ZE SYMFONIE LIDSTVA

Karel Dostál-Lutinov

ZE SYMFONIE LIDSTVA
Hlasy země
Je radostno žít na té hvězdě Zemi, jež krouží v Slunci, Luny v průvodu a sladké plody střásá haluzemi rtům lačným jásajících národů. Ó kráso červánků! Ó jiter vzplání! Ó zlatých klasů moře šumící! Ó lásky touho, sladké celování! Ó slavíkové v hájích pějící! Ó hudbo pramenů! Ó vlnobití! Ó snivé kouzlo hvězd a propastí! Ó ze snů v jitra budící se žití! Ó rodino! Ó bratří účastí! Je slastí žíti na té hvězdě smavé a zapomínáš snadno bolestí! A všichni hrozíme se brány tmavé kdes na záhadném Smrti rozcestí... Hlasy Inferna
Ó probuzení hrozné ze sna žití! Ó propasti, z níž není návratu! Ó démonů těch skrytých řev a vytí! Ó úzkosti, zoufalství záchvatů! Buď proklet den, jenž otevřel nám oči! Buď proklet ten, jenž s cesty pravé sved! Buď proklet anděl, daný za průvodčí! Buď proklet ten, jenž stvořil svůdný svět! 45 Proklet buď muž, jenž v lože ženy vstoupil, prokleta žena, jež nás zrodila! Proklet buď hřích, jenž milost naši zloupil, prokleta rozkol, jež nás šálila! Srazte se, světové vy gigantičtí, a pohřběte nás v tříšti plamenů! Pro nesmrtelnost nejsme červi lidští! Ó, rozdrťte je tíhou kamenů! Hlasy Purgatoria
Ó touho žíznívá a nevýslovná! Bloudění dlouhé ve tmách slujemi! Kdy cesta hrbatá se přece srovná? Kdy vybředneme z bahen podzemí? Ó samoto! Ó hrozné opuštění! Kdy světélko se ve tmě rozbřeskne? Kdy přítele tvář vzplane v trudné snění? Kdy Slunce – Bůh nám v poušti zableskne? Ó hrozná touho, tesknoto a nudo! Kdy rozhrnou se tmavá oblaka? Kdy aspoň bleskem zrumění se rudo? Kdy prozradí se kouřem Ithaka? Ó bloudění! Ó tápání! Ó hoře! Kdy tvoje slza skane poslední? Kdy staneme na zaslíbené hoře a Ten, jejž milujem, se rozední? 46 Hlasy Ráje
Ó svítání! Slavíků klokotání! Ó písni harf a zvonů dunění! Já zapomněl jsem dávných slz a lkání a duše má je plna splnění. Ti, jež jsem miloval, jsou všici tady! K nim povznáším se, celý zjasnělý. I ti, co kdys se dopustili zrady, slzami pokání jsou zkrásnělí. A vše tu vlídně na mne usmívá se a světy dálek zřím jak lilie a Otec náš tu vládne v slunné kráse a Syn jde vstříc, a sladký, milý je. A ta, jíž všichni říkají tu „Kněžna“, všech panen v sobě snoubí zář a květ, rozmlouvá se mnou, líbezná a něžná a jako chvilka letí bezdna let... A Duch, jenž kdys se vznášel nad vodami, zří ve všemíra hvězdna prostranná a symfonie tvorstva ozvěnami Mu sténá, klne, jásá hosana... 47