MOHAMED.

MOHAMED.
R. 1612.
„Laurencinu přiveďte mi bez váhání hned, není možná, aby stonal lev můj Mohamed. V konstelací tajných runách s Brahem jsem já čet’, na stejné že jsme my hvězdě, já i Mohamed. 41 A ta hvězda pohnula se včera z kružných cest, zdá se, že kams do daleka na odchodu jest. Laurencinu přiveďte mi, než napočtu tři, jděte k čertu s politikou, páni ministři!“ – Vešla slavná krotitelka v tom již v tichosti. „Řekni, co je s Mohamedem? –“ – „„Stůně, Milosti. Oko plné smutku mdlého horečnatě plá, schoulen leží, nehýbe se, je to nemoc zlá.“‘‘ „Císař velí, nemoc stranou, Laurencino, spěš, přes most na plac pod má okna lva mi přivedeš. Bičem nuť ho, ostnem nuť ho, obruče si vem, párkráte ho jejich ohněm v skocích proženem. Mohamed zas hlavu vztyčí, dvorem počne řvát. Spřízněných jsme oba rodů, a mám ho tak rád.“ Císař tiše rozplakal se a zas hněvem vzbuch: „Namíchal-li kdosi jemu, mně ne, přisám bůh!“ 42 Zatím dole na plac vleče Mohameda v spěch holomků šest z Lvího dvora v pevných provazech. Laurencina jízdmo na lvu tleská do dlaní a miláčka Rudolfova vlídně pohání. Císař z okna usmívá se svými slzami: „Mohamede, vzhůru, brachu, skokem před námi!“ Pouta padla, a král pouště, ač svobodu měl, vzhůru k oknu císařovu jen se zahleděl. Hřívou zatřás’, zor mu zvlhnul, rázem pak se zmžel, a lev padl beze hlesu. – Císař osiřel. A den druhý hrana zvoní zvony chrámů všech, umřel Rudolf a šel za lvem do daleka z Čech. – – S kronikářem zpíváme si tohle pospolu, zpívejme a nemudrujme, nechme symbolůsymbolů. 43