Bylo to v jarní neděli.
Kde jaký strom se květem strojil,
dřín, jasmín, akát voněly,
květ chvěl se sem a tam,
an zástup včel se rojil.
S akátu pěnka plesala,
s jabloně drozd jí odpovídal,
a motýl – duše nestálá –
jen lítal sem a tam
a klevetil a zvídal.
Tu přišel větřík nezvaný,
vybírat’ počal daně z hlavy,
byl nad Zacheje prohnaný,
jen chodil sem a tam,
dral květy bez obavy.
Když někdo hned mu necimbal,
on hrdloval se s ním a klátil!
Co dostať moh’, to sám si bral,
a škubal sem a tam –
Kdo groš měl, ach! ten platil!
Hned sem s tím stříbrem! Akáty! –
Což myslíte si, že jsme kluci! –
Hoj, čilimníku, dukáty!
Nic nemluv sem a tam,
sic pošlem exekuci!
Co císařovo, císaři!
Máť Vichor válku s Oceanem.
Zdaž bez peněz se vydaří?
Tož plaťte! Sem a tam
zas musím býti s ránem!
Shov, pane! – jabloň zahlesla.
Počkej až po žních. Já jsem vdova! -
On práskl ji, div neklesla,
hráb’ v loubí sem i tam,
šel s mošnou beze slova.
Mně aspoň do pondělka shov! –
Leč berní s ňader trhal šperky,
že nenalezla pro žal slov,
jen vzdychla sem a tam,
vždyť zlámal jí i mladé dcerky! – –
Pak shrábnul mince, na kůň skočil,
přes hory, doly dal se v cval.
Bůh sám ví, kde vše zašantročil,
vždyť do knih pranic nezapsal!