlaje s okna bílý šat,
a plane oko žhoucí,
král ohlíží se na svůj hrad
a srdce cítí tlouci.
Hali, haló, hali, haló!
24
Roh teskně zní jak pohřební,
kůň řehtá a se vzpíná.
Hej, panoši, dej poslední
sem ještě číši vína!
Hali, haló, hali, haló!
Král dopil, k hradu rukou máv’,
a kůň již v cval se dává.
Nám vrať se zdráv, nám vrať se zdráv!
lid za ním provolává.
Hali, haló, hali, haló!
Čas minul, měsíc, ba i víc,
do kořán hradní brána,
nekyne nikdo králi vstříc,
roh marně volá pána
hali, haló, hali, haló!
25
ČEKANKA.
Fr. Xav. Svobodovi.
U brány při cestě na rumišti
čekanka blankytným okem blyští,
v touze hledí
do daleka
a pořád rytíře čeká, čeká.
Šli kolem vojáci, bubnovali,
čekanku do prachu zadupali.
Ale ona
za rok zase
modrýma očima dívala se.
26
Šli kolem z večera milující,
utrhli čekanku na kytici.
Ale ona
za rok zase
modrýma očima dívala se.
Dragouni letěli kolem vnově,
koně ji roznesli na podkově.
Ale ona
za rok zase
modrýma očima dívala se.
Sluníčko zapadá, slunce vzchází,
miláček čekance nepřichází,
nepřichází,
marná touha,
ve prachu čekanka dál se plouhá.
Ubohá čekanko pohádková,
písničkář trhá tě nyní znova,
k bílým dvorům
hledí branou,
nedočkáš, zůstaneš starou pannou!
27
STRÁŽE.
Byla sláva, byla
tuze veliká,
vyhrávala při ní
všude muzika:
s lokaji a hodnostáři
na svůj pustý hrad
za sto let se přijel jednou
král zas podívat.
28
Šumí řeka, šumí
v soumrak z peřejí,
pochodně se na ní
věncem shlížejí.
Zapomněny všecky bouře,
jasný kolem klid,
dole v hradě pod balkonem
zpívá dobrý lid.
V srdci krále vlaho,
už se nebojí,
v prokletém on hradě
zdřimne v pokoji.
Na širokém, zlatém loži
pospí tuze rád
a sen o té slávě pěkné
nechá sobě zdát.
Světla zhasla, půlnoc
bije na věži,
králi už se nijak
měkce neleží,
v šero jizby vytřeštěně
zří a chtěl by vstát –
na parket, slyš, v temné ráně
bác v tom lidský hnát.
Jedva dopad’, druhý
za ním v zápětí,
kostlivce až v přítmí
stát je viděti.
Potom zase nové rány,
nový hnátů pád:
dvakrát dvanáct příšer bledých
z kostí těch zříš vstát.
A pak v šeru tichém
k loži míříce,
hosté v polokruhu
stanou mlčíce,
29
neb – co králi samotnému
v hrůze divno hned:
postavám těm schází lebek
čtyryadvacet.
Řetězy jim visí
z kruhů v zápěstí –
král chce stisknout zvonec
blíže pelesti,
ale v tom se hnáty zvednou,
hnou se krokem vpřed,
a král jejich prstů cítí
na svém těle led.
A déšť skrápá s výše
v bílé polštáře,
pálí zas jak oheň
krále do tváře;
horký je ten déšť a rudý,
bubnů slyš v to řev,
a v proud divou dme se vlnou
čerstvá lidská krev.
V oči, ústa králi
stoupá k zalknutí,
a král klesá, klesá
v mdlobné usnutí. –
Ticho v jizbě, zjasnívá se
jitrem nebesklon,
a kdes v dáli melodicky
zpívá jitřní zvon.
Král se zvedá stěží,
zírá v komnatu,
ta jak včera tone
v jase, ve zlatu.
Komorník jde pro hvězdáře:
„Moudrý výklad dej,
ale jenom pravdu boží,
pane, povídej!“
30
„Snadno povím, králi,
dobrý pane náš,
v upomínku přišla
k tobě mrtvých stráž.
