VÝSTRAHA
Sem nevstupuj, kdo sláb jsi ve víře a jehož ctnost jest světlem na kahanu, by nezhasla ti v prudkém vichrů vanu. Já nechci dělat tobě kejklíře. Do ocelového se oblec krunýře. Rty, oči, ňadra ženská Sfinx má v stanu a drápy lví. Je svůdná pozemšťanu. Jen zkamenělého sem vpustím rytíře. Jen ten, kdo život v bouřích probojoval a na vrcholcích lidských cest kdo stanul, kde vichor věčnosti nejprudčeji vanul, smí vejít sem, by se mnou vystupoval a s výšin pohledem se mohl popást: Čím vstoupíš výš, tím hlubší spatříš propast. 9

SFINX
Nám Samum šlehá písek do očí – nečekej, že se po nás otočí vznešená Sfinx. My brodíme se pískem zmítání – leč dál má v mrtvém zraku usmání vznešená Sfinx. Co jest jí do zápasu našeho? Vždyť ona není z rodu lidského – vznešená Sfinx. Její je poušť a ona vládne v ní, jen ona zná to pouště tajemství – vznešená Sfinx. By nerušil ji nářek prožluklý, má zahaleny uši do kukly vznešená Sfinx. Čím jest jí mravenčí náš shon a ston – jen když má ona bezpečen svůj trón – vznešená Sfinx. Má tělo lví, leč ani nehne se, má tlapu lví, leč v boj jí nevznese – vznešená Sfinx. A na otázky lidstva nehlesne, když před ní na kolena poklesne – vznešená Sfinx. Ó pane, němý, veliteli náš, snad v zrcadlo se někdy podíváš, kdo jest ta Sfinx. 10

ADAM A EVA
Už chodil jaksi smuten svojím rájem. Strom každý znal, všem zvířatům dal jména. S ním hrála si, leč mluvit neuměla. Jen hříčky znala, bujné dovádění – leč když jim pěl, co v nitru jeho hárá, své myšlenky a stesky nadpozemské – buď mlčela neb řekla: bú – kvá – mé... Už nebylo lze samoty té snésti. Jen stromy šuměly tak tajuplně, a vody hučely – jak jeho steskem, leč lidským hlasem nepromluvil nikdo. Adam se rozsmutnil a smutkem usnul. Tu přišel Bůh a z útrob vlastních mu vyňal ženu. Adam probudil se. Tu v rosné trávě viděl bílé tělo, tak jemu podobné, leč mnohem krasší. Však chladné bylo – socha – nedýchalo. Tak sedal dny a patřil na tu krásu, jež zastínila půvab všechněch tvorů. Jen slovo! Slovo kdyby promluvila! A Bůh jí vdechl sladké kouzlo žití, i povzdechla. A on ji vodil rájem a jmenoval jí zvířata a stromy, a ona po něm učila se mluvit. Pří každém slově plesalo mu srdce. A brzy tolik žvatlala mu v uši, že počal uhýbat a tajně myslit: 11 Ó, kéž by uměla jak ptáče zpívat! I učila se od všech ptáků písním a zpívala. Ne člověk, ale cherub! (Když nebesa se někdy otevřela, tak hlasy andělů tam odtud zněly!) A Adam naslouchal své ženy písním, až i ty písně pak mu zevšedněly – a aby ušel žvatlání a zpěvu, s motykou svojí chodil po zahradě a vázal révy, štěpy ořezával a obíral jím housenky a poučí. Tu zanedbána, Eva počla hledat si zábavy a snouti vábné pikle s tím hadem na stromě a o jablku snít čarodějném, osudnou tak za zády muže dělat politiku, vyzvídat tajné srdce jeho spády. A od té doby dcery její vládnou a za záclonou snují nitky světa. 12

BRATRSTVÍ
Abel: Jsem drobný pastýř z hor. Mé stádo malé obíhá roklinou a šplhá k skále a mlékem živí mě, jež vděčné dojím. Ty, Bože velký, pastýřem jsi světů, hvězd zástup vodíš, bzučnou včelku v květu a živ jsi silou svou, neb vše jest tvojím. Před Tebou skláním se, když vstává den, když luna vychází – buď veleben! Kain: Já jsem pánem země. Pod mým pluhem křiví se a brázdí, když jdu luhem, železným mým ostřím rozeklána musí rodit, živit svého pána. Mojí jest i útrob jejích plody, otrokyně chystat musí hody. Volný jsem,jsem jak černý orel z hor. Jeho sílu mám i jeho vzdor! Abel: Můj Otče dobrý! Všechno z Tvé je ruky! Ty rosou skrápíš nivy, květin puky, a slunce Tvoje všemu život vlévá. Mlékem a medem plníš bujné lány, mé stany květem dětí požehnány, a hojně mláďat mečí z mého chléva. Z Tvé ruky dařen, vše Ti dávám v plen – ó přijmi oběť mou! Buď veleben! Kain: Stodoly mé – ovoce mé práce, mozoly mé – já jsem všeho vládce. 13 Co jsem vyrval z lůna černavého, pro ženu a děti rodu mého, nechci krmit havěť příživníků, nechci proseb, netřeba mi díků, zemských tuláků ni duchů sbor nemá na to práva. Toť můj vzdor! Abel: Můj horský stan je chudý, nemá šperků, jen sýra koláče a mléko v džberku a žinčice, již v měděňáku vařím. Leč královna tu bydlí s dětmi svými, učí je modlit ústky růžovými. Jen tu, jen tu já svojí láskou dařím. Nestojím o úsměvy cizích žen. Jsem spokojen. Buď Pán můj veleben! Kain: Mým je svět, kde jaká srnka štíhlá, pro můj ret a objetí se zlíhla: pouště gazelu neb vílu lesů, každou oběť pod svou střechu nesu, uložím ji na levhartí kůže, na koberců sladké, měkké lůže. Mým je každý květ i rosný zor. Vypij – zahoď! Tak můj velí vzdor. Abel: Já raduji se, když se daří trávě, i osení když bují v plné slávě, já raduji se, když mé kravky tuční, i když můj bratr těžké sváží snopy, když včelka v zlatě pylovém se topí, 14 i když se směje prosté kvítko luční. Všem přeji radosti a věrných žen. Když vše je šťastno, Bůh buď veleben! Kain: Proč má druhý zlato, tučné voly? Vše má mojím být, kam zhlédnu koli. Já jsem pánem! Rabi buďtež oni! Pod mou knutou nechť své šíje kloní! Já jsem šlechtic. Ostatní je cháska. Nad tou nechať panský bič můj práská. Na všechny nechť přijde zhyn a mor! Neznám ponížení. Já jsem vzdor! Abel: Já odpouštím ti, bratře! Víš, co činíš? Sám vnitřní tmou si slunce boží stíníš. Já darů nebes mírně používám a stavím oltář Tvůrci po obřadu a z toho, co mi dal, mu oběť kladu a vděčným okem k nebesům se dívám. A když má oběť stoupá jako sen, dím vroucím retem: Bůh buď veleben! Kain: Proklet buď! Já neznám žádných bohů! Břicho bohem mým! Co chci, to mohu! Žij a užij! To jest moje víra. Zemru tak, jak zvíře každé zmírá. Ale nežli sudby los mé zdrtí, rozkoší všech musím urvat smrti, zdeptat červy! Zhyň, kdo sláb a chor! Ty jsi Pokora, a já jsem vzdor! 15 Tak drama prvních obou lidských synů se opakuje v stálých obměnách: Ten, který věří, obětí je zhynu, a ten, jenž vzdoruje, je pán a vrah. Leč hyne s hrudou, ku které se přivil, a paměť jeho žije prokletá, a ten, jejž on kdys udupal a zkřivil, ovlažen rosou rajskou rozkvétá. 16

HYBRIS TÓN THEÓN
Varuj se mythické zpupnosti bohů, byť měls božskou sílu a božské štěstí. Héfaistos svržen s Olympu, zlámal si nohu, Prométheus byl sevřen železnou pěstí. Varuj se šlapat po cizích právech, buď silný jak Zeus, neházej bujnou kšticí: Jsi prachu jen synem, a v ovcí davech ty nikdy nechtěj být zlícenou lvicí! Essetai hémar! Den odplaty vstane! Van dějin rve pápěrem trůny staré! Hospodin bdí. Zrak jeho jak slunce plane! Non superbire! Non desperare! 17

HRŮZA ŽIVOTA
Sotva se zrodíš, odsouzen jsi k smrti a nevíš dne, ni hodiny, ni chvíle, kdy Atropos tvou pavučinu zdrtí. A kráčíš zvolna, nevědom jsa cíle, smrt jíš a piješ, v bacilech ji dýcháš, a červy hrobu nosíš v každé žíle. Zákeřných chorob chumáčem dál spícháš a klesáš denně v tajnou náruč spánku a ztrácíš vědomí a němý zticháš. A ráno vstáváš, chvátáš do líbánků a nevíš, jaké čekají té hrůzy a kdy smrt vyrve drahé z tvojich stánků. A nevíš, kdy se staneš lupem lůzy, jež zdeptá tvoji čest a ideály. A v noci hvězdy ve věčné své chůzi se smějí tobě, jak jsi prášek malý. – A síly přírody a dravci v lesích jak nebezpeční skryti se ti halí. Jsi nešťasten i v ráje rajských plesích, jsi sám a sám i na hrudi své ženy a o svých dětí osudu vždy v děsích. A závoj věčna černě zatažený. A hříchy věčně živé výčitkami v tvém srdci teskném štěkají jak feny. S jiskřičkou víry kráčíš Orku tmami. 18

KUDY ŠEL
Šel po nebi, a kde se dotkl nohou, tam vzplály hvězdy, jež to říci mohou. Šel po zemi, a kde se dotkl šatem, tam vzplála růží nachem a slunečnic zlatem. Šel po moři, a kde svou patu smočil, tam korály a perly rybář v hloubi zočil. Šel po horách, jež věčnost jsou a síla, jim zanechal královská roucha sněhobílá. Šel lidskou hlavou – a hned díla krásy z ní rodila se, slavná pro vše časy. A lidským srdcem šel – to od té doby cítí vřít v sobě touhu, které světy nenasytí. 19

