FINIS

Karel Dostál-Lutinov

FINIS
Až bude třeba odejít, tak odejdeme. Na pozemský svůj byt a štít se ohlédneme. A půjdeme, kam povelí nám Nutnost odvěká. Tak duch se časem zocelí. Toť osud člověka. A zanecháme plný stůl svých snů a plánů. A jako zapřažený vůl jdem orat lánů – tak neznámých, tak vzdálených, Vesmíra brázdami. A budem místo bližních svých hovořit s hvězdami. Poznáme zcela jiný svět, než tento v prachu, kde plno klevet, sket a běd a hrůz a strachu. Tam ulehčí se hlava nám a srdce vytříbí. A v pozdrav Pravdy hlubinám nás Věčnost políbí. A starých křivd a nesnází tam zapomenem. A Pravda čistá, bez hrází nám bude věnem. A všechno zemské hemžení se bude malým zdát, až zjeví se nám v záření sám božský Majestát. 103