JIDÁŠ

JIDÁŠ
Náš mistr na křivých se octnul cestách. Tak nezbudujem nikdy království! Moc nepřátel má! Každému říct pravdu, pohrdat penězi a přízní mocných – kam to má vésti? Bankrot. Hanba. Zkáza. Je třeba býti dobrým hospodářem, úlisným ke všem, žvanit po krčmách a bohatých se držet, neboť zlato, toť klíče k moci, spáse, vykoupení. Jen zlata hodně! Šetřit! Sbírat! Šetřit! Za zlato člověk všechny duše koupí! – Vím, škaredí se na mne hloupý rybář, že v Magdale jsem řekl zcela moudře, že mast se měla prodat, chudina pak že penězi se měla získat Kristu. Což oni rozumějí běhu světa! Ježíš je mudrc, mrtvé křísit umí – toť všecko pěkné – – ale nepraktický!... S takovou nelze v světě dojít cíle, a na konec jen bude směšným bláznem, za kterým budou běhat s křikem děti a za plášť tahat... Nikdo nám nic nedá. Na mne se dívá s tichým litováním, jak by mi říkal: Judo! Judo! Bloudíš! Hm, bloudíš, bloudíš... Však to uvidíme! Ty Boha znáš, však neznáš lidí, světa, 20 a neumíš se řádně chopit věci... Dál nesnesu těch vyčítavých kynů. Já ukážu vám, zda je Jidáš hloupý! Jen počkejte! Já promluvím si s pány, a uzříte, že tak to dále nejde. Něco se musí stát, by nastal obrat a všichni uznali: Jidáš má pravdu. Pak děda Šimon přestane být prvním, ustoupí Jan, ten snílek holobradý. Proč prý já chodím se sklopenou hlavou a do očí proč prý se nedívám a proč prý vyhýbám se učedníkům... Proč? Protože mám velké dílo v hlavě! A proto vyhledávám farizeje i Saducejské, rabíny a rady, bych pro svůj záměr veliký je získal. To musíš znát! Já s Gamalielem si tisknu ruku, po dětech se poptám a od Hillela, pekaře, chléb koupím a slíbím dodávky, až „přijde doba“, na úrok půjčím ševci Ahasveru. Kaifáši vzkážu, Mojžíš že mi nad vše a novotářství Mistra odsuzuju, a Esronu, jenž k Pilátovi chodí, vždy chválím moc a slávu Césarovu... Kdo s vlky být chce, musí s nimi výti. Nic nezradím. Jen povím, kde ho najdou. (Je to co zlého, říci cestu k Mistru?) Však on se vymkne, jako v Nazaretě 21 a v chrámě kolikrát. Leč přece uzná, že dobře jest, mít mocné na své straně, ať vyznávají duši neb jen tělo. A pak nastoupí pravou cestu k vládě! Mne vynese to, Ježíš více zmoudří, mou prozíravost orlí jistě uzná, mě posadí pak na trůn po pravici a správcem budu říšských pokladů. (Ó Theobulo, sličná růže řecká, ty královnou pak po mém budeš boku, tam nad vlnami Genezaretskými v zrcadle smavém zastkví se náš palác...) Že zrada to? Ne, stokrát, stokrát ne! Vždyť jemu žádný mečem neublíží! Je příliš mocný, aby moh’ jej zničit. A otevrou se oči jemu, pozná, že na davy se nelze spolehnout. Dnes křičí hosana a zítra: Ukřižuj! Jak s loutkami si s nimi velcí hrají, a velké třeba míti na své straně. A pak: Mně běží vlastně o chlebíček, neb Jan i Šimon divně na mne vrčí a na mou trobu zjevný mají zálusk. Kde člověku se ničí existence, tam každý smí se bránit tak, jak umí. O velkonocích čin svůj provedu. Až zástupy se k svátkům shrnou z končin, pak uvedeme Mistra jako krále 22 do chrámu k obětišti, k pomazání, a lidé řeknou: Jidáš, to je státník. Ó, kdybych uměl množit chléb jak on! Já bych byl Nasim a hned potom králem! Nu, kdyby nechtěl, potom uvidíme. Snad ocení můj věhlas starší obce a důvěrou svou důvěru mou splatí a do vysoké rady přijat budu. Za službu služba – tak to v světě chodí, a hlava bystrá vždy svůj polštář najde. Povýšen musím být na každý způsob... (Dál historii zná už každé dítě: Na kříži Mistr, zrádce na fíku pněl povýšený v žlebu Gehinnom.) 23