HRŮZA ŽIVOTA

HRŮZA ŽIVOTA
Sotva se zrodíš, odsouzen jsi k smrti a nevíš dne, ni hodiny, ni chvíle, kdy Atropos tvou pavučinu zdrtí. A kráčíš zvolna, nevědom jsa cíle, smrt jíš a piješ, v bacilech ji dýcháš, a červy hrobu nosíš v každé žíle. Zákeřných chorob chumáčem dál spícháš a klesáš denně v tajnou náruč spánku a ztrácíš vědomí a němý zticháš. A ráno vstáváš, chvátáš do líbánků a nevíš, jaké čekají té hrůzy a kdy smrt vyrve drahé z tvojich stánků. A nevíš, kdy se staneš lupem lůzy, jež zdeptá tvoji čest a ideály. A v noci hvězdy ve věčné své chůzi se smějí tobě, jak jsi prášek malý. – A síly přírody a dravci v lesích jak nebezpeční skryti se ti halí. Jsi nešťasten i v ráje rajských plesích, jsi sám a sám i na hrudi své ženy a o svých dětí osudu vždy v děsích. A závoj věčna černě zatažený. A hříchy věčně živé výčitkami v tvém srdci teskném štěkají jak feny. S jiskřičkou víry kráčíš Orku tmami. 18