Ti by spali v tichém míru,
věř to, na mou čest,
více ještě lásky tady
živým třeba jest...“
Pokynul král hlavou
jako v souhlasu,
zároveň pak křiknul
spěšně na chasu:
„Koně sedlat, z hradu jedem’
v této chvíli hned!“
A hrad zpustl od té doby
zase na sto let.
31
LVÍ SLUJ.
Zikm. Wintrovi.
Byl jednou jeden král,
a jaký král!
Žel, bože, však už hnije!
Ne na basu, leč se lvem hrál
a na štít si ho maloval,
a lev ten dosud žije.
Kde při bráně byl val,
houštnatý val,
a sluje tmavá v skále,
32
tam lva si na stráž vsadit dal,
by hradní brány ostříhal
a hlídal svého krále.
A lev byl u bran pán,
a jaký pán!
Tam přečkal králů řadu,
řev jeho hučel v širý lán,
byl od básníkův opěván,
a nikdo nesměl k hradu.
Byl před ním v kraji děs,
a jaký děs!
když vylít, ze své skály
v pik namířený zevšad les
a chroustal klidně včera, dnes
knížata, kardinály.
Jej utišit byl div,
a jaký div!
Řval stále v sluji temně,
a k němu hleděl, kdo byl živ,
hned vesele, hned kormutliv
z té celé divné země.
A byl zas jiný král,
a jaký král!
krvavý ortel píše,
hlav lidských mandel postínal
a svěže k sluji smetat dal –
lev utiší se spíše.
Byl potom v zemi klid,
a jaký klid!
Lev zalez’ hlouběj’ v houští,
víc ulekán, než byl by syt,
a němý kolem stojí lid,
a most se k hradu spouští.
33
Lev leckdy hladný byl,
jak hladný byl!
kdy neměl ani myšky,
leč zvyk’ si, ani netušil,
až posléz žrát se naučil
i papírové šišky.
Poutníče, postůj jen,
ó, postůj jen!
to zřídka kdy se slýchá,
hleď s náspu v houští nakloněn:
v tmu tmavou odtud, v bílý den
lev ještě strašně dýchá.
34
ŽLUTÉ KVITÍKVÍTÍ.
Na hradčanských dvorech
v tichém osiření
trpělivá tráva
roste přes kamení,
travička, tráva trpělivá,
travička zádumčivá.
35
Větry nad ní letí,
slunce na ni svítí,
rozkvítá z té trávy
samé žluté kvítí.
Žlutšího není v širém kraji,
slzy je zalívají.
Utrhni si jedno,
zabolí tě srdce,
utrhni si druhé,
bude pálit v ruce,
utrhni třetí, z jeho stvolu
krev tiše skrápne dolů.
Na hradčanských dvorech
tiše chodí kdosi,
kvítí otrhává,
kytičky si nosí,
sto let je sbírá po kamení,
kvítečkům konce není.
36
ZÁPAD.
Rozkvétá růže nad hradem
krvavá, krvavá,
sluníčko to tam zdlouhavě
skonává, skonává.
A zvony hučí v onu zář
do dáli, do dáli,
za někým jak by večerem
plakaly, plakaly.
37
Veliká rakev černý kříž
nadnáší, nadnáší,
a v ní spí králka ubohá
v rubáši, v rubáši.
A rytíř jede, snad hrob sám
přemůže, přemůže,
jen že on dojet z dáli své
nemůže, nemůže.
Rozkvetlá růže za hradem
skanula, skanula,
a navždy králka mladinká
usnula, usnula.
38
ECHO.
R. 1547.
Na paláce po staletí stlumena
prastará spí pod gotikou ozvěnaozvěna,
ledasco se od ní doví,
každému však neodpoví.
Křikneš-li smíchem, v odvet dá kvil,
ptáš-li se pláčem, chechtá se ze všech sil.
39
Když jsem já se ozvěny té jednou ptal,
hlas její cos královského diktoval.
Na dlaždicích čeští páni
klečeli v tom pyšném diktování.
Klečeli nice jak v kostele,
echo čte dlouhé, krvavé ortele.
Klečí, klečí čeští páni v pokoře,
halapartny řinčí zvenčí na dvoře,
s birýtků se třesou péra,
vane holdu nová atmosféra,
a milí páni se činili,
koleny důlky do dlaždic vtlačili.