JIDÁŠ
Náš mistr na křivých se octnul cestách. Tak nezbudujem nikdy království! Moc nepřátel má! Každému říct pravdu, pohrdat penězi a přízní mocných – kam to má vésti? Bankrot. Hanba. Zkáza. Je třeba býti dobrým hospodářem, úlisným ke všem, žvanit po krčmách a bohatých se držet, neboť zlato, toť klíče k moci, spáse, vykoupení. Jen zlata hodně! Šetřit! Sbírat! Šetřit! Za zlato člověk všechny duše koupí! – Vím, škaredí se na mne hloupý rybář, že v Magdale jsem řekl zcela moudře, že mast se měla prodat, chudina pak že penězi se měla získat Kristu. Což oni rozumějí běhu světa! Ježíš je mudrc, mrtvé křísit umí – toť všecko pěkné – – ale nepraktický!... S takovou nelze v světě dojít cíle, a na konec jen bude směšným bláznem, za kterým budou běhat s křikem děti a za plášť tahat... Nikdo nám nic nedá. Na mne se dívá s tichým litováním, jak by mi říkal: Judo! Judo! Bloudíš! Hm, bloudíš, bloudíš... Však to uvidíme! Ty Boha znáš, však neznáš lidí, světa, 20 a neumíš se řádně chopit věci... Dál nesnesu těch vyčítavých kynů. Já ukážu vám, zda je Jidáš hloupý! Jen počkejte! Já promluvím si s pány, a uzříte, že tak to dále nejde. Něco se musí stát, by nastal obrat a všichni uznali: Jidáš má pravdu. Pak děda Šimon přestane být prvním, ustoupí Jan, ten snílek holobradý. Proč prý já chodím se sklopenou hlavou a do očí proč prý se nedívám a proč prý vyhýbám se učedníkům... Proč? Protože mám velké dílo v hlavě! A proto vyhledávám farizeje i Saducejské, rabíny a rady, bych pro svůj záměr veliký je získal. To musíš znát! Já s Gamalielem si tisknu ruku, po dětech se poptám a od Hillela, pekaře, chléb koupím a slíbím dodávky, až „přijde doba“, na úrok půjčím ševci Ahasveru. Kaifáši vzkážu, Mojžíš že mi nad vše a novotářství Mistra odsuzuju, a Esronu, jenž k Pilátovi chodí, vždy chválím moc a slávu Césarovu... Kdo s vlky být chce, musí s nimi výti. Nic nezradím. Jen povím, kde ho najdou. (Je to co zlého, říci cestu k Mistru?) Však on se vymkne, jako v Nazaretě 21 a v chrámě kolikrát. Leč přece uzná, že dobře jest, mít mocné na své straně, ať vyznávají duši neb jen tělo. A pak nastoupí pravou cestu k vládě! Mne vynese to, Ježíš více zmoudří, mou prozíravost orlí jistě uzná, mě posadí pak na trůn po pravici a správcem budu říšských pokladů. (Ó Theobulo, sličná růže řecká, ty královnou pak po mém budeš boku, tam nad vlnami Genezaretskými v zrcadle smavém zastkví se náš palác...) Že zrada to? Ne, stokrát, stokrát ne! Vždyť jemu žádný mečem neublíží! Je příliš mocný, aby moh’ jej zničit. A otevrou se oči jemu, pozná, že na davy se nelze spolehnout. Dnes křičí hosana a zítra: Ukřižuj! Jak s loutkami si s nimi velcí hrají, a velké třeba míti na své straně. A pak: Mně běží vlastně o chlebíček, neb Jan i Šimon divně na mne vrčí a na mou trobu zjevný mají zálusk. Kde člověku se ničí existence, tam každý smí se bránit tak, jak umí. O velkonocích čin svůj provedu. Až zástupy se k svátkům shrnou z končin, pak uvedeme Mistra jako krále 22 do chrámu k obětišti, k pomazání, a lidé řeknou: Jidáš, to je státník. Ó, kdybych uměl množit chléb jak on! Já bych byl Nasim a hned potom králem! Nu, kdyby nechtěl, potom uvidíme. Snad ocení můj věhlas starší obce a důvěrou svou důvěru mou splatí a do vysoké rady přijat budu. Za službu služba – tak to v světě chodí, a hlava bystrá vždy svůj polštář najde. Povýšen musím být na každý způsob... (Dál historii zná už každé dítě: Na kříži Mistr, zrádce na fíku pněl povýšený v žlebu Gehinnom.) 23

TAJEMNÁ SFINX
Sfinx leží u cesty. A sluje: Mors. Sfinx tajemná a zraků záhadných. A každý musí projít mimo ni a v jejím zraku přečíst ortel svůj a musí luštit její hádanku. Vše, co se zrodí, jest jí poddáno. Je Smrtí každému neb Životem. Kdys před ní stanul Adam s Evou svou a hledíce v zrak její ztrnulý, pravili hrdě: Bohy chceme být! A ona usmála se: Já jsem smrt! A přišel před ní Kain a pravil zpupně: Já mezi lidmi prvním musím být! A ona usmála se: Popel! Prach! A přišel před ni Jubal s harfou svou řka: Nesmrtelná bude píseň má. A Sfinx se usmála: Jak píseň ptáka. A přisel před ni Alexander Veliký řka: Mou být musí každá říše světa. A Sfinx mu řekla: Kromě říše mojí. A Sardanapal zvolal před ní: Hýřit! A Sfinx se smála: Děcko! Zhyn a marnost! 24 A přišel Nero: Bůh jsem nesmrtelný. A klesl v prach: Co umění mnou zmírá! Voltaire se před ní postavil a pravil: Já zničím dílo Krista z Nazareta! A Sfinx se smála hořce, zádumčivě. Pak Napoleon: Vždycky zvítězit! A Sfinx jej zřela bídně prchat z Rusi. A každý kolem Sfingy projít musí a zodpovídat její otázky – o žití věčném za záhadou hvězd. Jen jeden šel a zodpověděl všechny a vítěz vyšel z lůna jejího a řekl nám, co odpovídat máme. A od té doby Sfinx je zasmušilá, že nemůže se tolika už smáti. – Kdo víru má, ten jistě odpoví a kouzlo Sfingy zlomí tajemné. 25

DIALOG
Rozum: Nezastírejte závoji mou duši, zrak necloňte mi barevnými skly – cos nesmírného moje hloubka tuší, co vaše zámky před ní uzamkly. Ó vesmíre! Ó záblesky! Ó světy! – Vás nikdo nesmí skrýt před žízní mou! Čím jsou mi bible, rity, amulety? Chci kupředu! Výš drahou nadhvězdnou! Pout nesnesu! Vždy vstanu, stokrát zbitý, a nešlapaných dosud hledám cest. Já neuznávám žádné autority: Jen, co je ve mně psáno; pravda jest. Srdce: Ty stále slibuješ, že světů dobudeš a rozluštíš vše záhady a klamy – a stále vůkol roste blud a lež, a tvoje pravda stále za mlhami. A já chci žít a milovat a jásat a já chci vidět, objímat a vřít, já nudu světa s ramenou chci střásat, chci rájem chodit, zpívat, hrát a snít! Ty stále slibuješ, že světů dobudeš, že roztrháš vše závoje a clony – já věky stát mám, jato v tmavou věž – a kolem kráčí slunný máj a vonný!... 26

HORROR VACUI
Když v noci hvězdy tvář svou odhalí, k nim výkřik letí duše zoufalý: Co za vámi se tají? Až Já mé střese smutný země prach a duše nahá stane ve hvězdách: Čeho se na nich nají? Jsem tvorem, k prachu země přilnulým. Ke komu, k čemu se tam přitulím v té mrazné, širé výši? Jak zapuditi dotíravý chlad? Kde najít pevný bod, jej milovat v té nedozírné říši? Má duše žízní, prahne po štěstí, po Bohu krásných z bible pověstí, kde najdu Ho v té poušti? Tam nové oči duši narostou, tam půjdu výš za Krásou naprostou, jež nikdy neopouští. 27

STŘEŽENI
Střeženi sníme v žaláři světa. Celu – Zem naši – obchází Měsíc, kol Marsu chodí Fobos a Deimos, ba i to Slunce v zajetí sterých žárlivých zraků! Střežen je každý tisícem lidí, střeženi všichni Neznámem hrůzným, jež na nás civí hvězdami noci, temnotou hrobu. Nevíme, odkud přišli jsme na svět, nevíme, kam se řítíme v bezdno, před námi tma a za námi temná děsí nás Věčnost! Zapomnět na ni, napít se z Lethe, omámit smysly, opíti ducha, svědomí uspat, přehlušit strašné volání v poušti. Všichni se spíjí: Ženami jedni, druzí zas vínem, modlitbou jiní, jiní zas dýmem, jiní pak postem, písněmi druzí. Jiný zas hledá v práci a vědě nápoj ten bájný, jímž zapomíná – Vězňové, bratři! Marná to práce! Jednou se otevře krásná ta brána! Jednou se vstane! 28

VĚČNÁ LAMPA
Věčná lampa se zmítá pochybou mezi světlem a tmou. Klečím v chrámě sám a sám, v svatostánku oči mám: Kriste, jsi tam? Oko Tebe nevidí, ucho Tebe neslyší, srdce nevěřit se bojí... Věčné světlo se zmítá pochybou, hasne a zase svítá s duší mou!... 29

BEZ NÁPISU
Slunce již zapadlo, leč nebe dosud doutná. Skončeno divadlo – leč dosud chví se loutna. Ty struny dosud zní, jež pěvec rozzvučel... Tak Bůh i v Tobě dlí, ač dávno odešel... 30

PŘED TVÁŘÍ TVOU
Že nejsem čist, to dobře vím, leč bez hříchu žít neumím. Co mám, to všechno Tobě dám: Že zcela Tebe uznávám, Tvou moc i Tvoji dobrotu, že vzbudil jsi mne k životu. A život ten? Jen střída dní, povzletů, pádů, trápení. Nesmírnou touhou kpředu štván, svědomím stále bičován. Den za dnem jde, drak za drakem, já všechny přemoh zázrakem. Však vypadám! Meč samý zub, tvář zjizvena, kde chlup, tam chlup. Až všechny draky posekám, chci přijít k Tobě, nevím kam. Na horu slož mě zelenou, kde bílé mráčky nebem jdou, kde vidět v dálky kolkolem, co v nebi je, co dělá zem – kde s výše slunná, zářivá se Tvoje tváře usmívá, 31 kde vidět .světů, věků běh – tam spočinout mě chvílí nech – a až se zpiju zázraky, zas, Bože, pusť mě – na draky. Hořký je život, těžké svědomí, když věčnost neznáma a v dálce tmy. O, jediné jen dej mi slyšet slovo: Ego te absolvo! 32

SKRYTÝ
Vere Deus absconditus es. (ls. 45, 15.)
Za stavem věků sedíš kdes a tkáš. Osnovu zříme – tkalce nevidět. Na kobercích Tvých hodujem a modlíme se, leč ruky, jež je vázala, zrak nevidí. Jsi ukryt za Svým dílem, cudně skromný, my obdivujem obraz – neznámého Mistra. V plášť přírody jsi přísně zahalen, jen občas cípek odhalí se zázrakem... V hrob kladem těla nesmrtelných duší – hrob otevřen – a tělo ještě tlí. Tys zakázal svým přátelům je odnést, by nezradili Tvého tajemství. Však jednou jsi se mezi tvory objevil, i tu se’s ukryl ve tvář člověka. Jen třiatřicet let jsi chodil mezi námi a pak se’s ukryl v Chleba podobu. Tvým pláštěm nebe, plné zlatých hvězd, a země jako perla na něm blyští se. Procházíš srdci, dějin divadlem – Tvůj cítit hlas, Tvou sílu viděti. Leč Tvojí tváře nikdo nespatřil, kdo rouškou krve zrak má zastřený. 33 K Tobě se hory pnou a Tobě vichry dují, za Tebou mračna jdou a moře vlnobití. Tápaje člověk za Tebou se shání a hledá podpis na obraze světa. Hledá jej v cihlách starých Babylonů, hledá jej v petrefaktech hlubin prahorních – hledá jej v ducha hloubi, věštců fantasiích Ty záříš jen svým dílem – Mistr Neznámý. Až jednou shodíš závoj, svět se zachvěje nesmírnou hrůzou, štěstím vesmírným. 34

IRREPARABILE TEMPUS
Čas se valí velkou řekou. Za sebou ty vlny tekou, tekou kalně, tekou chvatně, nezadržně, nenávratně. Žádné srdce zabušení, žádné hromu zahučení, žádná duha na souvrati nikdy už se nenavrátí. Žádný kvítek, spadlý s třešně, žádný paprsk, zhaslý spěšně, žádný motýl, zašlý v lesy, nezjeví se pod nebesy... Řeka hučí, řeka pílí, do věčnosti moře šílí, ať se plavíš, až se znavíš, veletoku nezastavíš. Francesco, tvé roucho líbám: Zkrotils vlky, kázals rybám, zaraz vlny zdivočené! – Divoce dál proud se žene... Milý svatý Antoníne: Vzbudils mrtvé v hrobů klíně, zaraz řeku rozbouřenou! – Dál však stříká bílou pěnou... Maria, ty mocná Máti, tvoje slovo osud zvrátí, přimluv se a zastav řeku! – Dále hučí v jeku, vzteku... 35 Jezu Kriste, lidstva zoře, ty jsi bouřné zkrotil moře, slunce zhasils – zastav řeku! – Dál však teče věky věků. Nad hlavou mi časy šumí, hrdé hrady mění v rumy, do tváře mi ryjí vrásky, konec mládí, konec lásky. Co máš rád, ať muž či dáma, všechno padá do neznáma, přes to proud se šine dravý: Času nikdo nezastaví. 36

