ZAVŘETE OKNA!
Zavřete okna! Podzim nastává.
Tak prožíval jsem léto ve svém sklepě
jak v přírodě, tak v intimním s ní styku:
Muškáty živé hořely v mém okně,
zelené listy prozářeny sluncem,
a zvenku zaléhal sem kdákot slepic
a čimčaření šedých vrabčíků
a ze dvora mi velký ořech šuměl.
Slunce mi svítilo, vzduch teplý proudil,
bojácně sice, do polovic jizby,
z dalekých zahrad vál sem výdech kvítí
a hlasy hudby, píseň kolovrátků
a zněl sem výskot hrajících si dětí,
z blízkého chrámu varhan slavné pění
a romantické zpěvy zbožných davů.
Leč dnes, v den mojich narozenin, chlad
mi zavál v jizbu, prochvěl mými kostmi,
nastává podzim přírody a žití.
Teď zapalte mi v krbu měkké dříví,
ať o borových lesích zazpívá mi,
kde žežulčino volání se hlásí,
tiše se kmitá motýl zbloudilý.
A dejte kamnům kamenného uhlí,
ať o pravěku zablčí mi píseň,
epopej slavnou o palmových lesích,
o hustých hájích přeslic neforemných,
v níž brouzdali se okřídlení draci
a mamutové drtili je krokem.
101
Ať zpívá o přívalu velkých moří,
jež zaplavila v bouřném rozvlnění
svět předpotopní, prostý, gigantický,
a pohřbila jej pro nás v hloubkách země.
Jak vesele to uhlí v kamnech praská!
Chceš na procházku? Dobře svrchník zapni
a proti prškám deštníkem se ozbroj,
a vzpomínej dnů krásných, letních, slunných,
jež protékat jsi mohl v horách, v dolech,
tys však je zabil! Proseděls je v schůzích,
v poradách nudných, správních, politických,
ve službách cizích, národa a Církve.
Tak nejkrásnější’s ubil dobu žití,
propásl’s chvíle, jež se nenavrátí,
svou šíji shrbil’s, zakabonil’s líce
a o deset let přiblížil ses k hrobu.
Kus života jsi obětoval živým,
kteří se zatím omladili v lázních
a kráčejí teď kvetouce kol tebe,
osmahlí, krevnatí a zbrunátnělí
se diví, že jsi jako podzim – žebrák.
Zavřete okna! Hu, ten chlad tak mrazí!
102