FINIS
Až bude třeba odejít,
tak odejdeme.
Na pozemský svůj byt a štít
se ohlédneme.
A půjdeme, kam povelí
nám Nutnost odvěká.
Tak duch se časem zocelí.
Toť osud člověka.
A zanecháme plný stůl
svých snů a plánů.
A jako zapřažený vůl
jdem orat lánů –
tak neznámých, tak vzdálených,
Vesmíra brázdami.
A budem místo bližních svých
hovořit s hvězdami.
Poznáme zcela jiný svět,
než tento v prachu,
kde plno klevet, sket a běd
a hrůz a strachu.
Tam ulehčí se hlava nám
a srdce vytříbí.
A v pozdrav Pravdy hlubinám
nás Věčnost políbí.
A starých křivd a nesnází
tam zapomenem.
A Pravda čistá, bez hrází
nám bude věnem.
A všechno zemské hemžení
se bude malým zdát,
až zjeví se nám v záření
sám božský Majestát.
103