NOČNÍ JÍZDA
Rád jedu vlakem za noci, když jiskry prší z komína, při ohňostroji zářivém jak sladce sní se, vzpomíná. Kol oken letí tkanice jak zlaté niti babích let, jak do pohádky ovinout by chtěly tmavý spící svět. Jak žhavé šípy srší tu, déšť ohniváků, zářných střel, jak se svým vojskem do ďáblů je metal Michal Archanděl. Po chvíli se to kmitá zas jak zlatoskvoucí motýli a do noci jak po květech se v hrudách polí rozptýlí. A pak se zdá, že vesmírem na hvězdě letím hvězdám vstříc a vůkol mne že honí se roj vlasatic a létavic. A souhvězdími plujeme a mlhovinou mléčných drah a cítíme se doma být v těch nekonečných končinách. Kdes v dáli hvězdkou svítí zem Tak sní se o ní, vzpomíná... Rád jedu v noci rychlíkem, když hvězdy prší z komína. 37

HORA RUIT
Čas rychle kvapí – jako povodeň, jak plamen, který s domu na dům skáče – jak jestřáb lítá jeho pochodeň – smrt hrne se, už půjdeš mezi spáče. A vím tak málo! Málo zkusil jsem! Žluč hněvu ve mně mořem rozlévá se, a chtěl bych vyčítat a klnout všem, že málo řekli mi o světa kráse. Tak málo řekli o tajemství hvězd a o záhadách mezi mužem, ženou – všem učitelům klnu žití cest, tak tupé hledí zřítelnicí sklennou. Co znali jste, jste řekli v hospodách a v tajných schůzek tajnůstkářském šeptu – však masky nosili jste ve školách, oblakem odloučeni od adeptů. A teprv nyní, kdy šel Abraham, já oči otvírám a v knihách čítám, jež skrývali jste jako sladký klam, a za hlavu se v zoufalosti chytám! Teď. Teprv teď! Když oči zavřít mám, teď, teprv teď mi kniha otevřena, a než ji celou chvatně přečítám, už brána věčná bude uzamčena! 38

HRA
Stáli u oltáře, sladce vyzváněli: Pojďte, budeme si hráti na anděly. Nebudeme píti, nebudeme jísti, jenom v knihách zlatých Písma budem čísti. Nebudeme tančit, nebudeme hráti, jenom palmy v rukou slunce oblétati. Nebudem se ženit, nebudeme chovat, jenom žalm zpívat, přísně meditovat. Nebudem se šatit, nebudem se mýti – jenom slunko píti jako polní kvítí. Nebudem se starat o to hříšné tělo – ve vznešené duši bude převeselo. Nebudeme robit, nebudem se starat, jenom nadpozemským ohněm k výši hárat. Nebudeme světem chodit na procházku, jenom s hvězdy k hvězdě sníce věčnou lásku. Opustíme zemi, údol pláč stmělý, pojďte, budeme si hráti na anděly. 39

MLADÁ RYBÁŘKA
Tu stojíš nad udicí jak růže před květem – půl pannou luzných lící, a půl jsi dítětem. A nevíš, jak jsi krásná jak jaro v rozpuku – hle, motýl pomatený ti sedá na ruku! Ó, jen se neulekni, zříc v křišťálový chvat, až uzříš na udici se srdce třepotat. Ty dívko, květe štíhlý, jenž záříš přeludem – komu pak asi budeš ty jednou osudem? 40

SNĚNÍM VŠECHNO SE ZAČÍNÁ
Aj – Opička čte v knize života... Šišatou hlavu literou si láme – Jen literky jí obrazem jsou známé, leč smysl slov nad výsosti kolotá. Nad zemízemí, nebem kmitají se ptáci, nad vzduchemvzduchem, nebem stíhají se hvězdy, nad všehomírem andělé se nesou a nad anděly v záři nepřístupné přebývá Ten, jenž složil knihu světa. A všechna nebe letí lebkou lidskou – leč opička, ta literky jen čítá a myslí si: Kéž byly pokroutkami! Tak přes nadopa spějem k nadčlověku. 41

ROZHOVOR
Já:
Ty sedíš na pohovce, na klíně kytarukytaru, na strunách sní tvá pravice jak labuť s ohnutou šíjí, a v očích tvých blouznivý smutek, zasněný žal... zavolám malíře, by tak tebe vzal, a pod obraz napíšu: Vtělený žal. Ty:
Ne, já nejsem Žal, tak mne nemaluj! Já miluji slunce, radost a smích a záhony v ohnivém květu. A teskním jen, že kytara nejásá sama. Ty miluj a maluj si Žal – já jsem radost! 42

KLENOTNICE
Překrásnou klenotnici dal tobě Tvůrce tvůj. Jen ty máš klíč. Choď do ní a skvosty obdivuj. Má mnoho šírých sálů s výhledy do dálek, v nich zelené jsou stráně plničké fialek. V té klenotnici visí obrazy vzácných krás, tvé celé mládí na nich, sám zpěv a smích a jas. Tam zvoní sladká slova tvé matky zesnulé, jež nad kolébkou pěla, celujíc dítě své. Tam vážně zní hlas otcův, tak plný dobrých rad, tam jablka svá sklání a růže tichý sad. V té klenotnici najdeš i záři zraků dvou, jež kdys tě okouzlily nebeskou lahodou. Tam hory osněžené a moře šumivé jak velký smaragd jiskří a zpívá duši tvé. 43 V té klenotnici stojí moc unášivých knih, tys je kdys lačně čítal a rozkoš píval z nich. V té klenotnici svítí slz tvojich démanty, pohledy v krásu ráje, kdy stanuls u bran ty. Ta klenotnice vzácná, již dal ti milý Bůh, je hluboká tvá paměť, tvůj nesmrtelný duch. Zlý duch chce mít tvůj poklad, by potřísnit moh jej: Ty pevně drž své klíče a zlého nevpouštěj! 44

ZE SYMFONIE LIDSTVA
Hlasy země
Je radostno žít na té hvězdě Zemi, jež krouží v Slunci, Luny v průvodu a sladké plody střásá haluzemi rtům lačným jásajících národů. Ó kráso červánků! Ó jiter vzplání! Ó zlatých klasů moře šumící! Ó lásky touho, sladké celování! Ó slavíkové v hájích pějící! Ó hudbo pramenů! Ó vlnobití! Ó snivé kouzlo hvězd a propastí! Ó ze snů v jitra budící se žití! Ó rodino! Ó bratří účastí! Je slastí žíti na té hvězdě smavé a zapomínáš snadno bolestí! A všichni hrozíme se brány tmavé kdes na záhadném Smrti rozcestí... Hlasy Inferna
Ó probuzení hrozné ze sna žití! Ó propasti, z níž není návratu! Ó démonů těch skrytých řev a vytí! Ó úzkosti, zoufalství záchvatů! Buď proklet den, jenž otevřel nám oči! Buď proklet ten, jenž s cesty pravé sved! Buď proklet anděl, daný za průvodčí! Buď proklet ten, jenž stvořil svůdný svět! 45 Proklet buď muž, jenž v lože ženy vstoupil, prokleta žena, jež nás zrodila! Proklet buď hřích, jenž milost naši zloupil, prokleta rozkol, jež nás šálila! Srazte se, světové vy gigantičtí, a pohřběte nás v tříšti plamenů! Pro nesmrtelnost nejsme červi lidští! Ó, rozdrťte je tíhou kamenů! Hlasy Purgatoria
Ó touho žíznívá a nevýslovná! Bloudění dlouhé ve tmách slujemi! Kdy cesta hrbatá se přece srovná? Kdy vybředneme z bahen podzemí? Ó samoto! Ó hrozné opuštění! Kdy světélko se ve tmě rozbřeskne? Kdy přítele tvář vzplane v trudné snění? Kdy Slunce – Bůh nám v poušti zableskne? Ó hrozná touho, tesknoto a nudo! Kdy rozhrnou se tmavá oblaka? Kdy aspoň bleskem zrumění se rudo? Kdy prozradí se kouřem Ithaka? Ó bloudění! Ó tápání! Ó hoře! Kdy tvoje slza skane poslední? Kdy staneme na zaslíbené hoře a Ten, jejž milujem, se rozední? 46 Hlasy Ráje
Ó svítání! Slavíků klokotání! Ó písni harf a zvonů dunění! Já zapomněl jsem dávných slz a lkání a duše má je plna splnění. Ti, jež jsem miloval, jsou všici tady! K nim povznáším se, celý zjasnělý. I ti, co kdys se dopustili zrady, slzami pokání jsou zkrásnělí. A vše tu vlídně na mne usmívá se a světy dálek zřím jak lilie a Otec náš tu vládne v slunné kráse a Syn jde vstříc, a sladký, milý je. A ta, jíž všichni říkají tu „Kněžna“, všech panen v sobě snoubí zář a květ, rozmlouvá se mnou, líbezná a něžná a jako chvilka letí bezdna let... A Duch, jenž kdys se vznášel nad vodami, zří ve všemíra hvězdna prostranná a symfonie tvorstva ozvěnami Mu sténá, klne, jásá hosana... 47

GENUS IRRITABILE
Básníci a umělci, zbloudili jsme na ten svět, ale každý k jiné hvězdě jako k vlasti zříme zpět. Každý máme svoje sny, každý se své planety díváme se do hlubiny na hvězdy a na světy. Čiňme si, co každý chcem, nechápem se navzájem, neboť jinde vlast je naše, nežli tato chudá zem. Tam se jinak duha skví, jiní ptáci zpívají, tam jest jiná vegetace, jinak duše dýchají. Až se z těla vyzujem, opustíme tuto zem, tam zas najdem svoje bratry a s nimi se zradujem. 48

OSUD
Do větrů žití všedního já nesu kahan umělce. A se všech stran jej lidé zhášejí, že nestačím jej chránit dlaněmi. A nucen jsem meč třímat pravicí, pod paždím svírat kalich, matriky, a světlo moje větrem blikotá! Kdo chápe moje těžké poslání? Lhostejnost vpravo, vlevo barbarství, zezadu nízkost, zpředu nenávist! Kdo chápe osud kněze – umělce? 49

ALIUS SEMINAT, ALIUS METET
Ty oráš, kopeš, hnojíš svým potem, krví svou, svou myšlenkou a citem, svou prací, modlitbou. Ty seješ verši svými, sty článků v novinách, nocemi bezesnými a v dlouhých rozmluvách. Ty oráš odříkáním, srdcem a penězi – až uštván skloníš hlavu, pak přijdou vítězi. Žeň z krve tvé a potu si svezou do stodol a nevzpomenou ani na zápas tvůj a bol. Ti budou samá sláva a zásluha a smích a půjdou pod korunou v tvých stopách krvavých 50