Ozvěna se zakuckala v žvatlání,
slyším její utlumené chechtání,
potom ještě vydechla si –
Ticho, jako když se svíce zhasí.
Na dlažbě v sále, není to klam,
od kolen důlky ještě jsou pořád tam.
40
MOHAMED.
R. 1612.
„Laurencinu přiveďte mi
bez váhání hned,
není možná, aby stonal
lev můj Mohamed.
V konstelací tajných runách
s Brahem jsem já čet’,
na stejné že jsme my hvězdě,
já i Mohamed.
41
A ta hvězda pohnula se
včera z kružných cest,
zdá se, že kams do daleka
na odchodu jest.
Laurencinu přiveďte mi,
než napočtu tři,
jděte k čertu s politikou,
páni ministři!“ –
Vešla slavná krotitelka
v tom již v tichosti.
„Řekni, co je s Mohamedem? –“
– „„Stůně, Milosti.
Oko plné smutku mdlého
horečnatě plá,
schoulen leží, nehýbe se,
je to nemoc zlá.“‘‘
„Císař velí, nemoc stranou,
Laurencino, spěš,
přes most na plac pod má okna
lva mi přivedeš.
Bičem nuť ho, ostnem nuť ho,
obruče si vem,
párkráte ho jejich ohněm
v skocích proženem.
Mohamed zas hlavu vztyčí,
dvorem počne řvát.
Spřízněných jsme oba rodů,
a mám ho tak rád.“
Císař tiše rozplakal se
a zas hněvem vzbuch:
„Namíchal-li kdosi jemu,
mně ne, přisám bůh!“
42
Zatím dole na plac vleče
Mohameda v spěch
holomků šest z Lvího dvora
v pevných provazech.
Laurencina jízdmo na lvu
tleská do dlaní
a miláčka Rudolfova
vlídně pohání.
Císař z okna usmívá se
svými slzami:
„Mohamede, vzhůru, brachu,
skokem před námi!“
Pouta padla, a král pouště,
ač svobodu měl,
vzhůru k oknu císařovu
jen se zahleděl.
Hřívou zatřás’, zor mu zvlhnul,
rázem pak se zmžel,
a lev padl beze hlesu. –
Císař osiřel.
A den druhý hrana zvoní
zvony chrámů všech,
umřel Rudolf a šel za lvem
do daleka z Čech. – –
S kronikářem zpíváme si
tohle pospolu,
zpívejme a nemudrujme,
nechme symbolůsymbolů.
43
BELVEDER.
Janu Vilímovi.
Kamenná báseň v květné houšti,
zelený smaragd z prstenu!
Lípa kol nízké větve spouští,spouští
stříbrných plné pupenů.
Hymnický pozdrav věčné krásy
vypjatým jásá obloukem,
chrtů pár sivých zříš, jak hrá si
ve skocích travným paloukem.
44
Akordem harfa v roztoužení
zahradou tiše zazněla,
do strun to sáhla v sladkém snění
pravnučka rodu Jagella.
Tóny se linou šepotavě,
jakoby kohos vábily,
a květy rudé pučí žhavě
do sněné, krásné idylly.
Leč báseň klame. Tak být mělo.
Královno, kde jsi zůstala?
Mrtvé zde leží tvoje tělo,
a harfa darmo čekala.
A věže tvrdé za příkopem
strmě se poblíž zdvihají,
okénka v mřížích, děrou stropem
buřiči v hlubeň klesají.
A jejich kletby, jejich stony
v zahradu drsně zalehnou,
přehlučí, harfo, tvoje tóny,
požáry vůkol vyšlehnou.
Budou se nové děje kouti,
kdy bratr bratra s trůnu rve,
v útulku lásky koncem pouti
šílený král lká hoře své.
Přiletí vichry, bouř vše rváti
započne kolkol příšerná,
ale ty budeš svěží státi,
kamenná básni nádherná!
Stavěla láska tvoji pýchu,
tesala krásu v kameny,
co jinde drtil českou líchu
běs hněvu divě zjitřený.
45
Och, kdyby láska jenom žila,
jdouc krajem s přízní ve zraku,
ubohá země, kde bys byla,
co by zde bylo zázraků!
