NAD KNIHOU LITERÁRNÍCH DĚJIN
(Na Dušičky 1921)
Přede mnou tichá lampa
a kniha veliká –
přemítám bílé listy
a duše tiše lká.
Toť děje literární,
jména a obrazy,
to hřbitov reků ducha
a jejich odkazy.
Toť druzi moji dávní,
již dávno tlejí v snách,
toť hlavy ideální,
jež rozpadly se v prach.
Též jak já bojovali
o lauru suchou sněť,
krvavé srdce dali
a v zemi padli zpět.
Z kamení, o něž klesli,
tříšť zlata drobili,
o kosmu hvězdy chladné
si hlavy rozbili.
O jiskru pravdy, krásy
se bili s osudem,
až bledé, vysílené
je pohltila zem.
Bili se o kus chleba,
o slunka záře kus,
o trošičku jen klidu,
by zaslechli hlas Mus.
94
Nyní tu v řadách leží
v pamětí hřbitově,
světélko věčné hoří
jim plaše na rově.
Jedni sen slavný dřímou
s hrdými pomníky,
druzí pod prošitým drnem,
pod blíny, šťovíky.
Já s lampičkou a steskem
tu mezi hroby jdu
a místečko si hledám
a šeptám modlitbu:
„Sen sladký spěte tady,
ó bratří zesnulí!
Lux coeli luceat vobis
in saeculum saeculi!“
95