ZAVŘETE OKNA!

ZAVŘETE OKNA!
Zavřete okna! Podzim nastává. Tak prožíval jsem léto ve svém sklepě jak v přírodě, tak v intimním s ní styku: Muškáty živé hořely v mém okně, zelené listy prozářeny sluncem, a zvenku zaléhal sem kdákot slepic a čimčaření šedých vrabčíků a ze dvora mi velký ořech šuměl. Slunce mi svítilo, vzduch teplý proudil, bojácně sice, do polovic jizby, z dalekých zahrad vál sem výdech kvítí a hlasy hudby, píseň kolovrátků a zněl sem výskot hrajících si dětí, z blízkého chrámu varhan slavné pění a romantické zpěvy zbožných davů. Leč dnes, v den mojich narozenin, chlad mi zavál v jizbu, prochvěl mými kostmi, nastává podzim přírody a žití. Teď zapalte mi v krbu měkké dříví, ať o borových lesích zazpívá mi, kde žežulčino volání se hlásí, tiše se kmitá motýl zbloudilý. A dejte kamnům kamenného uhlí, ať o pravěku zablčí mi píseň, epopej slavnou o palmových lesích, o hustých hájích přeslic neforemných, v níž brouzdali se okřídlení draci a mamutové drtili je krokem. 101 Ať zpívá o přívalu velkých moří, jež zaplavila v bouřném rozvlnění svět předpotopní, prostý, gigantický, a pohřbila jej pro nás v hloubkách země. Jak vesele to uhlí v kamnech praská! Chceš na procházku? Dobře svrchník zapni a proti prškám deštníkem se ozbroj, a vzpomínej dnů krásných, letních, slunných, jež protékat jsi mohl v horách, v dolech, tys však je zabil! Proseděls je v schůzích, v poradách nudných, správních, politických, ve službách cizích, národa a Církve. Tak nejkrásnější’s ubil dobu žití, propásl’s chvíle, jež se nenavrátí, svou šíji shrbil’s, zakabonil’s líce a o deset let přiblížil ses k hrobu. Kus života jsi obětoval živým, kteří se zatím omladili v lázních a kráčejí teď kvetouce kol tebe, osmahlí, krevnatí a zbrunátnělí se diví, že jsi jako podzim – žebrák. Zavřete okna! Hu, ten chlad tak mrazí! 102