46
RAJSKÁ ZAHRADA.
R. 1618.
Ještě se nestalo,
co se stalo,
o tom se nikomu
nesnívalo,
aby páni urození,
nastrojení v kmenty,
na smetisku postavili
sobě monumenty.
47
Leč býti nemůže
tomu hana,
byla prý u toho
svatá Panna,
jak letěli páni z okna,
tušil sotva který,
že ho ona zrovna na truc
chytí do zástěry.
Kterýsi škarohlíd
změnil jména,
klín prý tam držela
Polyxena,
krásná paní kanclířová
s andělskými zraky,
oba pány chytila tam,
písaříka taky.
Smetisko náhodou
že tam bylo,
to pranic na věci
nezměnilo.
Pomníky dva postavili
Panně v dík svůj pádný,
ostatek se už tam nestal
potom zázrak žádný.
Odklidit smetisko
idyllické
daly juž ouřady
prosaické,
v zahradě však podzámecké
k příští budoucnosti
monumentů ještě dvacet
má tam místa dosti.
48
SLIBY.
R. 1619.
Aj, pane Adame
z Valenštejna,
cožpak tak letíte
jak do mlejna?
Odkud a kam,
povězte nám,
dobré, zlé noviny –
mela stejná! – –
49
– Aj, páni vznešení,
direktoři,
ve Vídni, jářku, to
pěkně hoří,
Ferdinand králkrál,
jakby se bál,
s vámi si skrze mne
pohovoří.
Císařských posílá
plno slibů,
roste jich ve Vídni
jako hřibů.
Tady je mám,
všecky vám dám;
ne žábu lovítelovíte,
ale rybu.
Milost i přátelství
z lásky boží,
jen meče do pochev
ať se vloží.
Tu máte sněm
a všecko v něm,
jářku, ty sliby jsou
dobré zboží. –
Pan Adam dobře prál:
všecko měli,
ba ještě víc toho,
nežli chtěli,
ba ještě víc,
to je co říc’,
až se jim hlavičky
kutálely!
50
STRAŠIDLA.
„K půlnoci na věži uhodila,
proč jsi se zachvěla, moje milá?“
„Měsíček červeně zas už hoří,
a kdosi přechází přes nádvoří.
V šedivém rubáši kosti chřestí
komusi živému na neštěstí.“
„Neboj se, má milá, stín to věží
přes střechy v nádvoří temně leží.“
51
„Vidíš-li, druhý jde, za ním třetí,
šedivé rubáše větrem letí.“
„Větví to listnatou vítr zmítá.“
„Za rubáš stín stínu, hle, se chytá,
a táhnou po řadě, kde se blyští
mříž zlatá k paláci na schodišti.
A dvéře dokořán, slyš, ta rána,
zas k smrti vystraší mého pána.“
„Neboj se, má milá, jen jsi snila,
bába tě pohádkou vyděsila.“
„Dokořán okny se stíny nesou,
bludičky v očích jim tmou se třesou.
Zoufale skuhrají slova tklivá...“
„To vítr ve střeše jenom zpívá.“
„Má bába přece mi pravdu děla,
pravdu jsem, můj milý, uviděla:
Přísahy lidské ty nesplněné
v mátohy bývají proměněné
a k domu tíhnou, pánovi v lůže,
blah, kdo jim skutkem vyhnout se může.“
52
PÍSEŇ K SV. JIŘÍ.
Čacký rytíři gotiky,
slyš mne, zbožně tě vzývám,
já, ten nevěrec veliký,
svou ti písničku zpívám.
Och vím, kterak jsi miloval
kněžnu s nebeským zrakem,
a jak čaroděj hlídat dal
v sluji zlým ti ji drakem.
53
A tys na koně vyskočil,
kopí do ruky chytil
a jel tisíce dálných mil,
měsíc cestou ti svítil.
V skalách černá se hlubina,
kol ní zelené plamy,
a tam lká tvoje jediná,
kynouc šátečkem mhami.
Stisk’ jsi ostruhou koníka,
skočil jako blesk srázem,
země sotva se dotýká.
Stojíš u draka rázem.
Kopí u boku, vztyčený
míříš do tlamy běsu,
a ten ve prachu stočený
žíří plameny v děsu.
