On zbožňoval ji. Byla jeho modlou.
A v kráse mládí jemu umřela.
Tu první knihu svou a poslední,
horoucí verše, celou svoji slávu,
jí vložil do rukou a spustil v hrobku.
Těch veršů neměl nikdy nikdo čísti,
těch cizí oko nesmí zneuctit,
toť svatá oběť velké jeho lásky,
jež, nesmrtelná, přes hrob líbá věčnost.
Nad hrobem dlouhá, smutná plynou léta.
A básník zatím sahal po paletě,
v andělských pózách maloval svou lásku.
Až jedné noci měsíc plný planul
a básník vzpomínal své mrtvé milé
a vroucích slov, jež při měsíci šeptal,
když, hovoře s ní, bloudil stinným parkem,
své knihy vzpomněl, živé pohřbené,
a sloky její v luzné viděl kráse,
že celá země nezná takové.
Tu stanul Satan u lože a pravil:
Ó, škoda krásy, živé pohřbené.
Takové nezřel svět a nespatří!
Škoda těch laurů v hrobě vadnoucích!
Vzkřis svoji krásu! Vyrvi dílo hrobu!
A anděl pravil: Co jsi obětoval,
jest obětováno a patří Bohu.
Nesahej na to rukou, co je mrtvých!
Jen za hrobem je pravá nesmrtelnost.
A ďábel pravil: Zemřelé nech spáti!
Co zemřelo, je pouhý prach a popel.
Nesmí se nikdy vázat živý s mrtvým.
Ty ruce zetlelé se rozpadají!
Vyrvi z nich dílo života a síly!
Prach patří zemi, duch vsak patří lidstvu.
A anděl odcházel, prst zvednuv k nebi.
Do rána básník v horečce se zmítal,
vždy v kráse větší plála jeho kniha
a obdiv světa ze všech úhlů hřímal.
Za jitra vstal a otevřít dal hrobku
a z rukou zetlelých své dílo vyňal
a z temnot smrti životu je vrátil.
Leč laur, jejž sklidil, hořknul víc a více
a z každé stránky knihy svojí četl:
„Tys utrh’ jablko stromu poznání!
Tys odnesl Bohu oběť s oltáře!
Tys lásku svoji zapřel nesmrtelnou!
Pro slávu lidskou slávu pohřbils nebes!“
A stín už s jeho líce neprch’ nikdy.