JIŘÍK LOUDAL.
Cinká, blinká umíráček
Jiříkovi na cestu.
S úzkostí jde ubožáček
nebeskému ke městu.
Kuřátku on neublížil,
dobrák býval od kosti,
ve všem se však loudal, plížil –
to mu dělá starosti.
Jednou potkal v sníh a sloty
hocha; bosý byl jak trs.
A co Jiřík? Zouval boty,
než se vyzul, hošík zmrz’.
A tak vše, co dobře činil,
mělo vždycky jeden kaz:
Všechny dobré skutky špinil
lep a smůla, kolomaz.
Teď, co mine noha nohu,
bílou cestou stoupá výš,
na soud kráčí k Pánu Bohu –
čekají naň dlouho již.
[100]
Na prestole démantovém –
Jiřík cloní oko mdlé –
vládne Bůh Syn mocným slovem,
po bocích dva andělé.
Pravý anděl zdvihá knihu,
skutky jsou v ní zapsány;
levý váží provin tíhu,
které byly spáchány.
Jiřík hleděl na jazýček:
míska dobrá padala –
tu cos přihodil čertíček –
bác! a spadla míska zlá.
Poklonil se Jiřík Pánu,
k peklu kráčel zadumán,
z daleka mu čerti bránu
otvírají do kořán.
Tu kdos volá: Jiří! Jiří!
Jiřík ostal státi bled;
Anděl s nebe k němu míří.
Stal se omyl! Vrať se hned!
Vejdi v ráj a zanech smutku!
Archanděl byl zmýlený:
Čtyři listy dobrých skutků
byly smolou slepeny!
*
Milý příteli! Té zkoušky
v nebi hleď se vystříhať!
Zvláště dluhy své a dloužky
beze smůly vždycky plať!
101