BEZHLAVÝ JEZDEC.
Strahovská cesta vysoká
oživne jednou do roka,
kopyt se ozývá dus a cval,
zvon když bil půlnoční rány.
Kde se vzal jezdec, tu se vzal,
z klášterní ujíždí brány.
Zelených jisker tryská svit
koni, jak letí, zpod kopyt,
hřívou mu povlává vichru dech,
že s bílou sutanou splývá.
63
Podivný jezdec ve třmenech
bezhlavým trupem se kývá.
Tak co rok jednou vyletí,
ohnivý pes mu v zápětí,
předběhne, na cestu posvítí
s tlumeným záhrobním štěkem.
Tak to je, můžeš věřiti,
v den onen dlouhým již věkem.
Mnich prý to býval, poeta,
z kláštera nevyšel po leta,
jenom zahradou bloudíval,
posvátné kanzony skládal.
Leč při tom hryz’ ho tajný žal,
a mukou neznámou strádal.
Májový den byl, v reji much
zahrada plna zlatých pruh,
vůní ji prochvívá sládnoucí
rozvitý šeříku hrozen.
Neznámé touhy horoucí
v té chvíli plamen je zrozen.
Vzedme se, srdce zachvátí
ve víru divé závrati – –
Ubohý mníšku, ó ubohý!
K hodinkám darmo dnes zvoní,
tvá duše luzné mátohy
trávníkem rozkvetlým honí.
Každá má zlaté kadeře
jak ta madona v klášteře,
a lehké jako libela
na ňadrech závoj se houpe,
ramínka běl se zaskvěla
záhyby tkaniny skoupé.
64
Jiskrně vzhlíží ke mnichu,
směje se, směje potichu,
jako pýr vznáší se po trávě,
na nové cestičky svádí,
a v duši mnichu jásavě
vykřikne poznané mládí. –
V ambity když pad’ noční stín,
opouštěl klášter Serafín,
táhla ho přesladká vidina
vysokým návozem k městu.
Byla to hezká blondyna,
Serafín našel k ní cestu.
Poseděl s pannou nezbednou
a hlavu ztratil pojednou,
bez ní se k půlnoci navracel,
aťsi ho kdokoli slyší.
Před ním vklouz’ s týchž cest do svých cel
převor i ostatní mniši.
Kantáta víc ho neláká,
změnil se, změnil v tuláka,
hymny pěl na svého anděla.
Klášter byl pojednou vzhůru,
když bratr Serafín zvesela
spustil jim světáckou s kůru.
Měl převor tenkrát těžkou noc,
vše svaté vzýval o pomoc,
nešlo dál mlčet a trpěti,
co bylo v zkázu všech oudů:
Pekel jsi propadl knížeti,
zasednem k přísnému soudu.
Kajícní byla komora,
dubové dvéře, zápora,
65
zbloudilý v komoru vsazen brat
o vodě, o chlebě v tiši,
a ďábla přišli vymítat
převor a v průvodu mniši.
Poeta vadl. Krátký čas,
a jako svíce náhle zhas’.
Však těžké prokletí neblaze
postihlo duši i tělo:
to všechněm živým k výstraze
po smrti blouditi mělo.
Návozem dolů po cestě
pojede co rok k nevěstě,
zatknutou pravici do hřívy
touhy své černého koně
a před ním ohař ohnivý,
vášeň to v divokém honě.
Na hrobě kámen těžký byl,
přece se s hrobu odvalil,
a jezdec na koni, hlavy prost,
burácí v půlnočním stíně.
V soudný den bude trestu prost,
panna mu hlavu dá v klíně.
Pánbůh je dobrý, v milosti
k slávě ho věčné uhostí,
dřív mnohem ke smíru nakloní
v nezměrné lásce svá líce:
ví, že by mělo na koni
blouditi bezhlavců více.
66