Plazi, ropuchy, háďata
očky zpod kopyt svítí,
však tvá ramena napjatá
cíl svůj blízko již cítí.
Jen jen dorazit, dobůsti,
co jsi nacílil směle,
ty však, bůh ti to odpustí,
jak bys kámen měl v těle.
Kopí trčí, ne dopadnout,
míjí takto den po dni,
stojíš, jakoby ztuh’ ti oud,
prosím, bodni, jen bodni!
Zatím saň ona pod kopím
tloustne jak váleček zdravě.
Váháš! – Proč? Sotva pochopím,
ač bys nabod’ ji hravě.
54
Přijde Angličan, nebo kdos,
v divu ramena skrčí,
s drakem, s koníkem, to tvůj los,
pak tě v museum strčí.
Klečím před tebou, rytíři,
spínám ruce své obě:
bodni, kam kopí namíří,
ušetř ostudu sobě.
Zbav se nehezké poklony,
když ten Angličan řekne:
máte to divné patrony,
máte patrony pěkné!
55
VESELÁ PÍSEŇ O FISKU.
R. 1621.
Fisk, fisk, fisk –
kdo tohleto vynalezl,
ruku bych mu stisk’.
Tátu pošlem za hranice,
z mámy bude klášternice,
děti, jak tu jsou,
půjdou žebrotou.
56
Fisk, fisk, fisk –
řízné slovo jako břitva,
nejjistější zisk.
K čemu dlouhé cosi, kdesi,
sem ta pole, sem ty lesy!
Starý řád se smet’,
nový je tu hned.
Fisk, fisk, fisk –
zní to stále v uších všude,
jakby rarach pisk’.
Krásná země, krásná zboží,
všecko jde z milosti boží,
ctíš-li, co je stát,
nemáš se co bát.
Fisk, fisk, fisk –
kdo tohleto vynalezl,
ruku bych mu stisk’.
Tátu pošlem za hranice,
z mámy bude klášternice,
děti, jak tu jsou,
půjdou žebrotou.
57
MILOST JEHO MILOSTI.
R. 1621.
,Te Deum laudamus‘ z chrámů temení,
na náměstí stojí černé lešení.
A jde ortel za ortelem v pláč a žal,
bez odplaty pánbůh viny nenechal.
Biřiců se rozletělo na sta hejn,
v předu jede nejprvnější Lichtenštejn.
Také doktor Jesenius v léčku pad,
hrozným trestem měl svou zradu odpykat.
58
Na to se rád jistě každý podívá:
,Jazyk týlem buď mu tažen za živa,
hříšné tělo s duší hříšnou čtvrceno,
nad silnice mimo město vztyčeno.‘
Ale doktor přímluvčích měl mocných dost,
nebude zle o zmírnění, o milost.
A již k Vídni prosebníci spěchají,
audience v pravou chvíli vyčkají.
Dvou císařů lékař pro své umění
zlaté řetězy měl v přízně znamení.
Slávu jeho Vratislav zná do slova,
Vitemberk i staroslavná Padova.
A co napsal učenosti v traktátech,
perlou jest ho učinilo skvělou Čech.
Byla tedy v pořízení naděje,
a snad krve nepoteče krůpěje. –
„Bůh jest nejvýš milosrdný,“ císař děl,
„také svojim nepřátelům odpouštěl.
Milosti buď tedy jemu důkaz dán:
kus jazyka buď mu jenom uřezán.
Hlava sťata, a co k tomu náleží,
i s jazykem vystrčena na věži.
Tělo v pytli vyveze se za bránu,
na koly tam rozestrká po ránu.
Chápete snad veliké ty rozdíly?
A teď, páni, zdrávi jste se vrátili.“
59
Děkovali prosebníci velice,
k Praze nazpět ujížděli záříce.
*
Inu, není nad protekce zlatý most,
my jí vždycky měli všude dost a dost.
Tím se nejvíc na tom světě dokáže,
a vše běží zlehka, jak když namaže.
60
MORDÉŘI.
Mordéři kamenní nad branou,
nad pěknou brankou stojí,
za týlo chytli kohosi,
bodnout ho již se strojí.
