STRAŠIDLA.

STRAŠIDLA.
„K půlnoci na věži uhodila, proč jsi se zachvěla, moje milá?“ „Měsíček červeně zas už hoří, a kdosi přechází přes nádvoří. V šedivém rubáši kosti chřestí komusi živému na neštěstí.“ „Neboj se, má milá, stín to věží přes střechy v nádvoří temně leží.“ 51 „Vidíš-li, druhý jde, za ním třetí, šedivé rubáše větrem letí.“ „Větví to listnatou vítr zmítá.“ „Za rubáš stín stínu, hle, se chytá, a táhnou po řadě, kde se blyští mříž zlatá k paláci na schodišti. A dvéře dokořán, slyš, ta rána, zas k smrti vystraší mého pána.“ „Neboj se, má milá, jen jsi snila, bába tě pohádkou vyděsila.“ „Dokořán okny se stíny nesou, bludičky v očích jim tmou se třesou. Zoufale skuhrají slova tklivá...“ „To vítr ve střeše jenom zpívá.“ „Má bába přece mi pravdu děla, pravdu jsem, můj milý, uviděla: Přísahy lidské ty nesplněné v mátohy bývají proměněné a k domu tíhnou, pánovi v lůže, blah, kdo jim skutkem vyhnout se může.“ 52