Už chodil jaksi smuten svojím rájem.
Strom každý znal, všem zvířatům dal jména.
S ním hrála si, leč mluvit neuměla.
Jen hříčky znala, bujné dovádění –
leč když jim pěl, co v nitru jeho hárá,
své myšlenky a stesky nadpozemské –
buď mlčela neb řekla: bú – kvá – mé...
Už nebylo lze samoty té snésti.
Jen stromy šuměly tak tajuplně,
a vody hučely – jak jeho steskem,
leč lidským hlasem nepromluvil nikdo.
Adam se rozsmutnil a smutkem usnul.
Tu přišel Bůh a z útrob vlastních
mu vyňal ženu. Adam probudil se.
Tu v rosné trávě viděl bílé tělo,
tak jemu podobné, leč mnohem krasší.
Však chladné bylo – socha – nedýchalo.
Tak sedal dny a patřil na tu krásu,
jež zastínila půvab všechněch tvorů.
Jen slovo! Slovo kdyby promluvila!
A Bůh jí vdechl sladké kouzlo žití,
i povzdechla. A on ji vodil rájem
a jmenoval jí zvířata a stromy,
a ona po něm učila se mluvit.
Pří každém slově plesalo mu srdce.
A brzy tolik žvatlala mu v uši,
že počal uhýbat a tajně myslit:
Ó, kéž by uměla jak ptáče zpívat!
I učila se od všech ptáků písním
a zpívala. Ne člověk, ale cherub!
(Když nebesa se někdy otevřela,
tak hlasy andělů tam odtud zněly!)
A Adam naslouchal své ženy písním,
až i ty písně pak mu zevšedněly –
a aby ušel žvatlání a zpěvu,
s motykou svojí chodil po zahradě
a vázal révy, štěpy ořezával
a obíral jím housenky a poučí.
Tu zanedbána, Eva počla hledat
si zábavy a snouti vábné pikle
s tím hadem na stromě a o jablku
snít čarodějném, osudnou tak
za zády muže dělat politiku,
vyzvídat tajné srdce jeho spády.
A od té doby dcery její vládnou
a za záclonou snují nitky světa.