Mordéři, mordéři,
pročpak vy se rvete,
řekněte mi, koho,
koho mordujete?
61
Sto let a déle tak stojíte,
neumdlí vzpjatá páže,
kučerky vlají na hlavách,
a v očích zlobná ráže.
Mordéři, mordéři,
pročpak vy se rvete,
řekněte mi, koho,
koho mordujete?
Sluníčko hledí vám do očí,
kámen váš měkce ztlívá,
pěnkava na nůž sedla vám
a s něho tiše zpívá.
Mordéři, mordéři,
pročpak vy se rvete,
řekněte mi, koho,
koho mordujete? – –
My nemordujeme žádného,
pozemský červe, věz to,
my jenom hrozbou hrozíme
v široké, širé město.
Od hradu dál, jen dál,
naše hrozba káže,
jsme my věkověčné
majestátu stráže.
62
BEZHLAVÝ JEZDEC.
Strahovská cesta vysoká
oživne jednou do roka,
kopyt se ozývá dus a cval,
zvon když bil půlnoční rány.
Kde se vzal jezdec, tu se vzal,
z klášterní ujíždí brány.
Zelených jisker tryská svit
koni, jak letí, zpod kopyt,
hřívou mu povlává vichru dech,
že s bílou sutanou splývá.
63
Podivný jezdec ve třmenech
bezhlavým trupem se kývá.
Tak co rok jednou vyletí,
ohnivý pes mu v zápětí,
předběhne, na cestu posvítí
s tlumeným záhrobním štěkem.
Tak to je, můžeš věřiti,
v den onen dlouhým již věkem.
Mnich prý to býval, poeta,
z kláštera nevyšel po leta,
jenom zahradou bloudíval,
posvátné kanzony skládal.
Leč při tom hryz’ ho tajný žal,
a mukou neznámou strádal.
Májový den byl, v reji much
zahrada plna zlatých pruh,
vůní ji prochvívá sládnoucí
rozvitý šeříku hrozen.
Neznámé touhy horoucí
v té chvíli plamen je zrozen.
Vzedme se, srdce zachvátí
ve víru divé závrati – –
Ubohý mníšku, ó ubohý!
K hodinkám darmo dnes zvoní,
tvá duše luzné mátohy
trávníkem rozkvetlým honí.
Každá má zlaté kadeře
jak ta madona v klášteře,
a lehké jako libela
na ňadrech závoj se houpe,
ramínka běl se zaskvěla
záhyby tkaniny skoupé.
64
Jiskrně vzhlíží ke mnichu,
směje se, směje potichu,
jako pýr vznáší se po trávě,
na nové cestičky svádí,
a v duši mnichu jásavě
vykřikne poznané mládí. –
V ambity když pad’ noční stín,
opouštěl klášter Serafín,
táhla ho přesladká vidina
vysokým návozem k městu.
Byla to hezká blondyna,
Serafín našel k ní cestu.
Poseděl s pannou nezbednou
a hlavu ztratil pojednou,
bez ní se k půlnoci navracel,
aťsi ho kdokoli slyší.
Před ním vklouz’ s týchž cest do svých cel
převor i ostatní mniši.
Kantáta víc ho neláká,
změnil se, změnil v tuláka,
hymny pěl na svého anděla.
Klášter byl pojednou vzhůru,
když bratr Serafín zvesela
spustil jim světáckou s kůru.
Měl převor tenkrát těžkou noc,
vše svaté vzýval o pomoc,
nešlo dál mlčet a trpěti,
co bylo v zkázu všech oudů:
Pekel jsi propadl knížeti,
zasednem k přísnému soudu.
Kajícní byla komora,
dubové dvéře, zápora,
65
zbloudilý v komoru vsazen brat
o vodě, o chlebě v tiši,
a ďábla přišli vymítat
převor a v průvodu mniši.
Poeta vadl. Krátký čas,
a jako svíce náhle zhas’.
Však těžké prokletí neblaze
postihlo duši i tělo:
to všechněm živým k výstraze
po smrti blouditi mělo.
Návozem dolů po cestě
pojede co rok k nevěstě,
zatknutou pravici do hřívy
touhy své černého koně
a před ním ohař ohnivý,
vášeň to v divokém honě.