Z EGYPTA
Velekněz Menho z mládí sloužil chrámu. Jsa mládenečkem, vstoupil v školu kněží, hieroglyfům svatým naučil se, by uměl čísti staré runy chrámů a tajné zkazky hrobek v pyramidách, učil se hymnám k bohům věkožizným, obřadům tajným k bohům Re a Isis, učil se klanět mystériu božstva, jež za oponou před zraky se skrývá. A sloužil božstvu s věrnou oddaností. Tam před oponou do prachu se skláněl, zápaly dýmů libovonných pálil, nadšeně lidu o tajemstvích hlásal a vroucně pěl mu hymny nesmrtelné. A nyní sám je veleknězem božstva a strážcem tajemství, jež skryto zrakům. Nevstoupil nikdy za oponu chrámu, kde božstvo trůní v nehynoucí kráse. Dnes dech mu pravil: Odkryj! Odkryj clonu! Svým okem shlédni, čemu vzdal jsi život! Půl století se skryté záři klaníš! Už hoden jsi ji spatřit! Odhal clonu! A clonu odhalil třesoucí se dlaní a spatřil kobku – tmavou, prázdnou, pustou. Nižádná záře božstva tajemného, před níž by ve prach klesla bílá hlava. 53 Nic! Pouhé nic! Jen tma a puch a plíseň! I padl ve prach, na kolena padl a zřel svůj život rozpadat se v trosky,trosky jak loď, jež v bouři narazila v skálu. A hořko bylo, zoufalo mu v srdci. Ztracený život, všechno klam a šalba... A tak tu dlouho na kolenou klečel a vstával těžce, se zlomeným srdcem. Chtěl vyjít z chrámu, k fellahům chtěl jít a s nimi orat, vláčet, sít a žíti a s palem česat sladké plody datlí a dojit velbloudice – roven lidem. Leč starý zvyk a řád a bázeň z lidí mocnější byly nežli jeho touha. Dál zůstal v chrámě. Mladé kněze učil, zas obětovat božstvu tajemnému, jež vládne světu, skryto za oponou, kadidlo pálil, hymny staré zpíval, přijímal dary lidu nábožného, jenž z dálných končin putoval v ta místa. A s tajemstvím svým odešel k svým otcům. 54

SAMSON K DALILE
Mám tě a líbám – přísahy tvé slyším, tvé laskání a hymny o tvém štěstí – – Dnes opájíš mne májem bouřlivým a tišším – zítra jsi strom, jímž podzim zašelestí. Už neznáš mně, tak cize zrak tvůj hledí, tak ďábelsky, jak hroznýš zdivočený – včera jak andělé, již jenom lásku jedí – a dnes mne vypíjíš s vilností nízké feny. Hle, když tě nejvíc mám – býváš mi nejcizejší – když nejvíc věřím – nejvíce mne šidíš, čím víc tě stíhám, tím jsi vzdálenější, když líbáš nejsladčeji – nejhořčeji nenávidíš. Tak záhadou’s mi věčně nechápanou jak moře, jemuž nikdy nelze věřit – polibek na rtech, v ruce nůžky planou, zda mohla bys mi vlas i sílu měřit. 55

PROMÉTHEUS
Ó Prométhee! Chápu tebe, chápu! Jak ty jsi kradl bohům ten svůj oheň, tak já též kradu záři poesie, tak kradu blesky na zlobu a nízkost, a jako ty já na Kavkazu visím. Mé písně všechny jsou jen ukradeny, vyrvány kradmo z kolotání žití. Jsem stále střežen, stále spoután ležím, kolkolem mříže rozkazů a klateb, okovy všednosti a nízkých trudů, a s touhou zírám ve vysněné světy, v plameny západů a hvězd a zoří. A chvílemi, když žalářník můj zdřímne, jablko urvu v sadě Hesperidek a vítězně je vrhám v nudu světa. A svět je pošlape, můj oheň zkálí, lhostejně zhrdne kořistí mou jasnou – a já dál úpím, přikut na své skále. 56

ŠTĚSTÍ POLYKRATOVO Scénické oratorium v 1 dějství
Ostrov Sámos. Roku 522 před Kristem. Na terase svého zámku sedí na stolci kníže Polykratés. Vlevo zahrady s cypřiši, piniemi, vavříny a révami. Vpravo moře, v dáli přístav. Na moři bílé plachty lodic. V pozadí za králem v cypřišovém háji, za nímž prokmitá budova se sloupořadím bílá, jako by řecký chrám s tympanonem, kulatý oltář z mramoru,mramoru vyvýšen na kulatých schodech.
Polykratés se svým princem Eudaimonem a dvěma dcerami, Seléné a Ananké, čeká příchodu Amasise, krále egyptského, jenž přijíždí po moří na padesátiveslici. Jeho družina zpívá za scénou. Zpěv se blíží.
Seléné:
Můj otče, jaký to šťastný dnes den! Král Amasis z Egypta přijíždí k nám! Ananké:
Já, tatínku, měla jsem strašlivý sen, jenž chmurami plní duše mé chrám. – Já zřela tě viset ve vzduchu, nemohls uniknout kleštěm, Zeus tebe koupal deštěm a slunce mazalo tě mastmi. Nemohu střásti s hlavy zlou předtuchu. Polykratés:
Setři chmury s čela, vizviz, tam loď se bělá, viz ji,ji jako vílu, a panovník Nilu, k němuž pozdravy své vznáším, zpěv a štěstí veze k břehům našim. 57 Zpěv námořníků: zní blíž a blíže do taktu tleskajících vesel.
Když moře usmívá se ve slunka jase, kráse a blankytu jest obrazem – čím je nám domov, co nám zem? My pějem jenom píseň svou: Houpahou! Houpahou! A když se hromy chmuří a vlny v koráb zuří, a stožár praská s plachtami a racek vříská nad námi, my vzdorujeme s odvahou. Houpahou! Houpahou! Ze země, kde kvetou myrty, plujem v zem, kde rubíny, Scyllu, Charybdu a Syrty minem, zrádné hlubiny. Když moře usmívá se ve slunka jase, kráse a blankytu jest obrazem – čím je nám domov, co nám zem? My pějem jenom píseň svou: Houpahou! Houpahou! Zpěv zcela blízko, jásot námořníků, z lodi přichází s družinou král
Amasis: Vztahuje ruce po Polykratovi, jenž mu jde vstříc, objímají se i s dětmi Polykratovými.
58 Polykratés:
Buď vítán, slunce, hosti, jenž z Nilu vycházíš! Opakuje královská rodina, terzetto.
Amasis:
Buď šťasten ve své vznešenosti a šťastna tvoje říš. Opakuje družina králova. Sborem.
Polykratés:
Ó věru blažen jsem já v kruhu svojich dětí, mně bohové by mohli záviděti. Viz šťastný ostrov můj – co fíků, hroznů kol, a lid můj s plesem sváží do stodol, ze skal se třpytí drahé kamení, a zpěvy štěstí z hájů oliv zní: Leč mojím blahem nejblažším, že krále Nilu vítat smím. Zprava zatím blíží se:
Zpěv ženců:
Déméter, máti klasů, náš požehnala kraj, v jásotu šťastných hlasů se usmívá jak ráj. Fík ovocem se shýbá, vůň révy vane v dál, svou děvu jinoch líbá – 59 Čest bohům! Živ buď král! Evoe! Evoe! lo! Amasis:
Jsi šťasten, říci mohu – leč bájná závist bohů... Polykratés:
Mé štěstí pevně zakotveno, rci, čeho bych se ještě bál? Amasis:
Peršanu vyrvals města, ostrovy, a soky svoje spoutals v okovy – sám ve svém království jsi pán, obáván, ctěn a zbožňován. Svou moudrostí a silou vše soběs podrobil – však jeden ještě číhá, by žezla vydobyl. Jest ještě jedna hlava, jež stále přemítá, a neusne, až sláva tvá bude rozbitá. Zazní fanfáry, družina vede
Posla, jenž se ukloní, vynímá z černé nádoby krvavou hlavu a zdvihá ji do výše:
Můj pane králi! U Miléta tam v bitvě padla hlava kletá, 60 toť Syloson, jenž chtěl tvůj trón – všem výstrahou buď jeho skon! Opět fanfáry.
Polykratés k Amasisovi:
Nuž, vidíš, jak mi bozi přejí. Nechť přijdou kněží, hymny pějí. Přichází ze středu ze zámku: Sbor mládenců, pískajících na šalmaje a bijících sambuky. Sbor panen, nesoucích na hlavě věnce myrtové a na hlavách a na ramenou vysoké nádoby antické. Dva kněží a velekněz, v bílých rouchách, na hlavě věnce bobkové, nesoucí zlaté nádoby, z nichž se kouří vonný dým. Kněží stanou u oltáře, pištcové kol nich. Panny jdou dopředu a před hostmi za hudby pištců tančí posvátný rej s nádobami.
Velekněz nato zdvihaje u oltáře dýmající misku:
Bohové věkožizní, kdož osudy lidstva pletou, zůstaňte zde svou přízní, kde růže Štěstěny kvetou. Helie, věčně mladý ty ve smrtelných shon lej zář a smích a vnady, než přijde Acheron! Kněží postaví doutnající nádoby na oltář a odcházejí zpět do zámku s průvodem.
Polykratés:
Rci, příteli, zda chybí dary, bych do světa se plně smál! 61 Jen úsměv tvůj a pohled jarý – naplňte číše krví hroznu, jenž z Helia si radost ssál. Sluhové nalévají a podávají poháry.
Nechť žije svědek mého štěstí, král Nilu, přítel vznešený! Amasis připíjí:
Vratké je lidské štěstí, na dlani bohů spí – ó kéž se tobě nikdy zlíceno nevzbudí! Tvé loďstvo nepřehledné se houpá na vlnách – ó, kolik plavců ve dne Poseidon v bezdno stáh! Vždy ještě jest se báti, zda od Kréty se loďstvo tvoje vrátí! Blíží se jásot od přístavu.
Polykratés:
Hle, právě loďstvo moje se vrací z boje! Amasis:
Leč Kréta, země lučištníků a nebojácných námořníků, ta na tě zbrojí horečně – kdo zvítězí tu konečně? Fanfáry. Přicházejí poslové s trofejemi.
62 Vojevůdci:
Buď králi zdráv! A vavřínem si oviň skráň! Krétského loďstva nespatří již mořská pláň – ni vítr, který přes ni táhne, ni Helios, jenž s nebe prahne. Polykratés:
Nuže, co pravíš, příteli? Vojevůdci:
Vezeme spousty zlata, leč jeden vzácný drahokam, jenž září nadmíru: Královská dcera z Ofíru tam čeká v přístavu, by synu tvému ruku podala a pokladů si veze výbavu. PRINC s průvodem odchází k přístavu princezně naproti.
Polykratés s roztaženou náručí:
Co pravíš, příteli a králi? Už ani žádný bůh mne neošálí! Mé štěstí stálejší je než-li tam ty skály! Amasis:
Přílišná záře slunce pálí, vše vysuší a zažehá; kdo příliš velký zdar svůj chválí, nechť klidně k spánku nelehá! 63 Ó, vykup sobě přízeň Olympanů, ó, zachraň ještě osud svůj – když zasypávají tě se svých stanů, co nejdražšího, to jim obětuj! Chorus:
Ó, vykup sobe přízeň Olympanů, ó, zachraň ještě osud svůj – když zasypávají tě se svých stanů, co nejdražšího, to jim obětuj! Polykratés:
Mne jímá hrůza z vašich řečí. Mám prsten – Egypt jistě nemá smaragd větší. Theodor, umělec a přítel bohů, jej zrobil zázračně, že jím se chlubit mohu, svět žasne, jak je zdobně ukován – ten zásvitným buď bohům věnován! Otroci nesou skvost na podušce.
Nuž, bohové, tu gemma, nad kterou Ofír nemá; skvost, jejžto nade vše mé srdce cení, přijměte – hněvu svého na smíření! Metá jej do moře a odívá se černým pláštěm na znamení smutku. Výkřik zděšení v družině.
Družina:
Ó bohové, přijměte na výkup div světa, nejvzácnější lup! 64 Amasis:
Je staré proroctví to našich moudrých kněží, ve stínu pyramid a chrámů věží, že přijde Bůh, syn čisté Isidy, a musí trpět lidské za bídy, ó považ! Bůh všech bohů, musí trpět hořké mučení – kříž bude jeho znamení. Kříž stojí v bráně ráje a každý, kdo chce vejít do štěstí, nechť v pokoře a zříkání se kaje, v ráj může vejít jenom bolestí! Za řekou mrtvých stojí Osiris, sbor čtyřiceti soudců s ním bdí v podsvětí, tam srdce lidské váží Horus, Thot a Anubis – Jen očištěné bolem k slunci poletí! Rybář přináší velkou rybu od moře:
Ó pane vzácný, lovím třicet let, na vlnách mořských domov můj: Takové ryby nezřel ještě svět – i pravím si: Tu králi obětuj, ta nehodí se do příbytku mého, ta hodna jest jen stolu královského! Polykratés:
Dík, dobrý muži! Daní budeš prost. Tu rybu ulovils, že vzácný dlí tu host. Dones ji rychle mému kuchaři, ať k hostině ji dnešní uvaří. Rybář s úklonou odchází do kuchyně.
65 Amasis:
Máš lásku lidu, vrchol štěstí krále – ó, bojím se, co ještě přijde dále! Orchestr hraje hrozbu Erinyí.
Kuchař chvátá ze zámku, nesa v levici otevřenou rybu, v pravici prsten:
Miláčku božstva, králi milý! Jak šťastnou rybu ulovili! Aj, co ji kuchám, otevírám – nevěřím zrakům – blíže zírám – tvůj drahý prsten smaragdový! Ó, radost nelze říci slovy! Ty nejsi člověk, ty jsi bůh! Amasis zakrývá si tvář pláštěm a odstupuje bokem:
Ó prokletý! – Mě hrůza jímá! Dlít nechci déle před očima tvýma. Bohové tvého výkupného nepřijali – tys rouhal se, že víc tě neošálí – buď sbohem, nešťastný – já spěchám v dáli. Jsi jako býk, jenž krmen bujnou pastvinou, by tučnější byl obětí a hostinou. Je přec to pravdou, žes zavraždil brata – že oblétá tě Erinyí pomsta svatá. Ni ruky tobě podat nemohu, neb obávám se pomsty od bohů. Ó, nemožno přítele vyrvat sudbě, radš bouři svěřím se a její hrůzné hudbě. Rychle odchází k lodi. S ním jeho průvod, všichni mají tváře zahaleny. Bouře. Nebe se zachmuřilo mraky, hřmí, blýská se v podobě kříže. Orchestr hraje pochod Erinyí.
66 Polykratés zdrcen klesá na svůj stolec:
Ó, krutá bohů zábava! Jak zlobně Fatum se mnou zahrává! Nikdy se člověk nesmí rovnat bohům. Posel přiběhne udýchán od přístavu:
Ó králi! Neštěstí! Tvůj syn, jenž naproti jel kněžně z Ofíru, byl s člunem stržen do víru i s dcerou tvojí zapad do hlubin. Když jeho nevěsta to zočila, do černých vírů za ním skočila! Polykratés zdrcen klesá na kolena:
Tak mojí pýše nebe volá „stůj“! Už bohové a Fátum mají podíl svůj. Či ještě jiná pohroma mě čeká? Jaký to přízrak? Duše má se leká! V temném pozadí v záři blesků stojí kříž a na něm rozpjata podoba Polykratova. Bouře hřmí, vystupují z pozadí kněží, sbor mládenců, panen a starců a zpívá
Chorus:
Pní ve vzduchu, jsa deštěm obléván. Toť on! Toť jeho skon! Zeus rozhněván! – Nechť nerovná se člověk bohům věčným, jimž jediným je věcný blankyt přán, i za skromné buď štěstí jím vždy vděčným, los měnivý je smrtelníkům dán. Jen snášeje své pohromy a rány 67 si vykoupiti můžeš věčných jasů brány. I Bůh má trpět, a už vůbec není člověku jiné cesty k vykoupení. Bouře utichá, nebe se vyjasňuje, kříž Kristův září.
Sbor andělů:
Slavné kříže znamení, jímž jsme zkázy zbaveni, zaplaň v záři nad námi, nad chrámy a horami, nade všemi cestami! 68

