ŠTĚSTÍ POLYKRATOVO

ŠTĚSTÍ POLYKRATOVO Scénické oratorium v 1 dějství
Ostrov Sámos. Roku 522 před Kristem. Na terase svého zámku sedí na stolci kníže Polykratés. Vlevo zahrady s cypřiši, piniemi, vavříny a révami. Vpravo moře, v dáli přístav. Na moři bílé plachty lodic. V pozadí za králem v cypřišovém háji, za nímž prokmitá budova se sloupořadím bílá, jako by řecký chrám s tympanonem, kulatý oltář z mramoru,mramoru vyvýšen na kulatých schodech.
Polykratés se svým princem Eudaimonem a dvěma dcerami, Seléné a Ananké, čeká příchodu Amasise, krále egyptského, jenž přijíždí po moří na padesátiveslici. Jeho družina zpívá za scénou. Zpěv se blíží.
Seléné:
Můj otče, jaký to šťastný dnes den! Král Amasis z Egypta přijíždí k nám! Ananké:
Já, tatínku, měla jsem strašlivý sen, jenž chmurami plní duše mé chrám. – Já zřela tě viset ve vzduchu, nemohls uniknout kleštěm, Zeus tebe koupal deštěm a slunce mazalo tě mastmi. Nemohu střásti s hlavy zlou předtuchu. Polykratés:
Setři chmury s čela, vizviz, tam loď se bělá, viz ji,ji jako vílu, a panovník Nilu, k němuž pozdravy své vznáším, zpěv a štěstí veze k břehům našim. 57 Zpěv námořníků: zní blíž a blíže do taktu tleskajících vesel.
Když moře usmívá se ve slunka jase, kráse a blankytu jest obrazem – čím je nám domov, co nám zem? My pějem jenom píseň svou: Houpahou! Houpahou! A když se hromy chmuří a vlny v koráb zuří, a stožár praská s plachtami a racek vříská nad námi, my vzdorujeme s odvahou. Houpahou! Houpahou! Ze země, kde kvetou myrty, plujem v zem, kde rubíny, Scyllu, Charybdu a Syrty minem, zrádné hlubiny. Když moře usmívá se ve slunka jase, kráse a blankytu jest obrazem – čím je nám domov, co nám zem? My pějem jenom píseň svou: Houpahou! Houpahou! Zpěv zcela blízko, jásot námořníků, z lodi přichází s družinou král
Amasis: Vztahuje ruce po Polykratovi, jenž mu jde vstříc, objímají se i s dětmi Polykratovými.
58 Polykratés:
Buď vítán, slunce, hosti, jenž z Nilu vycházíš! Opakuje královská rodina, terzetto.
Amasis:
Buď šťasten ve své vznešenosti a šťastna tvoje říš. Opakuje družina králova. Sborem.
Polykratés:
Ó věru blažen jsem já v kruhu svojich dětí, mně bohové by mohli záviděti. Viz šťastný ostrov můj – co fíků, hroznů kol, a lid můj s plesem sváží do stodol, ze skal se třpytí drahé kamení, a zpěvy štěstí z hájů oliv zní: Leč mojím blahem nejblažším, že krále Nilu vítat smím. Zprava zatím blíží se:
Zpěv ženců:
Déméter, máti klasů, náš požehnala kraj, v jásotu šťastných hlasů se usmívá jak ráj. Fík ovocem se shýbá, vůň révy vane v dál, svou děvu jinoch líbá – 59 Čest bohům! Živ buď král! Evoe! Evoe! lo! Amasis:
Jsi šťasten, říci mohu – leč bájná závist bohů... Polykratés:
Mé štěstí pevně zakotveno, rci, čeho bych se ještě bál? Amasis:
Peršanu vyrvals města, ostrovy, a soky svoje spoutals v okovy – sám ve svém království jsi pán, obáván, ctěn a zbožňován. Svou moudrostí a silou vše soběs podrobil – však jeden ještě číhá, by žezla vydobyl. Jest ještě jedna hlava, jež stále přemítá, a neusne, až sláva tvá bude rozbitá. Zazní fanfáry, družina vede
Posla, jenž se ukloní, vynímá z černé nádoby krvavou hlavu a zdvihá ji do výše:
Můj pane králi! U Miléta tam v bitvě padla hlava kletá, 60 toť Syloson, jenž chtěl tvůj trón – všem výstrahou buď jeho skon! Opět fanfáry.