Na hrobě kámen těžký byl,
přece se s hrobu odvalil,
a jezdec na koni, hlavy prost,
burácí v půlnočním stíně.
V soudný den bude trestu prost,
panna mu hlavu dá v klíně.
Pánbůh je dobrý, v milosti
k slávě ho věčné uhostí,
dřív mnohem ke smíru nakloní
v nezměrné lásce svá líce:
ví, že by mělo na koni
blouditi bezhlavců více.
66
POUTNICKÁ.
Naší stařence.
Za vzpomínek na můj klín
nebeklíč pad’ stařenčin,
zlomyslný šotek za mnou
rolničkou hned cin, cin, cin.
Bože, je to svatá věc,
deska tlustá na palec,
vari, šotku s rolničkami,
nebudem se smáti přec.
67
Obrázků co před námi
s píchanými krajkami,
svatí, svaté, mučedníci
s rozťatými hlavami.
Bába sedí, vykládá,
ptej se, není nerada.
Vůkol nás pak poesie
pestrá křídla rozkládá.
Hle, tu zírám na stránku,
září jakby v červánku:
na obrázku stříbrná tam
tvoje tumba, Johánku.
Andělé kol křídlatí,
kulatí a buclatí.
Co to slávy! Někomu se
živobytí vyplatí.
Někde Luther, jinde Hus
zastavují římský vůz.
Už je blaho ohroženo,
oremus hned, oremus!
A byAby mír zas vešel v zem,
spraví se to nahonem:
ani člověk nenadá se
a je svatým patronem.
Jak to bylo, což já vím,
s bábou svojí rozprávím,
v zbožném divu stojím vskutku
před barokem blysknavým.
Hleď, stařenko, kacíře,
jak se kloním ve víře,
svatosti kde naměřeno
na takové centnýře.
68
Snad by lítla nad věževěže,
jen ji pustit s otěže.
Věřím, tolik bylo třeba
stříbrné té přítěže.
69
ZVÍŘÁTKA.
Ant. Klosovi.
Stojí, stojí komora,
sklípek, klenotnice,
sedm klíčů, závora,
dveří do třetice,
zaklenutá komora,
malovaná stěna,
a v ní jsou tři zvířátka
dlouho uvězněna.
70
Volek, lev a orlice
ve sklípku se týčí,
beze vzduchu smutíce
pod tolika klíči.
A již z těch tří zvířátek
dvě jsou jenom živa.
Dávno pošel voleček –
co těm dvěma zbývá?
Trošičku jen vzduchu jim,
přejdou mdlobné známky.
Ale kterak, kterak k nim
přes klíče a zámky?
„Kde jste, páni klíčníci,“
soucitní se ptají,
„ostatní než zvířátka
v sklípku dokonají!“
Co tu zpívám, zřel jsem sám
skrz pevné zdi s chvěním,
temným rykům naslouchám
jako dálným hřměním,
srdce při tom zabolí,
zvířátek mi líto.
Bože milý, dlouho-li
ona vydrží to!
71
ZLATÁ ULIČKA.
Žlutý, modrý, šedý domek
jako hračka dětská,
v zátiší to nezalehne
žádná vlna světská.
Proužek nebe v domků tlumy
probleskává šeře,
ve hlubině z dálky šumí
ze příkopu keře.
72
Nebylo zde nikdy zlata
v stínu těch dvou věží,
a jen stopy hořkých smutků
v tlusté hradbě leží,
a vše, co kdy osiřelo,
sem jakby se sběhlo,
a kde palác zvedá čelo,
na práh mu sem lehlo.
Na dva kroky od té bídy
nádhery co skvělé!
Ale taky zadumané,
taky osiřelé.
Víš-li, chudá uličko ty,
že tam tráva pučí,
zlaté jizby, síně širé
že jsou ještě chudší?
73
MRTVÁ CESTA.
Mezi zdmi se provinuje,
chladno vane z ní,
v lemu cypřiš, tmavá thuje
k ní se naklání.
Povýš hradba, věže v směsi,
k bráně rozpjaty
pozdní řídkou zeleň věsí
staré akáty.
74
Vyjde jistě nade branou
trubač z podloubí,
rytířům svým v přivítanou
ryčně zatroubí.