VENUŠE
Deorum idola daemonia sunt. Augustin.
Na Kapitolu v sále musejním z bílého mramoru se skvěje Venuše. Tu vchází jinoch, nástrah netuše, a tělo ženy měří zrakem užaslým. Od hlavy skloněné jde k ňadrům kulatým, jež bohyně svou dlaní marně skrývá, a bokům plným, k hýždím oblým splývá, až v plachém studu kráska cloní klín. Ó nohy souměrné, tak plných tvarů! A jinochu krev buší v toužném varu, a přistupuje blíž a sochou chtivě točí. A nasytit se nemohou ty oči, dlaň hladící ten živý mramor lehtá... A Satan, v soše ukrytý, se chechtá... 69

PÍSEŇ VIAE APPIAE
Jdu Viou Appiovou. Slunce děsně pálí. Ta cesta tvrdá jest a tratí se až v dáli. A pomníky se táhnou vlevo, vpravo. Rozpadlé, oprýskané. – Štěstí! – Slávo! – – – Já zapomínám – tak mne zpíjí snové, – že leží tady římští buržoové. Vidím tu dřímat v slavném chorovodu hrdiny všecky, padlé za svobodu. Campagna – vodovody – hory v šláři – a nápisy na hrobech reků září: „Ubičován.“ „Ukřižován.“ „Šelmám vržen.“ „V pouta skován.“ „V kolo stržen“ „Utopen za večera.“ „Vypil číš bolehlavu.“ „Uzamčen do kláštera.“ „Kamením padl davů.“ „Pohlcen syčícím mořem.“ „Odsouzen na galeje.“ „Srdce mu puklo hořem.“ „Sešílel bez naděje.“ „Upálen v slámě a pýří.“ „Umrzl na Sibiři.“ „Otráven tajným práškem.“ „Vyštván do vyhnanství.“ „Učiněn dvorním šaškem.“ 70 „Povýšen na panství a zapomněl se nad bratry svými.“ Tak znějí jména jich. Ó, nepřehledná řada... Na ztichlou Campagnu žal nevýslovný padá nad těmi posledními. 71

RYTÍŘ I. H. S.
Kdy bude potřena ta hydra hrozná, jež hryze hanebně na mojí Paní, jež hnusným jedem hyzdí ji a raní? Kdy Paní má svou vražednici pozná? Ó, zajdi v srdce sluhů nehlomozná a slyš tam pláč a srdcervoucí štkaní raněných jelenů, propadlých laní, ztracených duší... Kdo to všechno zlo zná? Ó hnusná zmije! Hanbo vzácné Paní! Ó vlčice, v beránčím rouchu skvělém! Ó spuštění, na místě nejsvětějším! Ó, ničím svojí žízně nezkonejším, dokud se nevypořádám s tou saní a nebudu svých bratří spasitelem... Ego:
Už mnoho táhlo jich do slavné seče a neslavně se vrátili zas domů. Ta hydra vládne mocným klínem hromů, a mnohý smělec puklou páteř vleče. Na trůně hydra kraluje a meče svých protivníků drtí v hromném lomu – a odvolání není k pranikomu: Jsou Věky, její stráž, Muž ctí ji kleče. Je nevykořenitelná jak Zloba. Už tisíc let ji marně sráží doba. Nech, smělče, útoků! Sic padnem oba! 72 Rytíř I.H.S.:
A nezoufám. Jdu do té dravčí klece, chrabrostí a lstí obrním své plece – Věk dal – Věk vezme – v boj se pustím přece! Ego:
Ó Andělé, čistoty milovníci! Ó Michaeli, Rafaeli svatý! Ó Gabrieli, Boží posle vzňatý – ó, hleďte na něj vlídnou svojí lící! Svěťte ta ústa, ať vědí, co říci, svěťte to tělo, aby neumdlelo, svěťte to srdce, aby žár vždy mělo, svěťte to čelo, ohněm hárající! Ó, semkněte se v devaterém kůru, ó, sepněte své dlaně k Otci vzhůru, ať rytíři dá zář a sani chmuru! Byl slavný boj, když Satan bil se s Bohem. Leč tento zápas není menší mnohem. Ó, Michaeli, vítězství trub rohem! Massa damnata. Co blábolí ten snílek pobláznělý? Nač rytíř smělý vysílá své střely? My ve svém bahně dávno zdomácněli. 73

MUEZZIN
Pěl s minaretu muezzin do záře jitra, v noci stín. Den po dni zpíval nad městem, roztáhnuv ruce, vroucím rtem: Allah il Allah – Bůh je Bůh – tou věčnou pravdou plnil sluch. A dole v městě věřící čel tkli se, padlí na líci. Pak přišel nové doby mor, a lhostejným byl věrců sbor. Když s výše zpíval muezzin, chlad dole byl, ať zář či stín. Přihnal se divé války shon, a město zpustlo v Babylon. Dál s výše zpíval muezzin „Allah il Allah“ – v zář i stín. A nových lidí přišel dav, ti čekali zas na pozdrav. „Allah il Allah!“ v zář i stín pěl s minaretu muezzin. 74

OTHELLO DESDEMONĚ
V tvém srdci bydlí někdo cizí, z tvých očí hledí v noc i den, když do nich pohroužím své zraky, jsem jeho zrakem proboden. Neznámo jest mi jeho jméno, mně znám jest jenom jeho chlad, v tvém srdci na oltáři lásky s divokým zrakem sedí had. Mým je to srdce, mým ten oltář, a celý chrám tvé lásky mým – a k tomu hadu, jenž jej przní, si cestu – dýkou proklestím. 75

SEN
Spím hluboce – Noc Michel Angelova – leč slyším vše, co kolem mne se děje. Změť hlasů tvorstva ve sluch můj se leje, checht rouhání i zoufalosti slova. Já vidím vše: Jak lest své léčky snová, nevinnost pláče, neřest jak se směje, jak demagog lid táhne ve své reje a pod škraboškou tyran pouta ková, Vše vidím, slyším. Obrovské mé oudy však ve smrt spjaty spánku ztrnulostí, tu leží jako kámen, jak kus hroudy. Leč jednou zahřmí trouba Andělova a bleskem vstanou vzpružené mé kosti a bleskem zdrtí díla Satanova. 76

KARLU IV.
Ó Staviteli Velký! Mečem opásaný, pět v ústech jazyků, pět korun na hlavě a v ňadrech jedno srdce v lásky záplavě – tak zřím Tě na lešení bušit v staré stany. Evropu novou tvořils, plesně hřměly rány, jí korunou Tvé Čechy vzplály jásavě... Ó Karle Francie, a vpravdě Václave! Tobě se kořil Řím a všechny světa strany. Po tobě přišel drobných bouřliváků chvat, jenž uměl jenom bořit, čemus velel stát, a rychle poklady Tvé doved rozmrhat. Jen vylož mi, proč bořiči se slaví pychem, a proč kol hrobu Tvého s plachým dav jde tichem? „Těm třeba slov. Já umím krásou skutků plát!“ 77

SMUTEK MÁCHOVA „MÁJE”
Dnes objetí ret na retu – a zítra prokletí a skelet v skeletu. Zda život nový tam? Vše končí v okamžiku? – ó, já ji také znám, tu hrůznou romantiku. Co mlčí hvězdná dál? Co píše do tmy blesk? – Já chápu Máchův žal i Lermontovův stesk... 78