Polykratés k Amasisovi:
Nuž, vidíš, jak mi bozi přejí. Nechť přijdou kněží, hymny pějí. Přichází ze středu ze zámku: Sbor mládenců, pískajících na šalmaje a bijících sambuky. Sbor panen, nesoucích na hlavě věnce myrtové a na hlavách a na ramenou vysoké nádoby antické. Dva kněží a velekněz, v bílých rouchách, na hlavě věnce bobkové, nesoucí zlaté nádoby, z nichž se kouří vonný dým. Kněží stanou u oltáře, pištcové kol nich. Panny jdou dopředu a před hostmi za hudby pištců tančí posvátný rej s nádobami.
Velekněz nato zdvihaje u oltáře dýmající misku:
Bohové věkožizní, kdož osudy lidstva pletou, zůstaňte zde svou přízní, kde růže Štěstěny kvetou. Helie, věčně mladý ty ve smrtelných shon lej zář a smích a vnady, než přijde Acheron! Kněží postaví doutnající nádoby na oltář a odcházejí zpět do zámku s průvodem.
Polykratés:
Rci, příteli, zda chybí dary, bych do světa se plně smál! 61 Jen úsměv tvůj a pohled jarý – naplňte číše krví hroznu, jenž z Helia si radost ssál. Sluhové nalévají a podávají poháry.
Nechť žije svědek mého štěstí, král Nilu, přítel vznešený! Amasis připíjí:
Vratké je lidské štěstí, na dlani bohů spí – ó kéž se tobě nikdy zlíceno nevzbudí! Tvé loďstvo nepřehledné se houpá na vlnách – ó, kolik plavců ve dne Poseidon v bezdno stáh! Vždy ještě jest se báti, zda od Kréty se loďstvo tvoje vrátí! Blíží se jásot od přístavu.
Polykratés:
Hle, právě loďstvo moje se vrací z boje! Amasis:
Leč Kréta, země lučištníků a nebojácných námořníků, ta na tě zbrojí horečně – kdo zvítězí tu konečně? Fanfáry. Přicházejí poslové s trofejemi.
62 Vojevůdci:
Buď králi zdráv! A vavřínem si oviň skráň! Krétského loďstva nespatří již mořská pláň – ni vítr, který přes ni táhne, ni Helios, jenž s nebe prahne. Polykratés:
Nuže, co pravíš, příteli? Vojevůdci:
Vezeme spousty zlata, leč jeden vzácný drahokam, jenž září nadmíru: Královská dcera z Ofíru tam čeká v přístavu, by synu tvému ruku podala a pokladů si veze výbavu. PRINC s průvodem odchází k přístavu princezně naproti.
Polykratés s roztaženou náručí:
Co pravíš, příteli a králi? Už ani žádný bůh mne neošálí! Mé štěstí stálejší je než-li tam ty skály! Amasis:
Přílišná záře slunce pálí, vše vysuší a zažehá; kdo příliš velký zdar svůj chválí, nechť klidně k spánku nelehá! 63 Ó, vykup sobě přízeň Olympanů, ó, zachraň ještě osud svůj – když zasypávají tě se svých stanů, co nejdražšího, to jim obětuj! Chorus:
Ó, vykup sobe přízeň Olympanů, ó, zachraň ještě osud svůj – když zasypávají tě se svých stanů, co nejdražšího, to jim obětuj! Polykratés:
Mne jímá hrůza z vašich řečí. Mám prsten – Egypt jistě nemá smaragd větší. Theodor, umělec a přítel bohů, jej zrobil zázračně, že jím se chlubit mohu, svět žasne, jak je zdobně ukován – ten zásvitným buď bohům věnován! Otroci nesou skvost na podušce.
Nuž, bohové, tu gemma, nad kterou Ofír nemá; skvost, jejžto nade vše mé srdce cení, přijměte – hněvu svého na smíření! Metá jej do moře a odívá se černým pláštěm na znamení smutku. Výkřik zděšení v družině.