Z lovu jedou, vzadu psáři,
sokolníků sbor,
v čele mládím, krásou září
panský fraucimor.
A jim v patách kupci spěší,
drnčí těžký vůz,
vzácný tovar nesou pěší,
tkanin mnohý kus,
damascenské dýky, zbraně,
pohár, zlatý tác,
skla benátská, vázy, baně
v prodej na palác.
Pak zas herold v cizím kroji,
za ním poslů řád,
ke králi se hlásit strojí
na královský hrad.
Cesta bije jako tepna
k srdci krásných Čech,
ve vzpomínkách ruce sepna
stojíš, taje dech.
Oči přivřeš před iluzí –
obraz náhle zhas’,
zvon v to bije plný hrůzy,
znáš „Zikmundův“ hlas.
Svíce hoří, žalmy kněží,
kouří kadidla,
75
v rakvi kdosi mrtev leží,
vůkol vůně mdlá.
Cesta stmí se, miserere,
pohřeb jde tu. – Čí?
Zvolna mizí v dálce šeré
cestou umrlčí. – –
Cestou pustou stín se snuje,
chladno vane z ní,
v lemu cypřiš, tmavá thuje
k ní se naklání.
Tuberos sem polož kvítí,
uctít-li ji chceš,
neplakal jsi nikdy v žití,
tady zapláčeš.
76
NENIE.
Za plechovým lvíčkem na hrotu věže svatovítské.
Už se rozloučíme,
zlatý lvíčku,
nebudeš už dělat
korouhvičku.
Zvýší dobré míry
do čtyř metrů
sto let jsi se točil
podle větru.
77
Už se nezatočíš,
zlatý lvíčku,
nebudeš už dělat
korouhvičku.
Uzrál’s pro museum,
pro vitriny,
po tobě teď přijde
lvíček jiný.
Žulový již balvan
tady máme,
do kamene si tě
vytesáme.
A budeš jak skála,
milý lvíčku,
nebudeš už točit
korouhvičku.
78
PLAČÍCÍ FONTANA.
Jar. Vrchlickému.
K sladké písni slavíka
slyšte ji, jak naříká
spadlá krůpěj ke krůpěji
jako slza veliká.
Nezvoní již, nezpívá
fontána ta plačtivá,
se spěžové misky vzdechem
slza jen se odlívá.
79
Slyšeti je každý den
její vzlyk a její sten,
v zahradě jen přistup blíže
v šerém houští utajen.
Když kol ticho jako hrob,
když zvon dozněl beze stop,
v zahradách cos rozvzlyklo se,
a vzlyk ten žhne do útrob.
Žlutým listím postlána
nad čím pláče fontána,
po čem vzdychá usedavě
od večera do rána?
Pohádka šla zahradou,
s družinou svou královskou
u fontány plesávala –
zašla, zhasla s krásou svou.
Zašla – chtěla nechtěla,
loutna její dozněla,
pro ni tiché slzy kanou,
ta pohádka umřela.
80
ZÁVĚREK.
Tak všecek hněv i všecek žal
jsem vyzpíval,
a co mnou chvělo prudce,
čím krvácelo srdce,
to dávám dál.
Pod hruší v polích stojím sám
a naslouchám.
V žluť slunce zapadává,
v tiš zvon se rozhoupává
bim bam, bim bam.
81
A níže s větví ke mně slet’
jen s hrušně květ,
v obzorech šedne pára,
leč v srdci dál to hárá,
se bude chvět.
82
OBSAH.
Vstupní7
Šípková Růženka11
Květy smuteční13
O Kašparovi Ruckém15
Sirý trůn18
Krkavci20
Voli Václavovi22
Česká romance24
Čekanka26
Stráže28
Lví sluj32
Žluté kvítí35
Západ37
Echo39
[83]
Mohamed41
Belveder44
Rajská zahrada47
Sliby49
Strašidla51
Píseň k sv. Jiří53
Veselá píseň o fisku56
Milost Jeho Milosti58
Mordéři61
Bezhlavý jezdec63
Poutnická67
Zvířátka70
Zlatá ulička72
Mrtvá cesta74
Nenie77
Plačící fontana79
Závěrek81
E: jf; 2002
[84]