DANTE GABRIEL ROSSETTI
On zbožňoval ji. Byla jeho modlou. A v kráse mládí jemu umřela. Tu první knihu svou a poslední, horoucí verše, celou svoji slávu, jí vložil do rukou a spustil v hrobku. Těch veršů neměl nikdy nikdo čísti, těch cizí oko nesmí zneuctit, toť svatá oběť velké jeho lásky, jež, nesmrtelná, přes hrob líbá věčnost. Nad hrobem dlouhá, smutná plynou léta. A básník zatím sahal po paletě, v andělských pózách maloval svou lásku. Až jedné noci měsíc plný planul a básník vzpomínal své mrtvé milé a vroucích slov, jež při měsíci šeptal, když, hovoře s ní, bloudil stinným parkem, své knihy vzpomněl, živé pohřbené, a sloky její v luzné viděl kráse, že celá země nezná takové. Tu stanul Satan u lože a pravil: Ó, škoda krásy, živé pohřbené. Takové nezřel svět a nespatří! Škoda těch laurů v hrobě vadnoucích! Vzkřis svoji krásu! Vyrvi dílo hrobu! A anděl pravil: Co jsi obětoval, jest obětováno a patří Bohu. Nesahej na to rukou, co je mrtvých! Jen za hrobem je pravá nesmrtelnost. 79 A ďábel pravil: Zemřelé nech spáti! Co zemřelo, je pouhý prach a popel. Nesmí se nikdy vázat živý s mrtvým. Ty ruce zetlelé se rozpadají! Vyrvi z nich dílo života a síly! Prach patří zemi, duch vsak patří lidstvu. A anděl odcházel, prst zvednuv k nebi. Do rána básník v horečce se zmítal, vždy v kráse větší plála jeho kniha a obdiv světa ze všech úhlů hřímal. Za jitra vstal a otevřít dal hrobku a z rukou zetlelých své dílo vyňal a z temnot smrti životu je vrátil. Leč laur, jejž sklidil, hořknul víc a více a z každé stránky knihy svojí četl: „Tys utrh’ jablko stromu poznání! Tys odnesl Bohu oběť s oltáře! Tys lásku svoji zapřel nesmrtelnou! Pro slávu lidskou slávu pohřbils nebes!“ A stín už s jeho líce neprch’ nikdy. 80

SVATOPLUKU ČECHOVI
Vždy stáls jak dub, a v tom je tvoje sláva. Dubiskem hrdé tvoje dílo roste, – pták v jeho koruně – tvá sladká píseň zpívá, ač s nebes mračných sníh a sníh se trousí... Dav tupý, jenž tvé rajské harfy neposlouchal, ten probudil se v jásot řetězů tvých chřestem. Demagog jde a okovem tvým řinčí, lid za ním jde a dětinsky jím cinká... Já přicházím, tvé vrásky líbám v čele za Dagmar sličnou. – Dáš mi ještě jednu?... 81

JAROSLAV VRCHLICKÝ
Mám razit minci pro budoucí děje, z níž reliefem hledí hlava lví. Bronz je moc tvrdá, zlato moc se stkví – nechť tedy stříbro s démanty se sleje. V tom oku mnich, v druhém se cynik směje, na čele pečeť velkých tajemství – a z hrdla zapadlých měst zvony zní, kaskády smíchů, hříchů epopeje. Vodotrysk bájný; masek Proteus z růžových hájů a z náručí Mus se v žalář zmítá a své rány čítá. Od květu na květ jako motýl lítá, bez cíle štvaný litic havětí: Král na trůně – i žebrák na smetí. 82

ZA ALFREDEM MUTHEM Schöne Jugendzeit! Meine Flügel weit bis zum Himmel möcht ich dehnen.
Za krásných dnů mé mladosti jsem čet tvou píseň unylou – a jako krásná pohádka jde znova, znova duší mou. To bylo v listě obrázkovém, jimiž jsem rád tak listoval – tam za Tvé písně toužným slovem se obraz kresby na mne smál. Kdes na výšině jakés hory ve smavý krásný letní den trojlístek studentů si hověl, na trávník v štěstí rozložen. Zdvíhali čapky, ruce vzpřáhli kams do hor, rovin, do dáli – (tak Ludwig Richter kreslil mládí –) a Tvoji píseň zpívali. Jen akord slední zní mi v duši – když duše znavená chce v let z těch tvrdých, dusných trampot žití, tak rád bych zas tu píseň čet’: „Nad námi blankyt svítí, před námi krásné vlasti ráj, za námi propast hluboká se šklebí. Ó touho mládí! Křídla široká já chtěl bych rozepnout až k nebi!...“ – ? 83

NAD SVOU PRACÍ
To všechno jsou jen třísky, jež prší od dláta – toť náběhy jen práce, jež bude počata. To jsou jen lehké vánky, jež ticho zašepcí, a po nich přijde vichor velikých koncepcí. Tak kaménky své skládám – čas letí jako chrt – a moje velké dílo snad zbuduje až – smrt! 84

ČTYŘICÍTKA
Buď Bohu dík! Jsem spokojen! Já vyžil kus života plně. Můj lán je zorán, pohnojen, a zahraje v klasů vlně. Já vysoko stál jsem na horách a hlubokým brodil se mořem, já zpívaje, krásou lučin táh’ i zamlklý usedal hořem. Já dračí jsem musil krotit sběř a s knížaty ducha ctil se – já zapěl jsem také leckterý verš, jenž národu do duše vryl se. Bůh chce-li, dále bych chtěl žít a zřít, kam lidstvo se řine – leč k tomu netřeba na zemi být, to spatřím i s planety jiné. A tak tu stojím připraven. Byť nehověls všem mým tužbám, můj Otče, jen přijdi ve svůj den: Tvůj syn je vždycky Ti k službám. 87

PLAVBA
Jak ořechová skořápka se potácí má kocábka na rozbouřeném moři. Už padesát let bude tomu, co s nadějí se plavím domů, v červáncích přístav hoří... Já říkal jsem si den co den: Už zítra budeš bezpečen na usmívavém moři! Však ani týden nebyl tomu, zas šlehaly mě světla hromu a loď mou bílí oři. Jen tuto bouři překonat! Pak klid a štěstí svitne snad na utišeném moři! – – – Dnes čekám jen, jak v prasku, lomu můj puklý koráb jednou domů se v hloubku smrti vnoří... 88

PODZIM
Ono to není jenom tak, že přišel podzim, listí zvadá – to značí též kus života, jenž do nezvratné hloubky padá! Ono to není jenom tak, že vlaštovky se na jih tratí – to letí též kus mladosti, jenž nikdy už se nenavrátí! Ono to není jenom tak, když babí léto lukou lítá – jen pohlédni, zda kadeř tvá též bílou nitkou neprokvítá! Ono to není jenom tak, když celý svět se v mlhách šeří – to, příteli, též znamená: že večer tvůj je blízko dveří! 89

REMINISCENCE
Až jednou moje hlava v poduškách klesne vzad, pak s tichým štěstím v duši si budu vzpomínat: Že svět mne často míjel – teď já jej pomíjím – kdo rozkoší se zpíjel, dnes pláče šílenstvím. Ten, kdo mi ubližoval, dnes chví se výčitkou, a já že lásku choval, mír táhne duší mou. Ať bouř tu světem zmítá a hrom nechť hukotá: Mne ostrov slunný vítá a štěstí života. 90

SMRT A ŠAŠEK K leptu Jana Koehlera
Smrt:
Pojď zatančit si, milý Šašku! Nač bloudit světem sem a tam? Už bláznivou jsi dohrál frašku! Divadlo nové otvírám! Šašek:
Kmotřičko, počkej! Teprv začnu užívat světa a všech krás. Netoužím ještě k nadoblačnu. Kmotřičko, přijdi jiný ráz! Smrt:
Pojď, pojď, synáčku! Škoda řečí! Už bláznovství jsi proved’ dost! Měls v mysli míti nebezpečí a chystati se na věčnost. Šašek:
Ach, kmotřičko! Já se tak bojím! Ty v neznámý mě vedeš svět! A já se teprv k činům strojím! Jak Tvůrci ve tvář pohledět? Smrt:
Už domluveno, doblázněno. Naposled srdce tlukotá. Teď bude jinde vymláceno, cos nasel v roli života. 91

JESEŇ
Tím zamříženým oknem, jež bylo plno rév, vyhlédám ven a žasnu: listí je samá krev! To, co se zelenalo, uvadá, upadá, to, co se létem smálo – je pustá zahrada. Tak v smutku zříš, jak okno,okno se z clon svých vyprostí a otvírá ti výhled do krajů věčnosti. 92

AŽ KDYSI
Až spadne se mne bláto, jímž svět mne poházel, budete koukat na to, kdo mezi vámi šel. Pak ten, jejž vyhlásili za popa, tyrana – beránek bude bílý a oběť ztýraná. Až hruď mu otevřete a přihlédnete blíž, šíp v srdci naleznete a na něm zářný kříž. 93

NAD KNIHOU LITERÁRNÍCH DĚJIN (Na Dušičky 1921)
Přede mnou tichá lampa a kniha veliká – přemítám bílé listy a duše tiše lká. Toť děje literární, jména a obrazy, to hřbitov reků ducha a jejich odkazy. Toť druzi moji dávní, již dávno tlejí v snách, toť hlavy ideální, jež rozpadly se v prach. Též jak já bojovali o lauru suchou sněť, krvavé srdce dali a v zemi padli zpět. Z kamení, o něž klesli, tříšť zlata drobili, o kosmu hvězdy chladné si hlavy rozbili. O jiskru pravdy, krásy se bili s osudem, až bledé, vysílené je pohltila zem. Bili se o kus chleba, o slunka záře kus, o trošičku jen klidu, by zaslechli hlas Mus. 94 Nyní tu v řadách leží v pamětí hřbitově, světélko věčné hoří jim plaše na rově. Jedni sen slavný dřímou s hrdými pomníky, druzí pod prošitým drnem, pod blíny, šťovíky. Já s lampičkou a steskem tu mezi hroby jdu a místečko si hledám a šeptám modlitbu: „Sen sladký spěte tady, ó bratří zesnulí! Lux coeli luceat vobis in saeculum saeculi!“ 95

POST SUMPTIONEM SANGUINIS
Až jednou, Bože, sklesne hlava má, až oči zlomené se vyboulí, až otevrou se ústa zsinalá a duše má se před tvým soudem uchoulí: Pak, Pane, pohleď na modré mé rty, že skropeny jsou krví Tvého Syna: Když on stál o mne, nepohoď mě Ty a ovci zbloudilou vem též do Svého klína! 96

PSÁNO NA RUB ÚMRTNÍHO OZNÁMENÍ
Až přijde kdys do vašich rukou list s černým okrajem a řekne vám, že jsme zmlkli a že už nehrajem – pak přijďte se podívat k rakvi na srdce utuhlé a čítejte potom ty šípy, zaryté v hrudi mé. Přijď, hledej pak mezi nimi ten nejhloub zarytý, a rozpomeň se, zda právě ten nezaryl jsi ty!? 97

NA NOVÝ ROK 1923
Dvanáctá bije. Z kouta šotek leze a – na mou věru – šotek rohatý! Rolničky zvoní, že to nemá meze, a na zádech koš darů bohatý. Leč uzamčen má dobře koš svůj rarach, a nevíme, co z něho vyloží, budoucnost před námi plá v hustých parách a on si nedá koukat do zboží. Však rohy má a potrká nás notně, to jediné je v žití jistá věc, leč budeme se bránit jeho sotně, ať jakkoliv nás trká zlobivec. Pojď za pasy, a nevíme, kdo s koho! Tak zlehka, brachu, se ti nedáme, a bude-li tvých strků příliš mnoho, pak uhnem se ti v říše neznámé. Tam roky už se nemění, a chudák, jenž pracoval, tam má svůj výměnek. Nad hrobem naším zahrá vítr, dudák, a kdos tam hodí kytku pomněnek. 98