Družina:
Ó bohové, přijměte na výkup div světa, nejvzácnější lup! 64 Amasis:
Je staré proroctví to našich moudrých kněží, ve stínu pyramid a chrámů věží, že přijde Bůh, syn čisté Isidy, a musí trpět lidské za bídy, ó považ! Bůh všech bohů, musí trpět hořké mučení – kříž bude jeho znamení. Kříž stojí v bráně ráje a každý, kdo chce vejít do štěstí, nechť v pokoře a zříkání se kaje, v ráj může vejít jenom bolestí! Za řekou mrtvých stojí Osiris, sbor čtyřiceti soudců s ním bdí v podsvětí, tam srdce lidské váží Horus, Thot a Anubis – Jen očištěné bolem k slunci poletí! Rybář přináší velkou rybu od moře:
Ó pane vzácný, lovím třicet let, na vlnách mořských domov můj: Takové ryby nezřel ještě svět – i pravím si: Tu králi obětuj, ta nehodí se do příbytku mého, ta hodna jest jen stolu královského! Polykratés:
Dík, dobrý muži! Daní budeš prost. Tu rybu ulovils, že vzácný dlí tu host. Dones ji rychle mému kuchaři, ať k hostině ji dnešní uvaří. Rybář s úklonou odchází do kuchyně.
65 Amasis:
Máš lásku lidu, vrchol štěstí krále – ó, bojím se, co ještě přijde dále! Orchestr hraje hrozbu Erinyí.
Kuchař chvátá ze zámku, nesa v levici otevřenou rybu, v pravici prsten:
Miláčku božstva, králi milý! Jak šťastnou rybu ulovili! Aj, co ji kuchám, otevírám – nevěřím zrakům – blíže zírám – tvůj drahý prsten smaragdový! Ó, radost nelze říci slovy! Ty nejsi člověk, ty jsi bůh! Amasis zakrývá si tvář pláštěm a odstupuje bokem:
Ó prokletý! – Mě hrůza jímá! Dlít nechci déle před očima tvýma. Bohové tvého výkupného nepřijali – tys rouhal se, že víc tě neošálí – buď sbohem, nešťastný – já spěchám v dáli. Jsi jako býk, jenž krmen bujnou pastvinou, by tučnější byl obětí a hostinou. Je přec to pravdou, žes zavraždil brata – že oblétá tě Erinyí pomsta svatá. Ni ruky tobě podat nemohu, neb obávám se pomsty od bohů. Ó, nemožno přítele vyrvat sudbě, radš bouři svěřím se a její hrůzné hudbě. Rychle odchází k lodi. S ním jeho průvod, všichni mají tváře zahaleny. Bouře. Nebe se zachmuřilo mraky, hřmí, blýská se v podobě kříže. Orchestr hraje pochod Erinyí.
66 Polykratés zdrcen klesá na svůj stolec:
Ó, krutá bohů zábava! Jak zlobně Fatum se mnou zahrává! Nikdy se člověk nesmí rovnat bohům. Posel přiběhne udýchán od přístavu:
Ó králi! Neštěstí! Tvůj syn, jenž naproti jel kněžně z Ofíru, byl s člunem stržen do víru i s dcerou tvojí zapad do hlubin. Když jeho nevěsta to zočila, do černých vírů za ním skočila! Polykratés zdrcen klesá na kolena:
Tak mojí pýše nebe volá „stůj“! Už bohové a Fátum mají podíl svůj. Či ještě jiná pohroma mě čeká? Jaký to přízrak? Duše má se leká! V temném pozadí v záři blesků stojí kříž a na něm rozpjata podoba Polykratova. Bouře hřmí, vystupují z pozadí kněží, sbor mládenců, panen a starců a zpívá
Chorus:
Pní ve vzduchu, jsa deštěm obléván. Toť on! Toť jeho skon! Zeus rozhněván! – Nechť nerovná se člověk bohům věčným, jimž jediným je věcný blankyt přán, i za skromné buď štěstí jím vždy vděčným, los měnivý je smrtelníkům dán. Jen snášeje své pohromy a rány 67 si vykoupiti můžeš věčných jasů brány. I Bůh má trpět, a už vůbec není člověku jiné cesty k vykoupení. Bouře utichá, nebe se vyjasňuje, kříž Kristův září.
Sbor andělů:
Slavné kříže znamení, jímž jsme zkázy zbaveni, zaplaň v záři nad námi, nad chrámy a horami, nade všemi cestami! 68