JÁ LEŽÍM V RAKVI
Kostelník přišel zvát mě do kostela, leč zastavil se, bylo to jak střela: Já ležím v rakvi! Složené ruce, růžencem ovinuté, nos vystouplý a oči zapadnuté – já ležím v rakvi. Listonoš vchází, nese novin haldu a dopisů – já nedbám o jich šalbu, já ležím v rakvi. Jdou žebráci, co denně za mnou chodí. Ta mrtvá ruka darů nerozhodí, já ležím v rakvi. Pak přišel výběrčí pro peníz daně. Já zaplatil daň nejvyšší a maně já ležím v rakvi. Jde redaktor pro básně, pro Hovory – já dohovořil s této země tvory, já ležím v rakvi. Aj, vchází malíř, nový obraz nese – čím stín, když duchu Vesna zaskvěje se, já ležím v rakvi. A přišli členi družstev svých a spolků, bych poradil, bych pomoh’ bez okolků – já ležím v rakvi. 99 A přátelé mě navštívili vřelí, a na procházku pozvati mě chtěli – já ležím v rakvi. Pak přišel ten, jenž chtěl mi vrazit dýku, leč pozdě již! Co škodí nebožtíku? Já ležím v rakvi. Ač nos můj špičatý a úsměv tvrdý – v mém srdci mír je, hluboký a hrdý – já ležím v rakvi. Já doúčtoval s podlostí a luzou a políbený nesmrtnosti Musou já ležím v rakvi. Jsem smířen s Bohem, se světem a sudbou, mně pláč i posměšek zní jednou hudbou, já ležím v rakvi. Dvě svíce u mé hlavy třepetají jak bludičky. Zář jinačí je v ráji. Já ležím v rakvi. Kdo přijde, stane, čelo poznamená a dí: Spi, hlavo uštvaná a unavená! Já ležím v rakvi. Pak pohřbili mě. Dál se rvou a bijí. Ke mně to zní jen dálnou melodií. Já ležím v rakvi. 100

ZAVŘETE OKNA!
Zavřete okna! Podzim nastává. Tak prožíval jsem léto ve svém sklepě jak v přírodě, tak v intimním s ní styku: Muškáty živé hořely v mém okně, zelené listy prozářeny sluncem, a zvenku zaléhal sem kdákot slepic a čimčaření šedých vrabčíků a ze dvora mi velký ořech šuměl. Slunce mi svítilo, vzduch teplý proudil, bojácně sice, do polovic jizby, z dalekých zahrad vál sem výdech kvítí a hlasy hudby, píseň kolovrátků a zněl sem výskot hrajících si dětí, z blízkého chrámu varhan slavné pění a romantické zpěvy zbožných davů. Leč dnes, v den mojich narozenin, chlad mi zavál v jizbu, prochvěl mými kostmi, nastává podzim přírody a žití. Teď zapalte mi v krbu měkké dříví, ať o borových lesích zazpívá mi, kde žežulčino volání se hlásí, tiše se kmitá motýl zbloudilý. A dejte kamnům kamenného uhlí, ať o pravěku zablčí mi píseň, epopej slavnou o palmových lesích, o hustých hájích přeslic neforemných, v níž brouzdali se okřídlení draci a mamutové drtili je krokem. 101 Ať zpívá o přívalu velkých moří, jež zaplavila v bouřném rozvlnění svět předpotopní, prostý, gigantický, a pohřbila jej pro nás v hloubkách země. Jak vesele to uhlí v kamnech praská! Chceš na procházku? Dobře svrchník zapni a proti prškám deštníkem se ozbroj, a vzpomínej dnů krásných, letních, slunných, jež protékat jsi mohl v horách, v dolech, tys však je zabil! Proseděls je v schůzích, v poradách nudných, správních, politických, ve službách cizích, národa a Církve. Tak nejkrásnější’s ubil dobu žití, propásl’s chvíle, jež se nenavrátí, svou šíji shrbil’s, zakabonil’s líce a o deset let přiblížil ses k hrobu. Kus života jsi obětoval živým, kteří se zatím omladili v lázních a kráčejí teď kvetouce kol tebe, osmahlí, krevnatí a zbrunátnělí se diví, že jsi jako podzim – žebrák. Zavřete okna! Hu, ten chlad tak mrazí! 102

FINIS
Až bude třeba odejít, tak odejdeme. Na pozemský svůj byt a štít se ohlédneme. A půjdeme, kam povelí nám Nutnost odvěká. Tak duch se časem zocelí. Toť osud člověka. A zanecháme plný stůl svých snů a plánů. A jako zapřažený vůl jdem orat lánů – tak neznámých, tak vzdálených, Vesmíra brázdami. A budem místo bližních svých hovořit s hvězdami. Poznáme zcela jiný svět, než tento v prachu, kde plno klevet, sket a běd a hrůz a strachu. Tam ulehčí se hlava nám a srdce vytříbí. A v pozdrav Pravdy hlubinám nás Věčnost políbí. A starých křivd a nesnází tam zapomenem. A Pravda čistá, bez hrází nám bude věnem. A všechno zemské hemžení se bude malým zdát, až zjeví se nám v záření sám božský Majestát. 103

ODKAZ
Na můj hrob dejte jenom kříž, vysoký, bez vší ozdoby, a moje srdce vbijte naň namísto Krista podoby. A kolem srdce ovijte bodlavý věnec trnový a k patě kříže položte zarezavělé okovy. A nepište tam nápisů, ni cituplných, vážných slov. Nasijte na hrob slunečnic a v kámen vryjte: Lutinov. 104 DOSLOV A POZNÁMKY VYDAVATELE Poněvadž pro opatrovatele a vydavatele každé literární pozůstalosti musí býti především směrodatná ta vodítka, jež zanechal zesnulý autor, přihlíželi také ti, kdož se ujali literárního odkazu předčasně zesnulého básníka Dostála-Lutinova, zvláště k tomu, jaké ediční plány měl sám Lutinov. Ještě za svého života otiskl Lutinov na zadní obálce souboru svých fejetonů „Hovory Dne“ (díl I., Brno 1923) bibliografii svých vydaných prací a z nevydaných rukopisů označil jako „do tisku připraveno“ mimo jiné tyto básnické sbírky: Květiny, Ve mlýně světa, Tajemná Sfynx (sic!), Plané růže a Barbiton sonans. – Avšak Ladislav Zamykal, který obstaral posmrtné vydání Orlích fanfár (v novém, rozmnoženém vydání), Květin a Ve mlýně světa, konstatoval ve výborových schůzích Družiny literární a umělecké a v doslovech k edicím, že ve skutečnosti byla připravena do tisku pouze sbírka Květiny, kdežto už na př. sbírka Ve mlýně světa byla zhruba hotova jen v kostře a prohlédnutím tvorby Lutinova z let 1914–18 bylo nutno z kostry udělat tělo (doslov Ve ml. sv. str. 95.). Před podobný, ne-li ještě obtížnější úkol, byl jsem postaven, když jsem se z pověření výboru DLU ujal po zemřelém Lad. Zamykalovi edice přítomné sbírky a dalších prací Lutinovových. V literární pozůstalosti Lutinova nebylo totiž samostatného fasciklu s označením: Tajemná Sfinx, nýbrž pod tímto záhlavím bylo vloženo několik básní do fasciklu, označeného nadpisem: Ve mlýně světa. Bližším nahlédnutím jsem shledal, že tento fascikl obsahoval celkem čtyři díly: první dva se vztahovaly k titulnímu nadpisu (a Zamykal z nich vybral básně pro sbírku stejného jména, vydanou v r. 1934), kdežto další dva díly tvořily jakési podcykly, a to třetí s názvem: Tajemná Sfinx a čtvrtý s názvem: Pomníky a postavy. Básnická žeň obou těchto závěrečných podcyklů stačila by však sotva na jednu sbírku – řada básní byla tu jen v náčrtku anebo jen v nadpisu s udáním hlavních myšle– 107 nek – nezbylo tedy než vzíti oba tyto podcykly za základ a hlavně směrnici a k doplnění projíti celou tvorbu Lutinova, a to jak v rukopisné pozůstalosti, tak i pokud byla publikována v revuích a časopisech, a po bedlivé úvaze vybrati, co by se hodilo do této sbírky. A ku podivu, při prohlížení revuí a časopisů jsem shledal dosti básní, jež Lutinov označil pro sbírku „Tajemná Sfinx“, takže nebylo třeba mnoho přibírati z rukopisné pozůstalosti. Po skončení této práce zdálo se mi vhodným rozděliti takto získaný celek na tři díly. Název prvního dílu: Sfinx duše jsem převzal od samého autora, neboť Lutinov na obálce podcyklu Taj. Sf. načrtl několika tahy obrysy sfingy a připsal názvy: Sfynx duše, Sfynx, Hlas Sfyngy, Volání Sfyngy. Níže připsal: Verše, Jen pro dospělé, zralé.¹ Stejně tak jsem od zesnulého autora převzal název druhého dílu: Pomníky a postavy, což byl, jak shora podotknuto, název čtvrtého podcyklu fasciklu: Ve mlýně světa. – S určitou volností jsem nadepsal název třetího dílu: Sonáta smrti, kamž jsem shrnul všechny básně, v nichž se Lutinov v jakési předtuše předčasného skonu obírá motivem smrti (zařadil jsem tu všechny sem spadající básně, jež jsem nalezl, i když jsem si byl vědom, že některé číslo jest pouhou improvisací, jež by potřebovalo propracování). Ale ani tento název není mým výtvorem, nýbrž je převzatý od autora, jenže z jiného období. V jednom ze svých dopisů Otokaru Březinovi, datovaném 20. IV. 1896,² v němž podává Lutinov výklad básně Březinovy „Svítání na západě“ a prosí Březinu o sdělení, pochopil-li smysl básně správně, čteme m. j. tuto větu: „Látka mě nadmíru zajímá, neboť i já mám cyklus „Sonáta smrti“, což jest tuším i obsahem Vaší nové knihy.“ – Bedlivým prohlížením rukopisné pozůstalosti Lutinovovy jsem nalezl skutečně cyklus „písní o smrti“, pocházející z r. 1894–95, na něž se s velkou pravděpodobností vztahuje ono označení „So–
¹ Na obrys sfingy napsal Lutinov: Koblitz. – Snad chtěl míti titulní kresbu od tohoto umělce, s nímž se však jinak nestýkal. Podle sdělení sl. Řezníčkové a řed. B. Konaříka (Konařík Svozilovi 30. Xll. 1941) upozornil Lutinova na tohoto umělce Sig. Bouška. ² Viz mou edici „Korespondence Otakara Březiny s Karlem Dostálem Lutinovem“, str. 5.
108 nata smrti“,¹ vypůjčil jsem si tedy tento název z období juvenilií pro přítomnou knihu a doufám, že i ve stanovení názvů jednotlivých dílů knihy jsem se celkem řídil intencemi zemřelého básníka. Bylo to ostatně mou stálou snahou při redakci sbírky vůbec. Předkládám veřejnosti hotové dílo koncem roku, v němž jsme si připomínali 70. výročí Lutinovových narozenin (nar. 22. IX. 1871), s přáním, aby přispělo k rehabilitaci autora tolik zneuznávaného a nechápaného a k odčinění křivd, jimiž ho svět přímo zaházel. Ovšem, to důrazně podtrhuji, nutno naň klásti měřítka doby vzniku a ne dnešní, poněvadž od doby Lutinovova života pokročila k dnešku česká poesie opět mílovými kroky kupředu.
Níže otiskuji data vzniku – pokud se dala zjistiti – eventuelní původní otištění v časopisech a poznámky k jednotlivým básním. Čísla, jež Lutinov sám zařadil do sbírky „Tajemná Sfinx“, označuji znaménkem: *. Čtenáři budou tak moci lépe posouditi, zda jsem pří doplňování sbírky zachoval plán zesnulého. *Výstraha: 14. 11. 1922. *Sfinx: 31. 1. 1919, pův. ot. Našinec 9. února 1919. *Adam a Eva: v únoru 1919, pův. ot. Archa VIII. (1920), s. 128–129. *Bratrství: 16. 5. 1923, pův. ot. Den 1923, pak Hovory Dne II. díl (Brno 1927), s. 87nn.
¹ Má ukázku cituji z nich:
„A mám-li umřít, odkvésti tak mlád a sotva rozpučelý – pak nelkám světa o štěstí, v Tvé objetí se vznáším celý, můj Bože, můj Bože!
Spal v náručí svém hříchy mé, nech labutí mou duši býti, nech vzletěti ji v slunce své a věčné světlo z něho píti, můj Bože.“
Podle poznámky na rukopisu chtěl Lutinov tyto verše shrnout do sbírky: „Můj Bože“. Dále je k básni připsáno: „Po 12. hodině noční. Rozpálené plíce“.
109 Hybris tón theón: 15. 3. 1917, pův. ot. Občanské noviny 12. září 1920 (podle pův. plánu autora měla býti tato báseň závěrem sbírky: Ve mlýně světa). *Hrůza života: 2. 10. 1920. Kudy šel: dat. vzn. nezn., pův. Archa VI. (1918), s. 3, kde autorem určeno pro Květiny, ale Zamykal do Květin nezařadil. *Jidáš: 21. 1. 1909, pův. ot. Meditace II. (1909), s. 97–100. *Tajemná Sfinx: 17. 9. 1920. *Dialog: S. 6. 1922, pův. ot. Archa X. (1922), s. 229–230. *Horror vacui: 20. 8. 1920, pův. ot. Obzor rodinný III. (1921), s. 61. *Střežení: 12. 8. 1920. Věčná lampa: dat. vzn. nezn., pův. ot. Nový život II. (1897), s. 217, kde obsaženo v cyklu: Z deníku Karla Skřivana. *Bez nápisu: 1919, pův. ot. Archa VIII. (1920), s. 353. *Před tváři Tvou: 31. 3. 1920, pův. ot. Archa IX. (1921), s. 1–2. *Skrytý: 12. 12. 1918, pův. ot. Archa VIII. (1920), s. 33–34, pak Rodinná katolická čítanka (Nový Jičín – Neutitschein 1922) s. 64. *Irreparabile tempus: 18. 8. 1920, pův. ot. Obzor rodinný III. (1921), s. 6. *Noční jízda: 1. 5. 1920, pův. ot. Den 18. 5. 1920 (na rukopise připsáno autorem: „Z Olomouce“). *Hora ruit: 31. 1. 1922. *Hra: 17. 1. 1919. *Mladá rybářka: dat. vzn. nezn., pův. ot. Archa VII. (1919), s. 226–227. *Sněním všechno se začíná: dat. vzn. nezn. (Ladislav Zamykal připsal k rukopisu: „Viz exlibris Dostálovo. Je na něm také opička čtoucí v knize.“ – Psal jsem četné dotazy na žijící přátele a známé Lutinovovy, ale žádný z nich neví něco bližšího v této věci. Většina hádá, že jde asi o kresbu J. Koehlera, s nímž se Lutinov nejvíce stýkal. *Rozhovor; 7. 11. 1919, pův. ot. Archa VIII. (1920), s. 354.
110 *Klenotnice: 3. 3. 1919, pův. ot. Našinec 18. 3. 1919. (Ve sloce 9, verš 3. má v rukopise varianty: „pohledy v krásu ráje“ a „tvé roznícení v Bohu“. Přejal jsem podle otisku v Našinci variantu první.) *Ze symfonie lidstva: dat. vzn. nezn., pův. ot. Lidové listy 1922, č. 247. *'Genus irritabile: 28. 2. 1920, pův. ot. Obzor rodinný II. (1920), s. 214. Osud: dat. vzn. nezn., pův. ot. Archa II. (1914), s. 148. *Alius seminat, alius metet: 26. 12. 1918, pův. ot. Archa IX. (1921), s. 1. *Z Egypta: 4. 9. 1921 (v rukop. pův. název: Velekněz), pův. ot. Archa X. (1922), s. 1 – 2, kde udáno nesprávné datum vzniku básně 1. 9. 1921. *Samson k Dalile: dat. vzn. nezn., v pozůstalosti zachovány vedle rukopisu dva kartáčové otisky a všechna tato tři znění pod pův. názvem: Píseň žíznícího po věčné lásce. Na jednom kartáčovém otisku halí se Lutinov v pseudonym: K. Valentin, na druhém v pseudonym: Fridolín Malý. Na tomto druhém je původní název škrtnut a nahrazen nynějším, stejně tak na tomto je nahrazena poslední sloka nynějším zněním. Původní její znění bylo:
„Letím jak pták nad mořem nekonečným, hledání ostrova je marné – marné – – i zdvihám let svůj ku hvězdám těm věčným, jež volají: Leť výš, jen zde je srdce zářné!“
Nemohl jsem už pro krátkost času zjistiti, zda kartáčové otisky pocházejí z publikování básně v některém bojovném časopise Katol. moderny, jako byly Rozkvět, Mane atd., kamž Lutinov pod podobnými pseudonymy přispíval. Prométheus: 16. 10. 1921. Štěstí Polykratovo: Leden 1916, pův. ot. Archa IV. (1916), s. 107–114. Podle poznámky Lutinova tamtéž s 128 byl uveden na zpracování motivu při překládání Schillerovy básně Prsten Polykratův (otištěno v Duch Německa, Praha 1917, s. 35nn.) a nikoliv Goldkornovou operou Prsten Polykratův, dávanou po prvé 1916 v Mnichově– 111 Münchenu. – Jak vidno. použil Lutinov látky známé z Hérodota pro scénické oratorium, ale snažil se ji oproti Schillerovi ještě dramatičtěji zhustit (na jeden den) a podložit „hlubší křesťanskou ideou, která se tu nabízí sama.“ (Lutinov v pozn. k Duch Německa, s. 144.) *Venuše: 1919, pův. ot Archa VIII. (1920), s. 353–354. Píseň Viae Appiae: dat. vzn. nezn., pův. ot. Nový život VI. (1901), s. 178,pod pův.názvem: Bojovníci za svobodu. * Rytíř I. H. S.: 11. 9. 1917. *Muezzin: 19. 2. 1919, pův. ot. Archa VIII. (1920),s. 353. *Othello Desdcmoně: dat. vzn. nezn. *Sen: 20. 10. 1918, pův. ot. Archa VII. (1919), s. 225 („Noc Michelangelova“ – známá socha na náhrobku Giuliana Medici ve Florencii). Karlu IV., dat. vzn. nezn., pův. ot. Archa IV. (1916), s. 146. Na rukopise autorem poznamenáno: Dante. Vrchlický. – Na obě hesla Lutinov sonety zpracoval, a to: Dante z vyhnanství a Jaroslav Vrchlický. První publ. v N. životě VIII. (1903), s. 229, pak v Osudech a ve sborníku Dante a Češi, o druhém viz níže! *Smutek Máchova „Máje“: 1. 5. 1920, pův. ot. Den 18. 5. 1920. *Dante Gabriel Rossetti: 10. 7. 1921, pův. ot. Archa X. (1922), s. 2–4 pod názvem: Pokušení. Tamtéž uvedeno nesprávně datum vzniku básně 10. 7. 1919. Svatopluku Čechovi: 1896, pův. ot. Nový život I. (1896), s. 49 pod pův. názvem: Církev sv. Čechovi k abrahamovinám. (V rukopisech zařadil autor do: Šlehy a něhy.) Jaroslav Vrchlický: asi 1914, pův. ot. Archa II. (1914), s. 184 v soutěži znělek o Vrchlickém pod značkou: K. S. (Karel Skřivan, což je známý pseudonym Lutinova). Soutěž vypsala Družina literární a umělecká (viz Archa II. 1914, s. 62); báseň Lutinovova byla uznána za nejlepší, ale nekonkurovala o cenu. Za Alfredem Muthem: 11. 1. 1915, pův. ot. Archa III. (1915), s. 190. (Autor pův. zařadil do Květin, kartáčový otisk byl v Planých růžích.) Nad svou prací: 29. 12. 1918. Čtyřicítka: r. 1910, pův. ot. Archa IV. (1916), s. 233, kde udán nesprávně rok vzniku básně 1911. (V rukopise 112 je pův. název: Čtyřicátka táhne, rukopis sám byl zařaděn v Planých růžích.) Plavba: 1. 2. 1918, pův. ot. Občanské noviny 12. září 1920. *Podzim: 14. 9. 1920, pův. ot. Obzor rodinný II. (1920), s. 193. Reminiscence: dat. vzn. nezn., rukopis s pův. názvem: Útěcha v odříkání byl zařaděn v Květinách. Smrt a šašek: dat. vzn. nezn., pův. ot. Mladý máj I. (1920), s. 29 spolu s reprodukcí leptu J. Koehlera. Jeseň: 16. 10. 1921. Až kdysi: 16. 10. 1921. *Nad knihou literárních dějin: 1. 11. 1921, pův. ot. Obzor rodinný IV. (1922), s. 116 pod pův. názvem: Na dušičky 1921. Báseň je tu otištěna bez 9. sloky, kterou Lutinov připsal později tužkou na otisk básně, zařaděný do rukopisů. Post sumptionem sanguinis: dat. vzn. nezn., pův. ot. Nový život VIII. (1903), s. 29. Psáno na rub úmrtního oznámení: 27. 1. 1922, pův. ot. Našinec 27. 1. 1922. Na Nový rok 1923: 1. 1. 1923. Já ležím v rakvi: 2. 3. 1923, pův. ot. Den 1923, pak Hovory Dne II. Díl (Brno 1927), s. 38–40. Zavřete okna!: 21. 9. 1923, pův. ot. Archa XI. (1923), s. 416–417. *Finis: 13. 10. 1923, pův. ot. Našinec 1923 (báseň tato byla velmi často citována, posledně v Poselství DLU). Odkaz: 6. 5. 1923. (Srovn. závěrečnou báseň v Osudech, v níž si Lutinov rovněž přeje vsaditi na hrob kříž a zasíti slunečnice.)
V Moravské Ostravě. Dne 21. prosince 1941 na svátek sv. Tomáše apoštola.
[113] OBSAH
SFINX DUŠE
Výstraha9 Sfinx10 Adam a Eva11 Bratrství13 Hybris tón theón17 Hrůza života18 Kudy šel Jidáš20 Tajemná Sfinx24 Dialog26 Horror vacu 27 Střeženi28 Věčná lampa29 Bez nápisu30 Před tváří Tvou31 Skrytý33 Irreparabile tempus35 Noční jízda37 Hora ruit38 Hra39 Mladá rybářka40 Sněním všechno se začíná41 Rozhovor42 Klenotnice43 Ze symfonie lidstva45 Genus irritabile48 Osud49 Alius seminat, alius metet50
POMNÍKY A POSTAVY
Z Egypta53 Samson k Dalile55 [115] Prométheus56 Štěstí Polykratovo57 Venuše69 Píseň Viae Appiae70 Rytíř I. H. S.72 Muezzin74 Othello Desdemoně75 Sen76 Karlu IV.77 Smutek Máchova „Máje“78 Dante Gabriel Rossetti79 Svatopluku Čechovi81 Jaroslav Vrchlický82 Za Alfredem Muthem83 Nad svou prací84
SONATA SMRTI
Čtyřicítka87 Plavba88 Podzim89 Reminiscence90 Smrt a Šašek91 Jeseň92 Až kdysi93 Nad knihou literárních dějin94 Post sumptionem Sanguinis96 Psáno na rub úmrtního oznámení97 Na Nový rok 192398 Já ležím v rakvi99 Zavřete okna!101 Finis103 Odkaz104 Doslov a poznámky vydavatele107
[116] VYBRANÉ SPISY KARLA DOSTÁLA LUTINOVA Pořádá Oldřich Svozil Svazek IV. TAJEMNÁ SFINX Básně
Z pozůstalosti autorovy vybral, uspořádal a poznámkami opatřil Oldřich Svozil Typograficky upravil Stanislav Vrbík Nákladem Matice cyrilometodějské v knihách Družiny literární a umělecké v Olomouci vytiskly Lidové zá- vody tiskařské a nakladatelské v Olomouci, l. P. 1942
E: tb; 2004 [119]